Směšné lásky
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/239258/bmid_smesne-lasky-XHI-239258.jpg
4
2211
2211
Směšné lásky — sedm povídek, jejichž námětem je láska zasazená do komických souvislostí, anebo spíš to, co lidé v komických souvislostech pokládají za pokus o milostný vztah. Svazek obsahuje povídky Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po dvaceti letech, Eduard a Bůh. Podle jedné z povídek byl natočen film: Nikdo se nebude smát (režie Hynek Bočan, 1965).... celý text
Přidat komentář
Ze Směšných lásek mi utkvělo v paměti dvé:
1/ že má rád Slovenky proto, že jsou méně emancipované (!) a ve chvílích rozkoše říkají "joj"
2/ povídka Falešný autostop, kvůli které jsem Kunderu odložila "na smetiště dějin" a už nikdy nic od Kundery nečetla, ani číst nehodlám.
Čtivé. Kunderovské. Ale všechny ty příběhy mě uvrhly do vztahového pesimismu a vykreslily jejich křehkost.
Když čtu zajímavou knihu, obvykle si někam bokem na papír píšu poznámky, které pak zmíním buďto v komentáři, nebo v literárním rozboru. U této jsem však narazila na problém. Kdybych si chtěla poznamenat každý okamžik, který na mě zapůsobil, nepřečetla bych bez přerušení nejspíš ani jednu stranu. Opravdu nepřeháním. Tohle je kniha, kterou rozhodně budu číst minimálně ještě jednou.
Dílo je rozděleno do 7 povídek. V každé figuruje pár hlavních postav a těmi nejdůležitějšími bývají muži. Jedni jsou svobodní a touží po všech ženách světa bez závazků, jiní naopak jsou již ve stádiu, kdy mají zázemí, lásku, ale svým chováním pomalu odtančí až na okraj propasti.
Několikrát se v knize objevuje motiv života. Ať už na začátku, kdy mladí lidé zkoušejí, co všechno jejich mladá srdce vydrží, nebo na konci, kdy si staří lidé uvědomují, že vášni ještě neodzvonilo. Jsou tu i momenty, kdy Kundera poukazuje na průběh života. Nikdy nevíme, do čeho se střemhlav vrháme, protože jsme to ještě nezažili. Na život se připravit nelze. A tak v knize vidíme hrdiny chybovat, nebo naopak vítězit. A vidíme, že to, co na první pohled vypadá jako prohra, může ve skutečnosti být právě to, co nás posune dál.
Z knihy je cítit Kunderův rukopis. Nevěra jako běžná věc, což mne v mém mladém věku, zamilovanou až po uši, občas dost děsí. Paradox, že muži, kteří nadevše milují své ženy, je přesto podvádějí, se také objevuje i v Nesnesitelné lehkosti bytí.
Zkrátka
Prosím, přečtěte si tuhle knihu.
Hodnocení: 10/10
Poslední větu nemá smysl psát, a tak napíšu alespoň pár citátů, které mě zaujaly:
...smyslem života je bavit se životem, a že je-li život na to příliš lenivý, nezbývá nám, než ho postrčit.
"...jsou-li lidé lidmi, musí musí se tomu přece smát."
"Jak myslíte. Ale poznáte, že buď lidé nejsou lidmi, anebo že jste nevěděl, co lidé jsou."
Ale tak už to v životě bývá: člověk se domnívá, že hraje svou roli v určité hře, a netuší, že na scéně se zatím nepozorovaně vyměnily dekorace, a on se nic netuše ocitá uprostřed poněkud jiného představení.
Já, bratře, musím lhát, nechci-li brát vážně blázny a stát se sám jedním z bláznů.
Pěkně napsané povídky, které se svižně čtou. Kniha prakticky hned přečtená. Možná pro mě smutné trochu v tom ohledu, že většinu mužů autor popisuje jako muže skoro pořád dychtící po erotickém zážitku nebo nějakém zážitku s tím spojeným.
Soubor povídek, které v jedno spojuje nejen erotická nevázanost jejích aktérů, ale i absurdní osudová nevyhnutelnost následků všech činů. Líbí se mi Kunderův styl psaní, sám jsem byl dokonce zaražen jak moc se mi líbí Směšné lásky ve veškeré své lascivnosti (ano, jestli přemýšlíte stejně jako já, slovo "lascivní" je se slovem "láska" etymologicky blízké) a často i povrchnosti. Je pravda, že některé povídky se mi zdály uvolněnější, takříkajíc "s malým přesahem" mimo povídku samu, ale jiné mě naprosto unesly do světa filosofie. Tak zejména je to nádherné osvětlení faktu, že člověku musí být řečeno po čem má toužit, protože sám je v tom bezradný. Tak Kundera v mnohém předběhl nynějšího filosofa Slavoje Žižka, který se o tom zmiňuje pravidelně a podrobněji. Kundera ukazuje, že naše svoboda v lásce (jakékoli, nejen erotické) je pouze iluzorní. Objekty svého uspokojení si nevybíráme podle jejich vlastností, ale často podle doporučení jiného (ať už jedince či celé společnosti), i tak ale věříme v pravost a původnost naší lásky, věříme, že ona osoba je opravdu ta pravá a že jsme na to přece přišli sami! Nejlépe je to ilustrováno v povídkách Symposion a Doktor Havel po dvaceti letech, ve kterých dva mladíci začnou toužit po ženě až "po pobídce".
Ve všech povídkách se humor mísí s tragikou, tužby se mění ve zhnusení a iluzorní absolutní svoboda lásky končí osudovým procitnutím. Ptáme-li se totiž proč si Kundera pro své povídky vybral zrovna erotickou tématiku, odpovědí nám nejspíše bude, že právě tam se lidé domnívají, že ještě mají svobodu (v nesvobodné zemi, ale i obecně v dějinném diskursu), Kundera ukazuje, že to není pravda, z čehož ale nevyplývá pouze to, že v sexu jsou lidé nesvobodní, vyplývá z toho to, že jsou nesvobodní všude. I když "nesvobodní" je špatný pojem, spíš jde právě o tu "radikální svobodu" (o které píše Sartre) se stejně radikálními následky vyplývající ze svobody druhých, aneb z osudu ve směšném a absurdním karnevalovém obleku.
Ještě poznámku "pod čarou" - ve vydání nakladatelství "Atlantis" je kniha zakončena opravdu úžasným doslovem Jiřího Opelíka.
Hlavně poslední povídka se mi fakt líbila. První byla taky super. Říkám si, že je škoda, že to byly jen povídky a že to nebylo tak nějak více rozvedené, protože pan Kundera rozhodně umí psát tak, že mě čtení jeho tvorby neskutečně baví.
Sedm povídek, některé lehčí a zábavnější (obě s doktorem Havlem), jiné vážnější a s hořkým vyzněním (Falešný autostop, Eduard a Bůh). Mám upřímně rád Kunderův styl, povídky jsou krátké a dobře vypointované, jazyk je strohý, a přitom jasný a přesný – opravdu v nich není ani slovo navíc. Chování postav je uvěřitelné a nečernobílé – je patrné, že Kundera lidem velmi dobře rozumí, je výborný psycholog a pozorovatel a jeho postavy jsou jen těžko zapomenutelné. Není to ale vypravěč, který by postavy vodil za ručičku a bez úhony je provedl strastmi života… Právě naopak, je to vypravěč nemilosrdný a krutý, vyžívá se v lidských slabostech a vrtoších, neváhá sympatické postavy použít jako „potravu“ pro postavy bezohledné, nebojí se trapnosti… Zároveň ale příběhy prostupuje skvělý smysl pro humor, místy až rošťáctví, díky čemuž mnohé povídky nejsou „z rodu tragických, nýbrž spíš komických příběhů“. Jiří Opelík v doslovu vyzdvihuje, že Kundera se s oblibou vysmívá jak mládí – tak nesnesitelně nafoukanému a naivnímu –, ale také pocitu lidské svobody. Aneb není to k popukání, jak „svobodně“ se pohybujeme jak mezi holkami, tak uprostřed dějin? Celé vyznění knihy myslím celkem pěkně vystihuje tento citát z povídky Nikdo se nebude smát: „Domníval jsem se toho večera, že zapíjím své úspěchy, a vůbec jsem netušil, že je to slavnostní vernisáž mých konců.“ Je ale podle mě škoda, že autor vyřadil již z vydání v roce 1970 povídku Já, truchlivý bůh, takže dnešní čtenáři tento ironický skvost asi minou. Doporučuji tedy aspoň stejnojmenný film z roku 1969, ve kterém září Miloš Kopecký a zejména Pavel Landovský. (8/10)
Pět hvězd ne za jméno autora, dokonce ani ne za všechny povídky, ale už jen za tu první - Nikdo se nebude smát. Spisovatelé jsou obecně nejsilnější tam, kde to znají nejlépe. A to je případ onoho literárního vědce a kritika, v zásadě zbytečné a až parazitující existence (kolik jich asi ti spisovatelé potkávali a potkali), žijící svůj sobecky uspořádaný život v klidu a pohodě až do chvíle, kdy se musí projevit. Pak z nich najednou vytryskne takový proud zbabělosti, lží a bezohlednosti, že se člověk nestačí divit. A nic na tom nemění doba (viz. ona domovní schůze), nebo onen samozvaný a velice směšný učitel, toužící po vědecké kariéře a kompilující jenom myšlenky druhých. Bohužel, i když se to odehrává za reálného socialismu, to obecné, co chtěl povídkou M. Kundera ukázat, trvá pořád. Jinak ostatní povídky celkem výborné a dobré (fascinuje mě, jak v Eduardu a bohovi Kundera píše prakticky na stejné téma jako Josef Škvorecký) a nesporně zajímavé (obě s doktorem Havlem), snad s výjimkou onoho autostopu, ten mi příliš nesedl. No a tak jediné, co mě na knize z nakladatelství Atlantis mrzelo je, že zde není ona Já, truchlivý bůh...
Kunderovo psaní mám moc ráda, jeho smysl pro estitiku a humor! Některé povídky s jakoby nádechem melancholie a nutkáním čtenáře nenechat odejít od stránek. Líbí se mi, jak si autor umí pohrát s popisem krásna a ošklivosti. Jakoby nás chtěl dostat do své hlavy a my se dívali jeho optikou. Ačkoli souhlasím s názorem, že v povídkách je až dost povrchnosti, povídky jsou dobré. Plné lidskosti a reálnosti.
Moje druhé setkání s Kunderou jenom potvrdilo všechny negetavní recenze se kterými jsem se setkala. Směšné lásky totiž nedýchají oním nadhledem, který sjednocuje celý Žert. Kniha jakoby rozdělovala všechny na muže - ti neustále lačně hledají koho svést a ženy - kromě fyzické stránky nezajímavé objekty svedení. Žádná hluboká pointa, žádná komedie nebo tragika. Jen monotónně se otáčející stránky plné povrchnosti a často i nudy.
Já truchlivý Bůh - Vytáhla jsem si ji u maturity a byl to trošku oříšek. Dnes studuji psychologii a některé pasáže rozlouskávám až ted'. Dřív jsem neměla šanci pochopit myšlenky autora prolínající se v postavách. I tak knize dvakrát neholduji.
Nic zvláštního. Je to staré (teprve autorova druhá próza z r. 1970) a jsou to jen povídky (další už nikdy nenapsal). Číst se dají, ale žádné velké vytržení nepřinesou a ani se to od nich nedá očekávat.
sympison 5*
at ustoupí staří mrtvý mladým mrtvým 5*
eduard a bůh 5*
zlaté jablko věčné touhy 4*
falešný autostop 3,5*
nikdo se nebude smát 3,5*
doktor havel po dvaceti letech - nelíbilo se mi .))
Knížka mě na první dobrou nezaujala, první povídku jsem četl celkem dlouho a nic mě nenutilo pokračovat v četbě, ale nakonec mě kniha velmi zaujala. V každé povídce je hlavní mužská postava, která většinou řeší svůj vztah k nějaké ženě či ženám. Hlavní postavy mi byly často nesympatické, ale byly napsány tak opravdově, že mi mé antipatie k postavě nebránily si povídku užít a vzít si vždy podnět na hlubší dumání. Co se mi moc líbí je doba, v které se povídky odehrávají, a to v minulém režimu. Doba a její atmosféra je popsána velmi sugestivně, ale bez patosu.
(audiokniha)
1. Já truchlivý Bůh - čte Jan Kolařík *****
2. Zlaté jablko věčné touhy - čte Jan Kolařík ****
3. Nikdo se nebude smát - čte Igor Bareš *****
4. Falešný autostop - čte Igor Bareš *****
5. Symposion - čte František Derfler ****
6. Doktor Havel po dvaceti letech - čte František Derfler ****
7. Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým - čte Ladislav Lakomý ***
8. Eduard a Bůh - čte Antonín Přidal *****
Skvěle napsané povídky. Líbily se mi hlavně pěkně vymyšlené rozhovory, které na mě působily věrohodně. Navíc byly také často okořeněny o trefné pocity a vnímání, jak ze strany mužů, tak žen.
Nejsem žádný odborník na jazyk, ale u této knihy jsem si několikrát říkal, jakou pěknou češtinou je to napsáno. Prostě se mi kniha moc dobře poslouchala. Takže jsem si většinu povídek poslechl ještě jednou :)
Melancholickou atmosféru díla přesně vystihuje název souboru. Zejména povídka Falešný autostop je neuvěřitelně mrazivá - člověk se nedokázal odtrhnout.
Hezká knížka, pěkně se četla - velmi milá mi přišla forma povídek. Velmi se hodí k maturitě.
Kunderovy romány mám radši, snad pro tu propracovanější zápletku, nicméně Směšné lásky jasně odhalují, že Kundera je autor jednoho, stále variovaného tématu
Miluji knihy Milana Kundery, miluju jeho styl psaní. Rozhodně jeden z mých neoblíbenějších českých autorů vůbec. Přesto tuto knihu musím hodnotit jako průměr. Jsou to povídky, takže se nejedná o jeden ucelený příběh, a proto hodnotit knihu jako celek je zkrátka těžké. Některé povídky byly perfektní a dala bych jim klidně deset hvězd, jiné byly prostě slabé. Takže ve výsledku, pokud mám hodnotit celou knihu, se jedná o průměr.
Část díla
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým
1968
Doktor Havel po dvaceti letech
1968
Eduard a Bůh
1968
Falešný autostop
1965
Já truchlivý bůh
1963
Autorovy další knížky
| 2006 | Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Nenávidím všechny muže, kteří v povídkách vystupovali. Pokud to byl autorův záměr, pak říkám, že je génius. Pokud ne a na svět, vztahy, sex a ženy skutečně pohlíží takto, je mi z toho zle. To ovšem nic nemění na tom, že je génius.