Sérotonín
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409337/bmid_serotonin-NuA-409337.jpg
4
618
618
Rozprávačom románu Sérotonín je štyridsaťšesťročný poľnohospodársky inžinier Florent-Claude a jeho príbeh je o Francúzsku, ktoré dupe po svojich tradíciách, ničí svoje mestá a nevšíma si živoriaci a búriaci sa vidiek. Florent-Claude rozpráva o svojom dobrovoľnom „zmiznutí“ z mesta a zo sveta, o absolútnej osamelosti muža v strednom veku a o priateľstve so spolužiakom Aymericom so šľachtickým pôvodom. Hoci ich osudy boli rozdielne, skončili podobne a spolu sa musia konfrontovať so zmarenými snami svojej mladosti a čeliť možno rovnako márnej nádeji, že Florent-Claude nájde ženu, o ktorú prišiel. Sérotonín je románom o pustošení sveta bez dobra, spolupatričnosti a zároveň je románom o smútku, výčitkách a ľútosti.... celý text
Přidat komentář
SEROTONÍNOM stvoril Houellebecq tú knihu, akú si všetci, kto ho naozaj nečítajú, mysleli, že píše vždy - teda trefnú rekapituláciu života depresívneho alebo aktuálne depresívneho človeka, so sexom a trefnými narážkami na stav spoločnosti, tentokrát predovšetkým z prostredia poľnohospodárstva a nie psychiatrie a farmakológie, ako by sa spočiatku mohlo zdať. Je to esenciálny Houellebecq, ale akosi bez pridanej hodnoty. Nie je tam nič viac, čo by ho odlíšilo od štandardného základu iných jeho diel - teda sakramentsky dobre napísanej depky s tým najčernejším humorom a s odzbrojujúcou úprimnosťou zachytený západný konzumný nihilizmus a kríza - doby a stredného veku. Čo ale prekvapuje, je fakt, že popri tradičnej depresívnosti a napriek množstvu nepríjemných právd a dobrých postrehov, ktoré tu jasne a priamočiaro formuluje a chrlí, či už o starnutí, láske alebo slabostiach, je v podstate nečakane pozitívny. Jeho hrdinovi síce už na ničom poriadne nezáleží, ale vyznieva aj so svojim laxným prístupom k životu či smrti omnoho lepšie v porovnaní so svojimi rovesníkmi, ktorí sú úplne v prdeli.. Takisto tu nie je taký cynický, ako by sme očakávali a hrdinovo lúčenie sa s libidom je prekvapivo citové. Áno, Michel Houellebecq tu naozaj píše o láske a vyjadruje aj silné sociálne cítenie, keď cestu svojej postavy veľmi výrazne stáča k rozsiahlym komentárom o bezvýchodnosti situácie francúzskych farmárov. Takže ono tam vlastne je opäť niečo nové a inak, ale ako celok to na mňa nepôsobí veľmi prepracovane ani extrémne zaujímavo. Ak by to bola prvá jeho kniha, ktorú čítam, bolo by to super, takto ale na mňa pôsobia všetky tie jeho štandardné deprimované propriety už trochu ohrane.
Poslechnuto podruhé. Spojení bukowsko-forsythovské kombinace potměšilého outsiderského (sexem bohatě proloženého) filozofování se striktním pozorovatelským talentem, to vše podpořeno masivní subvencí autorových zkušeností, ve spojení s razantní četbou Otakara Brouska ml., považuji tentokrát za téměř dokonalé a přidávám jednu hvězdu.
95 % (aktuálně už 600 hodnocení s průměrem 73 %, v prosinci 2021 to bylo 451 hodnotících se stejným průměrem).
Lehce si přihnu, tak nějak nevím. Je to vlastně docela hnusný, ale zároveň z toho mám takovej dobrej pocit. Raději se napiju znovu, pak ještě jednou, abych po dalších několika doušcích mával na barmana, ať tu nechá celou láhev. Jo, tady se na nějakej čas usadím.
Skrz existenční krizi stárnoucího chlápka Houellebecq pojmenuje společenskej problém, problém globalizace a úpadku domácího hospodářství. Když to přitáhnu za vlasy a lehce škubnu, tak v podstatě z videa o Japonce šoustající se smečkou psů se dostaneme k malé revoluci krachujících zemědělců. Ale Houellebecq jde dál, zajímají ho vztahy, láska. S chutí provokuje a nabízí i poměrně depresivní východiska, ve kterých jednotlivec ztrácí půdu pod nohama, utápí se ve vzpomínkách a pomocí antidepresiv zaživa přeplouvá na druhej břeh.
Když jsem si hledal něco o týhle knížce, dočetl jsem se mimo jiné, že autor je šovinista, rasista, misantrop, xenofobní staromilec, co nerozumí dnešnímu světu.
Naštěstí člověk nemá povinnost světu rozumět. Akorát já nabyl dojmu, že Houellebecq tomu dnešnímu světu tak nějak rozumí. Rozumí mu tak nějak po svým.
Ale jo, libila se. Skvele napsana kniha (v mem pripade i skvele namluvena audiokniha) me pohltila a byl jsem nucen stale pokracovat v poslouchani az do nevyhnutelneho konce. Autor nejak nenasilne udrzuje ctenare/posluchace v napeti a nuti ho dale pokracovat - sve tu dozajista plni i styl vypraveni v prvni osobe.
Knihu tady vetsina lidi hodnoti jako depresivni, ale mne se zdala docela humorna a az groteskni. Jiste posledni ctvrtina knihy by tomu odpovidala, ale jinak plna sarkastickeho, povyseneckeho a cynickeho humoru se skvelymi komentari, prirovnanimi a uvahami hlavniho vypravece. Bavil jsem se nad myslenkami a nazory hlavniho hrdiny na soucasnou politiku, EU s jeji byrokracii, hospodarstvi, korektnost, feminismus, ekologii a mezilidske vztahy; obcas peprne okorenene davkou perverze, sexu a zminkami o skvelych chutnych jidlech; a to jen tak, abychom si pripomneli, ze jsme jeste ti stari dobri heterosexulani hedoniste se vsim vsudy.
Za me vcelku dobry a i ten konec do jiste miry symbolicky. Urcite doporucuji!
Všechny moje lásky, kdyby je napsal Houellebec. Ten jeho styl je fakt zajímavý, ale zatímco v Podvolení mi sedl i ten příběh, tady tohle bezcílné putování a bloumání mě zas tak neodrovnalo.
Já si občas píšu svůj názor na knihu už v průběhu, takže alespoň vím, že v první části jsem to nenáviděla mnohem více. Soudím dle tohoto zápisku:
"Intelektuálové, vy jste trávili málo puberty v zaplivaných pajzlech, zdá se mi. Tím z vás samozřejmě vyrostli úspěšnější a inteligentnější lidé než jsem já, na druhou stranu vám pak toto mektání přijde zajímavé. Já nevím, zkuste si občas jít na pivko jinam než do Lokálu a kdejaký napitý strejc vám řekne podobný příběh a tou mysoginií to okoření taky! Good luck."
Každopádně to postupně začalo být ještě únavnější a šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven (měla jsem to jako audioknihu, kudos Berouskovi, díky kterému jsem to vůbec zvládla), tímpádem jsem měla prostor vám všem odpustit, že tohoto autora neironicky čtete.
V Praze to hrajou v Meetfactory, a to si pište, že na to půjdu, protože pokud zjistím, že ve mně ten muž ve zhmotnělé podobě vzbudí sebemenší lítost, objednám se obratem na terapii.
Když je člověku smutno,když na něj jde splín.
Když hledáme lásku,seš jako hromosvod a já zas blesk.Svádíš mě,už od nepaměti.
Pocity jak den před porážkou.Když jen dáváš a druhý bere.
Cynika v sobě probouzíš.Tabletky ve svobodu měníš.
Když rutina zapustí kořeny.Stereotyp stéká po stěnách.Sex přeci není jen produkt a reprodukce.
Už nic víc nečekáš.Otočíš se zády.Láska ta tě roztrhá na kusy.Nuda nás roztrhá dřív.Ten kdo miloval a ztratil.Ztratil se.
Plakal.Chlastal.Zabil.Zadupal.Přeskočil.Utápěl žal.Sexoval s jinými.
Chtěl zapomenout.Nic mu nechybí.Vše měl.Stejně se trápí.
Houellebecqova pokora se mění.Příběh už tu není jen kulisa pro myšlenkaření a exponováním jiných autorů.Takové levitování pohlavních orgánů nevyznívá jen za účelem zaujmout či vyloženě prvoplánově šokovat.
Jak najít cestu ke štěstí.Muška zlatá,snad.
Prchavé okamžiky.Kafe a cigára.Serotonin.
Neustupující zdánlivý hněv na náš klidnoučký způsob západního života.
Pokud tedy libido dovolí,když tabletky pomáhají.
Autor se může více méně nápadně vykrádat i opakovat a ejhle,on nám tu spíše dozrává v lahodné francouzské vínko.
I když tu je neveselo truchlivo.Zároven jistá krása žití a lidskosti se tu naplnuje měrou vrchovatou.Smutníme,ale tak nějak příjemněji.Přibližujeme se a zároven s pochopením i politováním.
Už to není chlad ani spalující žár.
Je to něco mezi pozdním létem a podzimem.Babí Houellebecq :)
Mlhou časného rána vidím představy věcí příštích snahy,které jsou mi odepřeny uvědomuju si je a chápu.
Ta sebevražda nebolí působí mnoho změn,můžu to brát a nebo nechat být,jestli chci ta hra života se těžko hraje prohraju ji,tak jako tak.
Letím,vznáším se.Driftuju.Plachtím.
Tak zase někdy ty věčný rozený optimisto co umíráš smutkem.
Věříš v lásku a ta tvá skepse,není zase tak marná,jak se zdá.Bůh je mrtví.A on to ví.
Co budeme dělat ?
V novinách píšou,že se nic nestalo ...
(SPOILER)
Když připustíme, ze Člověk je nejsložitější mechanicko-biochemický stroj, co kdy chodil po Zemi, měli bychom také připustit, ze se tento stroj může po nějaké době chodu pokazit. Mechanickou součástku lze vyměnit nebo opravit. Co když začnou váznout biochemické procesy? A je třeba promazávat, prokapávat, doplňovat, naředit…
A teď nastupuje otázka spíše filosofická, kdo rozhodne o těchto potřebách? Stroj sám nebo okolí?
Litera zákona praví jasně: … pokud není nebezpečný sobě nebo svému okolí, nemusí se léčit. V opačném případě - u Florenta v obou těchto případech - se léčba nařizuje ze zákona.
Meziřádková pointa Houellebecqova díla zasluhuje velké ocenění. Stejně jako objev významu serotoninu Nobelovu cenu.
Záměrem autora ovšem nebylo šířit osvětu v teto oblasti vědění, ale spíš vyniknout, šokovat a pobuřovat.
Body za impresivitu sbírá pomocí cynismu, nacionalismu, šovinismu a naturálního líčení sexu a jiných scén, u kterých se i otrlejšímu čtenáři zhoupne žaludek. Fakta si upravuje dle potřeby a tím kniha ztrácí věrohodnost.
V příběhu čtyřicetiletého inteligentního, odborně ceněného a finančně zajištěného hlavního hrdiny postupně sledujeme rozpad všech aspektů jeho života. Partnerské vztahy, ztrátu zaměstnání, omezení sociálních kontaktu, ztrátu sexuální apetence ( které autor dává extrémní důležitost ), omezení hygienických návyků, nárůst spotřeby cigaret a alkoholu.
Toto vše je z důvodu podlečené/špatně léčené deprese. A v okamžiku, kdy dávku sníží, dojde k nevyhnutelnému konci.
Autor vidí příčinu všech potíží jako nežádoucí účinek léčby, což je velmi populární.
Depresi v tomto rozsahu musí léčit specialista, tu prakticky lékař ani captorix nezvládne.
Camille, celoživotní láska hlavního hrdiny, nebyla nejkrasnejsi, nejchytřejší nebo nejlepší v sexu. Nejvíce na ní Florent obdivoval, že “uměla žít”. Radovat se a užívat si obyčejný život.
Zřejmě měla v pořádku hladinu serotoninu.
Podepisuji ijacek.007, elcapitano a vorenus. Chlapi to asi daj s přehledem, mnohé ženy také cení intelektuální čtení o zmaru. Mě přestalo bavit rochnit se v podivném světě autora už velice brzy.
Další zásek do poličky "za hranicí mé snesitelnosti".
Nenašla jsem jediný důvod proč se nořit do psychopatické mysli, když čas je tak vzácné zboží.
"apel na nepromarnění těch osudotvorných životních chvil nenásledováním vlastních pocitů jakbysmet", jak pěkně píše Acamar, si budu asi hledat jinde :o)
0/2
Poslední plnohodnotný román pana Houellebecqa vydaný u nás.
A nechci napsat nejslabší.
Najdete v něm totiž spoustu chytrých úvah, filozofická zamyšlení a také neotřelé nahlížení na lidskou sexualitu. I když zde jde pravděpodobně spíše o mírně zvrácený, ale lidský umělcův pohled.
Neatraktivní a těžce stravitelná zábava autora. Myslím si, že Houellebecq si ve své současné pozici může vydat cokoliv, důvěra čtenáře bude bezmezná.
Doporučil bych autorovo extempore komplikovaným lidem, povahám s tendencemi hloubat nad textem a sexuálně založeným lidem, i když tentokrát je Houellebecq ne až tak explicitní (avšak vkus každého má jiný rozměr).
I když je moje hodnocení nízké, pokaždé když otevřu jakýkoliv román tohoto francouzského prozaika, žasnu nad jeho sečtělostí a stylem, který dokáže člověka jak uspat, tak i vyprovokovat.
Kvalita a fundovanost je jedna věc, čtivost a obsažnost textu věc druhá.
Příště, prosím, více děje a smyslu pro realizmus...
Není to tak dobré jako třeba Mapa a území, mám pocit, že je to dokonce jedna z nejslabších knih autora, ale těžko říct, jestli to nebylo především překladem, nejspíš ano, protože coby čtenář zas až tolik příběh nepotřebuju, hlavně styl a atmosféru, kteréžto kvality právě příšerně odfláknutý překlad spolehlivě zabil.
Bible netečnosti ... Řekl bych, že od M. Houellebecqa jsem četl lepší a ten někdejší wuau efekt a identifikace s hrdiny a názory se nedostavil, ale na druhou stranu jsem dostal vše, co jsem od Serotoninu očekával: lehce perverzní a sžíravý pohled na postmoderní společnost pozdního kapitalismu podbarvený zábavně cynickým humorem a explicitními scénami. Houellebecq stále ví, jak rozeznít vlnu lidských emocí, udržet pozornost i přes líčení naprostých banalit a jak ze zmatku současného světa vytáhnout nejhlubší frustrace a čtenáři v nich pořádně vymáchat hubu.
Čistá deprese. Sem tam probleskuje naděje.
Upřímnost. Dlouho jsem tuto knihu odkládala a ještě déle četla, ale nakonec to bylo docela dobrý.
Serotonin mezi ostatními knihami M.H. (aspoň těmi, co jsem četla) rozhodně není žádný úkrok stranou... spíš naopak, svou depresivní prázdnotu marnosti čekání na pocit naplnění, neřkuli štěstí, na nalezení ne-li už rovnou smyslu života, pak aspoň důvodů proč vůbec žít, zarývá nekompromisně ještě přímočařeji a hlouběji.
Nechybí vkomponování nějakého společenského/politického tématu jako další, analogické slepé uličky našeho způsobu života, ani naturalistické sexuální vsuvky, ani neskrývaně fyziologický mužský pohled na podstatu milostných vztahů (ale jeho popis ženského přístupu k lásce byl vcelku trefný, takže se nepřu, že scestný)... akorát svými retrospekcemi k vztahu s Camille a závěrečným odstavcem románu dává tušit, že tak nekomplikované to zase není.
Veselo nikomu po dočtení nebude, spíš možná přechodně stoupne hladina kortizolu, ale kniha je to silná a její apel na nepromarnění těch osudotvorných životních chvil nenásledováním vlastních pocitů jakbysmet.
Deprese je hrozný stav. Dokáže člověka úplně rozežrat zevnitř. Myslím, že je to taková nemoc doby. Máme na všechno v podstatě strašně moc času. A máme všeho moc. Nemusíme bojovat o fyzické přežití, nemusíme v potu tváře dobývat potravu, prchat nebo bojovat. Neřídíme se výhradně svými pudy k zajištění přežití svého i svého druhu. To všechno nám umožňuje náš mozek. Naše inteligence, naše sociální cítění. Ale mozek, ten úžasný orgán, spolu s celou CNS, je zároveň často i naše zhouba. Místo boje o existenci je tu zase tlak na výkon, společenská představa o tom, jaký by měl být náš spokojený život, atd.
Hlavní hrdina to prostě, a omlouvám se za výraz, v mládí prosral. Udělal tehdy pár chyb a jejich vinou skončil ve stavu v jakém je, hlavně v osamění. Ale takový stav sám o sobě nemusí být konečná. Chyby se dají napravit, člověk může hledat smysl života v jiných věcech. Člověk stižený depresí ale ne. Jemu to nedovoluje jeho nemoc. I když se můžeme nakrásně divit, proč hlavní hrdina nehledá dál štěstí, proč nezkusil jít za svou bývalou láskou, když neměl vlastně co ztratit.. proč si nenašel cokoli jiného, co by ho těšilo. Pro něj je těžké i vstát a udělat osobní hygienu. Antidepresiva ale přináší zase jiné problémy. Je to začarovaný kruh. Hlavní hrdina nás může neskonale štvát, ale on prostě nedokáže jednat jinak...
Zajímavá kniha, která se opět nebojí společensky aktuálního a trochu tabuizovaného tématu. Podaná v typicky Houellebecqovském stylu, s pornografickými prvky na jedné straně a intelektuálními rozbory na straně druhé. Nečte se snadno, sledovat myšlenky autora je kumšt. Ale rezonuje v hlavě ještě dlouho po dočtení.
Serotonin jsem četl dlouho, odkládal ho a zase se k němu vracel a po dočtení jsem se musel dlouho rozhodovat, zda dát tři nebo čtyři hvězdy. Jak píše kolega níže, kniha obsahuje tolik překlepů, kolik by tak "renomované" nakladatelství nemělo ve svých knihách v žádném případě připustit.
Houellebecq před námi narýsoval další sžíravou kritiku vedenou přes optiku dnešních čtyřicátníků, nebo spíš už padesátníků. Opět se dozvídáme, že se svět jaksi vymknul z kloubů, ale v této, více než v ostatních autorových knihách a dnes více než kdy dříve, si najednou, po všech sexuálně zemědělských tirádách, uvědomíme, že se díváme na svět bez budoucnosti. Kritiků současnosti máme všude dost a až moc máme i jejich konzervativních názorů, kde se to nakonec hemží rusy, tradicemi a národy a jejich receptem není nic než minulost, která mimochodem asi nebyla tak suprácká, protože z ní vznikla současnost. Tohle je ve výsledku ta největší výtka, která mě vedla k tomu snížit hodnocení.
Pro mě zatím nejsmutnější Houellebecqova kniha: hlavního hrdinu dvakrát v životě potká skutečná láska, ale jemu se ani jednou nepovede si ji udržet – a pak už vlastně jen doufá, že mu k jakžtakž smysluplnému žití pomůžou prášky, což se pochopitelně nestane. Jelikož ho antidepresivum zbavilo libida, nemůže si na rozdíl od hrdinů jiných Houellebecqových knih tu prázdnotu zakrývat sexem a ona na něj civí zcela nezastřeně; do toho se hroutí francouzské zemědělství a s ním i hrdinovo zaměstnání, jeho jediný přítel si vezme život... takže on ke konci takřka jen vegetuje a přemýšlí, jak ze světa zmizet co nejtišeji a nejméně nákladně pro ostatní. (V tom se to podobá Platformě, akorát že hrdina Serotoninu není totální cynik, v návrat té lásky pořád doufá, o to je to smutnější.)
Ale tím nechci z Houellebecqa dělat prvoplánového moralistu, jen vytahuju jednu linii, kniha je skutečný román, který by se dal číst řadou dalších způsobů.
O to větší škoda, že v Odeonu/Euromediích knihu opět nezvládli zredigovat. Nejotravnější jsou jemné nepřesnosti, u kterých si až za chvíli uvědomíte, že vám vnutily představu neodpovídající dalšímu ději: „potopeni“ na místě, kde podle smyslu zjevně mělo být „zatopeni“, „zpáteční cesta“ místo „cesta tam a zpět“, „uniká voda“ místo „zatéká“, „to není nic“ místo „to není málo“, „třicátníci“ místo „třicátnice“, „půl roku předtím“ místo „před půl rokem“, „jsou marní“ místo „jsou nemožní/zoufalí“, „čtyřka“ místo „čtvrtka“; k tomu navíc asi nezáměrné novotvary jako „předkyně“ nebo „houšťka“... Kde mám na autě hledat to „levé pravé kolo“ a jak vypadají budovy z „vlněného plechu“, mi není jasné doteď. Ach jo.
Štítky knihy
sexuální úchylky francouzská literatura mezilidské vztahy životní problémy léky, léčiva životní krize divadelní adaptace
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Přečetl jsem spoustu knih, ale takovouhle hovadinu jsem ještě nečetl!!!
"Nepřekvapí, že tu jsou naturalistické popisy sexuálních aktů"
Kde??? 1x možná a naturalistické? Ani náhodou!!!