Šibeniční písně

28.03.2015

Úplně mě to hodilo do moře zmatku, nesmyslů, osobních asociací, kterým nejsem schopna nikdy porozumět. Ale co už.... Morgenstern je prostě Morgenstern.

Korf vynalezl nezvyklý druh vtipů,
jež působí až po dlouhém čase.
Každý zívá nudou, slyší-li je.

Později však, jak když troud se vznítí,
rozjaří se člověk večer v loži
blahým smíchem jako nemluvňátko.

12.08.2013

Čteno už před dlouhou dobou. Myslím, že mě ke knize přivedl jeden z textů skupiny Chinaski, ale už si nevybavuji konkrétně který.

13.01.2013

"Kámen si letěl dál a dál,
ač neměl křídla, nemával.
Nu, přejme mu to, ámen.
Přesto však, jaký div se stal,
že může létat kámen!" (Problém)

Překlad i samotná kniha se mi líbily mnohem více, než samotné "Šibeniční písně". Jako asi jediné výrazné negativum bych viděla nerozlišení jednotlivých básní podle původních sbírek.
Za bezpochyby nejlepší bych označila báseň "Noční rybí zpěv". Soubor čárek a obloučků mi přišel absolutně neodolatelný, příjemně hravý, se zvláštním kouzlem. Ona hravost, jistá lehkost a absurdita se táhnou celou sbírkou. Odráží se ve formě veršů i v jejich obsahu.
Poměrně často je v básni alespoň nepřímá zmínka o smrti, ale ani ta není pojata příliš vážně.
Učebnicový příklad personifikace jsem našla ve veselé básni "V říši interpunkce". Komická představa pohřbu čárky a středníku mne upřímně rozesmála.
Objevují se zde i nová slova, v souladu s vyzněním knihy absolutně bez vysvětlení. A tak si můžu dál lámat hlavu otázkou, kdo nebo co vlastně má být záhadný pýš v další z mých oblíbených básní.
Sbírka se mi doopravdy hodně líbíla- snad krom postav Palmströma a hlavně Korfa. Toho teprve nemohu vystát.

19.01.2012

Nechci zamerne kazit dobre recenze Morgensternovych basni, ale nekdy je pro ctenare, ktery se teprve rozmysli, zda si dilo precte, uzitecny i negativni komentar. Co se tyka originality, o tom zadna, tahle sbirka je snad esenci moderny. Netvrdim, ze kazda basen musi mit poselstvi, myslenku nebo pribeh, ale nektere Morgensternovy vytvory na me byly silne kafe alias prilis abstraktni mismas, u ktereho jsem nevedela, za jaky konec to vzit. Me hodnoceni asi ovlivnuje fakt, ze jsem Galgenlieder cetla v originale a proto jsem snad nemohla vychutnat basne stoprocentne - klobouk dolu preklateli. Na druhou stranu my zase prave u poezie prijde jeji prekladani velmi osemetne, protoze kazdy jazyk ma trochu jiny rytmus a barvu. No zkratka, kdo ma rad moderni, nove a nezvykle, s chuti do toho. Ostatni asi prece jen zustanou u Erbena, Poa a Rilkeho.

20.03.2011

Nonsensové pojetí nabízí množství výkladů.
Oceňuji kreativitu, s jakou Michal Pavlíček a Petr Nikolaev obrazově doprovodili hudební zpracování skupiny Stromboli v roce 1987.
Ve Velikém lalulá (viz zajímavosti) využívají Morgensternův autorsko-překladatelský komentář, v němž udává vazbu na šachovou partii.
Zpěv Báry Basikové doprovází děj a díky obrázkům se zhmotňují zdánlivě nesmyslná spojení. Stejně jako u Morgensterna je důležitá hra. A stejně jako všechny hry má šachová partie svá pravidla.
Především panoptikum zmítajících se černobílých figur na šachovnici umožňuje symbolický výklad hledání vlastního postavení. Choreografie střídá polohy figur a jejich přesně vymezený pohyb naznačuje ohraničení prostorem.
Kameraman Jan Malíř s režisérem Petrem Nikolaevem vystihli ve studiu atmosféru tajemné partie.
V Košileli (viz zajímavosti) baladičnost takřka erbenovskou navodí už úvodní předehra. Prostředí, kterým hrdinové prochází, dál baladičnost rozvádí: hřbitov, skalisko, les. V pětiminutové stopáži autoři odvyprávěli příběh prokletí. Vystihují osamocení, zlo, prokletí v podobě všudypřítomné smrti, i když se v hrdinčiných vzpomínkách reálně objeví až v samotném závěru. Symboly vody, ohně, jeřabin, kříže, kostnice nabývají svůj význam.
Podobně jako na začátku 20. století experimentoval Morgenstern, tak v 80. letech experimentovali Stromboli. I když jejich tvorba není - stejně jako Morgensternova - podbízivá, má nadčasovou platnost.
Na závěr citace Michala Pavlíčka ze stránek České televize: Frontman skupiny popisuje v seriálu Bigbít hudbu Stromboli spíše pocitově: "Stromboli bylo takový uzavření se do sebe, takovej ostrůvek, kterej v tý muzice najdeš, abys unikl… Byl to experiment, kde šlo o to vytvořit silný nálady se zpěvem Báry, který byly jak velmi citový, tak i velmi agresivní - byl to pokus s jinejma pěveckejma polohama, třeba s používáním techniky částečně operního zpěvu." A následně pokračuje: "Ty můžeš buď muzikou prezentovat to, co tě sere vokolo, dát do toho agresi a ukazovat to. Nebo se taky můžeš zavřít do svýho světa a necháš se unést hudbou, která tě vynese někam mimo ty okolní problémy. Já jsem ve Stromboli měl právě takovou tu druhou stránku, vedle klaunství a šaškovství Výběru, toho takovýho agresivního a rockovějšího pohledu, tady šlo o hodně citový věci."