Romance pro křídlovku
František Hrubín
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/266470/bmid_romance-pro-kridlovku-266470.jpg
4
1001
1001
Text divadelní adaptace básnické poemy publikovaný v rámci programu ND ke stejnojmenné inscenaci, premiérované ve Stavovském divadle 27. a 28. listopadu 1997. Program obsahuje spoustu dalších zajímavých příspěvků k autorovi i inscenaci samotné. Autoři adaptace jsou: Ivo Krobot a Josef Kovalčuk.
Přidat komentář
Že je pro mě poezie utrpení, zjišťuji každým dalším čtením (v rámci vzdělávání musím). Ale "křídlovka" je úplně jiný level, to snad ani nemá s poezií nic společného. Vzhledem k mému nepochopení složitého básnictví nehodnotím, necítím se k tomu kompetentní.
To je taková nádhera! A ty horké srpnové dny, člověk je úplně cítí. Jenže řeka, louky, první láska.. co lze víc?
Romance pro křídlovku je čarokrásný příběh z autorova kraje z Lešan. Hrubín byl geniální básník, tak to prostě je. 77%? Nechápu.
Krásná a úchvatná. Je to na jedné straně klasická romance, s jednoduchým příběhem, starobylými motivy a romantizujícím vyzněním, ALE.
Starou křídlovku nedrží ale vesnický pamětník, ale cirkusák Viktor, takže dávné motivy ožívají v moderní (a stále naprosto svěží) formě.
Jakou důležitost mají vsuvky, místa, kde se objeví rým, opakující se motivy! Především se zde ale krásně hraje s časem. Současnost sedí v okně a předčasnost, co je to? Přání a obava nebo jen stylizace toho, co se opravdu stane? Nevím, ale pramení z toho spousta nádherných detailů (např. Terino vykání a tykání, motiv opadajícího popela...).
Neodvažuju se pokračovat, hledejte sami. Budu si to muset jít přečíst ještě jednou.
Těch 77% tady snad nemůže být z jiného důvodu, než že tuhle knížku hodnotila i masa středoškoláků unavených povinnou četbou - jinak si to neumím vysvětlit...
Dodnes žiji z toho, že si s lidmi, se kterými jsme si blízko lehnu hlavami k sobě. Napadlo mě to díky Hrubínovi a skutečně jsou to ty nejkouzelnější chvíle.
Kniha mě velmi mile překvapila. Příběh o nesmrtelnosti lásky a touze se mi velmi líbil. Autor navíc nutí čtenáře přemýšlet o pomíjivosti lidské existence. Vyhovoval mi nepravidelný rytmus a rým, nebyla to taková typická báseň... :-)
Něco moc krásného. Oceňme způsob, jakým se motivy v průběhu skladby mění, jak se tytéž objekty mění v symboly úplně jiných skutečností.
Křídla – volnost, samostatnost, když se František poprvé řízne břitvou, kapka krve je oněmi křídly, později láska, touha po neuskutečnitelném („má křídla zřasená v krvi žil a cév šíleně tepají“)
Břitva – dospělost, vstup do další etapy života (František spekuluje nad tím, zda není darem nad jeho síly), později se k ní autor vrací jako k symbolu smrti (zatímco moje první břitva chtěla krev; v břitvě vždy bude něco z vraždy, ale břitva sama nemůže vraždit) a jako k symbolu očištění od smutných myšlenek
Kopr – když dá tatínek Františkovi břitvu, voní koprová omáčka, doprovází tak den, kdy vykročil do dospělosti; když sedí u okna a bdí, popisuje noc jako noc kopru, kopr spojuje svými květy, jež se podobají hvězdám, pozemský život s nebem; když se vydá na hrob jeho otce, kopr je první rostlina, která tam roste
Maringotka, popel doutníku, křídlovka, Viktorova čepice, doplňte si sami.
A ještě vyzdvihnu něco, co na Romanci vrhá stín skutečnosti a co ji pro mě odlišuje od příběhů povrchních lásek.
František byl bezhlavě zamilován, popis Teriny, jež se ve skladbě opakuje, je popisem dojmu, který v něm vyvolala ještě předtím, než spolu mluvili („Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt. A je všechno, čím člověk vždycky poprvé vydechne.“ ) Ve chvíli vzteku, kdy udeří Terinu čepicí, ale projde určitou desiluzí. Najednou vidí, že ve skutečnosti si vlasy nedokonale stříhá sama a že připomínají žito, běhá bosa, má nevybranou mluvu a lacině si maluje rty, skvrnka na její tváři najednou mu připadá ošklivá. Přiznává dokonce, že přes zimu prožívá několik lásek, jež nazývá chatrnými. Přesto se dalšího léta vydává na náves se štěstím, že ji znovu uvidí – ne už proto, že by byl zaslepen. A ze stejného důvodu bude o několik let později hledat její hrob.
Poněkolikáté a pokaždé jiné, pokaždé vystoupí do popředí jiný motiv. Tentokrát to jsou Františkovy děti, které jsem dříve prakticky nevnímala. A samozřejmě stárnutí a vlastní smrt.
(- křídlovka na pohřbu ať mi zahraje sólo,
neříkám hned, neříkám za měsíc,
neříkám za deset, ani za dvacet let,
a pak ji za mnou hoďte do hrobu!-)
Poprvé jsem četla jako mladá a pak už ve zralém věku. Pocity byly úplně jiné. Kolikrát člověk čte, tolik různých emocí vypluje na povrch.
Knihu jsem četla jenom kvůli maturitě. Nebavila mě a přišla mi hrozně zmatečná.
Dovolil bych si s čistým svědomím označit toto dílo Františka Hrubína za jeden z mnoha klenotů české literatury. Se všemi výtkami k opakování jednotlivých veršů se dá souhlasit, ale v kontextu celé povídky nakonec čtenáři vyvstane najevo, proč Hrubín tento způsob vyjádření používá. Doporučil bych všem, kteří mají při čtení knihy rádi květnaté popisy lidských vztahů. :-)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1966 |  Romance pro křídlovku |
| 1978 |  Špalíček veršů a pohádek |
| 1958 | Pohádky z tisíce a jedné noci |
| 1965 | Dvakrát sedm pohádek |
| 1990 | Dětem |
(...) Je všechno,
co mých dvacet let do mne nanosilo
z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona
jak z pláství vybrala strašné sladkosti.
Je všechno, co naráz zastavuje srdce,
a přece to není smrt. A je všechno,
čím vždycky člověk poprvé vydechne.