Sérotonín
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/416122/bmid_serotonin-b1z-416122.jpg
4
624
624
Rozprávačom románu Sérotonín je štyridsaťšesťročný poľnohospodársky inžinier Florent-Claude a jeho príbeh je o Francúzsku, ktoré dupe po svojich tradíciách, ničí svoje mestá a nevšíma si živoriaci a búriaci sa vidiek. Florent-Claude rozpráva o svojom dobrovoľnom „zmiznutí“ z mesta a zo sveta, o absolútnej osamelosti muža v strednom veku a o priateľstve so spolužiakom Aymericom so šľachtickým pôvodom. Hoci ich osudy boli rozdielne, skončili podobne a spolu sa musia konfrontovať so zmarenými snami svojej mladosti a čeliť možno rovnako márnej nádeji, že Florent-Claude nájde ženu, o ktorú prišiel. Sérotonín je románom o pustošení sveta bez dobra, spolupatričnosti a zároveň je románom o smútku, výčitkách a ľútosti.... celý text
Přidat komentář
Tahle kniha byla hodně zvláštní. Celý příběh se nasáklý smutkem a depresivitou. Rozhodně bych nedoporučila ho číst, když člověk nebude mít zrovna šťastné období, mohlo by mu to ještě víc uškodit.
Každopádně co mě na téhle knize zaujalo je téma antidepresiv a hormonů, jejichž tvorbu antidepresiva podporují a které hormony naopak tlumí a jaký mají na člověka vlastně vliv. Že ho neučiní šťastným, ale jen potlačí deprese a stabilizují ho v takovém melancholickém stavu.
Dost mi v příběhu vadil postoj hlavní postavy k ženám, kdy na jednu stranu byly pouhým nástrojem fyzického uspokojení a na druhou stranu hlavní postava vzpomíná na svou životní lásku a jak ji stále miluje, i když se dávno rozešli.
Hlavní postava mi tedy byla krajně nesympatická. V podstatě celé dny nic nedělal a postupně čím dál víc bláznil.
Navíc mi také moc nevyhovoval autorův styl psaní, kdy hodně využívá asociace. Hlavní postava ve vyprávění neustále někam utíká a mě to hrozně rušilo.
Tahle kniha je zajímavou sondou do hlavy jednoho francouzského muže, který vzpomíná na svůj život, zatímco "umírá smutkem". Nicméně mě ale moc nezaujala a vadil mi autorův přístup celkově k životu.
Se dvěma zemědělskými inženýry chodím na tenis, se třetím brázdím republiku na kole. Kdybych jim chtěl dát ironický dárek, byla by tato kniha to pravé. Jeden stárnoucí zemědělský inženýr „out of service“ tu vzpomíná na své lásky (a přátele). Otevřeně, podrobně až nechutně, prostě houellenbecqovsky. S tím se počítá, co nám ale autor tentokrát přimíchal navíc? Přihodil dobrou směs: plno pronikavých postřehů, vtipných, cynických a potměšilých, týkajících se ekonomie, politiky, zemědělství, gastronomie, historie, sexu a miliónu dalších oblastí, jeho záběr je široký jak Mléčná dráha. Antidepresiva, která zlehka rámují jinak celkem dramatický příběh, slouží jen jako zdůvodnění aktuální situace hlavní postavy, což není spoiler, to se dozvídáme hned v prvních větách. Ten rám ale postupně mění tvary na zlověstnější a barvy na temnější. I přesto bych do žánru v anotaci přidal „erotika“ a „humor“.
Audiokniha. Dokonalá, opravdu DOKONALÁ četba Otakara Brouska ml..
85 % (zatím 451 hodnotících s modrým průměrem 73 %).
Vedel som, čo mám očakávať a niektoré naturalistické výjavy budú opísané tak verným spôsobom. Príliš optimistická nálada sa v knižke neprelína. Nie je to beh s oneskoreným štartom a surovejší tón knihy vás prinúti udržať pozornosť od začiatku aj na ďalších stranách. Hlavný hrdina je rozprávačom svojho života. Spomienkami, sebaľútosťou aj výčitkami a sexuálnymi dobrodružstvami, hodnotí svoj tak trochu spackaný život. Jeho „zmindrákovaný“ svet je nahnutý a hľadať zmysel života na jeho periférii, je už v štádiu rozkladu dosť ťažké a zložité. Odchodom od svojej japonskej priateľky, pre ktorú je aj tak iba obyčajný gajdžin, začína bilancovať svoje bytie na tomto svete. Nájsť sebareflexiu v depresívnych stavoch bez pomoci liekov je takmer neuskutočniteľné. Macho stránka jeho osobnosti zíva prázdnotou a porekadlo „za všetkým hľadaj ženu“, je v prípade tejto knihy presným vyjadrením skutočnosti. Nenaplnené sny o životnom smerovaní a nedosiahnutých métach sú len predzvesťou o výsledku rekapitulácie stavu pána Florent Clauda. Krôčik po krôčiku stúpame po schodoch a čitateľ sa dozvie tušené súvislosti o živote hlavného predstaviteľa.
Aj keď sa javí, že titul je skôr „v tmavých farbách“, určite vás špecifickým a trošku provokatívnym štýlom písania presvedčí, že sa knihu oplatí prečítať.
Za mě tato kniha rozhodně zklamání. Pesimistický příběh o stárnutí a bilancování života nicméně hlavní hrdina dle mého ještě rozhodně nemá věk na skučenou bilanci.
Číst pana Houllebecqa je velice nebezpečné. Po přečtení cítím znatelný pokles serotoninu a nárůst kortizolu (ne, vážně, pokud se cítíte dobře, ale z nějakého důvodu se chcete cítit příšerně, tak je Serotonin jedna z nejlepších možností, super motivační kniha pro sebevrahy ). I přes zjevnou dávku nadsázky, ironie a záměrné kontroverze musím uznat, že kniha s některými svými velmi pesimistickými myšlenkami tne do živého a i ty záměrně přemrštěné mají často alespoň kousek pravdy.
A možná se ze mě stává s blížící se třicítkou zahořklý stařec nadávající na mrak... Nevím, každopádně Serotonin budu nějaký čas vstřebávat.
Houllebecq musí mít se svojí Japonskou přítelkyni vyjímečný vztah.
Na Houellebecquových knihách mám najradšej tie záblesky krásy, ktorých je málo v kontraste s temnotou, ktorá je vždy extrémne dominantná.
Hlavný hrdina napriek schopnosti milovať a byť šťastný, doplatil na ilúziu nekonečných možností, aj zlému načasovaniu, kedy záchrankyňa prišla do života Florenta priskoro. Keď už začal byť život iba úpadok, kombinácia nostalgie, depresie a Captorixu, znemožňovali autorovi sa opäť odraziť odo dna. Captorix a tým zvýšená produkcia serotonínu síce trošku pomohli zmierniť príznaky depresie, ale definitívny smútok ostal, keď si uvedomil, že život šiel iba okolo. Pritom istý čas žil. Silné libido a vlhká šuška je jedna vec, iná je vlhká šuška ženy, s ktorou je šanca byť šťastný aj na samote u lesa a o ktorej vedel, že aj ona by vedela byť šťastná s ním. Nakoniec neostalo nič, no tak to už býva.
Úprimnosť s akou hrdina rozpráva o svojej úbohosti a apatií, to ako kombinuje rozprávanie o svojom rozpoložení a často rozpoltenosti s prihliadaním k spoločnosti, v ktorej žije, je už autorovým trademarkom. Vždy som ochotný čítať jeho knihy, tretia zo štyroch, ktorá mi prirástla k srdcu, ale nie z nesprávnych dôvovov - nemám chuť sa utápať v melanchólií, nostalgií a apatií, aj keď sa tomu niekedy proste nedá vyhnúť - je to pre mňa čítanie, ktoré ma utvrdzuje, že nakoniec stojí za to žiť a nie iba prihliadať sa životu. Autenticita a tá prchavá, ťažko dostupná a medzi riadkami postrehnuteľná krása a nádej ma nútia vracať sa k tomuto autorovi - okrem toho, že proste vie písať a píše hovadsky dobre. Nie su to žiadne strhujúce príbehy s neviem akou nečakanou a premyslenou pointou, ale taký je život, viac či menej obyčajných ľudí, nežijeme vo filme.
Pokiaľ viem, autor sám bol aj hospitalizovaný na psychiatrií, vie čo je to úzkosť a depresia, jeho vnímavý a depresívnejší pohľad na život môže mnohých vyrušovať, no na jeho textoch je mnoho pravdy, ktorú kombinuje so svojim unikátnym štýlom s patričnou dávkou humoru a preto je to za mňa najlepší autor svojej generácie.
Marně přemýšlím, co takové dílo čtenáři přinese kromě toho, že upadne do deprese...Ale třeba jen nejsem ta správná cílová skupina.
Nejdepresivnější autorovo dílo, které jsem četla. No ale život je někdy těžký, beznadějný a ..o ničem,,.
(SPOILER) Absolutní dokonalý koncert! Hlavní hrdina se postupně propadá do sebe, život tak nějak ukončil, neví, kam se vrazit a doufá, že by mohl pomoci restart. Sáhneme do minulosti a ono se tam najde cosi zapomenutého, nedokončeného, současně ovšem zakonzervovaného přesně tam, kde to naše vlastní mysl opustila a my tam navážeme. Přesně v duchu - příště lépe. To ovšem nefunguje, protože to tak není nikdy. Jen v knížkách a filmech a proto je sledujeme a hezky si u nich popláčeme. Tudy Houellebecque samozřejmě nejde, byť se mu tentokrát mistrovsky daří klamat a dotáhnout to skoro až k happy endu..Ta část, která se odehrává v Normandii, ještě umocňuje celé to hrdinovo náhlé zastavení a nechuť pokračovat kamkoliv, protože směr se nenabízí.
Moje úplně první kniha od autora a bohužel musím dát pouze 2 hvězdičky.
Za mě byla kniha jedno velké depresivní dílo. Místy jsem se neorientovala, zda se jedná o současnost či vyprávění. Nevyhovují mi knihy, kde nejsou kapitoly a je to jeden dlouhý text. Je pravda, že když přišlo na vyprávění o Camille, tak jsem se začetla a nemohla přestat, protože mě doopravdy zajímalo, zda se s Camille hlavní postava setká či ne. Celkově mě kniha nezaujala a četla se mi těžce.
Moje druhá kniha od MH. Sice mu rozumím a chápu, ale neoslovilo mne to, .. vlastně takovéhle knihy ani nechci číst. Jakoby jeden neměl občas svých starostí nad hlavu..
Je to působivá a smutná kniha, bohužel z ní cítím kalkul a exibici. Dočetl jsem jí jen se sebezapřením.
Není to veselé čtení. Jak by taky mohlo, v podání MH. Naváží se do stylu života Středoevropanů, jeho hrdina se utápí v depresích, bilancujíc svůj dosavadní život. Vzhledem ke stejnému věku, s podobně rozházeným životem dost myšlenek chápu, byť vím, že je nereálné srovnávat život dnešní doby s životem dob dávno minulých. Kromě sexu, ten byl, je a snad i zůstane pořád živočišný :-) Rozhodně mě číst MH nepobuřuje, servíruje nám hodně věcí nutících k zamyšlení.
" Byl jsem šťastný, nikdy jsem nebyl tak šťastný a už nikdy jsem tak šťastný být neměl; přesto jsem nezapomínal na pomíjivost situace. Camille byla v DRAF jen na stáží, nevyhnutelně koncem ledna odjede a bude pokračovat ve studiích v Maisons-Alfort. Nevyhnutelně? Mohl jsem jí navrhnout, aby dala studiu sbohem a stala se ženou v domácnosti, tedy mou ženou, a když na to zpětně myslím ( a myslím na to skoro pořád ), myslím, že by souhlasila. Ale neudělal jsem to a nejspíš jsem to udělat nemohl, nebyl jsem k takovému návrhu naformátován, nebylo to součástí mého SW, byl jsem moderní člověk a stejně jako pro všechny mé současníky pro mě byla kariéra žen něco, co je třeba respektovat na prvním místě, šlo o absolutní kritérium, překonání barbarství, opuštění středověku. "
Kniha, o které jsem slyšela téměř tolik, jako o autorovi, a to ještě dřív, než jsem ji vůbec držela v rukou. Četla jsem ji pomalu a opatrně. Předem jsem věděla, že mám očekávat šokující části, kterých je v knize několik. I když jsem si myslela, že jsem na ně z doslechu připravená, zas a znovu mě překvapilo, jak moc silně na mě zapůsobily. Serotoin je první knihou, kterou jsem od Houellebecqua četla a ačkoliv si nejsem jistá, jak moc je vhodné to říct - tento autor mě baví. Rozhodně mě jeho projev neodradil a ba právě naopak jsem zvědavá na jeho další knihy.
"...lide se proti mne nespolcili, stalo se akorat to, ze se nic nestalo..."
Houellebecquv antihrdina dava az neprijemnej nahled na dnesni realitu, bez omacek a reklamich sloganu o krasnem zivote vam vyvali drzku v blate a necha vas v nem lezet. Tato intelektualne-vulgarni kniha (krasna kombinace) ma u me po dlouhy dobe plnej pocet hvezd. A jsem rad, ze i v dnesni dobe vycházejí tak skvele knihy. Byl jsem uz dost skepticky, ale Houellebecq setsakra umi!
Kniha, která soudě dle komentářů zde na DK vyvolává zcela protichůdné reakce. Autor tak potvrdil svou pověst kontroverzního spisovatele.
Nic naplat - svým hodnocením knihy se řadím mezi ty, které (řečeno eufemisticky) příliš neoslovila. "Hrdina příběhu" se doslova utápí v potocích deprese, frustrace a zmatků, do kterých se dostává především vlastní vinou. Nenalézám pochopení a sympatie pro tohoto zkrachovance, jehož osobní život a profesní kariéra představují sérii fatálních nezdarů. Stává se z něj citově deprivovaný jedinec, nihilista se sebevražednými a dokonce i vražednými sklony. Rozpitvává svůj "světabol"na téměř třista stránkách. Ani náznak jakékoliv pozitivní myšlenky - to i McCarthyho dystopický román Cesta vyznívá v porovnání se Serotoninem jako docela optimistické dílo.
Truchlivé vzpomínky našeho "hrdiny" na své zpackané partnerské vztahy autor prokládá obecnými úvahami na toto téma a lehce zabrousí i do politiky, konkrétně té zemědělské, v rámci EU. Všudypřítomný sex, především však popisy zoofilních a pedofilních scén dodávají knize lehký
nádech pornografie. Připadá mě to spíše jako chladný kalkul a úlitba čtenáři (nemravovi?).
Můj první román od tohoto spisovatele. Asi určitě ne poslední. Nejsem ovšem uchvácen ani šokován tak, jak jsem si představoval. Pro vypravěče příběhu jsem nenašel pochopení ani sympatie, tuším ale, že to ani nebylo účelem. Text spíš ukazuje možnou prázdnotu i šílenost současného způsobu života.
Půlku knihy jsem si říkal, že "ten chlap je fakt nemocný", třetinu knihy jsem s ním soucítil v tom, že "pokud je on nemocný, tak já taky".
A že vám chybí 16,7% knihy? Některé kapitoly končily v půlce stránky...
Ale teď vážně...
Houellebecq je postmaterialista, "wotymžádná". Umí se nimrat v tom jak může být člověk v kýblu, nimrá se mu v jeho démonech, nimrá se mu jeho touhách. Ale v tom kýblu ho nechá. Nebojí se popisovat věci, které chlapi (a nejspíš i ženské) dnešních dnů můžou pociťovat, nebojí se je nechat rýt držkou v hlíně. Nebojí se vcelku detailně popisovat grupáč Japonky se psy různých ras ani pedofilní hrátky Němce s náhodnou holčičkou.
Ano, místy se mi zvedal kufr, místy z textu, místy ze mne samého...
Asi mi něco chybí, a musím zjistit jestli to není právě ten serotonin...
Audio. Skvěle načteno panem Prachařem. Muž ve středním věku bilancuje, ne příliš kladně, svůj dosavadní život. Nic pro jemné, romantické duše. Pan autor se s ničím moc nemaže a některé aspekty života svého hrdiny popisuje dost naturalisticky. Zajímavá kniha.
Za mě zatím nejlepší Hoeullebecqova kniha. Naprosto souhlasím s komentářem Agatte níže, který už vše vystihl. Kromě toho, že to má tu správnou Hoeullebecqovskou atmosféru, cením také skvostnou interakci se čtenářem a mnohé odkazy na historické události a podobně laděná díla.
Co mě trošku zklamalo byl často kostrbatý překlad, kdy se párkrát v textu vyskytl i úplný nesmysl (ale to není samozřejmě chyba Michela, proto to nezohledním v hodnocení hvězdičkami).
Moc doporučuji.
Štítky knihy
sexuální úchylky francouzská literatura mezilidské vztahy životní problémy léky, léčiva životní krize divadelní adaptaceAutorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Pro mě zatím nejsmutnější Houellebecqova kniha: hlavního hrdinu dvakrát v životě potká skutečná láska, ale jemu se ani jednou nepovede si ji udržet – a pak už vlastně jen doufá, že mu k jakžtakž smysluplnému žití pomůžou prášky, což se pochopitelně nestane. Jelikož ho antidepresivum zbavilo libida, nemůže si na rozdíl od hrdinů jiných Houellebecqových knih tu prázdnotu zakrývat sexem a ona na něj civí zcela nezastřeně; do toho se hroutí francouzské zemědělství a s ním i hrdinovo zaměstnání, jeho jediný přítel si vezme život... takže on ke konci takřka jen vegetuje a přemýšlí, jak ze světa zmizet co nejtišeji a nejméně nákladně pro ostatní. (V tom se to podobá Platformě, akorát že hrdina Serotoninu není totální cynik, v návrat té lásky pořád doufá, o to je to smutnější.)
Ale tím nechci z Houellebecqa dělat prvoplánového moralistu, jen vytahuju jednu linii, kniha je skutečný román, který by se dal číst řadou dalších způsobů.
O to větší škoda, že v Odeonu/Euromediích knihu opět nezvládli zredigovat. Nejotravnější jsou jemné nepřesnosti, u kterých si až za chvíli uvědomíte, že vám vnutily představu neodpovídající dalšímu ději: „potopeni“ na místě, kde podle smyslu zjevně mělo být „zatopeni“, „zpáteční cesta“ místo „cesta tam a zpět“, „uniká voda“ místo „zatéká“, „to není nic“ místo „to není málo“, „třicátníci“ místo „třicátnice“, „půl roku předtím“ místo „před půl rokem“, „jsou marní“ místo „jsou nemožní/zoufalí“, „čtyřka“ místo „čtvrtka“; k tomu navíc asi nezáměrné novotvary jako „předkyně“ nebo „houšťka“... Kde mám na autě hledat to „levé pravé kolo“ a jak vypadají budovy z „vlněného plechu“, mi není jasné doteď. Ach jo.