Rok kohouta
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/576/rok-kohouta.jpg
4
761
761
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.... celý text
Přidat komentář
Po přečtení tohoto velmi silného příběhu vím jedno.. Já bych tohle nikdy nezvládla. Ani bych to zvládat nechtěla. Nemám v sobě tolik trpělivosti a ani bych jí nechtěla mrhat na něco, co je, v mých očích, ztráta času. Upřímně.. Smekám, paní autorko.. Máte můj neskonalý obdiv, že jste to takhle, jako rodina dali a ustáli se zdravým rozumem. Kolikrát jsem byla naštvaná, že jste si všechno tohle nechali líbit. Ale ono se to dobře říká.. Co se týče samotné knihy, některé nezáživné části jsem vynechávala, zajímali mě především příběhy synů. Ale každopádně musím konstatovat jediné.. Je to marné, je to marné, je to marné.. Až na velmi slabé výjimky, nikdy nebudou jiní..
Velmi cenná kniha. I kdyby neměla svoje literární kvality, jakože po mém soudu má, řeší bez předsudků třaskavé téma. Hodně osobní. Zde není klišé, když se řekne, že autorka má odvahu jít proti proudu. Na jedné straně nekompromisně antirasistický postoj, na straně druhé drsný popis eskapád při výchově a soužití s romským etnikem. Ve výsledku se samozřejmě nezavděčí nikomu. Proti všem soudcům a kritikům z obou stran má Boučková výhodu - vše si prožila, odpracovala se všemi následky, na rozdíl od svých povýšených akademických kritiků a diskusních křiklounů s jejich bleskovými soudy. Je to silná, obdivuhodná žena.
Tuto poučnou místy až depresivní knihu doporučuji všem, kteří uvažují o adopci dítěte romského původu. Geny se zkrátka nezapřou, ať je výchova těchto dětí sebelepší. To není rasismus, to je realita.
Neviem sa ani len k tomu vyjadriť, nedokázala som sa na tie vety sústrediť či dočítať to do konca. Nebol to môj typ.
Knihu jsem dočetla jen proto, že mě téma adopcí velmi zajímá. Kniha je napsaná tak nějak zmateně, kdyby se soustavně věnovala jen příběhům chlapců, udělala by autorka lépe. Nicméně ji obdivuji za to, jak to zvládá, doporučila bych za tím udělat tlustou čáru a jet dál, i když je to asi těžké.
Nene, tohle ne. Nezajímavé pasáže o psaní scénáře se střídají s o trochu zajímavějšími scénami s popisy problémů se syny. Každopádně hrozně depresivní, všechno je pro spisovatelku bezvýchodné, přitom by jenom stačilo ty lidské zrůdy od sebe odkopat... bohužel.. Vím, že se mi to asi dobře radí, ale co s takovýma vysavačema energie a elánu? Nedočteno, po 128 stranách odkládám.
Od knihy jsem, ovlivněná ohodnocením knihy na 85%, čekala asi víc. Souhlasím s názorem pode mnou, že některé citace s odkazem na jiné autory byly spíš nezáživné, ale dokáži pochopit, že pro autorku v té době měly smysl a asi by ji tenkrát nenapadlo, že svůj "deník" vydá. Každopádně k podstatě věci. Autorka prožila v knize těžké období po všech stránkách a i když se kniha místy zdála až nezajímavá, nelituji, že jsem se pročetla až do závěru knihy:). Soucítím se všemi, jejichž život není lehký a přesto bojují, nevzdávají to. Nakonec se vlastní pílí plus vůlí mohou dostat do fáze, kdy se jim daří/jsou spokojeni. A já jim to přeji! Autorka musela s manželem čelit následkům svých synů od počátku do konce, nelze se divit, že u posledního "kousku" jednoho ze synů už sotva popadala dech a tímto ji přeji jenom to dobré! Mile mě překvapila narážka na Chartu77 a neteř Franze Kafky! Dala bych i 4hvězdičky, ale jak píši hned na počátku, vlivem očekávání díla hodného 85%, musím trochu ubrat. Holt očekávání udělalo své:(.
-kniha je těžká a smutná, trochu jsem litovala, že jsem zakoupila.
Je to pro mne takové deprimující čtení, ale nad tématem nemá smysl zavírat oči, je dobré nechat je otevřené, i přes to, jak nepříjemné to je.
Měla jsem obrovskou snahu knihu přečíst, lákalo mě její téma. Tři měsíce mi ležela na nočním stolku a nemohla jsem se jí prokousat, a pak jsem ji už musela vrátit do knihovny. Pokaždé mě odradil styl psaní, rozkouskovaný, heslovitý, prokládaný tím, co zrovna autorka viděla v televizi a dalšími nevýznamnými a děj neposouvajícími epizodami nebo citáty. Nemůžu hodnotit, nedočetla jsem ji, ale autorka rozhodně nebude mým šálkem čaje.
Přečteno jedním dechem, strhující autobiografický příběh, volné pokračování Indiánského běhu.
Smutná kniha o tom, jak je někdy těžké být mámou a kolik bolesti dokáží děti způsobit rodičům.
Jsem ateista. Po dočtení knihy, ale děkuji osudu, že mám dva zdravé syny. A doufám, že podobné situace v životě řešit nebudu muset.
Velmi depresivní kniha v podstatě bez východiska. Můj hluboký obdiv mají všichni, kteří si dítě adoptují a kniha mé emoce ještě více umocnila.
Nedovedu si představit to zoufalství a bezmoc, které autorka musela cítit tváří v tvář dětem, kterým dala lásku, energii a v podstatě všechno, co měla. A které se přes její snahu nedokázaly přizpůsobit chodu rodiny a společenským pravidlům. Chápu její strach, že okolí nepochopí její následné chování k nim. Chování, kdy už nemohla víc dávat - už nebylo co, pokud chtěla sama přežít. Nádherná kniha, velmi smutná, dojemná, deprese a zoufalství jsou téměř hmatatelné. Výborně napsáno.
Beznaděj... Nejhorší pocit, který může člověk poznat. Z této knihy beznaděj přímo čiší. Tolik snahy, tolik vyplýtvaných sil, tolik marných pokusů a výsledek? Nemám slov. Napadá mě jen velký obdiv ke každému, kdo přijme do svého rodinného kruhu někoho potřebného, protože potom se děj vůle boží.
Nebyla to jednoduchá kniha, každopádně téma mě hodně zajímá. Obdivuji každého, kdo adoptuje dítě a ještě k tomu Roma. Způsob psaní je takový "stručný", ale časem jsem si zvykla. Přečtu si od autorky časem ještě něco.
Syrový a drsný příběh rodičů, kteří se rozhodli adoptovat romské kluky. Je to skutečná, nefalšovaná a pravdivá zpověď matky, která si sáhla až na samé dno při výchově "cizích" dětí. V knize jsou hluboce popsány pocity naděje, zklamání, výčitky i beznaděj. Autorka má můj hluboký obdiv za vše, čím si prošla.
Tuto knihu muzu s klidnym svedomim doporucit ctenarum, kteri jsou otevreni nazorum. Je syrova, realisticka, plna bolesti i nadeje. Narozdil od meho komentare neni vubec pateticka ani podbiziva. Je uprimna. Mrzi me, ze lide nechteji videt i druhou stranu mince a musi hned generalizovat. Mam dlouhodobe ambivalentni vztah k ceske literature a tato kniha zahrala na dobrou notu.
Štítky knihy
adopce autobiografické prvky Romové, cikáni krize středního věku manželská krize tvůrčí krize rozpad rodiny
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
Tuhle knihu jen tak nedostanete z hlavy. Přehršel námětů na přemýšlení a současně náměty na asi tak pět silných knih. Kombinace ženského románu, zprávy adoptivního rodiče krajně problémových dětí, popis tvůrčí krize současné autorky, hodnocení vztahu s matkou a se slavným otcem... Každopádně velice otevřená zpověď, kdy autorka pojmenovává věci pravými jmény, nic nezastírá a tak nějak se nestaví do lepšího světla (dokázal bych sám o sobě takhle psát?). Výsledek je depresívní, tísnivý. Ale na druhou stranu: jestli nám naše problémy někdy připadají jako neřešitelné, vzpomeňme si na Terezu Boučkovou!