Sestra

Já ji bohužel nedala, ale manžel si ji velmi pochvaluje , tak se o ni ještě někdy pokusím. Už kvůli J. Topolovi, protože to je fakt sympaťák. Takže zatím bez hodnocení.

24.04.2019

Ambivalence nejhrubšího zrna, nevyvážená, většinou sem si říkal, sakra Topol, ty s těma slovama umíš zacházet, jak ty věty seká, pak přišli momenty a já si říkám,
že Jáchym je šílenej masturbátor, že nedokáže říct ani větu normálně, ale tyhle pocity utloukly ty záblesky geniality.
Přibližně v polovině knihy mi během čtení občas zůstal list v ruce a to jako by symbolizovalo celou četbu. občas se děj rozpadne, občas hrozí, že se něco ztratí, ale tím se nemá cenu nechat rozhodit. Niť se vždycky najde, někdy jiná, než ta kterou hledáš, ale co už.
A občas tam taky probleskne vytrhující kýč, možná že ve své době kýčem nebyl, co já vím, v devadesátkách jsem řešil maximálně to, kdy vyjde novej Čtyřlístek, tak byl možná asi vkus trochu jinde. Nicméně většinou září originalita, víš, že čteš něco, co je hodně posunutý od středoproudu, a baví tě ta skutečnost, že Jáchym si to napsal tak jak chtěl, bez snahy sálodlouze vysvětlovat, ospravedlňovat a nechává to na tobě, dobrovolný čtenáři, co s tím uděláš.
A je ti jedno, že Topol nevykresluje sympatické postavy a taky je ti jedno, že na konci se brodíš v nejistotě toho jak to dopadlo, co to bylo, co si to zažil, jak to bylo myšleno, proč to bylo řečeno. A tenhle pocit naznačuje, že si přečetl něco výjimečnýho.
V týhle knize není všechno, ale je tam toho hodně, z těch stránek to teče a jestli někde vyhrává forma nad obsahem, je to tady a já jsem rád, že jsem to našel.

17.01.2019

přečetl jsem za necelé tři dny, zpočátku chvíli trvalo, než jsem Sestře přišel na chuť, ale pak nešlo přestat; vyprávění je velmi nevyvážené, obsahově, stylově, jazykově, ale i to má to svůj půvab

kontroverzní kniha povinná pro všechny děti devadesátých let

08.12.2018

Dočteno. Za mne vynikající pasáže ... třeba hned zpočátku o útěku dederonů přes západoněmecký velvyslanectví nebo z jinýho soudku obrazný vlčí sen připomínající mi jiný kmen - Čingize Ajtmatova (jeho Popraviště i s těma helikoptérama) ... ale taky desítky stránek, který čtu očima, hlavou však ne, a desítky stran, kde si to, že je nevnímám, už ani neuvědomuju .. vadí - nevadí... prostě jízda... jen za mýma zádama na mne mrká a zároveň vrčí Černá, sen i skutečnost.

23.10.2018

Četl jsem ji až po Citlivém člověku a tahle pro mě byla malinko přehlednější. Na první pohled to vypadá jako shluk slov, ale objeví se tam i nějaký příběh. Co mi ale na jeho knížkách opravdu vadí, je to neodělování přímé řeči :-)

24.08.2018

Knihu jsem četla už před dlouhou dobou, kdy jsem zrovna prožívala takové to depresivní puberťácké období a k němu se tedy výborně hodila. Četla jsem i další Topolovy věci, ale Sestra se mi líbila nejvíc. Ač nejsem čtenář poezie (vůbec), tady mi poeticky laděné texty vůbec nevadily, i když hledat v nich děj bylo někdy složité.

31.03.2018

Těkavá, trochu surrealistická. V poslední třetině zbytečně protahovaná. A znásilněná pointou.

Posiluje mýtus začátku devadesátých let (roky nula, jedna, dva, tři), snaží se polidštit a přiblížit mládí zmetků, kteří nás zabetonovali v tomhle.

Topol je v podstatě sráč. Ale napsal tudle knihu. Tak jo.

06.03.2018

Druhá Jáchymova knížka, která mi přistála v dlaních. Lavina slov, která čtenáři přináší tonutí v odlescích pocitů. Rozbila moje srdce, bez možnosti nadechnutí až do doznění emoce poslední strany.

Dočetla jsem před několika týdny (spíše už měsíci). A nejlépe se četla na "Tour de Beer se Sestrou". Prostě jsem jednoho slunečného dne vyrazila nazdařbůh na výlet okrajovými částmi Brna, zastavila v každé hospodě, na kterou jsem narazila, dala si jedno pivo a četla. Během tohoto výletu jsem přečetla asi třetinu knihy (prostřední). Zbytek se četl obtížněji. Takže ano, souhlasím s jedním z předchozích komentářů, s alkoholem to jde lépe.

Je to každopádně kniha, která se mi vryla do hlavy, i s odstupem času vnímám pocity, které ve mně vyvolávala.

Líbila se mi Topolova práce s jazykem, místy mi hodně připomínal Nicka Cave.

16.09.2017

Topolova Sestra, jeho první román, která dodnes působí nutkavě jako cosi nového, představuje v české literatuře vzácnou výjimku tím, jak je v něm prožíván životní prostor, s jakou samozřejmostí si v něm příběhy i lyrické události a pásma osvojují prostupnost světa a jak se v něm větví, jak se vracejí a znova vyrážejí do jeho otevřenosti. Kniha jako celek je vlastně jedinou rozsáhlou metaforou toho, co má současný svět v sobě hrůzného a nelidského.

07.06.2017

Kniha mě naprosto pohltila a zahltila a očarovala a .... A vlastně nevím, proč. Je to hrozně těžké čtení, mám tendence ji číst extrémně rychle, až ani nevnímám a musím se nuceně brzdit. Považuju ji za svou nejoblíbenější knihu, protože mě prostě dostala absolutní syrovostí. Současně si ale nemyslím, že je nutné zažít rané devadesátky, aby ji člověk pochopil a zorientoval se, stačí jen nějaká otevřenost době, historii. Btw - knihu jsem dočetla jen jednou, víckrát jsem nezvládla.

28.05.2017

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Neustále se k ní vracim!

23.05.2017

Nejdříve jsem si říkala, že nebudu hodnotit, protože jsem obyčejná čtenářka a literatuře nijak zvlášť nerozumím. Nepamatuji si tu dobu, žiji v jiném prostředí, nejsem mladý chlap... Ale pak jsem si uvědomila, že knihy se nepíší pro odbornou veřejnost, kritiky, recenzenty a literáty, ale právě pro takové lidi, jako jsem já - čtenáře. A jako čtenářce se mi ta kniha docela obyčejně nelíbila. Pak jsem se na knihu z knihovny - knihu vydanou v roce 2008 - podívala a zjistila jsem, že ohmataných je sotva padesát stránek. A druhá polovina knihy byla zřejmě úplně nečtená. To mě uklidnilo - nejsem v tom sama.

29.01.2017

10/10, 100/100, 1000/1000 a do víc bohužel neumim. Největší českej román všech dob, stejně jako je největší česká fošna všech dob Neurobeat od WWW. Tohle nejde trumfnout.

Jedna z nejzvláštnějších knížek v domácí knihovně. Souhlasím s předřečníky, kteří zdůrazňují nutnost mít odžita raná česká devadesátá léta. Souhlasím s tím, že se nedá jednoznačně říct, "o čem to je". Říká se, že každé zboží má svého kupce. Každá knížka si své čtenáře najde. Kolika lidem v našem národě se může Sestra líbit? Tak 500? Není to moc?
(Básně z knihy výborně zhudebnili Psí vojáci na albu s překvapivým názvem Sestra.)
Abych to shrnul, Sestra je knížka na celý život. Pořád se k ní dá vracet, zatímco ta slova budou mít původ v čím dál starší historii, kdy Praha byla plná Trabantů s MPZ DDR a pak to prasklo..... Každý chlap by měl mít svou Černou. Tu omamnou černovlásku v bílém svetru.

Pokorná omluva všem fanouškům, ale nebyla jsem s to dočíst. Román mi nějak nesedl, ztrácela jsem se v něm. Po sto padesáti stránkách jsem to vzdala.

28.01.2016

Hezký román

11.12.2015

Myslela jsem si, že Sestru lze milovat nebo nenávidět, nic uprostřed. Zmýlila jsem se. Na jedné stránce jsem ji zbožňovala, abych ji hned na další nesnášela. Namlsala jsem se začátkem knihy, těmi pár stranami, kde Potok miluje Psici ve všech jejich pórech, abych si hned potom připomněla tu dobu před 20 lety. Na první pohled chaoticky poskládané věty, které snad ani nejsou slovy jako spíš obrazy, se spojí v jeden celek. Přemýšlím jestli tomu porozumí někdo, kdo v tý době nežil. A potom přijde období tržního hospodářství a polistopadového kapitalismu se všemi těmi úplatky, byznysem a fetem. Všichni v Klanu věří v Boha, a všichni jsou bratry a sestrami. A všichni očekávají příchod Mesiáše a všichni chlastají. Potom má Potok svůj Velký sen. V Osvětimi se prochází po velkým množství mrtvých těl. Po kostrách. Brodí se popelem těl lidí, kteří byli v pekle. Potok bojuje. Pořád s někým bojuje a pořád před někým utíká. Nejčastěji sám se sebou a před sebou. Někdy mám sakra problém udržet pozornost, abych zůstala v ději. Je to náročný na koncentraci. Některý řádky se čtou tak rychle a jsou dost chutný a jiný bych nejraději přeskočila a děsně mě nebaví. Všechny ty pasáže o vztahu Potoka a Psice a taky jeho vztahu s Černou jsou krásný. Živočišná romantika a touha a taky chuť s někým být. Být milovaný a patřit mu. To jsou ty místa, kde cítím něhu.
---------------------------------
„Byli jsme lidi Tajemství. A čekali jsme. Potom se David zbláznil. Možná praskla hlava zrovna jemu, protože byla tou nejlepší hlavou, která vysílala signály a tak poháněla celou partu, celé společenství dopředu. To jsem si říkali, že je to dopředu, někam, ale brzy jsme všichni ztratili pojem o tom, kam se ženem.“

Na první čtení mě rozhodila natolik, že jsem se jí bála číst znovu. Vlastně úplně celou jsem si ji přečetla až po dvaceti letech, ten čas je znát, přestala mě drásat a mohla jsem vnímat tu rozprostřenou krajinu i čas. Je to krásný a upřímný příběh. Asi ne pro každého, kdo chce přečíst knížku jako sníst rohlík s máslem, najde si radši jinou (nic proti, taky někdy radši knihy jenom "jím"). Kdo nezažil devadesátky, nemá trochu vědomí o historii čech, možná se bude ztrácet (anebo něco nového objeví). Vůbec nemůžu poslouchat hlas Jáchyma Topola, když čte vlastní knihy nebo říká co si myslí, ale jeho psaní mě baví. Všechno, co dělá, dělá po svém (ostatně jako všichni Topolové), žádná snaha zalíbit se čtenáři, prodat se. Jsem ráda, že takoví lidé pořád jsou.
Naprostý souhlas s komentářem "m4xp4yn"
"Ben Nevis" (mmch mám na něj pěknou vzpomínku:)) - absence příběhu? Přinejmenším milostná linka tam přece běží od začátku do konce...