Skleněný pokoj
Simon Mawer
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25479/bmid_skleneny-pokoj-1s7-25479.png
4
2829
2829
Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje nesmírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti. Jenom málo knih z poslední doby dokázalo očima cizince (podobně jako Gottland Poláka Maria Szczygiela) postřehnout československou realitu druhé poloviny 20. století tak brilantně jako Skleněný pokoj Simona Mawera. Román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2009 , Kniha ZlínOriginální název:
The Glass Room, 2009
více info...
Přidat komentář
Další kniha, do které jsem se pustila v rámci Čtenářské výzvy. Ale také proto, že se mi líbila Mawerova kniha Dívka, která spadla z nebe, i když recenze na ni byly rozporuplné. Skleněný pokoj se mi v podstatě líbil. Hlavně tedy části knihy, které se týkaly samotné rodiny Landauerových, která nechala vilu Tugendhat postavit. Ostatní byla trochu omáčka, některé pasáže připomínají červenou knihovnu a klidně by šly vynechat. Tím se podle mého názoru snížila literární kvalita knihy a celkový pocit z ni.
Kdyby autor vynechal až nechutně líčenou erotiku, knize by to přidalo na ceně. Aspoň za mě. Ve vile jsem byla dříve než jsem knihu četla. Takže něco o historii jsem již věděla. Je škoda, že u takového příběhu se autor snížil ke "ke čtivějšímu" žánru.
Skleněný pokoj zaujímá v mém seznamu přečtených knih zvláštní místo. Příběh je hodně odosobněný, a přesto se Vás osudy jednotlivých postav dotýkají. Mnohem víc se Vás ale dotkne příběh samotného domu, kterému je celá kniha zasvěcena. Za necelé století totiž mnohokrát změnil majitele a stal se svědkem mnohých událostí. V centru všeho je skleněný pokoj, místo, které pulzovalo životem za každého režimu...dvanáct schodů na obrat, pak obrat na malém odpočívadle a dalších děvět schodů na spodní podlaží....tak snadné je ponořit se do příběhu.
Příběh byl čtivý, emotivní, napínavý, smutný, tragický ale i nabitý dost erotikou.
Děj se odehrává v Brně - městě, které znám a popisovaná místa si tak představuji naprosto zřetelně a jasně.
Kniha je inspirována osudem vily Tugendhat.
Silný, emocemi nabitý příběh Viktora, Liesel, Hany a dalších účastníků se děje na pozadí několika let, což velmi oceňuji.
Kniha je rozdělena do pěti částí, každá část je rozdělena do několika podkapitol a je věnována určitému období, což podporuje čtivost knihy.
Kniha však měla i své negativní stránky.
Trochu mi vadilo, že vila byla přejmenována z vily Tugendhat na vilu Landauer. V úvodu píše Mawer, že v knize používá pro Brno název Město - moc děkuju překladateli, který se díky překladu postaral o to, že místo Města je v knize opravdu zmiňováno Brno.
Architekt byl přejmenován, i když postava Reinera von Abta vycházela z předlohy skutečného architekta Ludwiga Miese van der Rohe.
V knize se najdou i dobré dobové a časové nepřesnosti.
Vadila mi slovní spojení, která byla psána v angličtině či němčině a některá nebyla dostatečně vysvětlena nebo byla pro změnu několikrát opakována.
I přesto se mi kniha četla celkem dobře a rychle a celkem se mi líbila.
Zdá se mi, že autor knihu nenapsal kvůli náhlé inspiraci, kterou mu vnuklo políbení múzy, ale čistě jen s komerčními záměry a s cílem zvýšit si špetkou historie a mořem laciné erotiky popularitu.
Jak už psali čtenáři přede mnou, celý příběh Liesel, Viktora, Hany a dalších plochých charakterů (které zjevně v jejich jednání motivuje pouze vlastní sexualita a opakované "zamilovávání" do každého, kdo se zrovna nachomýtne) postrádá uvěřitelnost a nedá se mluvit ani o náznacích mnohovrstevnatosti příběhu. Historie slouží jako kulisa, kterou někdo nedbale načrtnul několika tahy a dále se jí nezabýval. Všudypřítomná sexuální přitažlivost mezi muži a ženami, ženami a ženami a téměř i mezi domem a muži i ženami jen podtrhuje neuvěřitelnost a umělost příběhu, nehledě na formulování erotických scén, které jako by z pera vypadly nějakému uslintanému autorovi harlekýnek. ("A chomáč mezi jejími stehny byl jako mořský živočich, sasanka ukrývající se ve skalní puklině, připravená otevřít ústa a pohltit jakéhokoliv tvora, který by se zatoulal dost blízko.")
Samotná vila, trumf nabízející schopnému spisovateli nespočet možností ke zpracování, je využita jen k nekonečnému opakování metafor s otevřeností, průzračností, upřímností... A samozřejmě také ke všudypřítomnému používání přesmyčky Glasraum - Glastraum. Na tu byl asi autor mimořádně hrdý.
Tato kniha má mnoho tváří. Ze začátku se mi to četlo samo. Zajímali mě osudy hlavních postav a skleněného pokoje. Jak to s nimi dopadne, jak přečkají válku, atd. Ale najednou snad aby byla kniha zajímavější, se z toho začal stávat kousek, který by se dal zařadit do červeného knihovny. Což byla veliká škoda, protože najednou to podstatné šlo do pozadí (okupace, útěk, válka) a spíše se řešilo: kdo s kým a kde? Tím pro mě kniha ztratila hodně na zajímavosti.
Nakonec musím říct, že autor podle mě udělal obrovskou chybu, že si příběh vymyslel a že pouze čerpal inspiraci ze skutečných událostí.
Rozprávka o dome, ktorý magicky uvoľňuje spoločenské a sexuálne mravy svojich obyvateľov bez ohľadu na pohlavie či pôvod. Škoda, že si autor nedomyslel nejakú šteklivú scénku medzi Klausom a Mečiarom. Homosexuálne scény v knihe citeľne chýbajú a kniha by tak dostala oveľa adekvátnejší záver.
Dala jsem na recenze a pochvaly a byla jsem zklamaná. Popis vily, budování vily a osud vily - ano. Ale příběh, který byl na tento základ napojen - ne. Byla to taková červená knihovna. Znovu už ji číst určitě nebudu.
K téhle knize jsem se asi jako jedna z mnoha dostala přes čtenářskou výzvu, když jsem hledala knížku, jejíž děj se odehrává v Brně. Je to moje druhá kniha od Simona Mawera. Téma se mi hodně líbilo, poslední třetinu jsem dočítala dokonce přímo v Brně, takže to pro mě mělo ještě větší kouzlo. Zároveň jsem se o osudu vily Tugendhat chtěla už dlouho dozvědět víc, protože mi unikalo, proč je zařazená mezi památky Unesco a sama jsem se nedostala k tomu si o tom něco vyhledat a načíst. Takže tematicky pro mě byla přínosná. Navíc období druhé světové války mě v knížkách obecně dost baví.
Bohužel jsem ale u Mawera znovu narazila na to, že všeho moc škodí. Proč tolik překombinované vztahy? Proč ve všem erotika? Proč taková klišé na závěr? Jak mohla Liesel cítit sexuální jiskření nejdřív s Viktorem, pak s von Abtem, následně s Hanou i Katou... Nevím, já jí to prostě nevěřila, a už vůbec ne závěrečná vyznání Haně. Té jsem zase neuvěřila to, jak chtěla zachránit manžela prostřednictvím vztahu se Stahlem - to mi přišlo jako jeden z jejích dalších románků, nic víc. Navíc cítila touhu vlastně ke všem, ke komu se přiblížila. Skoro zbytečná mi přišla informace o mrtvém dítěti Stahla, úplně zbytečný byl románek Tomáše a Zdenky, setkání Mariky s Otillií bylo naprosté klišé. Proč tolik postav, tak zbytečně přehnaně propletených? Přemýšlela jsem i nad udělením pouze dvou hvězdiček, ale téma knihy bylo dobré. Jen z toho autor chtěl vytáhnout o dost víc, než bylo potřeba... Škoda...
Právě jsem dočetla a musím říct, že jedním dechem. Impulsem mi byla návštěva vily Tugendhat, kterou je potřeba si rezervovat půl roku dopředu, ale pak to stojí za to. Knížka se mi moc líbila, příběh je mrazivě krásný, okamžitě čtenáře vtáhne do děje.
Krasne napisana knizka a urcite pojdem bavstivit vilu tugendhat, na ktoru som doteraz pozerala chladne. niektore postavy sa mi zdali tak nasilu zakomponované, ale vysledok to zasa az tak moce nerusilo.
Kniha mi byla doporučena a dlouho jsem se odhodlávala se do ní pustit. Nečtu moc literaturu faktu a trochu jsem se bála, že to bude něco takového. Ale byla jsem mile překvapena. Dobrý poměr mezi historickými fakty a příběhem, člověk se něco dozví, ale zábavnou formou. Příběh je čtivý, provádí nás pohnutou českou historií minulého století. Zajímavé je vykreslení vily Tugendhat, nezajímám se výrazně o architekturu, ale autorovi se podařilo vzbudit můj zájem o tuto budovu. Takže pro mě příjemné překvapení a knihu doporučuji.
Stejně jako u ostatních, ke knize jsem se dostala díky výzvě a právě proto mám výzvu rada, za normálních okolností bych si knihu nikdy nepřečetla. A popravdě jsem se nejdříve nijak extra netěšila na příběh "nějakého domu"...ale děj se postupně vybarvoval, ztemňoval, prohlubovala se tragédie rodiny a rozvíjel se příběh jiných. Za mě úchvatná kniha a snad se mi podaří při další návštěvě Brna dům poznat blíž...
Kdyby nebylo výzvy, k téhle knize bych se asi nedostala. Není to klasický trhák, o kterém všichni mluví a obálka by mne taky nezaujala. Ale musím říct, že se mi dost líbila.
Do vily se určitě chci určitě podívat. Autor velmi zdařile využil jeden architektonický skvost. Vykreslení doby, atmosféry na mě působilo velmi věrohodně. Trochu mi vadily milostné a vztahové propletence a náhody. Uznávám, čtivost to asi v zvyšuje.
Vilu jsem navštívila několikrát, ale teprve s kniha jí vdechla život a moje vzpomínky na krásnou architekturu zabarvila nostalgickým odrazem životů, které se v ní odehrávaly. Krásné spisovatelské dílo v krásných kulisách a velký čtenářský zážitek.
Štítky knihy
Brno architektura zfilmováno první republika, 1918-1938 vila Tugendhat Protektorát Čechy a Morava podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 2013 |  Skleněný pokoj |
| 2010 |  Mendelův trpaslík |
| 2012 | Dívka, která spadla z nebe |
| 2018 | Pražské jaro |
| 2013 | Pád |
Přečteno v rámci čtenářské výzvy 2018.
O příběhu vily Tugendhat jsem před přečtením knihy nevěděl zhola nic. Jako nepolíbeného jak (funkcionalistickou) architekturou, tak čímkoli o vile, se mi kniha moc líbila. Vila stála zároveň na pozadí i v centru dění, zároveň byla "pouhým" objektem k bydlení a středobodem života Landauerových.
Velmi zajímavý byl popis prvorepublikového života v Brně, který ostatně zabral největší část knihy. Ocenil jsem také reflexi českých historických událostí a obecně symboliku ve vztahu k dějinám - přerod vulgárního a oportunistického řidiče v "zapáleného" revolucionáře a funkcionáře strany (zde si nejde nevzpomenout na Škvoreckého Zbabělce), zašlapávání kulturního odkazu minulosti ve jménu rudě zářící budoucnosti zástupy uvědomělých proletářů, přísně vědecké pojetí fyzické antropologie, které mělo nacistům pomoci ještě efektivněji páchat genocidu, velkoústá prohlášení o transparentnosti a otevřenosti od někoho, kdo má sám co skrývat a mnohé další.
Prosycení příběhu erotikou se mi zdálo být zbytečným, nijak neutvářelo atmosféru a do děje příliš nepasovalo. Stejně tak bych nemusel dopodrobna sledovat exilový osud rodiny Landauerových, citové avantýry jednotlivých protagonistů bych také dokázal bez problémů oželet. Jako přísně racionální člověk pak nemůžu než povzdechnout nad "osudem" či všudypřítomnou náhodou, které se dařilo až neskutečně - setkání vídeňských uprchlíků ve vile a setkání na úplném konci knihy... opravdu to bylo nutné?
V souhrnu mě Skleněný pokoj zaujal, děj utíkal velmi rychle, přes drobné výtky mě bavil a - což bylo možná jedním z autorových záměrů - přiměl mě k tomu, abych se o vilu Tugendhat zajímal a naplánoval její návštěvu.