Slabikář
Irena Fabianová , Jarmila Hřebejková , F. K. Sedláček , Anna Šimanová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295902/mid_slabikar-Ht9-295902.jpg
5
85
85
Učebnice, v nichž se lidský jedinec naučí znát všechny písmenka a číst snadné texty a to v jazyce českém. 15. vydání
Přidat komentář
Já si ho prostě musela koupit. Vzpomínka na moje první seznámení se školou v roce 1964.
Slabikář a početnice, první učební pomůcky :-) . Hezká vzpomínka na dobu prvních pokusů a nezdarů.
Na texty o prvomájovém průvodu a pionýrech už si většina tehdejších dětí ani nevzpomene. Ale že Ema má mísu a máma mele maso, to si pamatuje každý. Tak proč furt řešit politiku u knížek pro děti? Samozřejmě chápu tu propagandu kolem, ale proč si kazit vzpomínky na dětství? Protože tím největším pokladem je, že jsme se podle něj naučili číst. A můžeme tak sami posoudit, co a jak.
My všichni, kdo jsme měli jen o něco starší sourozence, jsme zažili jejich nástup do školy a všechny ty silné dojmy s tím spojené. V mém případě čiré zoufalství z toho, že už nejsme tolik spolu (do školky jsme totiž moc nechodili a užili jsme se v té době doma opravdu hodně) - a na druhé straně sváteční pocit z toho, že máme doma prvňáka a že už se učí číst a psát a počítat. Samozřejmě jsem si neustále půjčovala jeho učebnice a měla radost, že mi to ochotně dovolí, a ještě si se mnou na školu hraje.
Z červeného slabikáře jsem byla u vytržení a stejně tak z "Živé abecedy" od Antonína Pospíšila, z početníce s obrázky Heleny Sottnerové a z "Pohádek a povídek pro malé čtenáře" (ty ilustroval Jaroslav Vodrážka). Chodila jsem za bráškou, aby mi něco přečetl. Mrzelo mě ale, že na začátku Slabikáře pod tím krásným obrázkem s maminkou a dvěma dětmi je jen jediné slovo ("máma"), místo aby tam bylo celé podrobné vyprávění. Tak jsem si to aspoň představovala, co by tam mohlo všechno být.
Protože jsme si společně čítávali často a znala jsem to už zpaměti, asi jsem si to nějak porovnala a naučila jsem se čtení ještě před první třídou. A stejně tak i počítání. Moc mě to bavilo. Když ještě připočtu další svoje oblíbené učebnice, musím říct, že jsem za ně dodnes velmi vděčná. Hlavně za modrou čítanku pro druhou třídu (od Květoslava Františka Sedláčka a kol., s okouzlujícími obrázky Milady Marešové) a přírodopis pro 6. ročník s obrázky Mirko Hanáka. A samozřejmě za všechny čítanky : o)
Jo, jo, bylo to super. Vyjma socialistického článečku, (pro mě) kde hlídač zakazuje dětem šlapat na trávník a ony ho jako vzorná socialistická děcka poslechnou - ten mi fakt utkvěl až do dnes a se 'slzou v oku' na něj často vzpomínám a s chutí chodím přes trávníky :o) tak vyjma tohoto stupidního článku jsem slabikář milovala.
Možná tam bylo poplatných době více věcí, ale ty už neutkvěly :o)
A hlavně Ema měla mísu a máma mohla stereotypně mlít maso doma :o)
Povětšinou krásné staré časy!
P.S. přečetla jsem úryvky, co sem vložil kapr a musím souhlasit, velká část textu je odpadního charakteru, veškerá nostalgie stranou :o)
Tento červený slabikář mě uvedl do světa čtení,taková škoda,že ho nevlastním.
Ty červené desky mi z paměti jen tak nevymizí. Je to už 59 let, co jsem ho otevřel poprvé. Ne jako školáček, ale jako mladší bráška dvou starších (již) žáků. To mně byli čtyři a já jsem si v něm se zálibou listoval a prohlížel hezké, barevné obrázky. Pionýrské šátky, májové průvody a pracující v továrnách a na polích, jsem samozřejmě neřešil. Vždyť byli všude kolem mně. A když máma domlela maso ? Ó, my jsme se měli !
Po dvou letech jsem už měl slabikář svůj a díky tomu, že jsem do něho mohl nahlédnout o něco dřív, jsem už některá písmenka uměl napsat i přečíst. Pozdější varianty, se kterými jsem se setkal u vlastních dětí, již byly jiné, některé také pěkné, ale pro mě je slabikář jen jeden. Tento ! Tady pět nestačí, dávám šest.
Z tohoto slabikáře jsme se učili a ještě dnes vidím před očima ilustrace a písmenka. Moc krásný slabikář, bohužel se mi nedochoval.
Můj slabikář. Mám ho schovaný. Obrázky jsou krásné, texty bohužel poplatné době. Ale číst jsem se podle něj naučila. Vzpomínám si,jak jsem ho poprvé přinesla domů a s maminkou jsme v něm listovaly. A když jsme přišly na poslední stránku, tak mamka řekla, že až tohle přečtu, tak už budu umět dobře číst. A měla pravdu.
Můj slabikář z 1.třídy. Krásná ilustrace. A moc hezky se z něho četlo. Můj mladší brácha už měl jiný. A nebyl tak hezký. Nostalgie bezstarostného dětství.
Slabikář, červený obal s hrajícími si dětmi, malou čtenářkou a pionýr s jiskřičkou zasazují lípu. Krásná učebnice, překrásně ilustrovaná. Za domácí úkol jsme dostávali ve Slabikáři číst a rodiče museli tužkou napsat kolikrát jsme článek přečetli. Já tam měl vždy nejméně 25x. Uměl jsem je nazpaměť.
Na prstech bych spočítal, kolikrát jsem byl vyvolaný na čtení.
Od malička, do 15 let, jsem vyrůstal u babičky na vesnici, s o rok starší sestřenicí, jako bratr se sestrou. Byli jsme neustále spolu. Když začala chodit do první třídy, vyprovázel jsem ji do školy a chodil naproti. Učila se, psala úkoly a já vše opakoval po ní. Než jsem šel do 1. třídy, jsem uměl počítat, číst a psát jako moje sestřenice.
Naše rodina se o prázdninách přestěhovala do města a já tam nastoupil do školy. To, že jsem uměl číst a psát, přinášelo problémy. Ale nejenom mně. Vůbec jsem nedával pozor, byl duchem nepřítomný, rušil jsem, hlasitě napovídal a proto často stával nebo klečel v koutě, nebo skončil za dveřmi. Nejraději jsem měl tělocvik. Dnes bych měl asistentku, psycholožku a co já vím koho ještě. Poznámky v deníčku, pozvánky rodičů do školy. Rodiče si se mnou v první třídě užili. Museli však do školy chodit a tam poslouchat stále stejné výtky a vyhrožování, že mě někam pošlou. Tehdy měla škola velkou moc nad dětmi i rodiči. Nejhezčí den byla pro mě sobota. V poledne končilo vyučování a máma čekala před školou, vzala ode mě školní kabelu, dovedla k autobusu a já jel na víkend k babičce a dědovi za sestřenicí. Vracel jsem se v neděli večer nebo v pondělí ráno přímo do školy. Měli jsem krásné dětství.
To byl jeden z nejhezčích slabikářů co se vydal. Já ho měla v první třídě a moje děti měli už jiné a ty nebyly tak pěkné.
Přečetl jsem zde pár komentářů, a zhlédl ona hodnocení. Uvědomil jsem si, že kniha vycházela nejméně po celých čtrnáct let stále se stejnou obálkou, a pravděpodobně i ve stejné, nebo téměř stejné autorské sestavě. Do jaké míry se měnil obsah netuším, a rozhodně nehodlám ztrácet čas tím abych jeho postupný vývoj zkoumal. Dnes jsem si domů přinesl jeho první vydání, spíše tedy jeho trosky. Někdo si vystřihoval hezké barevné obrázky. Knížku jsem otevřel, a nostalgicky jsem si zavzpomínal na své dětství. Nemohu odolat, rozdělími se s vámi o pár citátů - z mého pohledu smutných perliček.
Trosky stránky 83:
Zítra bude 1.máj.
Letos půjdu s tátou
Jsem už pionýr.
Budu mít rudý šátek.
Nemohu se dočkat.
Tvůj Slávek
Trosky stránky 84:
1.máj
(podle obsahu je autorem J.V.Svoboda)
Je modré ráno, zase máj!
Nad Prahou slunce září.
Do kroku, tance, hudbo, hraj!
Práce se u nás daří.
Tátům se daří, maminkám.
Proto se dobře máme.
Praporku, vlaj! A kam jdem, kam?
Průvodům zamáváme.
Stránka 85:
Májový průvod
Od rána je na ulici živo. Hraje hudba.
Lidé jdou ulicí a zpívají.
Nad hlavou jim vlají prapory. Je 1.máj.
Malý Jirka stojí u okna a pozoruje průvod.
"Babičko, to je krása! Kdy už půjde táta a máma?
Já jim zamávám."
"Zamávej, hochu, zamávej! Dnes je Svátek práce."
"A kdy půjdu také v průvodu?"
"Až budeš velký jako Slávek."
Slávek kráčí mezi žáky a celý září.
Je přece již školák. Také pracuje.
Vesele zpívá.
Volá jako velcí:"Mír všem lidem!"
Strana 90:
Jednou ráno budila maminka Janu.
"Honem, Janičko! Přijela Rudá armáda."
Vyšly na ulici. Bylo slyšet jásavé výkřiky.
Lidé se sbíhali. Smáli se, mávali, líbali vojáky.
Volali:"Sláva! Sláva!" Jana volala s nimi.
Maminka povídala:"Dobře se na vojáky podívej!
Bojovali s našimi nepřáteli. Budou nás chránit."
Jeden voják vzal Janu do náruče. Mile se na ni smál.
Jana se ho nebála. Přijel zachránit tátu a mámu.
Jana mu dala pusu. Pak druhou.
Šeptala:"Ta je za tátu a za mámu."
Strana 90:
(neúplná - část byla odstřižena - nahrazuji ___)
Vojákům Rudé armády.
V parku stojí socha vojáka.
Je to památka na Rudou armádu.
U sochy se sešel Jeník s Hanou.
Upravili záhon macešek.
Okopali růže. Pionýři je sem vloni zasad___
Ráno se sešli žáci z celé školy.
Půjdou k pomníku Rudé armády.
Jeník nese kytici šeříku. Povídá Haničce _
"Maminka mi ulomila šeřík.
Zrovna takový dala vojákům, když k nám _
Říkala, že na Rudou armádu nesmíme n____
Vrátili nám svobodu.
(podle obsahu je autorem J.V.Svoboda)
Přijeli k nám, přijeli
přes hory a doly,
zachránili celou zem,
i ty naše školy.
Strana 92:
Voják
(podle obsahu je autorem J.Hostáň)
Když je horké léto,
když je vánice,
voják musí hlídat
naše hranice.
Hlídá ve dne, v noci,
klidně můžeš spát.
Nepřátel a zrádců
nemusíš se bát.
Tolik mé citace ze zlomků této knihy, kterou jsem si dnes přinesl domů.
Vzpomněl jsem si při tom na několik momentů ze stejné doby:
Na jedné z titulních stránek časopisu pro nejmenší Mateřídouška, asi rok 1952:
Přijeli k nám přes hory a doly,
zachránili továrny, zachránili školy.
Zachránili maminky, zachránili táty,
já byl tenkrát klučík košilatý.
Na čepicích hvězdičky
rudé jako z malin,
víte kdo je poslal k nám?
Stalin, soudruh Stalin!
(psáno podle paměti - zhlédnuto na vlastní oči na večírku střední školy zhruba kolem roku 1965-6)
Nezapomenu na okamžik, kdy nám v první třídě, pravděpodobně to mohlo být hned v listopadu, na výročí
Velké říjnové socialistické revoluce, naše učitelka vyprávěla Pohádku o Leninovi.
Už se nepamatuji na podrobnosti, ale byla další intoxikace, podobná těm, které jsem z tohoto vydání Slabikáře pro vás vybral.
Chápu, že mnozí z uživatelů nostalgicky vzpomínají na své dětství, a při spatření Slabikáře jim málem vlhnou oči.
Ona ta knížka obsahuje i celou řadu dobrých textů, a já už autorům za ty hříchy dávno odpustil. Museli se nějak živit, a dnes už jsou všichni na pravdě boží.
Já dávám za sebe - odpad!
Našly by se ale určitě ještě daleko horší příklady, a především daleko horší knihy, které jsou šuntem od první do poslední stránky!
Intoxikaci dětí kolem šestého roku života považuji za jeden z nejhorších zločinů. Horší jsou snad jen dětští vojáci, například v Africe. Bohužel v současnosti jsme opět svědky podobných aktivit - indoktrinace a vymývání mozků v našich základních školách.
Ani nevím, kam se můj Slabikář poděl. Ale dlouhá léta jsem ho opatrovala.
Milovala jsem ho a hladila.. I když jen pohledem..
Kdo by také nemiloval: Máma mele maso. Ema má mísu..
Pak přišlo pár stěhování a teď už vůbec nevím, kde je mu konec.. Je mi to líto..
Začátek školního roku.........nostalgicky jsem vzala do rukou moje první učebnice, které s láskou opatruji a o nic méně vzpomínám, a mám v srdci, na svou první paní učitelku, a to doslova, PANÍ UČITELKU, která mě naučila základům, čtení, psaní, počítání......formou hry
Tento krásný slabikář........tyto moje učebnice, které léta vlastním, Slabikář, Početnici a Živou abecedu, jsou celoživotní poklady.
A čím jsem starší, tím více jsem na ně pyšná, že je mám.:o)