Skleněný pokoj
Simon Mawer
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25479/bmid_skleneny-pokoj-1s7-25479.png
4
2834
2834
Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje nesmírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti. Jenom málo knih z poslední doby dokázalo očima cizince (podobně jako Gottland Poláka Maria Szczygiela) postřehnout československou realitu druhé poloviny 20. století tak brilantně jako Skleněný pokoj Simona Mawera. Román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2009 , Kniha ZlínOriginální název:
The Glass Room, 2009
více info...
Přidat komentář
Příjemné a zajímavé čtení. Na zadek jsem si úplně nesedla, mám za sebou Mendelova trpaslíka, takže autorův styl a popis určitých scén mě nepřekvapil. Autor změnil název rodiny,vily i architekta. Záměna architekta mě trochu zarazila a říkala jsem si, že to bylo zbytečné, ale po přečtení mi to nevadí. Autor přiznává, že příběh je smyšlený, místo a historické události jsou přesné a o to šlo... Skutečná spolupráce architekta a majitelů byla prostě jiná. Mawer nechtěl vytvářet spekulace o skutečné rodině a za to si zaslouží jedině pochvalu. Kateřina Tučková v Žítkovských bohyních použila skutečné postavy a nesetkala se s pochopením a já tomu rozumím, taky bych nechtěla, aby si někdo spojoval moji babičku/prababičku s něčím/někým, co je jen smyšlená pohádka.
Hlavní myšlenkou knihy pro mě je, že lidé tvoří architekturu a ta zase utváří je. Líbí se mi, jak autor popsal, jak vila vznikala, co prostor s lidmi dělal, jak se chovali, co si mysleli... Prostor pochopili, nebo ho nedokázali docenit... Když vstoupím do katedrály, vnitřně se smrsknu a začnu šeptat, na zámku zas narovnám záda a zvednu bradu... Co bych dělala ve Skleněném pokoji, kdybych tam mohla bydlet? Moc bych to chtěla zkusit :)
Příběh Zdeňka na konci beru jako cyklické uzavření příběhu, i přes všechna poškození a změny se opět našel někdo, kdo se nechtěl skleněného pokoje vzdát ze zcela sobeckých důvodů. Závěr už byl až moc happy end, ale nevadí...
Vila Tugendhat je natolik známá, že není problém si cokoliv dohledat. Pro mě je to naprostá modla, o které je třeba mluvit jen v superlativech (dáno i vzděláním a mým povoláním). A tahle kniha? Ano je to trochu červená knihovna, je tam dost sexu, všechny linky nejsou ukončeny, příběh není skutečný a přes to všechno to rozhodně stojí za přečtení.
Hodnotit tuto knížku je pro mě docela těžké. Na jednu stranu se mi kniha líbila, ale na druhou je zde tolik věcí, které musím zkritizovat.
Nejdříve plusy. Celá kniha je takový zajímavý psychologický román o spletitostech životních příběhů minulého století. Některé úseky se četly dobře, jiné se zbytečně vlekly. Ale vztahy v knize a vývoj postav mě bavil.
A teď mínusy. Vzhledem k tomu, že o skutečných obyvatelích vily Tugendhat (v knize vily Landauer) toho vím dost, přišlo by mi asi víc fér, kdyby autor zpracoval jejich pravdivý příběh. Protože je dost možné, že si teď spoustu lidí bude myslet, že příběh je pravdivý a bude rodinu Tugendhat zaměňovat za Landauerovi, což mi přijde ne úplně správné. Vím, že je celý příběh prakticky fikce, ale zaměnit i jméno architekta této funkcionalistické krásy? Další bod dolů. No a poslední věc, co se mi nelíbila, byli zbytečné postavy. Mnohem radši bych věděla, co se stalo s Oskarem Hanákem nebo s Katalin. Třeba postavy Tomáše a Zdenky na konci knihy mi přišly jen jako zbytečné natahování.
Na knihu jsem už od upozornění na předních stránkách pohlížela jako na fikci, která se akorát odehrává v českém prostředí a snad proto příběh uspokojil mé čtenářské požadavky.
První čtvrtina se mi četla poněkud špatně, jako by sám autor ještě neměl rozmyšleno, jak příběh líčit, tak to působí trochu chladně. Ale jakmile už se rozjely osobní příběhy jednotlivých postav, jejich milostné příběhy, psychologie, tak už jsem se bavila. Chvíli si vás získává Liesel a chvíli Viktor, Hana vás někdy uráží a mnohokrát jí litujete. Je zde nestálost osudu těch, co navštívili Skleněný pokoj, který však i přes dějinné události přetrval. Takže dle mého kniha své poselství splňuje, jen ho nemusí sama tak často propagovat. Čtenář to jistě spatří sám.
Nejdřív jsem byl skoro znechucen tím, jak autor, i když předem inzeroval, že jde o fikci, překroutil skutečnost. Vymyslel si architekta, majitel je vlastníkem továrny na výrobu aut v Brně (!) apod. Nejspíš to bylo pro Mawera jednodušší, než aby se držel alespoň základních faktů. Každopádně jsem víc než polovinu románu nedokázal výše uvedené vstřebat, ani děj, ani styl psaní mě nechytlo. Pak se vše ale nějak postupně změnilo a konečně jsem se dokázal z četby těšit. 70%, ale zůstanu na 3*, 14.3.2018.
Udělala jsem chybu, že jsem si předem řádně prostudovala nádhernou publikaci "Vila Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe". Takže jsem stále srovnávala. Nesrovnatelné. Navíc mně nebyl příjemný styl psaní.
Vila Tugendhat. Funkcionalistický skvost a jedna z úžasných památek. V současnosti i pro budoucnost.
Chápu, že základní osnova osudu majitelů této vily ( vysněný domov, jeho realizace a následná emigrace před nacisty a potom i komunisty) inspirovala autora k napsání románu. Já se přidávám na stranu lidí, kteří jsou nadšeni. Sex a vztahy jsou nedílnou součástí života většiny z nás. Koneckonců bez toho, by se nikdo z nás nenarodil. A červená knihovna kde vše dobře skončí? No, já to zde nevidím. Vidím osudy lidí, kteří se vyrovnali s krutou realitou minulosti a žili dál svůj život, jak nejlépe uměli.
Na začátku knihy je hned napsáno, že "dům i místo, kde se nachází, skutečně existují", ale příběh je smyšlený. Chápu ale, že se čtenářům znalých reálné historie domu a jeho obyvatel nemusí líbit. Mě se kniha líbila moc a zároveň mě také "nakopla" zjistit si skutečné informace.
Nedokážu se asi nikdy úplně oprostit od faktů. Vilu Tugendhat i historii její reálné rodiny znám, dalo by se říci jako své boty. Mawer nikdy netvrdí, že Skleněný pokoj je založen na reálných událostech, naopak se snaží aby kniha byla brána jako fikce. Dle mého by se ale měl snažit více.
Kniha nebyla zdlouhavá, čtení nebylo nudné, ale celkový dojem zůstává u průměru. Autor sám, ale průměrným člověkem není - je to moc milý a galantní pán a jsem ráda za to, že jsem se s ním alespoň na chvíli měla možnost setkat.
Knížka mě úplně nevtáhla tak jak jsem čekala, ale dočetla jsem jí a myslím, že si dohledám skutečné osudy lidí co ve vile žili. Také musím říct, že jsme si občas připadala, že čtu červenou knihovnu. Knížku jsme se chystala číst už dlouho a díky výzvě jsem ji konečně přečetla.
Kniha se mi líbila, pravděpodobně také pro to, že se příběh odehrával v prostředí, které jsem navštívila a které na mě velmi zapůsobilo.
Na tento román jsem se chystala opravdu dlouho...Pamatuji si, že když u nás poprvé vyšel jeho překlad, tak se o něm v novinách hodně psalo. Jedni ho chválili, jiní naopak kritizovali, dočetla jsem se také, že potomci původních majitelů tento román odsoudili. Velmi je pobouřil. Po přečtení už chápu proč. Přesto musím uznat, že jde o velmi čtivé dílo, díky němuž se budu dívat na vilu jinýma očima.
Přikláním se k názoru, že je to trochu "červená knihovna", ale i přesto se kniha čela dobře, určitě se autorovi nedá upřít, že psát umí par excellence. Přesto jsem spíš čekal něco k pravdivé historii o vile a trochu bylo pro mě zklamáním, že příběh je smyšlený.
Do knihy jsem se pustila díky čtenářské výzvě a nelituji.
Zajímavý příběh, četl se lehce, nicméně se mi nedařilo pořádně do něj ponořit. Vila opravdu popisována excelentně, ale příběh na mne působil malinko těžkopádně - jak už tu někdo zmiňoval, postavy ne úplně propracované.
I když patří kniha k obsáhlejším dílům, čte se velmi dobře. Moc se mi však nelíbilo ukončení příběhů některých postav - jakoby autor najednou nevěděl jak dál, a tak se rozhodl pro červenou knihovnu, kdy se postavy po letech náhodně setkávají (ale tak zázraky se dějí i v reálném životě, že). Při čtení mi také vadil neustále se opakující popis Skleněného pokoje objevující se zejména v začátcích kapitol. Chápu, že byl de facto brán jako ústřední postava či motiv, ale popis mi prostě přišel na jedno brdo. I přes tyto nedostatky ale doporučuji si knihu přečíst - je opravdu zajímavá a čtivá.
Nicméně chápu rozhořčení rodiny Tugendhatových. Děj byl sice z větší části smyšlený, ale zasazený do existujících reálií. Díky popisům vily a událostí, které se opravdu staly (koně ve vile, tělocvična) člověk nabývá dojmu, že se nejedná o fikci, nýbrž o skutečný příběh bývalých majitelů. Jak pak lidem vysvětlit, že je vše smyšlené, že?
Co se autorovi dle mého názoru podařilo opravdu dobře vystihnout, je genius loci vily Tugendhat. Dosud se mi poštěstilo ji 2x navštívit, a klidně bych se tam podívala znovu. To místo je opravdu velmi zvláštní, těžko říct, zda je to dokonalou polohou, výhledem nebo zpracováním, ale já měla pocit, že prostě tak nějak žije svým vlastním životem. A to i přesto že je dnes z velké části "jen" kopií. Nedovedu si představit, jak působila za doby Tugendhatů. Pokud budete mít možnost, určitě se tam zajeďte podívat.
Možná, kdybych nečetla opravdový příběh této vily, byla bych nyní dala plný počet, ale kdo ví...? Skutečný příběh se mi natolik vryl do duše, že jsem nemohla vstřebat jakousi napodobeninu, i když opravdu napsanou velice čtivě. Každopádně mě to konečně přinutilo sednout k rezervačnímu webu a teď už se jen těšit na návštěvu této vily.
Knihu jsem si přečetla díky čtenářské výzvě, když jsem hledala knihu, jejíž děj se odehrává v Brně. Je skvělá, ukazuje část historie českého národa, jsou v ní neskutečné popisy vily, její výstavby a historie využívání. Ano, i já chci navštívit vilu Tugendhat ...
Štítky knihy
Brno architektura zfilmováno první republika, 1918-1938 vila Tugendhat Protektorát Čechy a Morava podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 2013 |  Skleněný pokoj |
| 2010 |  Mendelův trpaslík |
| 2012 | Dívka, která spadla z nebe |
| 2018 | Pražské jaro |
| 2013 | Pád |
Skrze příběhy lidí popsaný architektonický skvost a díky příběhu paměťová fixace prvků jedinečného architektonického díla. Jako popularizační literatura to jistě plní velmi záslužnou činnost. Srdce z onyxu získává zcela konkrétní obraz v čtenářově hlavě a vzbuzuje intenzivní touhu zajet do Brna a objednat si prohlídku vily. Ano, detailní popisy sexuálních aktů a barvité popisy pohlavních orgánů jsou také součástí této knihy, ale jsou popisovány velmi podobnou formou jako detaily architektonických prvků vily. Autor dává organický ráz funkcionalistickému dílu a kniha skrze to "funguje".
Méně už mi vyholovala časová diskrepance knihy, ve které dvacátá a třicátá léta se vlečou jako ztuhlý med a pak se najednou čas začne zrychlovat, lidé mizí a najednou šmik šmik a jsme v letech devadesátých. Ale chápu, že i tohle mohl být autorův záměr a jistou formou podtržení myšlenky knihy.
Ambivalentní dojem však zůstává - je to román z červené knihovny, a pak chybí dokončení dějových linek, nebo je to kniha s poselstvím, a pak některé pasáže vyloženě přebývají?