Slepota
José Saramago
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30808/bmid_slepota-WTq-30808.jpg
4
330
330
Na semaforu v jakémsi bezejmenném městě naskočí zelená. Jedno auto přesto zůstává na křižovatce stát,jeho řidič totiž znenadání oslepne. Ale namísto aby upadl do temnoty, vidí najednou vše bílé, jakoby byl v mlze nebo spadl do mléčného jezera. Pomocníka, který jej doveze domů a poté mu ukradne jeho auto, stihne tentýž osud. Během jediného dne oslepne nejen manželka prvního slepého, ale i taxikář, který pár vezl k lékaři, onen lékař, jeho pacienti i zloděj auta. Slepota se šíří jako epidemie a stát bezcitně zareaguje ve snaze zabránit panice. Slepí jsou izolováni v prázdné psychiatrické léčebně, kde jsou odkázáni jen sami na sebe, pod dohledem vojáků, kteří mají rozkaz střílet po každém, kdo se pokusí o útěk. V této společnosti slepých lidí je přesto jeden pár vidoucích očí – doktorova žena, která slepotu jen předstírá, aby mohla zůstat se svým manželem. Počet slepých narůstá, jejich azyl praská ve švech, a o to víc je problémů se zásobováním, hygienou a pohřbíváním mrtvých, kteří také přibývají. Je neodvratné, že se společenské konvence začínají rozpadat – jedna skupina slepých převezme kontrolu nad dodávkami potravin a používá je k vykořisťování ostatních. Mezitím se lékařova žena snaží ochraňovat svou malou skupinku slepých a nakonec je vyvede z karantény do venkovního světa, který se strašlivě proměnil. Společnost, jak ji znali, se téměř zhroutila. Vládne násilí, nemoci a strach, lidé jsou zoufalí...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , PlusOriginální název:
Ensaio sobre a Cegueira, 1995
více info...
Přidat komentář
Slepota má silné téma, ale v první polovině knihy mi nešla přijmout myšlenka, že stát/armáda nechali karanténu bez jakéhokoliv systému pro lidi, kteří jsou slepí, neznalí nového a rozlehlého prostředí areálu léčebny. Sprostě nechaní pospas sobě samým, svým pudům, strachu a své bílé slepotě. Alespoň v počátcích jsem očekával vypracovanou vnitřní organizaci, pomocný personál v ochranných oblecích.... Bylo zvláštní, že slepci si vše musí najít a zařídit sami, zorientovat se v rozlehlém neznámém prostoru pouze hmatem a naučit se zde žít. Pozdější rozšíření epidemie a úpadek obyvatel v karanténě je obrazem úpadku venkovní společnosti. Vláda kyje a tesáku se dala očekávat, že silní zlý budou zneužívat ty slabé hodné, ale, že to může zajít tak daleko to mě nenapadlo. Lékařova manželka je obdivuhodná osobnost a zásadní postava knihy. Jak již někdo napsal, druhá část je podobná knize Den trifidů. Kniha se přes moje počáteční rozpaky čte skvěle, je poutavá a napínavá. Rozhodně stojí za to jí věnovat pozornost a ještě se k ní jednou vrátit.
Slepota je jednou z knih, na které se nezapomíná. Tato apokalyptická vize je kritikou společnosti, která vidí, ale přesto je slepá a tak ji nechá autor oslepnout skutečně.
I přes dlouhé věty bez označení přímé řeči (nebo možná právě díky nim?) je vyprávění poutavé s velmi realistickou atmosférou. Scény odehrávající se v karanténě jsou drsné, naturalistické. Z knihy sálá bezmoc, špína, hnus, smrad a velká beznaděj.
Je jedno jestli se kniha líbí nebo ne, pokud ji přečtete celou, tak i po letech budete vědět o čem byla, co kritizovala, na co autor upozorňoval.
90 %
V první polovině až nečekaně drsné postapo, první dny slepoty a scény z izolace jsou asi to nejsilnější z celé knihy. Druhá polovina trochu připomínala Den trifidů, ty ulice plné bezmocných slepých lidí, spoušť všude kolem... Zhruba v té době také začalo být jasné, jak o celé skončí, ono taky moc možností nebylo. Takže se vlastně jen čekalo, jestli všichni hodně rychle umřou, nebo ta pohroma sama od sebe pomine. Styl mi nevadil, každý takhle psát nemůže, ale Saramago to zvládá bez problémů a troufám si tvrdit, že se v textu žádný průměrně zběhlý čtenář neztratí.
Abych to shrnul, kniha je to dobrá a zajímavá, nicméně dost dobrá na Nobelovku mi nepřijde. Viděli jste někdo film?
V knižnici, ktorú navštevujem, je táto kniha zaradená do kategórie sci-fi. A vôbec nechápem prečo...
Ak máte strach z viet bez interpunkcie, nemajte ho Ak sa bojíte tohto príbehu, nebojte sa ho Obidve veci si po čase prestanete všímať... Zostane len ľudskosť Nie tá ľudskosť, ktorá nás odlišuje od zvierat Ale tá, ktorá nás nimi robí Slepota by nás všetkých dokázala vyzliecť behom jedného momentu
Vynikajúce dielo Vynikajúce opisy Postavy mi neprišli plytké, Saramago jednoducho opisoval len to, čo bolo možné zistiť v stave slepoty A čo bolo potrebné na prežitie Mňa tá kniha úplne pohltila a pri čítaní som oslepol Nevšímal som si čas, okolie, farby, život, len litery na papieri Nedokážem opísať, o čom všetkom som uvažoval a nad čím ešte stále rozmýšľam Na mnoho vecí som sa po prečítaní začal pozerať úplne inak Jediné čo chcem vytknúť, bol ten koniec Až príliš veľký happyend Mohlo to byť trošku tragickejšie, alebo otáznejšie Záverečné posolstvo by sa tam stále hodilo
Podľa mňa to bol klasický psychologický román Len ho bolo treba vyzliecť zo šatu postapokaliptickej literatúry
zajímavá kniha...začátek mě bavil opravdu hodně, protože po pár řádcích poznáte, že je "jiná", ke konci nadšení opadalo, ale i tak je nadprůměrná..kromě tématu slepoty a slepé civilizace, která okamžitě civilizací být přestává, mě nadmíru oslovil styl psaní..žádná přímá řeč, interpunkce a hlavně žádné jméno, to jsem zatím potkala snad jen u Cesty..je zajímavé, že bez těch jmen to funguje právě u takovýchto apokalyptických knih tak skvěle!.."dívka v tmavých brýlích", "lékařova žena" a člověk je má snad radši než kdyby věděl, že jedna je Eva a druhá Hana..kniha se nevyhýbá hlubokým filozofickým úvahám ani analýze společnosti a ukazuje fakt, zmíněný v mnoha postapo dílech, fakt, že naše civilizace stojí na křehkých základech, z měst se v takovéto krizi stanou pasti a my lidi rozmazlení technikou a dostupností všeho se stáváme zvířaty bojujícími o přežití, ale přežít většina z nás neumí....plný počet hvězd nemohu dát pouze za konec knihy, teď budu částečně spoilerovat - není to vyloženě happyend, ale prostě takovéhle knihy dobrý konec mít nemají..
"Myslím, že jsme neoslepli, ale že jsme slepí. Slepí, kteří vidí. Slepí, kteří přestože vidí, nevidí nic."
"Nejvíc slepý je ten, kdo nechce vidět."
"Nevěřím, že špatnost a zlo mají nějaké meze."
"Kdybychom pokaždé mohli předvídat následky svých skutků a mohli je promyslet, nejprve ty bezprostřední, potom ty pravděpodobné a dále možné, představitelné, nehnuli bychom se z místa, kde nás zastavila první myšlenka."
Kniha, jejíž příběh i jazyk jsou jednoduché, ale její sdělení hluboké a složité. Kniha, která z jednoduchého faktu slepoty dokáže vykreslit filozofii našeho života. Kniha, jejíž text autor zjednodušil vynecháním interpunkce a uvozovek - což současně vede k jisté míře čtenářovy slepoty. To co je mu v jiných knihách předkládáno, zde musí s jistou mírou námahy odhalovat, dešifrovat. Stojí to více času, námahy. Stejně jako slepce každý, i ten nejjednodušší úkon. Kniha drsně ukazuje, jak moc dokážeme být závislí na věcech, které pokládáme za samozřejmé, stejně jako ukazuje, že i v situacích kdy jsme si všichni rovni, někteří mají tendenci být rovnějšími. Jak ani v bezvýchodné situace člověka nepřivádějí k pokoře, ke spolupráci a ohledům. Naopak - na povrch se dostávají negativní vlastnosti, sobectví a bezohlednost. Mohla by být jen jednou z mnoha katastrofických knih, ale její poselství, její filozofický obsah ji posunuje daleko za hranici tohoto žánru. Staví nás před otázku, kam bychom se v dané situaci začlenili my, jak bychom se zachovali - nebo dokonce vede k zamyšlení, jak se v situacích, ve kterých se denně nacházíme chováme my. Ať už si za slepotou představíme cokoliv - jsme slepci, nakažení, vidoucí? Využíváme slepoty jiných, nebo se jim naopak obětujeme? Jsme hodní nebo zlí slepci? Tyhle otázky doznívají ještě dlouho po dočtení knihy. Po dlouhé době kniha, které jsem dal pět hvězd, čemuž nezabránil ani závěr, který je překvapivý, nicméně z mého úhlu pohledu vyznívá až příliš nepravděpodobně. A to i v kontextu celého příběhu.
Je to přesně ten typ knihy kterou už nikdy nezatoužím znovu číst, ale určitě i po letech si přesně vybavím děj .Drsné, nechutné, místy až odporné.... kam se v rámci žánru hrabe Cesta, nebo Vteřinu poté. Dlouho mě trvalo než jsem si zvykla na autorův strohý styl vyprávění, místy zbytečně dlouhé a hlavně přehnaný začátek knihy, žádná společnost by se nezachovala v počátcích epidemie takhle krutě.
Tohle byla jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla.
Čte se neuvěřitelně rychle! I když sama dobře vím, že nejlepší je si knihu pomalu vychutnat, tady u té to nešlo. Kniha mě donutila přemýšlet a uvědomit si pár věcí, kterých jsem si předtím nevážila. Je to dílo, které by si měl přečíst každý :)
Čtivá kniha potom, co si čtenář zvykne na to, že zde nenajde klasické přímé řeči. To, že je spousta lidí duševně slepých víme, doladění a vlastně potrestání fyzickou slepotou je však silné! Dopady na společnost, která se rozpadá, nefunguje, lidé nežijí, jen přežívají a řídí je hlavně pudy... Kniha na mě silně zapůsobila, hmm.
Opět kniha, kterou by měl znát každý!!!! Velmi barvitě, naturalisticky a depresivně vykreslený nadčasový příběh o bílé slepotě, která zasáhne lidstvo, aby se konečně probralo! Saramago kritizuje konzumní společnost a s ní spojené lidské činy směřující k záhubě (nebo ke spáse, uvidíte na konci knihy ;)). U této knihy je potřeba si zvyknout na jazyk, bez diakritiky se čte hůř, ale dá se na to zvyknout, protože to přehluší idea a pojetí románu. Doufám, že si každý uvědomí hlavní message románu!
Nádherná kniha, která se čte opravdu sama. Četla jsem knihu před 4 lety a musím říct, že si ihned vybavím celý její děj, což se mi zrovna často nestává. Je napsaná velmi poutavě, že se od ní nemůžete odlepit a navíc je tam hodně věcí na zamyšlení. Určitě si jí opět někdy ráda přečtu.
Další krásná apokalypsa, tentokráte v podobě epidemie slepoty. Jsem rád, že mám dočteno, kniha byla z počátku dost sugestivní a bál jsem se, že bych taky mohl zničeho nic oslepnout a nemít přitom dočteno, ale vzhledem k poslední třetině knihy, která múj pětihvězdičkový dojem srazila k slabému prúměru, by mě náhlé oslepnutí štvalo snad jen proto, že bych oslepl při čtení slepoty a neviděl bych nikoho, kdo by se té situaci zasmál.
Klasiská postapo. Som neskutočne rada, že sa mi táto kniha dostala do rúk. V našej knižnici neexistuje ani jeden výtlačok, dostať sa ku Slepému mestu cez antikvariáty je nemožné... a keď mi jedna zlatá žienka knihu požičala, padla za večer. Ďakujem! Btw, zaujímavosťou je, že toto české vydanie (Slepota) má zväčšené písmená.
Dej asi všetci poznáte, najpr oslepne jeden človek a potom aj všetci tí, s ktorými príde do kontaktu a vláda ich nakoniec zavrie do sanatória, kde majú buď prečkať, kým sa nájde liek, alebo... No skôr to vyzerá na to alebo. Ako prvé sa zhumusili záchody. Prestane odtekať voda, záchody sa upchajú, a hneď je hnedá katastrofa na svete a v chodbách...
Tá jediná, čo vidí, sa neprezradila (zatiaľ), ale musí to byť fuj... Dodávky jedla slabnú, silnejší terorizujú slabších a keď dôjde na hromadné znásilňovanie, tak dvojnásobne fuj. Kým sa nevyrieši, vyzerá to ako koniec sveta, čiže fajné postapokalyptické dianie naokolo. Všetko sa točí okolo jedla a pitia a bezpečia. Klasika. Akurát mi nejde do hlavy, prečo autor zabudol na malé deti?!?! Je tam spomenutý jeden chlapec, bez veku, ale to je všetko... Jasné, že si začnem domýšľať, ale aj tak. Akoby v tom Samarangovom meste neboli mladšie osoby. Za to mu dávam bod dolu, lebo keď sa už tak odviazal na scénach v blázninci, či v meste, tak už mohol spomenúť detailnejšie aj deti. Vlastne tuším nejaké boli pošliapané davom. Ale to nemohli byť všetky...
Správanie sa davu na uliciach mi pripomínalo Deň trifidov, takže až také šokantné to nebolo. Podľa mňa by ľudia boli ešte horší...
Za začátku jsem na text koukala trochu s nedůvěrou, souvislý text bez jmen, bez uvozovek u přímé řeči...ok, kniha napsaná jiným stylem, zase něco nového, uvidím jak se mi to bude číst...a ono ejhle, když jsem si zvykla, četla se mi kniha víc než dobře. Příběh se mi líbil, až na ten rychlý a odbytý konec, proto dávám 4 hvězdy.
Text plynul. Začal šokem a pak na sebe navaloval další a další hrůznosti. Jednalo se o skvělé vtáhnutí čtenáře do slepého světa. Občas jsem po odložení knihy zapomněla, že vlastně vidím a nejsem slepá jako všichni ostatní. A divila jsem se, že přítel slepý není. Opravdu tak moc mě svět této knihy pohltil.
S nezvyklým tokem textu jsem bojovala celou dobu, absence označení přímé řeči mě mátla, ale na hodnotě textu neubírala. Vlastně tím text získal nový (nebo spíše správný) rozměr. Rozhodně jde o knihu pro čtenáře se silným žaludkem, Saramago sice popisuje prostě, ale i to stačí...
Jsem ráda, že jsem se k čtenářské výzvě 2016 přidala. Díky kategorii knihy autorů oceněných Nobelovkou jsem objevila úžasné knihy a autory. A tato je jedna z nich. O autorovi ani knize jsem nikdy předtím neslyšela, přitom se jedná o fantastické dílo!
Bezejmenní lidé v nejmenovaném městě postupně začnou ztrácet zrak. Nevidí černotu, ale bílo. Jak píše autor, jejich oči jsou „zaplaveny mořem mléka". Tento básnický obrat nijak neumenšuje děsivost viru, jemuž je prakticky nemožné se vyhnout. Stačí slepcův pohled a sami oslepnete. José Saramago na půdorysu (post)apokalyptického thrilleru rozvíjí zneklidňující podobenství o zkáze, k níž zaslepená společnost směřuje. Nevidomost je zde vnějším projevem lidské nevšímavosti, sobeckosti a krutosti. Když nevidíme, co pácháme, proč bychom vůbec měli vidět? Boží trest (třebaže i svatí jsou nakonec slepí), nebo vysvobozující prozření?
Autor nás zavírá do blázince společně s ostatními. Bez kontaktu s okolním světem, bez vysvětlování, proč k „tomu“ došlo. Po příčině slepoty příznačně nepátrá ani žádná z postav, jako kdyby na podobné ztrestání čekali. Na ohlížení do minulosti není čas, vyprávění se ubírá stále vpřed, mrtvé a trpící nechává za sebou. Z lakonických, dění z mírného odstupu komentujících poznámek autora číší více ironie než soucitu. Není krutý, jde spíše o postoj „co jste si způsobili, to máte“. Žánrově kniha osciluje mezi zmíněným thrillerem, věcným a realistickým a podobenstvím, aniž by metafyzická rovina znemožňovala číst Slepotu coby zručně napsanou žánrovku.
Zatímco lidé přicházejí o zrak, Saramago zbavuje své psaní jakýchkoliv stylistických kudrlinek. Je maximálně úsporný, vyhýbá se popisům prostředí a postav, ve skutečnosti spíše určitých typů charakterizovaných jejich pojmenováním (nikoli jmény). Souvislý tok vyprávění nenarušují vykřičníky, otazníky a u přímé řeči ani uvozovky. Výroky jednotlivých postav je obtížné odlišit. Obrazy mizí, slovo vládne. Se strohým stylem kontrastuje brutální realita „oslepeného“ světa, v němž jsou lidé schopni těch největších krutostí.
Stejnojmenný film Fernanda Meirellese z podstaty filmového, tedy vizuálního média nedosahuje působivosti neobrázkové (slepé) knihy, ale stejně jako u knihy jsem se při něm necítil vůbec příjemně, což berte jako doporučení.
Štítky knihy
zfilmováno portugalská literatura psychologické romány epidemie slepota postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2010 |  Slepota |
| 2011 |  Kain |
| 2002 | Baltasar a Blimunda |
| 2018 | Putování jednoho slona |
| 2003 | Príbeh o obliehaní Lisabonu |
Wau. Ke knize jsem se dostal v podstatě náhodou, ale naprosto mě upoutala. Tahle post-apo na trošku jiný způsob měla naprosto všechno...fantastický děj, apatii, depresi či znechucení. Saramago je naprosto mistrný v popisování temných scén. Stejně tak, jak se čtenář dostává hlouběji do knihy, tak úměrně s tím se zvyšuje i počet i síla poměrně nepříjemných scén. Film jsem neviděl a ani to neplánuji, neboť si jsem takřka jist, že tohle se na filmové plátno zkrátka přenést nedá. Nicméně to není jen o tomhle. Postavy jsou skvěle napsané, čtenář nemá jediný problém se s nimi ztotožnit, děj není složitý a orientuje se v něm poměrně dobře. Nicméně není překvapením, že Saramagovo dílo nebude pro každého. Jsem mladý chlapík, který není úplně měkkouš, ale musím uznat, že i mě to docela zasáhlo a občas jsem měl problémy se přes určité řádky přenést, kor v noci. Všem odvážlivcům ale jinak knihu důrazně doporučuji. Pokud chcete zážitek, tady ho dostanete vrchovatou měrou. A navíc se i dozvíte, jaké je to být slepý...a možná...stejně jako já, si uvědomíte, že jsme vlastně všichni svým způsobem slepý. Jestli bylo tohle sebeuvědomnění Saramagovým cílem nevím, to už nechám na vás...