Skleněný pokoj
Simon Mawer
Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje nesmírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti. Jenom málo knih z poslední doby dokázalo očima cizince (podobně jako Gottland Poláka Maria Szczygiela) postřehnout československou realitu druhé poloviny 20. století tak brilantně jako Skleněný pokoj Simona Mawera. Román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2009 , Kniha ZlínOriginální název:
The Glass Room, 2009
více info...
Přidat komentář
Moc se mi to líbilo a přála jsem si, aby i realita byla stejná, ale úplně to tak nebylo. Nicméně fakt zážitek. Teď ještě zajet do Brna.
V průběhu čtení knihy jsem si nejen dopřála virtuální tour, která je k dispozici na stránkách vily, ale pídila jsem se po skutečných osudech jejích majitelů a hlavně proč se jim nevrátila. Po kolikáté už si říkám, kolika lidem válka nenávratně ovlivnila jejich život, jak se v tomto trendu pokračovalo po komunistickém převratu...co idejí bylo spojeno s obdobím před sovětskou okupací... A jak tenká linie je mezi láskou a nenávistí. Příběh, popsaný v knize, je třeba brát jako příběh, vymyšlený spisovatelem, nikoliv něco, co se skutečně stalo. Jde jen o inspiraci, byť styčné body se skutečností jsou. A vymyšlen je hezky, čtivě.
Ta vila je nádherná. Tak krásná, nadčasová, jednoduchá. Fascinující. Majitelé disponovali nejen penězi, ale také vkusem. Báječná kombinace.
Vila Tugendhat je jeden z výletních cílů, které si dlužím, jako by těch 50 km byla nepřekonatelná vzdálenost. Po přečtení knihy mám k návštěvě ještě větší chuť.
Příběh jako takový je fajn, jen jsem si nedokázala najít cestu k žádné z postav. Život bohatých paniček z první republiky je pro mě nepochopitelný, měly chůvu, kuchařku, služku - co vlastně celé dny dělaly? Paradoxně nejblíž mi byla Hana, byť její životní postoje opravdu nesdílím. Možná ještě Zdenka na konci, ale ta nedostala moc prostoru, spíš jsem přemýšlela, proč tam vlastně je. Jenom proto, aby se na scénu mohla vrátit Hana?
Jinak mi vrtají hlavou dvě věci. Buď jde o nesrovnalosti, nebo jsem to nějak nepochytila. Za prvé, Kata a její zmizení. Ve Vídni ji přece Viktor marně hledal už před tím, než se v Brně začali objevovat uprchlíci, kde byla mezi tím? A za druhé Laníkova sestra. Měla se přece vdávat a odejít do Prahy, jako to, že byla pak v Brně a bez manžela? Kromě toho mě zarazilo použití slova robot ve Viktorových myšlenkách, ale Karel Čapek napsal R.U.R. v roce 1920, takže to možné bylo.
Jak jsem psala, kniha byla fajn a setkání ve vile úplně na konci na mě ani nepůsobilo nějak rušivě nebo kýčovitě, takže zasloužené 4 hvězdy.
Zaujala mě anotace a tak jsem si koupila e-knihu. Jenže pak jsem četla něco ne moc lichotivého o filmu. Také o tom, že ani kniha se rodině nelíbí a že je to fikce. Litovala jsem peněz, ale co už, nebude to poslední kniha, kdy sáhnu vedle. Hodila se mi do letošní výzvy a číst se dá, i když po osudech skutečné rodiny se budu muset rozhlídnout někde jinde.
(SPOILER) Je zajímavé, jak se z knihy plné zajímavých historických, faktických i smyšlených reálií může stát něco, co je mi opravdu odporné. Možná jsem úzkoprsá, ale když už jsem dokázala vstřebat Viktorovi nevěru, pak i Lieselinu homosexualitu, tak musela přijít pasáž s Hanou a Stahlem. Tak kniha je z úplně všech hlediskem prostě splácaninou. Je šokující a možná, že právě to z ní dělá bestseller. Ale já si ji znovu už nikdy nepřečtu a dokonce mi zkazila i zážitek z prohlídky vily Tugendhat.
Knihu mohu jen doporučit :-) dokonce jsem i když vilu znám dohledával nějaké informace a něco si načetl z reálných informací :-) zajímavá kniha
Stavby mně moc neberou, ale ten skvělý příběh mnoha lidí, co se tam vystřídali a co všechno zažili, mně uchvátil. Nejlepší je jak se tam během pár let vystřídá bohatá Brněnská rodina, německý nacistický doktor a sovětští ,,osvoboditelé."
Audiokniha
Tohle byla opravdu paráda. Užila jsem si každou minutu. Kniha popisuje osudy známé vily Tugendhat, ale tady je přejmenovaná a příběh je vymyšlený, jak už na začátku autor uvádí. Líbily se mi postavy, trnula jsem, co se s nimi stane. Začíná to ještě před stavbou vily, seznámením mladého páru na líbánkách a architekta Reinera. První republika. Mladí bohatí manželé, kteří začínají svůj společný život a postaví nádhernou stavbu. Krásná doba. Ale víte, že to skončí, že ty šťastné postavy čeká válka, pak revoluce, komunismus.... A že to asi nebude moc dobré. Zvlášť když je jeden z páru žid. Mně se to moc dobře poslouchalo a užila jsem si to. Skvěle namluvené paní Milenou Steinmasslovou.
V případě této knihy mi yaoiyuri mluví naprosto z duše, a proto netřeba vše opalovat. Nicméně trochu toho povzdechnutí si neodpustím.
Na toto dílko jsem měla zálusk už celkem dlouho a díky čtenářské výzvě jsem po knize konečně sáhla a přečetla ji. A ve výsledku jsem opravdu zklamaná.
Vilu Tugendhat obdivuji už spousty let a měla jsem to štěstí do ní několikrát nakouknout. Je to skutečný funkcionalistický skvost a pokud bych někdy s neomezeným rozpočtem stavěla dům, inspirovala bych se v této úchvatné stavbě (takže nic).
Co se týče knihy samotné, čekala jsem víc. Větší spád, větší přehlednost, lépe propracované postavy, méně nevěry... Příběhem prošla řada postav, ale některé prostě zmizely. Asi bych si představovala vědět o jejich osudu víc. Konec působil ve finále děsně cukerínově a přesto useknutě. Ani styl vyprávění mě neuchvátil.
Nicméně vyloženě hanit knihu také nechci. Člověk si o vile udělá aspoň nějaký přehled a chápe, že osud její ani jejích obyvatel nebyl zrovna zalitý sluncem. Zajímavé jsou historické kulisy.
Jsem ráda, že jsem knihu konečně přečetla a hlavně, že jsem ji ve finále dočetla. K přečtení ji doporučuji, ale také doporučuji prohlédnout si Vilu Tugendhat osobně, to je pak teprve zážitek.
(SPOILER)
Taková pohádka pro dospělé, která se později překlopí takřka v telenovelu a ve které si autor vyzobával historická fakta a události dle libosti a nakládá s nimi všelijak. Popis domu, jeho stavby a využití v jednotlivých dobách je vskutku zajímavý, ale říkat, že právě der Glasraum je hrdinou knihy, podle mě není přesné. Je to klíčová část knihy, středobod, ze kterého se jednotlivé linky paprskovitě rozbíhají, občas protínají a občas beze stopy mizí, ale zároveň je to jen prázdná i když fascinující kulisa.
Autor místy dokázal skvěle vystihnout atmosféru doby (i když poúnorová a normalizační doba už se mu tolik nepovedla), myšlení a některé pohnutky postav. Na druhou stranu takřka všechny ženské postavy prostě musely být při nejmenším bisexuální a dialozích řeší jen své vztahy a děti či vztahy a děti jiných. Mužské postavy jsou buď nevýrazné či jedno velké zklamání. Všude samá nevěra. Nedivím se, že rodina Tugendhat se proti knize ostře ohrazovala.
Úplně mi nevyhovoval ani styl vyprávění, ačkoliv kniha není vyloženě krátká, některé postavy a jejich linky prostě a jednoduše vyšumí - a ačkoliv asi tušíme, co se stalo, z knihy se to přímo nedozvíme. A k tomu ten kýčovitý cukrkandlový konec.
Dle ohlasů v době vydání jsem čekala něco, z čeho si sednu na zadek, ale nestalo se. Přečteno (a hlavně dočteno) vlastně jen do čtenářské výzvy.
Příběh byl svým způsobem zajímavý, hlavně mě moc bavily ty reálné části popisující stavbu, použité technologie a materiály, všechny ty vizionářským architektem navržené a na svou dobu velmi pokrokové technické a designové vychytávky a jak to uvnitř vypadalo, jaké to mohlo být, když byla vila užívána na bydleni majitelů.
Naopak mě moc nebavily ty tzv. "romantické linky" a hlavně ty milostné vztahy mezi ženami mi přišly jako něco úplně mimo a do daně doby se totálně nehodící - skoro to vypadá, jako by už v dnešním světě nebylo možné vydat knihu bez toho aniž by tam byla jasně deklarovaná podpora LGBT komunitě. A ten konec už byl příliš marmeládový, naivní a maximálně nepravděpodobný.
Túto knihu som počúval vo forme audioknihy. Zo začiatku som z nej bol úplne unesený. Neskutočne ma bavila atmosféra, ktorá sa knihou niesla a zaujímalo ma ako sa celý príbeh vyvinie. Bol som si istý, že kniha dostane plné hodnotenie. Nakoniec sa tak ale nestalo. Kniha mi od určitého bodu prišla zdĺhavá. Viem, že hlavnou témou knihy je samotná sklenená izba, ale predsa len sa jedná o milostnú drámu odohrávajúcu sa počas druhej svetovej vojny. Jednoducho to chcelo pridať do deja trochu viac zvratov alebo niektoré pasáže skrátiť. Hlavne časť po vojne bola dosť suchá. Dĺžka knihy je však jediná výčitka, ktorú voči Sklenenej izbe mám. Je obdivuhodné ako sa autorovi podarilo zachytiť históriu vily. Je trošku smutné, že tento príbeh musel napísať zahraničný autor a nedokázal to nikto z českých alebo slovenských. Jedná sa síce o fikciu, ale inšpirovanú príbehom, ktorý sa odohral pod našimi oknami. Hoci sa to na prvý pohľad nemusí zdať, jedná sa o dosť únavnú knihu a preto si od autora chcem dať na istú dobu pauzu. V budúcnosti by som však určite chcel siahnuť po jeho ďalších knihách.
O vile Tugendhat toho až tak moc nevím - asi jako všichni, mám matně povědomí, viděla jsem pár videí - a Skleněný pokoj, který má být inspirovaný osudem majitelů vily i vily samotné, mě lákal dlouho. Teď na dovolené přišel jeho čas, ale upřímně... Až tak moc mě to nebavilo. Nakonec jsem těch 400 stran asi za týden přelouskala, ale ke konci jsem byla za to pohádkový shledání vyloženě nasraná.
Zajímavý příběh odehrávající se v realném domě z první republiky. Kniha líčí historii skutečné vily Tugendhat. Po přečtení této knihy se do Brna určitě vypravím a chtěla bych si vilu prohlédnout na vlastní oči.
Pusobive. Clovek ty udalosti i mista zna a stejne se necha vtahnout do deje. Moc se mi libil styl psani, jemne budovani napeti treba pomoci kontrastu a podobnosti mezi postavami... Cast po valce mi prisla hodne na silu, proto davam o hvezdu min, ale cekovy dojem o dost silnejsi nez jsem cekala.
Doplnuji: diky tehle knize jsem si vic vsimala a PROZIVALA spolu s postavami, jak odlisna byla dana doba od te nasi. Kolik veci, dnes samozrejmych (spolecenske styky, moznosti a vnimani hudby a vytv. umeni, rychlost a zpusob sireni informaci, komunikace, technologie, ideje..., byly uplne jine. Kdyz se dnes nekdo podiva na stavbu nebo umelecke dilo, nemusi se mu zdat vubec vyjimecne. Ale kdyz si predstavime soudobou situaci, co vse (pouze) bylo bezne, co predchazelo... a co naopak pote mohlo nasledovat... Pak se kvality muzou jevit v novem svetle...
Příjemné čtení na to v jaké šílené době se to odehrává. Chápu, že je to především o tom pokoji, ale já bych ocenila více detailů děje jednotlivých postav.
Brno mi je blízké, ve vile Tugendhat jsem byla a je skvělé do těch interiérů, které si pamatuji dosadit živoucí příběh. Mně se kniha líbila. Celá ta tragikomedie dějin, které se pojí s naší vlastí, se prolíná s osobními tragediemi jednotlivých postav. Místo, které je nosným prvkem celé knihy, je symbolem přímočarosti, čistoty, upřímnosti. Postupně se ale ukazuje, že všechno je jinak, než se celou dobu zdálo, že jednotlivé vztahy jsou poznamenané řadou trhlin tak jako dům v ulici Černopolní, že jsou plné paralel, stejně jako okna Skleněného pokoje, která nabízejí pohled do zahrady a zároveň odraz vás samotných. Záleží na vás, které realitě v daný okamžik propadnete. Knížka se mi navíc dobře četla.
Štítky knihy
Brno architektura zfilmováno první republika, 1918-1938 vila Tugendhat Protektorát Čechy a Morava podle skutečných událostíAutorovy další knížky
2013 | Skleněný pokoj |
2010 | Mendelův trpaslík |
2012 | Dívka, která spadla z nebe |
2018 | Pražské jaro |
2013 | Pád |
Doporučuji nejprve zajet do Vily Tugendhat a hned na to si tuto knihu přečíst. Myslím, že hlavní síla té knihy funguje ve spojení s prostorovým a vizuálním zážitkem skutečně mimořádné stavby. V románu si její prostory člověk okamžitě "zalidni" a poněkud studený, ale vytříbený styl domu ožije. Tomu dávám o hvězdičku víc, než bych dal knize.
Otázka je, co tato kniha může říci bez tohoto propojení s realitou. Je to spotřební čtivo, které využívá peripetie Československa k tomu, aby zahraničnímu čtenáři představilo dynamiku malé země uprostřed Evropy, takže klouže po povrchu a banalitách. (V tom dost připomíná knihy A. Morštajnové.) Kniha nemá žádné výraznější roviny, které by se propojovaly, má několik oblouků, ale všem postavám ve všech dobách jde v podstatě jen o sex a jsou si navzájem nevěrní/é. To je trochu laciné. Ale chápu, že autor Angličan nemohl proniknout do "mentality" místa, musel zůstat u jednoduchoučkých schemat jako Němec-Žid-Čech-okupace apod. Paradoxně nejživější je pro mne postava Hany, která není sice hlavní postavou, ale je jako jediná vícevrstevná. Nechci románu ubližovat, napsaný je čtivě, důmyslně a je postaven na výborném nápadu. Podařilo se do něj dostat vždy něco zajímavého z dané doby (neříkám podstatného). Občas mě to ale svádělo k rychločtení, protože se člověk nemá myšlenkově o co opřít. Jsem rád, že ve spojení s životním zážitkem vily samotné, kterou jsem s rodinou teď v pátek navštívil, jsem si mohl tento román přečíst. Během dvou dnů.