Sběratel mušlí
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366059/bmid_sberatel-musli-DjW-366059.jpg
4
342
342
Autor zavádí čtenáře na africké pobřeží i na předměstí Ohia, ukazuje předstíranou pompéznost i boj o přežití v divočině, hojnost přírody i její divokou sílu. Slepý hrdina titulní povídky tráví dny procházkami po plážích Keni s německým ovčákem po boku a probírá se zrnky písku. Mimo něj jsou tu pozorovatelé velryb a rybáři, lovci a mystici, zachycení v určitých okamžicích svých životů. Doerr jako přirozený vypravěč zkoumá lidská dilemata ve všech podobách – touhu, zármutek, nerozhodnost, zlomené srdce i pomalé zotavování.... celý text
Přidat komentář
Za mě zajímavé příběhy. Někdy jsem jim nerozuměla, ale to vnímám spíš jako kulturní rozmanitost než, že by byly špatně napsané. Na léto ideální.
Tak tato kniha za mě byla zklamáním. Jen těžce jsem ji dočítala a poslední stránky jsem skoro přeskočila. Zaujaly mě 2 povídky a i ty mě svým závěrem absolutně zklamaly. Často nudný nezajímavý děj a nerealistické popisy. Mrzí mě to, ale kniha nestojí za přečtení.
Četla jsem kdysi jen titulní povídku, tak nehodnotím. Ale při způsobu, jakým si autor přivlastnil reálný příběh pána jménem Geerat Vermeij, mi naskočila slova "parazitická literatura". Tak si je tu teď odložím, když řešíme kauzu Mornštajnová...
Velmi hezká, oddychová povídková kniha. Anthony Doerr je skvělý spisovatel, má velmi dobrý styl psaní a dovede čtenáře dovést přesně tam, kam potřebuje. Jeho popisy emocí/nálad a myšlenkových pochodů jednotlivých postav jsou působivé. Jediné, za co strhávám hvězdu, je, že to, že jsou si povídky mnohdy velmi podobné, způsobuje, že se někdy překrývají a po dočtené celé sbírky si ne všechny povídky vybavuji celé. Nejvíce se mi líbily povídky: Dlouho to byl Griseldin příběh, Správce a Mkondo, ke kterým se v budoucnu rád vrátím.
Krásné povídky. Nejvíce se mi líbily Mkondo, Tolik šancí a Správce. Jsou pečlivě propracované a díky detailům jsem příběhy přímo prožívala. Náměty by skvěle posloužily i pro román. Rozpor mezi životem propojeným s přírodou a muzeální přírodou ve velkém městě, generační rozdíl ve vnímání nových příležitostí mladou dívkou a existenčními obavami její matky. Obdivuji, jak autor vytváří zcela reálné postavy, které nejsou ani dobré ani zlé, téměř s každou z nich se dokážu ztotožnit a v konkrétních situacích prožívat její příběh. Doporučuji.
Krásné povídky, které probouzejí hotové erupce fantazií a myšlenek. Autor nic neříká napřímo a přesto je empatie s postavami a porozumění krajině daleko hmatatelnější, než u většiny jiných autorů, se kterými jsem se setkal. Málo knih pro mě bylo tak kouzelných jako tato.
Taky nejsem povidkovy typ. Ale musím říct, že povídky měli své hluboké moudro v sobě ukryté. Rozhodně si z nich moudra člověk odnese.
Já povídkám zkrátka na chuť nikdy nepřijdu. Ani když jsou od Doerra. Jsou často moc krátké, nedostatečně jsem pohlcen dějem a už je konec, čtenář bývá rovnou vržen do situací a dějů a je často jen minimálně seznámen z čeho vyvstanuly, postavy vesměs jen povrchně predstaveny....atd. atd., zkrátka povídky. Ve Sběrateli mušlí jsou některé lepší, jiné horší a jen jedna byla vážně skvělá (Správce)...a ze všeho nejvíc jí ublížilo, že jde pouze o povídku. Jak jinak.
O vztahu člověka k přírodě a přírody k člověku a o přírodě v člověku a o člověku uprostřed přírody. Vším se prolíná opuštěnost, samota. Hrdinové většiny povídek se utíkají k přírodě, často v důsledku nevydařených a nenaplněných vztahů. Někdy tu nachází útěchu a naplnění, v jiných povídkách ale příroda představuje nebezpečí, ohrožení, riziko. Moje pocity z povídek jsou zvláštně nepopsatelné. Bylo to super, ale taky trochu depresivní.
Příběhy plynou jako voda, nenápadně, ale pod hladinou se ukrývá život, který si ovšem musí objevit čtenář sám (i to může mít kouzlo, každý si může najít to své). Chybí akce, napětí, hlubší emoce. Styl A. Doerra mi připadal velmi strohý, v podstatě sterilní už ve Světlech, tady ho najdete také, ale zde mi tolik nevadil jako u Světel, možná díky mé lásce k vodní říši. Právě absence silnějších emocí či zápletek, vše plyne pod povrchem a čtenář se domýšlí, způsobuje, že chybí hutná atmosféra, kterou tak často nacházíme u jiných autorů. Právě tento "minimalismus" Doerra odlišuje, ale např. u mne je také důvodem, proč nevidím smysl v opakovaném čtení jeho díla. Dnes frčí minimalismus, takže frčí i Doerr, každému dle jeho gusta, Doerr rozhodně není špatný spisovatel, ale můj oblíbený styl ten jeho není. Pokud by psala beletrii umělá inteligence, řekla bych, že by mohla být doerrovského střihu (možná, možná taky ne). Pokud máte rádi vodu, nepotřebujete gradující příběhy, ale jen tak se chcete na chvíli oddat přítomnému okamžiku a síle psaného slova, pak vřele doporučuji.
Zezačátku jsem měla pocit, že to asi nebude kniha pro mě. Přišla mi hodně abstraktní a příliš velká část každého příběhu skrytá mezi řádky. S každou novou povídkou jsem jí ale přicházela na chuť. A na jejím konci už jsem věděla, že je to moc pěkná kniha, která stojí za přečtení.
Doerrove povídky mají v sobě schovanou celou škálu emocí. I když autor mnohdy popisuje jenom velmi krátký úsek života svých postav, mnohdy stačí mžik a vše podstatné je řečeno.
Krásná kniha plná poetických momentů, půvabných postav, osudových vztahů a zvláštních setkání. Tak ráda bych osobně potkala a obejmula lovcovu ženu, liberijského správce, tanzánskou běžkyni i sběratele mušlí....
Strašně krásne příběhy vlastně bez konce, který si musí každý čtenář domyslet. Knihu jsem si dokonce šetřila, nechtěla jsem ji dočíst... Krásná.
No neříkám že by to byli špatné povídky,ale tak nějak mi u většiny chyběla pointa.Myslím,že autorovi více sedí psaní románu,tam se může pořádně rozjet.
... touha, nerozhodnost, zármutek, zlomené srdce, dary přírody, boj o přežití
.
Osm povídek, osm osudů, osm pohledů na svět. Moment, který žijete celý život. Moment, který důvěrně znáte. Moment, který je vaším osudem. Otevřete svou mysl a nahlédněte do světa jménem život. Pokud se vám něco zalíbí, vemte si to sebou. Pokud vás něco vyděsí, pozvěte to na návštěvu. Pokud chcete zavřít oči a utéct, nedělejte to. Slupněte každé slovo a každý z osmi příběhů a až pak se rozhodněte. Pokud máte odvahu vidět pravdu, čtěte.
.
*Sběratel mušlí od Antonyho Doerra*
Anthony Doerr mě oslovil svým debutem - Jsou světla, která nevidíme - a ano, vím, že se knihy nemají porovnávat, ale tahle mě ze všech jeho titulů nadchla asi nejméně. Asi je to má vina, nejsem povídkový typ, ale tohle mě opravdu nebavilo. Některé povídky jsem četla třeba i dva tři dny, nemohla jsem se pořádně začíst a počítala stránky do konce. Mám ji sice doma, aby "sbírka" byla kompletní, ale jistojistě vím, že se k ní již nikdy více nevrátím.
Kniha mě nezaujala. Některé povídky byly čtivější, veskrze depresivní a beznadějné příběhy lidí, kteří nežijí svůj život. Chápu, že pro někoho mohou být silné, asi jako mě kdysi zaujal Lustig, teď mi připadají jeho díla moc depresivní. Příběhy mi připadají vytržené z kontextu, moc netušíme začátek a už vůbec není konec, jen úsek určitého života hlavního hrdiny.
Štítky knihy
Afrika povídky voda člověk a příroda Tanzanie velryby Pacifický severozápad Montana
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Povídky jsem přečetla všechny. Snad proto, že jsem na dovolené neměla s sebou už žádnou jinou knihu, snad proto, že jsem doufala, že tu další určitě pochopím, že mě obohatí nebo zaujme...