Slovenské století
Pavel Kosatík
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483204/bmid_slovenske-stoleti-vdQ-483204.jpg
5
93
93
Pavel Kosatík je autor, který se snaží psát i o obtížných historických tématech způsobem srozumitelným a podnětným pro všechny přemýšlivé čtenáře. Bez orientace v dějinách podle něj není možné orientovat se v současnosti. „Klíčem“ k historii jsou mu většinou rozporuplné osobnosti, prostřednictvím jejichž osudů rozkrývá kontexty doby. Odmítá popisný a z odstupu toliko hodnotící přístup k dějinám. Snaží se vždy dostat čtenáře do situace, kdy bude se „svým“ hrdinou nucen zvažovat, jak by se na jeho místě zachoval sám. Knihou Slovenské století vystupuje ze svého dosud převažujícího soustředění na dějiny české. Sleduje vývojový oblouk, jaký slovenská společnost opsala v letech 1918–1998, a dochází k závěru, že Slováci svůj historický čas nepromarnili. Začínali z mnohem horší startovní pozice než Češi, jejich veřejný a politický život nejenže neměl strukturu, ale téměř neexistoval. Na konci 20. století se však tato nedlouho předtím téměř neexistující společnost dokázala sjednotit a zbavila moci nedemokrata s diktátorskými ambicemi. Slovenské století je knihou i o společných česko-slovenských dějinách. Český čtenář v ní najde odpovědi na otázky, jaké síly utvářely konkrétní podoby česko-slovenského soužití i jaká je česká odpovědnost za to, že společný život v jednom státě skončil neporozuměním.... celý text
Přidat komentář
Audiokniha.
Veľmi pútavé a podrobné sprevádzanie hlavnými predstaviteľmi slovenskej politiky od vzniku Československého štátu až do volieb v roku 1998.
I ja, ako Slovenka, som sa dozvedela kopu zaujímavých informácií, hlavne zo vzdialenejšej histórie. Napr. o fungovaní triumvirátu Masaryk, Štefánik, Beneš, či o prepojení Milana Hodžu na následníka trónu Františka Ferdinanda d'Este. O šialenej výprave Andreja Hlinku na Parížsku mierovú konferenciu som už poznatky mala, ale s chuťou som si vypočula celý príbeh.
Trochu mi "trhalo uši" vyslovovanie pojmu "luďák", správne je "ľudák", ako už zmienil predchádzajúci príspevok.
Autor sa vo svojom výklade snažil zachovávať čo najväčšiu objektivitu.
S niektorými jeho názormi - hlavne čo sa týka SNP a rozpadu republiky, som sa však úplne nestotožnila.
Celkovo však vnímam počúvanie tejto knižky ako zmysluplne strávený čas.
dlouho jsem odkládal tento titul. přece jenom, prožívat to celé na vlastní kůži, i když „pouze“ posledních 60 let je možná jednodušší, než do toho marasmu vidět.
skláním se před schopnostmi autora „spolknout“, analyzovat a syntetizovat tak obrovské množství informací a udělat z nich smysluplné čtení. navíc nejde o obyčejnou faktografii, občas jsem nabýval dojmu, že se jedná o politický thriller.
zhruba od poloviny knihy mě děsí vyjádření polského tajemníka ministerstva zahraničních věcí Jana Szembeka z března 1939: „Slováci nejsou zformovaný národ. Je to nanejvýš kmen.“ že to není jenom situační bonmot se můžeme přesvědčit i dnes.
co je k nevíře další, je jakási neschopnost ctít si a poznávat opravdové velikány svého národa. a jedním dechem dávat prostor podivným pseudohrdinům, ověnčeným mýty a legendami, počínaje líným loupežníkem, kterému se nechtělo ani studovat, aby měl lepší život a tak radši krad a šířil strach, až skončil na šibenici. prý nedávno našli někde kolem Mikuláše šibenici, na kterou věšeli zbojníky, to zas bude poutní místo pro zdejší svojstojné dvojzubce.
a s tím snad souvisí i neschopnost vybírat si ty správné vůdce a myslitele, se kterými by bylo možno ve vzájemné zhodě dopracovat se zlepšení životní úrovně a zvýšení blahobytu a rovněž i postavení země v očích ciziny.
prostě to, co autor nepojmenoval je absence morání autority. nelze ji hledat na akademické půdě (jak taky, když na Slovensku je univerzita pomalu v každé kůlně), nelze ji hledat v církevních kruzích (které jsou zticha a když náhodou něco řeknou, přikloní se k nejhorší možné alternativě - a z toho „příklonu“ je možné vycítit kalkulaci, neboli obyčejné kupecké počty, počítající s prospěchem) a tím pádem už vůbec ne v politice, kde se to mydlí hlava - hlava, jak kdysi řekl klasik (prostě vždycky bude někdo zasažen), když navíc do slovenské politiky jdou různé divné bytosti s vidinou zbohatnutí a získání moci a služba pro národ nebo aspoň pro zemi, ve které žijí, je jim k smíchu (kdybych měl vyjmenovávat příklady, neskončím do rána). jako přímý účastník řeže v roce 1998 velmi dobře vím, v jaké situaci se země ocitla.
snad by bylo možné s několikaletým odstupem dopsat další kapitolu neslavných dějin této země.
doporučuji ke čtení, je to opravdu smysluplná literatura, navíc nezatížená čecháčkovským pocitem nadřazenosti a přezíravosti, který obyvatelé Slovenska tak důvěrně znají.
a komu není dost, seznam literatury k tomuto tématu čítá 28 stran:)
Ač bylo 20. století převážně česko-slovenské, společný stát Češi vždy vnímali jako hlavně "svůj" a Slováky brali spíše jako statisty do počtu. Tato přehlíživost podrývala vzájemné vztahy od samého počátku. Pavel Kosatík se toho dotkl už v Českém snění (2010) a v této knize vypráví příběhy ze společné historie, které Češi neznají, a známým událostem dodává slovenský kontext. Slováci rozhodně mají několik státnických osobností. Charismatický důstojník francouzské armády M. R. Štefánik se zasloužil o vznik republiky zásadním způsobem (inicioval vznik legií a otevřel T. G. Masarykovi dveře k premiéru Briandovi) a jen jeho předčasná smrt a spory s Benešem zapříčinily, že se z něj stal "třetí vzadu" zakladatelského triumvirátu. Milan Hodža zase spolupracoval na plánech federalizace monarchie s Františkem Ferdinandem d'Este a po roce 1918 sloužil republice v řadě funkcí včetně předsedy vlády. Na Slovensku však nakonec převážila klerikální a nacionalistická politika zahořklého Andreje Hlinky, jehož nekonstruktivní opozice pomohla podkopat společný stát natolik, že se v krizi rozpadl. Toho už se "pán na Slovači" nedožil, jeho následovníci ("Tiso - Tuka, jedna ruka") však namísto nezávislého státu stvořili kolaborantský satelit, který platil nacistům 500 marek za každého deportovaného Žida... Na vojensky neúspěšném Slovenském národním povstání pak podle Kosatíka bylo nejvýznamnější, že se obyvatelstvo postavilo proti "svému" klerofašistickému režimu. Éra socialismu sice přinesla Slovensku hospodářský rozvoj, kýženou federalizaci ale nikoliv (i zásluhou Gustáva Husáka, který byl v roce 1954 odsouzen v procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, ale po roce 1968 se v čele státu postaral o to, aby z federace zůstalo jen slovo v názvu ústavního zákona). Když pak v lednu 1990 v parlamentu vypukla tzv. pomlčková válka, pro Čechy to byla v podstatě malichernost, pro Slováky však šlo o samotnou podstatu soužití ve společném státě. Tehdy vyvřel desetiletí trvající problém, že se Češi nikdy příliš nezajímali o to, co Slováci říkají a co chtějí. A protože tentokrát už společný stát nebyl (geo)politickou nutností a představitelé obou zemí nebyli zrovna jednoduché osobnosti, vydaly se každá svou cestou, ač si samostatný stát před volbami v roce 1992 přála sotva čtvrtina Slováků. (9/10)
Čím jsem starší, tím častěji šahám po knihách historických, dějinách, reportáží... Musím se stydět, protože jako Slovenka, mi hodně toho nebylo známo. A také je vtipné, že tuto knihu napsal Čech a objektivně zhodnotil všechny události. Kniha se mi moc líbila a rozhodně ji doporučuji si přečíst.
Jednou za čas je třeba nějaké to vzdělání. Tentokrát padla volba na historii Slovenska. Kniha se zabývá obdobím 1918 1998. Hezky ukazuje vývoj společnosti v průběhu století. Jak ty dobré věci, tak ty horší. Díky knize jsem pochopila pár věcí ve vztahu mezi oběma národy, které mi nebyly dříve jasné a některé informace byly novinkou. Celkově jsou fakta srozumitelně a dobře podána. Pro toho, kdo si chce osvětlit tuto tématiku je kniha určitě výborný zdroj informací.
Slovenská historie je hodně zajímavá. Knížka není špatná, vypráví spíš po osobách, než čistě časově lineárně, což mi úplně nesedělo. Některá období (Slovenský štát) jsou popsána velmi podrobně, pak je dvacet let popsáno v pár odstavcích.
Autorovi jsem vděčný za spoustu jeho děl, která mě vzdělala a bavila, ale tahle konkrétní kniha je zatím svým významem nade všemi. Postupné vpravení se do osobností slovenského dění, jejich rozhodování pod tlakem doby, rané tendence Slováků o samostatnost, vytrvalé nepochopení českou společností, šarm Rastislava Štefánika i v poslednu politická tvrdost a bezohlednost Vladimíra Mečiara, celé století jsem hltal a nervózně sledoval, jak se počet příštích kapitol nezadržitelně krátí. Doporučuji vřele, stojí za přečtení.
Jako vždy, Kosatíkův dějepis nenudí, naopak.
Události známé a mnohokrát přetřásané, ale zase jiným, překvapivým pohledem. Jako třeba události okolo Mnichova 1938. Člověk by řekl, že tady už nic nepřekvapí, a ono jo!
Anebo události skoro neznámé, jako pro mě okolnosti vyhlášení Slovenského štátu v roce 1939, vždyť to bývalo v dějepise odbyto jednou větou. Anebo to temné dění v době válečné slovenské samostatnosti, včetně deportace 70 tisíc slovenských židů, kterou neznám ani tak ze zamlčovaných dějin, ale spíš z děsivého (a skvělého) filmu Obchod na korze.
A pak postupně všechny další známé události, jako je slovenské národní povstání, rok 1945, 1948, 1968, 1989, ale nově nikoliv jen českým, ale tím česko-slovenským pohledem, takže v úplně jiné perspektivě. A nakonec rozdělení státu, jehož důvody jsou mi po přečtení knihy poněkud srozumitelnější.
A v tom česko - slovenském vztahu a pnutí autor pojmenovává skutečnosti, ale také souvislosti, které byly donedávna tabu. Anebo se o tom nemluvilo, leccos bylo decentně zapomenuto a leccos prostě záměrně utajeno. Po přečtení, jako by se mi ve spoustě věcí rozbřesklo.
Hodně, hodně doporučená četba. Pro poznání nás samotných Čechů i mých milých Slováků skoro nezbytné! Tím spíš pro mě, která jsem se Slováky prožila v jednom státě půlku svého života. Takže taky určitá nostalgie...
*
"Bez ohledu na úroveň, motorem slovenského dění však i v roce 1992 zůstávalo totéž, co jím bylo po celou dobu předtím. Požadavek "rovný s rovným". Může být takové přání uskutečnitelné v zemi, kde jeden národ má deset a druhý jenom pět miliónů obyvatel? A ještě jinak: může chtít jakkoliv nepočetný národ něco podstatnějšího než rovnost s ostatními?"
Na Slovensku jsem studoval a ty rozdíly jsem cítil, ale neuměl je tak dobře popsat jako Pavel Kosatík. Výborná kniha, dobře se četla a hodně jsem se z ní naučil.
„Jiným z mála vlivných Čechů, kteří už na jaře 1990 chápali podstatu i legitimnost slovenských požadavků, byl spisovatel Ludvík Vaculík. V Lidových novinách tehdy napsal: ,Náš dluh, zhruba řečeno, je v tom, že my jsme si tělesně i duševně rádi osvojili slovenské území, ale neosvojili jsme si stejně samozřejmě slovenské vnímání, cítění a myšlení. Nepřijali jsme do svého vědomí slovenství. My většinou uznáváme zvláštnost slovenské řeči a kultury, ale držíme si je od duše, místo abychom je do ní pojali, jak největší postavy slovenské pojaly češství. A je přece jasné, že Čech povyrostlý o kus Slováka bude vyšším člověkem. Ale kdo z nás má potřebu číst aspoň jeden kulturně politický slovenský časopis, aby přijal víc slovenské látky, než do nás nacpe stát?‘“
--
Jedna z nejskvělejších knih už tak skvělého Pavla Kosatíka, šmrncovní a příjemná. Název může klamat, není to četba jen pro Slováky (pro ty samozřejmě taky hodně), ale patří především Čechům. Dává moc cenný pohled na to naše soužití a na to naše osudné neporozumění, které se jím celou dobu táhlo. Když Slováci chápali tolik věcí, včetně '68 i '89 roku, úplně jinak než Češi, a protože sami nedohlédli dál než k řece Moravě, nechápali, co na tom Češi nechápou. A když Češi během toho společného století nezkusili Slováky opravdu poznat – čest Petru Pithartovi a dalším výjimkám – a místo toho říkali: „Vždyť Slováci jsou jako my, jen mluví trochu jinou řečí. Nemusíme je poznávat, vždyť je přeci známe.“ Jenomže Slováci nikdy nebyli jako Češi a Češi je neznali.
Každopádně jestli je některý národ vítězem 20. století, jsou to právě Slováci. Stav, ve kterém do něj slovenská společnost vstupovala jako apolitická masa málo vzdělaného venkovského lidu, nemá s dnešní moderně strukturovanou, samostatnou a demokratickou společností společného téměř nic. Za mnohé z toho vděčí Čechům, stejně jako ta naše společná republika za svůj život vděčila slovenským demokratům, známějším, i těm v Čechách bohužel pozapomenutějším – Masarykovi, Štefánikovi, Osuskému, Hodžovi. Ten celý příběh mě dojímá stejně jako ti dva na obálce, kteří v jedné loďce pádlují proti proudu Dunaje. Nedávno tomu bylo už 30 let, co děláme každý sám svoje chyby a nemůžeme se u toho vymlouvat na toho druhého. Zůstalo nám spolu nakonec jen to dobré a to je vlastně krásné.
--
„Podstatně odlišné způsoby, jimiž si obě národní společnosti, česká a slovenská, vyložily výsledky sametové revoluce, náhle a nečekaně ukázaly, jak jsou si obě společnosti vnitřně vzdálené. Za normalizace to nebylo vidět, přinejmenším v českých zemích. Listopad 1989 tyto rozdíly ukázal. Zatímco Češi si z velké části vyložili pád komunismu jako návrat k demokracii, která existovala před komunismem, a tedy jako návrat k první republice (okamžitě znovu propukl kult Masaryka a Beneše a začala vycházet kvanta knih o jejich éře, často ji idealizujících), na Slovensku představa návratu před únor 1948, nebo dokonce před Mnichov 1938 vyvolala v mnoha hlavách čirou hrůzu. Protože to byl návrat dávno před to, čeho už bylo v minulosti ve složitém česko-slovenském zápase dávno dosaženo. Tedy před federaci. […]
Normalizace utužila v českých očích chápání Slováků jako svérázných obyvatel státu, kterému se, i když federálně, vládne z Prahy. Název ,Česko‘, který se od vzniku samostatné České republiky dodnes s obtížemi prosazuje jako její jednoslovný název, se ve skutečnosti vytvořil už právě za normalizace. Tehdejší český federální establishment si jím označoval Československo jako takové. Zatímco slovenský národ se celou dobu vyvíjel, pro velkou část českých očí i v roce 1990 stále platilo, že co je české, je i československé, a naopak. A cokoli nad to rušilo český uživatelský komfort ve společném státě.“
Prozřel jsem již v roce 1967, když jsem se rozhodl po maturitě ke studiu na vysoké škole na Slovensku, namísto poklidného studia v hlavním městě Praze, že to je trochu, možná úplně jinak, než jsme byli ve škole vychováni. Dva sblížené národy nebyli jediných národem, jak za první republiky bylo prezentováno, ani soužitím poklidným, jak bylo po únoru 1948 předstíráno. A při studiu - téměř šest let - jsem měl možnost všechny odlišnosti života lidí obou části ČSSR/ČSFR poznat ve vztazích se svými kolegy ze studia, při sportování a i ze sousedských vztahů, jak to vlastně je. Jsem tomu rád a doba strávená na Slovensku patří k nejlepším obdobím mého života. Autor si k popisování století zvolil prezentaci stručných životopisů významných osobností politického života na Slovensku - nikoliv časovou posloupnost událostí. S knihou jsem spokojen.
Pan Kosatík zraje jako víno. Napsal vynikající knihu nejen o Slovensku, ale i o nás. Nečte se to lehce. Kniha mi ukázala, jak málo toho o Slovensku vím. Děkuji panu Kosatíkovi za tento počin. A rozšiřovat si obzory budu nadále.
Bezesporu užitečná a čtivá kniha, alespoň pro toho, kdo Československo zažil a zajímá ho, jak to vlastně bylo. Zejména ctitelé prezidenta Beneše budou asi překvapení, že návrh na odstoupení části území Sudet Německu vzešel původně od něj, přestože se pak snažil svalovat vinu za Mnichov na jiné. Nicméně o Benešovi tato kniha není, více prostoru zde skutečně dostávají slovenští politici 20. století, např. Vavro Šrobár, Milan Hodža, Andrej Hlinka, Jozef Tiso, Gustáv Husák, Alexander Dubček a Vladimír Mečiar.
Už jen to proto, že by mě nikdy bývalo nenapadlo dívat se na to na všechno očima Slováků a teď už mě to napadá, stálo za to si to přečíst. Navíc se to čte dobře.
Je príjemné prečítať si knihu o Slovensku a potažmo aj o Slovákoch a to z pera (vlastne klávesnice) českého autora. Príjemné preto, že adorácia ani pohanenie sa nekoná a takisto nás autor neospravedlňuje, ale ani nepranieruje ako národy, ktoré v spoločnom štáte spravili množstvo chýb. Už tridsať rokov si robíme chyby na vlastnom dvore a nemôžeme za ne viniť nikoho okrem seba a nemôžeme sa vyhovárať jeden na druhého. Osobne som sa s Kosatíkovou tvorbou stretol po prvý raz, keď som náhodou počul časť nejakej jeho zdramatizovanej knihy v rozhlase. Rozhlasová dramatizácia ma zaujala a tak som neváhal obetovať čas a prostriedky a mám za sebou Slovenské storočie. Nie som ani nezaujatý a ani objektívny nakoľko som obyvateľ krajiny, o ktorej pán Kosatík píše, no trúfam si povedať, že je to veľmi dobrá kniha a každý si v nej niečo nájde, hoci sa mu nebude vždy páčiť to, čo číta. Nuž, sú to dejiny a mali by sme ich brať také, aké sú a poučiť sa z nich. No a najmä si rozšíriť obzory a to naľavo aj napravo od rieky Moravy, pretože to bolo storočie zaujímavé, výnimočné a neopakovateľné.
Vtipne a ľahko, z odstupu napísané moderné slovenské dejiny je radosť čítať. S porozumením, prajne i kriticky píšuci autor je zorientovaný tak dobre, že aj slovenský čitateľ sa dozvie nové veci, prípadne odhalí nové kontexty a súvislosti. Jediným negatívom je nesprávne písanie slovenských slov, najmä výrazu ,,ľudák" (predstaviteľ či stúpenec Slovenskej ľudovej strany), ktorý má v knihe bizarnú podobu ,,luďák".
Autorovy další knížky
| 2012 |  Věra Čáslavská – Život na Olympu |
| 2018 | Jiný T.G.M |
| 2009 | Jan Masaryk – pravdivý příběh |
| 2010 | České snění |
| 2009 | Manželky prezidentů: deset žen z Hradu |
Jediné, co mi tam chybělo, bylo (kéž by bylo pokračování)
1) dobývání slovenského území a hlavně Bratislavy čs. legiemi v 1919 a období krátké anarchie na Východním Slovensku
2) osud obyvatel jižního Slovenska během 2. světové války a jejich účast na mobilizaci a Donské katastrofě pod maďarskou vlajkou
3) Benešovy dekrety týkající se odsunu Maďarů.
Děkuji!