Romance pro křídlovku
František Hrubín
Romance pro křídlovku představuje lyrickoepický vrchol Hrubínovy básnické tvorby. Příběh z autorova mládí, kde vzpomíná na svou první lásku.
Přidat komentář
Miluji tuhle knihu....a je už jedno jestli v divadle, literární kavárně (zde jsem ji slyšela poprvé) a nebo při vlastním čtení.
Nejkrásnější je nevinnost celého díla a konec, který není nepozitivnější, ale možná právě proto je to dílo tak jedinečné a jednoduše kouzelné. Postavy mi přirostly k srdci a obzvláště Terina.
Je dosti možné, že spoustu lidí je odrazeno díky složitějšímu jazyku a nepochopení prvních pár stran, ale je potřeba se přes to přenést a vidět ve verších více, než jenom syntaktické figury a podobné věci :).
„Musím bdít
nad tichem světnice, aby se nerozlilo
po celém vesmíru.
Je vlahá letní noc,
je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce,
všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,
a je to noc všech nocí, prvně z žití nesu
strašné břímě lásky a smrti současně,
a sladko je mi nést je, navždycky třeba,
i s tím mrazením i s tím šikováním
k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.“
Četl jsem podstatnou část Romance pro křídlovku někdy v maturitním věku, myslím. A pamatuji si, jak jsem se proti té básni vymezoval, jak jsem kritizoval a zesměšňoval její patos. Říkám si, zpětně viděno, že to muselo být proto, že jsem v těch nedospělých letech, kdy jsem četl Bukowskeho a poslouchal Tři sestry, prostě nebyl schopen tolik něhy a čisté krásy unést, že kdybych si Hrubína pustil k tělu, tak by to narušilo můj tehdejší cynicky posměšný postoj ke světu.
Před pár týdny jsem na Romanci narazil díky Čtenářské výzvě. A protože už si dnes nestydím připustit, že mě verše dokážou nadchnout a dojmout, tak jsem si mohl dovolit prožít s Františkem jeho vzpomínky na vzpomínky na Terinu. A přidávám se, musím, k zdejšímu nadšenému mnohohlasu. Jak jinak, vždyť je to taková nádhera!
Při opakovaném čtení pro mě bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem Hrubín dosahuje působivosti své básně. V prvním dojmu jsem měl pocit, že jsem svědkem jednoduchého vypravování, oslovujícího mě spíše svojí prostotou než sofistikovanou strukturou, ale ... přitom je to tak propracované! Nejen variacemi motivů, ale zejména sestavováním z protichůdných prvků. Život a smrt. Naivita a zkušenost. Čistota a tělesnost. Očekávání budoucího a vzpomínky na nevratně ztracené. Iniciace Františkovy dospělosti a dědečkovo pozbývání kontroly. A tak dále.
Ale nezkoumal jsem to nějak příliš, nechtěl jsem. Nechci vnímat Romanci jako složitý hodinový stroj, ale jako lehké pohlazení absolutní krásy.
„Život byl vždycky dar nad mé síly, kdykoli jsem byl sám.“
Pro mě zvláštní způsob psaní, kdy se stále opakují verše, nicméně potom jsem měla dojem, že s každým opakováním se dostává na povrch něco trochu jiného.
František jako cituplný dvacetiletý kluk, prožívá situaci, která je ve skutečnosti celkem prostá. Kdyby z toho byl normální příběh, působilo by to na nás úplně jinak. Ale tato poema složená z úžasných Hrubínových metafor a obrazů, nám umožňuje vidět jiným pohledem. Trochu mě iritovala Františkova zahleděnost do jeho vlastních -problémů-. Ale to spíše kvůli tomu, že to usvědčovalo mě samotnou. I když je krásné, že se staral o dědečka, ačkoli pro něho znázorňoval zřejmě něco, co je už bez možností, bez dalšího vývoje . Kdežto Terina byla plná možností. Nového vývoje, něčeho, co se stále mění a rozvíjí. A to ho fascinovalo. Zřejmě i motiv poutě a kolotočů dost působí jako trochu tajemná atmosféra, něco, co v sobě skrývá více, než je zjevné. Opět mi to připomnělo moje zážitky z poutě, která se vždy konala a stále koná vedle našeho domu. Kolotočáře jsem už znala a přemýšlela jsem, jaký je asi jejich život. Hrubínovo promítání času je velice zajímavé, i když občas jsem se ztrácela. Pořád obdivuji ty metafory a slovní spojení. Tak vznešená a plná nedořečených slov. Moc krásné. Zvláště ty kontrasty smrti a života. Teriny a Tonky.
Dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb ... jedna srpnová noc, zmatek platonické lásky k Terině a fyzična s obhroublou Tonkou, dědečkovo odcházení, jaro života a prostřihy budoucnosti ... překvapivě čtivý lyrický skvost.
Úplně můj šálek čaje to nebyl, nejsem nijak zatížená na lyriku, ani na milostné příběhy, ale tohle bylo vlastně celkem příjemné čtení a místy také zvládalo na čtenáře opravdu zapůsobit. Příběh tohoto díla je, jak již název napovídá, naplněn láskou, lyrický subjekt zde popisuje setkání s Terinou, dívkou od kolotočářů, díky které se cítí živější a šťastnější než kdy dříve, popisuje zde své city k ní, ačkoli jejich lásce byl vždy vyměřen jen omezený čas, než Terina se zbytkem kolotočářů odjíždí zase dál.
(SPOILER) Dílo je protkáno mnoha obraznými pojmenováními a eufemismy, není zde explicitně zmíněno, že Terina se má vdát za Viktora, ani smrt dědečka, o kterého se lyrický subjekt téměř po celou dobu stará, a který trpí stařeckou demencí. V tomto něžném a romantickém stylu vyjadřování je náhlé a nečekané setkání s krutou realitou a jediný moment, který se autor nepokouší přikrášlit, Viktorova replika: „Umřela na záškrt. V zimě.“ Toto je zajisté nejpůsobivější moment celého díla, čtenář takovouto krutou realitu nečeká a působí na něj jako rána do tváře. Už jen z toho, že tato tvrdá skutečnost není nijak zaobalena a přikrášlena, můžeme cítit, jaká bolest a zoufalost asi lyrický subjekt naplňuje. (KONEC SPOILERU)
Setkáváme se zde vlastně jen s pěti postavami, a to s postavou Teriny, Tonky, Viktora, dědečka a Františka čili lyrického subjektu. Postava dědečka vnáší do romantického příběhu úplně jinou rovinu, jelikož se skrz něj setkáváme se stařeckou demencí a bludy, vstáváním mrtvých z hrobů, protože dědeček má pocit, že mluví se svými mrtvými přáteli. Vidíme zde tedy také zajímavý kontrast mezi mládím plným života, kterým překypuje lyrický subjekt František, a stářím, kterému již ubývá sil.
Ačkoli se obvykle vypravěč či lyrický subjekt nemají zaměňovat s autorem díla, v tomto případě se přece jen více než jindy pozastavuji nad několika známkami, které poukazují na propojení autora a lyrického subjektu. Po většinu příběhu zde ústřední postava není jmenována, pouze v jedné scéně se dozvídáme jeho jméno, když dědeček procitne ze svých bludů a řekne: „To jsi ty, Františku?“ Že se nejedná o halucinaci poznáváme i z reakce lyrického subjektu, který konstatuje: „Prvně po měsíci mě poznal.“ Už užití autorova vlastního jména pro jméno hlavní postavy není zcela běžnou praxí, zde ovšem na jejich propojení odkazují i další indicie, jako například fakt, že lyrickému subjektu je v roce 1930, kdy příběh začíná, 20 let, což byl rovněž věk autora v daném roce. Dalším náznakem propojení lyrického subjektu s autorem jsou momenty, kdy lyrický subjekt mluví o svých budoucích dětech, dceři a synovi, které má rovněž sám autor. Vzhledem k těmto několika propojením je tedy otázkou, zda v tomto případě skutečně autor a lyrický subjekt nesplývají v jednu osobu.
Ze začátku mě kniha zaujala, ale později se začali opakovat stejné fráze a kniha mě začala nudit, unavovat...
"Láska a život
jedno vždy pro mne budou. Kdyby mělo být pro mne závažím, i přátelství se zřeknu, ani stáří až zaklepá, se nezaleknu, a stále zůstanu dokořáni otevřen jí, ....."
Krásná báseň, která ve mně zanechala dojem i přesto, že poezii nemám v oblibě, neboť jí nerozumím.
Jsou to především vzpomínky ... neustále se tam objevují srpnová data ... ale není to chronologické ... jinak se to nečetlo špatně ...
I když přečteno jen kvůli referátu do češtiny, byla jsem celkem překvapená, že se mi to líbilo.
Oživlý předobraz srpnové noci, mrazivá přítomnost neodkladné smrti, nostalgická vzpomínka na dávnou lásku, bolestný proces dospívání, stíny horkého léta, vzdálené hlasy pouťového vyvolávače a nad tím vším tklivé tóny křídlovky, která dokáže pobavit i vyprovodit na poslední cestě. „Navždy mne bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolal z měsíčních par a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar něčeho, co už není.“ Nádhera.
Mám zapůjčenou publikaci Městského divadla Brno, kde jsou uvedeny i první básníkovy verše :
Živote postůj, já jsem jen tvůj
mám ústa oči noc a řeku
miluji vidím hořím teku
radostem pláč můj obětuj
na čelo polož vrásku k vrásce
mé rty dej nocím smrt mou lásce !
A zdálo se nám, že se srdcem
už dotýkáme svého dna
zatím však se v nás otvírala
nová hlubina.
V druhé části je zpracován motiv romance - prolínání života a smrti v různých časových rovinách...
"Navždy mne bude víc o tu noc,
kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho,co už není.."
Krása ...
Krásná knížka, mládí - stáří, úcta, láska, smrt, tak jak to je v životě. I filmové zpracování se povedlo, kniha ale vede.
František Hrubín a jeho Romance pro křídlovku. Příběh o velké nenaplněné lásce, o duši mladého člověka, která touží po lásce, o dlouhém čekání a odloučení, ale také o smutku, žalu a o smrti..... Nic mezi tím. Jen láska a život nebo smrt.
" Láska a život.
Jedno vždy pro mne budou. Kdyby mělo
být pro mě závažím, i přátelství se zřeknu,
ani stáří, až zaklepá, se nezaleknu,
a stále zůstanu dokořán otevřen jí,
která bude život roubovat na můj sen,
ať se i smrti podobá, nikdy to přece
nebude smrt, její věrný obraz je v řece,
věčně jiná voda žene se peřejí,
jen pěnu chytíš z ní a kdovíkde je jí
už konec, stále se budu do ní hroužit, znovu
chtít ji zadržet, dát ji trvalost kovu,
a stále na křídlech i křídla odhodiv,
budu ji žíti tak dlouho, co budu živ."
Neuznávám rozbory básní, ale měla jsem možnost poslechnout si a zúčastnit se opravdu detailního rozboru Hrubínovy romance a můj dojem z ní to zlepšilo tak o sto procent. Je to jedna z básní, u níž si myslím, že opravdu potřebuje hluboký rozbor, který ji posune ještě o něco dál.
Prosté, plné klasického motivu kontrastu mezi láskou emoční a láskou sexuální, mezi životem a smrtí. Přesto velmi originálně napsané, plné roztodivných metafor. Dílo mi evokovalo surrealistickou náladu, mlžný opar vzdálených vzpomínek. Nostalgie.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1966 | Romance pro křídlovku |
1978 | Špalíček veršů a pohádek |
1958 | Pohádky z tisíce a jedné noci |
1965 | Dvakrát sedm pohádek |
1990 | Dětem |
Po přečtení mám smíšené pocity. Nemohu říct, že by se mi dílo nelíbilo, ale ani nelze říci, že by se mi přímo líbilo.
Četlo se poměrně dobře, ale určitým způsobem to na mě místy působilo až kýčovitě, což nekritizuji.
Velice zajímavé byly časové a místní skoky, které velmi obohatily celé dílo.