Sklenená izba
Simon Mawer
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404318/bmid_sklenena-izba-riN-404318.jpg
4
2844
2844
Bohatý český priemyselník židovského pôvodu Viktor Landauer a jeho manželka Liesel sa počas svadobnej cesty zoznámia s rakúskym architektom Reinerom von Abtom. Jeho modernistický prístup k architektúre ich nadchne natoľko, že si ho najmú ako projektanta svojho nového domu. Von Abt pre nich vytvorí neprehliadnuteľnú majestátnu vilu s veľkými oknami, unikátnou ónyxovou stenou, bielymi stropmi aj podlahami – dom, v ktorom sa snúbia čisté línie, vzdušnosť, racionalita a harmónia. Landauerovci v ňom vedú pestrý život, bohatý na intímne chvíle aj búrlivé večierky, na ktorých sa zúčastňujú významné osobnosti prvej republiky, ale iba dovtedy, kým ich bezprostredná hrozba nacistickej okupácie neprinúti opustiť mesto aj krajinu. Román, ktorý bol v roku 2009 nominovaný na prestížnu Bookerovu cenu a podľa knihy nakrútili aj rovnomenný film, je inšpirovaný príbehom brnianskej vily Tugendhat.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2019 , Slovart (SK)Originální název:
The Glass Room, 2009
více info...
Přidat komentář
Velmi čtivé, strhující, dokonalé. Osudy nádherného lidského příbytku, plného ladných linií, odvážných vizí a světla, v kontrastu ke spletitým, prchavým lidským osudům, ovlivněným individuální morálkou a tolik podřízeným neúprosnému diktátu dějin.
Exkluzivní výkladní skříň intimity. Z dáli viditelný, vně majestátný, neskloněný postoj. Třpytivý nevěstin závoj. Pod ním vnitřní střepy, chladný hadí gen času, jenž zaklínil křídla, odfoukl Amora, ne však ohnivý /a/pel touhy saténových košilek, perleťových těl dědiček Sapfó.
Tak jsem se dnes podívala na film a můžu říct, že za knížkou to má hóódně daleko. Kdybych jí neměla přečtenou,tak z filmu bych toho pochopila pramálo. Ještě že ty knihy máme. :-)
Už dlouho jsem se chystala na tuto knihu.
Po přečtení mě nejvíc dostali právě vedlejší postavy Hany, Katalin a Láníka.
Konec byl krásný.
Knihou jsem se zpočátku dost těžce prokousávala, nakonec mě však pohltila emocemi i příběhem kolem vily Tugendhat. Těším se na film.
Jsem opravdu ráda, že jsem se konečně dostala ke knize tohoto oblíbeného a doporučovaného autora... Styl psaní je bájo, příběh se skvěle četl a už jen to, že si autor vybral české prostředí a prostě jo, to bylo skvělé... Zároveň se mě nedotkla ona LGBT linka, jak této tématiky v knihách přibývá, tak mě tato nijak nezasáhla... Poslední strana mě ale doslova dojala a myslím si, že tohle určitě nebyla poslední kniha od autora, kterou jsem přečetla...
Komentář píši už docela dlouhý čas po přečtení románu a zjišťuji, že to není dobře. První a bezprostřední dojmy z knihy se tiše vytrácejí a blednou a je to znát.
Na druhé straně jsem mezitím viděl film Skleněný pokoj a mohu trochu srovnávat, doufám, že to není kontraproduktivní.
V knize je například větší prostor věnován samotnému vzniku vlastního domu (románově Vila Landauer) a diskuzích o něm, jak mezi architektem (románově von Abt) a zadavatelem (v knize podnikatel Landauer), tak mezi manžely Landauerovými - Liesel a Viktorem. To chápu, to je přirozené, v knize je na to větší prostor, film musí být více akční.
V románu jsou zajímavě popsány názory na dům u různých generací. Liesel je svým domem nadšená, snad i proto, že ona postupně projevovala větší invenci v požadavcích na dům a diskuzích s von Abtem a pochopení pro architektův přístup, než Viktor.
--- Viktor vytahuje z kapsy dopis a čte: “Mám představu domu, který se nebude podobat žádnému jinému, představu životního prostoru, který mění své funkce podle přání svých obyvatel, místa, které je přirozené, ale zároveň stojí mimo přirozenost… Tak to píše on. Nevím přesně, co tím chce říct.“
„Mně to připadá krásné.“
„Rozhodně je to jiné. Jako ten obchodní dům, co staví Baťa na Jánské. Ale chceme my žít v obchoďáku?“
„Ztrácíš nervy, Viktore. To tys chtěl dům budoucnosti, a teď se zdá, že bys raději solidnost let minulých.“
Lieselina matka podrobila dům kritickému pohledu devatenáctého století. „Je to jako kancelář“, prohlásila nesouhlasně. „Jako laboratoř, jako nemocnice. Rozhodně ne domov!“
„Mami, tohle je budoucnost.“ „Budoucnost!“ odsekla starší žena a znělo to jako nadávka. Ale Viktor a Liesel sledovali, jak kolem nich vyrůstá jejich budoucí svět a měli za to, že je svým způsobem dokonalý, že je to dokonalý prostředek pro bydlení a život.
……….
Do skleněného pokoje nainstalovali onyxovou stěnu … zdálo se , že kámen zachycuje světlo, zastavuje ho, odráží zpět, teplejší o měkký, jakoby ženský dotek a nakonec, když slunce stálo nad Špilberkem a svítilo přímo skrz skleněnou stěnu, rozzářil se onyx ohnivou červení.
„Kdo by to byl řekl,“ poznamenala Hana, když to poprvé viděla, „tolik vášně v mrtvém kameni.“
---
Hana – další výrazná postava románu – její citovaný komentář k domu vystihuje její románový charakter - zde se jeví trochu jako sexuální predátor „spíše lesbického charakteru“, ovšem není v tom sama. Ptal jsem se, zda tento její příběh v knize musel být. Románově přidaný do příběhu domu. Ve filmu, vrátím-li se k porovnávání, je to naopak - příběh Liesel – Hana je nosným motivem a dům je jenom kulisou. I když to může být optický dojem, přece jenom vměstnat více než 400 stran knihy do běžné metráže filmu, je asi problém. Ale i to je, podle mne rozdíl mezi románem a filmem. Výrazný rozdíl, zřetelný právě v závěru knihy a filmu. Ale jak jsem už napsal, film je jiný formát a má na to právo.
Můj komentář se má primárně týkat románu a ten je podle mého názoru komplexnější a u mne vyhrává, a poslední kapitola „1990“ knihy je podle mne skvělým finále celého románu. Snad jenom může trochu zarazit věta: „Chodí sem návštěvníci, znuděné skupinky z bratrských států socialistického bloku – hlavně odborářské delegace a papaláši...“ - V roce 1990 už socialistický tábor v podstatě neexistoval, ale z kontextu je možno chápat vztah věty k létům do roku 1989, takže v tom není třeba hledat problém.
Dům prochází dějinnými etapami, jako republika sama a mění se v nich jeho poslání – vysněný domov pro rodinu v době vzniku, před válkou, biometrická laboratoř pro zkoumání genetického profilu Židů za německé okupace. Krátká epizoda s ruskými vojáky při osvobození v roce 1945, jakási ozdravovna či klinika pro děti postižené obrnou za „socialismu“. Pak období výstižně přirovnávané k nemoci encephalitis lethargica Tomášem, doktorem kliniky:
--- “...Zrovna jako tahle země, přesně to se tu teď děje. Myslíte, že za šest měsíců mne tu najdete? Kdepak. Budu zametat chodníky nebo něco podobného. Tahle země upadá znovu do kómatu. Jen Bůh ví, jestli se ještě někdy probudí.“
---
A všemi metamorfózami dům provází Josef Laník, bývalý domovník, který přežije všechno...
Každopádně, přečíst si knihu i vidět film, stojí za to, i když každý z nich umožní čtenáři nebo divákovi trochu jiný pohled. Nebo právě proto.
Kniha se mi moc líbila a dobře se četla,jen si myslím že autor udělal velkou chybu že nenapsal skutečný příběh rodiny.
Skvela kniha, za me autorova nejlepsi.
Dale bych zaradila Prazske jaro a Mendeluv trpaslik (4*). Naprosto ale nechapu Evangelium podle Jidase, to je absolutni brak. Snaha o napodobeni Sifry mistra Leonarda, pokus o kasovni trhak, nepochopitelny skvar od autora jinak hlubokomyslnych knih.
Kniha o vile Tugendhat a jejích obyvatelích se docela dobře četla, ovšem body strhávám za spletité vztahové propletence, okořeněné lesbickou láskou. Prostě mi to tam připadalo jako nevhodná nástavba.
Já tak nějak nevím. Sice jsem knihu přečetla, ale trvalo mi to celkem dlouho a musela jsem se občas i nutit k pokračování. Líbil se mi popis domu a jeho atmosféry, přidrzlá postava Hany i jemné Liesel. Vadil mi chladný Viktor, jeho vztah ke Katalině. A když už jsem se začetla, najednou se děj posunul o roky napřed a to, co mě zajímalo, jsem se nedozvěděla. A nebo jen zběžně. Ale je pravda, že román se týká hlavně domu, osoby, které jím prochází jsou tak nějak vedlejší.
Od knihy jsem si mnohé slibovala, a nezklamala mě. Tragické osudy hrdinů, kteří se v soukolí dějin ve skleněném pokoji střídali jako na běžícím pásu, ať už to byli Viktor a Liesel Landaureovi, kteří dům postavili. němečtí vědci, kteří zde působili pod záštitou biometrického zkoumání, správce Láník, který se zde zabydlel po odjezdu majitelů nebo křehká tanečnice, která se ve skleněném pkoji realizovala jako fyzioterapeutka, když vila připadla městu. I přes působivě vykreslené scény a děj, který místy ubíhal jako splašený, knize cosi chybělo (lepší návaznost kapitol? Lépe vykreslené charaktery postav? Vysvětlení některých momentů?), proto jsem nedala plný počet bodů. Nicméně byla právem nominována na Manbookerovu cenu a nejspíš se k ní ještě vrátím. Těším se na film a ještě víc se těším, až se do vily jednou osobně podívám (v průběhu čtení jsem se dívala na internet na fotky, abych měla tahák kvůli lepší představě).
Při čtení jsem se nemohla zbavit pocitu, jestli některých věcí tu není až moc - až moc barvitých popisů architektury (i když čtivé a zajímavé), až moc erotiky, až moc vztahových propletenců. Sama jsem "prasák", do puritána mám opravdu daleko, ale v dané knize mi toho přišlo nadbytečně. Celou dobu jsem si pokládala otázku, jestli je to autorův obvyklý vypravěčský styl, nebo jestli chtěl z knihy udělat větší trhák pro masy a tak se rozhodl lít tam prcání po hektolitrech.
Celá kniha je zvláštní hybrid mezi fikcí a realitou, ale jako celek je poměrně čtivá. Sama jsem byla překvapená, že mě v podstatě víc okouzlily pasáže o architektuře, než některé vztahové linky. Oceňuji zasazení do dobového kontextu, které se opravdu povedlo, tehdejší doba a Brno má prostě své kouzlo.
U postav a jednotlivých dějových linek to ovšem pro mě bylo jako na houpačce, některé mi přišli perfektní a hltala jsem je, jiné se mi zdáli slabší. Ale i přes veškeré mé výhrady je Skleněný pokoj zajímavá kniha, která stojí za přečtení.
První malé minus, za které nemůže ani autor, ani překladatel: V době koronavirové jsem četla z mobilu (knihovnu mi zavřeli, knihy, s ohledem na mé skříně plné knih, až na výjimky, nekupuju…). Knížku musím držet v ruce, musím si ji osahat, stránky musí šustit, musím listovat, vracet se, každá kniha je jiná, originál. Ne tak sterilní text v protivně svítícím mobilu, který mi ještě tu a tam skáče sem, tam, jen se dotknu displeje…
Druhé minus: U mě to bylo asi opačně; nejdřív jsem před šesti lety navštívila vilu Tugendhat a zamilovala se do ní, moc jsem se pak zajímala o osud jejích stavebníků i stavitele, teprve nyní jsem četla knihu. Z toho důvodu je asi jasné, že fiktivní vlastníci s vymyšlenými osudy a fiktivní architekt mě nemohou nadchnout… Překladatel tomu navíc nasadil korunu, protože v originále nejmenované město označil jako Brno, takže podobnost již není jen čistě náhodná. Chápu výtky dcer manželů Tugendhatových.
Třetí minus: milostné vztahy mi nevadí, trojúhelníky taky ne, erotika taky ne, je to součást života, ale proboha proč je toho tady tak moc?
Přes to všechno velké plus za vlastní vilu Tugendhat – popisy vily, skleněného pokoje - glasraum – jsou prostě úžasné. Autor přesně pochopil – a velmi zdařile přenesl na čtenáře - genialitu a působivost toho domu…
A pak samozřejmě autorovi palec nahoru za to, že se věnuje ve svých knihách českým dějinám a českému prostředí. Oslovilo mě to již u Pražského jara a ze stejného důvodu se chystám na Mendelova trpaslíka.
Příběh byl čtivý a vznik velmi známé vily Tugendhat v Brně, podle které autor v této knize vycházel, byl zajímavý, ale téměř od začátku knihy mi vadilo, že Viktor, jedna z hlavních postav knihy zahýbá manželce a přitom spolu mají 7 měsíční dítě a nejen že v milostném vztahu nadále pokračuje, ale aby to autor ještě více "okořenil", vložil do příběhu postavu ženy, která má lesbické sklony. Z těchto důvodu musím jednu hvězdičku v celkovém hodnocení za knihu strhnout.
Reálné místo. Krásný příběh. Dobře se čte. Okamžitě mě to vtáhlo do děje. Hodnotím “skvělé”.
Po pravdě řečeno mě kniha dost zklamala, slyšel jsem na ní dost příznivých reakcí, tak jsem se do ni pustil, zajímavé je podle mě jen Brněnské prostředí, jinak celkem jednoduchý popisný příběh, kde nevidím nijakou vyšší myšlenku, než popis vztahu majitele. Kdyby to bylo alespoˇˇn podle zkušenosti, podobná tematika, války a Brna je i v knize Zítra bude líp, která je dl ného názoru daleko lépe zpracovaná.
Komentář kap66 pode mnou mi úplně mluví z duše. Knihu jsem četla před několika lety, a protože můj celkový konečný dojem z četby byl negativní a já jsem nechtěla psát odrazující komentář, raději jsem se komentování zdržela. Po letech jsem si ale řekla, že můj názor možná někomu poslouží, aniž by ho nutně od čtení odradil.
Takže klady: Kniha je napsána opravdu čtivě a kdyby pro nic jiného, tak pro to, že mě donutila se zajet podívat na Tugendhat na vlastní oči, ji stálo za to přečíst. Je to opravdu moc krásný dům.
A zápory: Ta milostná, potažmo erotická linka, včetně toho předpokladu „latentní lesbické strunky v každé ženě“ (jak píše kap66), mi v téhle knize ukrutně lezla na nervy a vadila natolik, že mi to čtení úplně znechutila (ačkoli jinak rozhodně nejsem prudérní). Přišlo mi to laciné, uměle naroubované na příběh jen kvůli „zatraktivnění“, takové skoro bulvární a hlavně úplně zbytečné. Prostě mi to v téhle knize nesedělo.
Tolik tedy můj dojem z četby, který nebyl úplně nejlepší. Nikoho ovšem neodrazuji, naopak. Myslím si, že tohle je klasický příklad knihy, na kterou si každý musí udělat názor sám.
Štítky knihy
Brno architektura zfilmováno první republika, 1918-1938 vila Tugendhat Protektorát Čechy a Morava podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 2013 |  Skleněný pokoj |
| 2010 |  Mendelův trpaslík |
| 2012 | Dívka, která spadla z nebe |
| 2018 | Pražské jaro |
| 2013 | Pád |
Hodnotím tak půl na půl, nejdříve jsem shlédnuil film v kině, teprve později četl knihu, což byla chyba, protoře můj dojem z filmu měl i celkem negativní dopad na dojem z knihy. Krom lehkého historického náhledu mi příjde, že je to celé o sexu.