Saturnin

Saturnin kniha i film jsou moje srdcovka, ráda se vracím k obojímu a vždy se zasměji :)

Četli jsme se synem jako "povinnou" četbu pro 6. ročník ZŠ. Zjistili jsme, že první vydání vyšlo už v roce 1942. Shodli jsme se, že se nám kniha (a samozřejmě i filmové zpracování) oběma líbí a je vtipná dokonce i pro jedenáctileté dítě.

Tento román se řadí mezi legendy české literatury, ale možná je trochu škoda, že celou knihu se mi před očima odehrával ten slavný film :) Zajímalo by mě, jestli existují lidé, kteří to mají jinak :D Bylo by docela fajn představovat si hrdiny příběhu trochu jinak, po svém :)

Když už mám jednou za uherský rok opravdu splín, vezmu si Saturnina a čtu a čtu, dokud ho nepřečtu. A splín je pryč. Je to moje srdcovka.

Znala jsem jenom film, konečně díky výzvě jsem se dostala i ke knížce a dobře jsem udělala. Pobavila mě a jak:-)

Ke knize jsem se vrátil díky čtenářské výzvě. Jsem za to moc rád. Kombinace fantastického humoru, skvělých postav a vlastně nepravděpodobného příběhu byla dokonalá. Skoro jsem si říkal, jak by toto dílo obstálo ve slovutné kanceláři.

Úžasný noblesní humor. Do společnosti těchto postav bych se někdy ráda dostala :-) Snad bych nedopadla jako teta Kateřina :-)

Saturnina asi netřeba představovat. Jestli hledáte něco nenáročného a zábavného, určitě vám udělá dobrou službu. Já na knížce zbožňuji hlavně ty postavy. Sluha, který je schopný pro svého pána udělat cokoliv (ale vždy s noblesou), otravná tetička, která vypouští jedno přísloví za druhým a její mamánek Milouš, který vlastně nic neumí, nebo děda, který je velký dobrodruh - právě ti jsou prostě zárukou smíchu. Na knize se mi líbí i to, že i když nám příběh vypráví mladý gentleman Jiří, je to vlastně jen takový tichý pozorovatel. Mnohem víc se totiž zaměříte na ty další groteskní postavy, kteří celou show vedou. Nejvíc se mi ale líbí ta doba a jazyk. Ukazuje totiž, jak se lidé snažili vše řešit s elegancí a i když by nejradši všechny poslali do pr.. , stále mysleli na vychování a slušnou mluvu. Právě takové situace mě rozesmáli nejvíc – takové ty věty i činy, jak někoho poslat do patřičných míst jako gentleman. Takže pokud máte chuť na trochu toho „suchého“ anglického humoru – pozvěte k vám domů Saturnina. Já si hned po přečtení jdu dát ještě film, který je dokonalý a kde herci všechny postavy ještě dokázali pozvednout. ... můj instagram: @klesnacte

Geniální a nadčasové čtení, smíchu se nelze ubránit.

Zábavná, vtipná, milá kniha. Hezké namlouvání, protivná teta a bratranec, nekonvenční dědeček. Přitažlivá doba a prostředí. Člověk se k ní rád vrací.

Není co dodat, skvělá kniha! Kdysi jsem viděl film, a teď jsem se rozhodl přečíst si i knihu. Nemůžu si pomoct, ale při čtení jsem v hlavě viděl Ondřeje Havelku a Oldřícha Víznera, což čtení velmi pomáhalo.

Precetla jsem po nekolikate. A porad se stejne bavim.

Jelikož jsem se sám zařadil v klasifikaci lidí dle doktora Vlacha do prvé kategorie - to je ten člověk, který se na ty koblihy pouze tupě dívá, potom zaplatí a odejde - dovolím si v souladu s tímto mým povahovým rysem k této skvělé knize zde napsat několik asi poněkud neobvyklých připomínek:
1. Kniha byla psána za války. Nedovedu si představit, jak v době přídělového systému potravin někdo popadne koblihu a začne jí házet po sousedovi. Kdybych byl ten soused, asi bych ji chytl a dotyčnému vrhači za těchto okolností poděkoval. Čtenář ve válečné době musel při seznámení se s touto klasifikací buďto asi zaslzet nad ztracenými časy nebo se na autora naštvat, v jakém to myšlenkovém oparu on žije.
2. Asi jediným bodem, kde můžeme poznat, že kniha je skutečně psána za války je, že ve vyprávění protagonisty (o domě Aloise Brudíka) je poznámka o nutnosti dodržet zatemnění.
3. Milouš je dle mého názoru nejméně literárně propracovaná postava. Zkuste si představit jen trochu myslícího osmnáctiletého mládence, který je o sobě přesvědčen, že má šanci na úspěch u sebevědomé slečny Barbory proti muži v nejlepších letech - svobodnému třicátníkovi. To opravdu asi nejde.
4. Velmi mne zaujal názor paní Jany Synkové, herečky, která hrála ve filmu tetu Kateřinu. Ona v jakémsi rozhovoru řekla, že tetu Kateřinu obdivuje. Když se nad tím zamýšlím, s určitou mírou překvapení musím připustit, že na tom něco je. Teta Kateřina byla totiž ochotna pro své dítě udělat naprosto cokoliv, včetně svého totálního znemožnění se. A to je opravdu obdivuhodné.
5. Kouzelná je scéna, kdy protagonista o sobě tvrdí, že se nedívá dámám po nohách a to přesto, že se dostal do situace, kdy si nohy slečny Barbory bez jakéhokoliv rizika mohl prohlédnout. Z následujícího textu a popisu vyplývá, že této situace využil naprosto dokonale.
6. Účetní Sláma osloví továrníka Mikulku místo věty "Jste padouch!" slovem "Setapouch!" Toto slovo (setapouch) pokládám coby neologismus (nově vytvořené slovo) za ideální pojmenování pro něco pevného co z něčeho trčí, je možno se za to chytit, něco na to pověsit nebo se o to praštit.

Takovej ten styl, kterej má z novějších autorů pan Boček - co věta, to perla. Nejvtipnější z celé party, která se sejde na hausbótu a následně u dědečka na venkově, je právě tenhle senior a jeho džiu-džitsu a následné předstírání šílenství před otravnou tetou Kateřinou, aby ji dostal ze své blízkosti, což mu poradil Saturnin. Super čtení, když si chcete zvednout náladu.

Kdo by neznal Saturnina?
Sluhu mladého muže dobrého společenského postavení a vychování? Toho, jenž způsobí v jeho dosud poklidném životě řadu překvapivých zvratů a situací. Tyto by se bez přičinění Saturnina nedaly až tak dobře zvládat.
Rodina a blízcí přátelé mladého Jiřího jsou nezaměnitelní. Host do domu, Bůh do domu, že?
Skvěle napsáno a zfilmováno :-) .

Opět jedna z velmi oblíbených a čtivých knížek :-) .
Díky vtipnému komentáři od pána "žlučníkář" a dalších mých oblíbených :-) .
Musím si doplnit svoji skromnou knihovničku o další z našich krásných českých skvostů.

Filmove zpracování jsem neviděla a díky čtenářské výzvě jsem po knize sáhla a defakto až spíš za půlkou jsem se začala pousmívat.. přitom mám chytrý humor ráda, ale možná ještě nepřišel ten správný čas ..

Četla jsem podruhé po dvaceti letech a smála se nahlas snad více než poprvé. A těší mě, že se líbil i sedmnáctiletému synovi

Tolikrát jsem viděl filmovou verzi a říkal si, že bych si to rád i přečet. A takhle jsem si to říkal tolik let, že jsem to zas viděl asi desetkrát. Tím jsem se komplet připravil o kouzlo představ. Nemohl jsem si jen pomocí svojí fantazie vymodelovat nohy slečny Barbory a přemejšlet, jaký asi měla kadeře na svalnatých lýtkách.

Musím ale říct, že je ta knížka tak hezky napsaná a film tak skvěle natočen, až jsem měl pocit, že čtu film, nebo sleduju knihu. Seděl jsem na gauči, smál jsem se a chtěl bejt odřízlej povodní na ostrůvku v dědečkově vile. Pak bych se vypravil do srubu doktora Vlacha a zůstal bych tam klidně do listopadu. Koupal bych se v tůni a zkoušel bych vliv různých zapálených sušených bylin vdechovaných do plic a jejich vliv na funkci mozku, hlavně v kůře spokojenosti s bytím. Nevím teda co bych tam jedl, protože bejt o houbách, malinách a bukvicích nedovedu. Zároveň však nedovedu ulovit a vykuchat zvířátko a kebab nikde. Musel bych se asi spolehnout na slečnu Barboru.

Zase jsem se nechal unést. Stává se mi to, když mě takhle unese příběh kterej čtu. A teď už jdu...Sobý hnusec...Nedolovím, nedolovím...