Smrt v Benátkách
Thomas Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79158/bmid_smrt-v-benatkach-w1P-79158.jpg
4
628
628
Stěžejní dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu o spisovateli Gustavu von Aschenbachovi a jeho snaze uniknout každodenní rutině cestou. V Benátkách se osudově setkává se čtrnáctiletým Tadziem, který v Aschenbachovi probudí do té doby skrývané homosexuální sklony. Platonické milostné vzplanutí naruší stereotyp spisovatelova života, ale nepřeroste v čin. Na pozadí morové epidemie, která v Benátkách vypukla, zažívá Aschenbach dny největší radosti i strachu.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2011 , Mladá frontaOriginální název:
Der Tod in Venedig, 1912
více info...
Přidat komentář
No huf, tak to mám za sebou... Celé to bylo takové rozvleklé. Děj žádný a když tak schovaný za nekonečné popisy lásky a krásy a bláh bláh... Styl se k homosexuálnímu podtextu sice hodil, ale při čtení jsem se užírala nudou...
Dlouho jsem váhala mezi 3* a 4 *, ale nakonec jsem usoudila, že Smrt v Benátkách už opravdu hodně zestárla, že dalším generacím už toho asi moc neřekne a že si tudíž nižší hodnocení zaslouží. Což se třeba o Buddenbrookových říct nedá.
Edit 23. 5. 2017 Co se filmu týče, ocenila jsem ho teprve napodruhé, po přečtení knihy. Nic se ale nezměnilo na tom, že víckrát už ho vidět nemusím.
Ačkoli krátká, ne úplně jednoduchá a stravitelná kniha, o níž se jen těžko píše nějaký smysluplný komentář. Mann v ní rezignoval na příběh, ale spolehl se spíš až na básnickou lyriku, kterou popisuje jednak romantickou a uhrančivou krajinu v Benátkách a pak také vnitřní svět starého spisovatele, který se setká s mladým hochem, který mu připomene krásu života, který ho už pomalu opouští, připomene jeho vlastní mladá a idealistická léta a zapálí v něm hodně zvláštní náklonnost a cit. Mann tu používá jen velmi málo přímou řeč, místo které se soustředí na přesné a rozvleklé popisy. Je tu opravdu mnoho zajímavých momentů (počáteční setkání spisovatele se skupinou mladých lidí - možná homosexuálů - kterým se dvoří stárnoucí pán, který hlavnímu hrdinovi přijde v tu chvíli směšný, lyrické a citlivé vykreslení nerovného vztahu starce a mladíka), nad nimiž se můžete zamyslet, protože mají nadčasovou platnost. Potěší i květnatý jazyk plný metafor a symbolů. Navíc je tato novelka hodně krátká, a i přes dlouhá souvětí a jejich náročnou stavbu se dobře čte. Není to dílo, které by strhlo, ale ve čtenáři zanechá takovou zvláštní melancholickou náladu a vlastně ho i donutí trochu více užívat běžného života. Zásadní chyby nevidím, ale na plný počet to také úplně není. 80%
Pustila jsem si ji jako audioknihu (údajně zkrácená verze oproti knize). Zpočátku jsem byla překvapena barvitým jazykem autora a délkou vět, ale následně se mi podařilo do audioknihy zaposlouchat. Příběh byl milý a rozhodně odvážný na to, že jej autor psal na počátku 20. století (1912).
Skvěle napsané. Velmi intimní a dojemné. Važně by mě nenapadlo, že mě budou bavit gayfanazie nějakeho "dědy".
Kvalita autora je naprosto zřejmá. Dokáže skvěle vyjádřit pocity, v jednom souvětí utvoří obraz nálady lidí, že já bych ho popisoval na dvě stránky a ještě by polovina čtenářů nechápala, co tím myslím. Ovšem stěžejní zápletka mi byla dost cizí, pohlížet na nějakého chlapce jako na modlu, to se mi tedy nestává. Být to o nějaké mladé dívce, která fascinuje hlavního hrdinu, aniž by ji znal, tak se v tom téměř poznám :-)
Vidím to mezi 3 a 4 hvězdičky.
Protože jsem viděla Viscontiho film již dvakrát, a neuvěřitelným způsobem na mě zapůsobil, nejsem schopná posuzovat knihu bez vzpomínky na film. Scény v knize se mi propojovaly s filmovými scénami a zpětně si pak uvědomuji, jak film dokonale vyjádřil Aschenbachovo rozervané nitro a současně tu zvláštní dekadentní náladu krásných i zlověstných Benátek.
A plus za skvělý překlad P. Eisnera. (95 %)
„Není nic podivnějšího a choulostivějšího než vztah lidí, kteří se znají jen očima – kteří se den co den, ba každou hodinu potkávají, pozorují a přitom nuceni mravem nebo vlastním rozmarem musí bez pozdravu a beze slova zachovávat zdání lhostejné cizoty. Je mezi nimi neklid a předrážděná zvědavost, hysterie neukojené, nepřirozeně potlačované potřeby poznání a styku a zejména také jakási napjatá úcta. Neboť člověk miluje a uctívá člověka, dokud ho nemůže posoudit, a touha je plod nedostatečného poznání.“
„To byly Benátky – ta lichotná a podezřelá krasavice – to město zpola pohádka, zpola past na cizince, v jehož hnilobném vzduchu kdysi hýřivě bujelo umění a jež vnuklo hudebníkům zvuky, které ukolébávají a záletnicky uspávají.“
Krátký příběh s jednoduchým dějem o platonické lásce stárnoucího spisovatele, hraničící až s posedlostí, k mladému chlapci. Ze začátku se mi zdála kniha nudná a ztrácela jsem se v autorových myšlenkách, nakonec mě ale zaujala a jsem ráda, že jsem ji přečetla.
„Štěstím spisovatele je myšlenka, která je plně citem, je cit, který se může plně stát myšlenkou.“
Thomas Mann měl určitě velké štěstí, protože jeho myšlenky v této novele nenechají čtenáře v klidu, donutí ho se do nich vcítit a prožívat s hlavním stárnoucím hrdinou uchvácení krásou i spalující touhu.
„Člověk totiž člověka miluje a ctí tak dlouho, dokud ho nemůže posoudit, a touha je výplodem nedostatečného poznání.“
Ještě musím říci, že nebýt Čtenářské výzvy, asi by mě nenapadlo číst Thomase Manna a to by byla škoda.
(Citáty jsou z překladu Jitky Fučíkové).
Zajímavé. Mistrně popsaná platonická voyeurská homosexuální (?) láska. Místy až příliš lyrické (na můj vkus), ale stejně jsem rád, že jsem si tuto "povinnou" četbu splnil.
Docela silné drama, snaha „umělecky zaujmout a ohromit“ se Mannovi povedla. Děj je dobře provázaný, rozhodují v něm nečekané okamžiky. Pro mně byla novela poněkud popisná, poetická, přes tu drobnou antipati však uznávám, že autor byl schopný literát, Nobelovku si zasloužil.
Co to je poplatná době? Takový termín se používá v případě ideovosti, nikoliv co do výrazovosti, stavby a podobně...ach jo...proč je úžasně napsaná kniha s popisy a vhledy a úvahami zastaralá? To jsme už tak přeprogramovaní?
Zajímavá kniha, avšak nedá se říci, že bych si z ní úplně sedl na zadek. Chápu, že kouzlo a síla knihy je ve formě, ale přišlo mi, že podobné téma, podobný styl jsem už někde četl. Zkusím však ještě nějaké dílo.
Zajímavě psané a vážně čtivé - jak se stáří a racionálno zamilovalo do mládí. O to pikantnější, že jde o starého muže, který postupně propadne lásce (hraničící až s šíleností) k mladíkovi. Nečekejte ale žádné lechtivé scénky, vše je platonické.
Pro mě o něco nezáživnější čtení, než jsem čekal. Chápu autorův záměr osobního vyzpovídání se a dodání hávu jakéhosi příběhu, chyběl mi však spád, dynamika děje, všechno to na mě působilo plačtivě a příliš melancholicky. Asi bych musel být větší autorův fanoušek, abych takové dílo ocenil. Vzletná přirovnání a lyričnost jazyka mi v takovém případě připadaly lehce laciné a nedokázal jsem je docenit, jak by se asi patřilo. Bohužel jsem nebyl ten pravý čtenář.
Novelu jsem si interpretovala jako osobní vyznání autora o jeho pojetí tvorby: momentu inspirace krásou, pocitem zaskočenosti, když se setkáme (v našich citech) s čímsi, co nás přesahuje, o lidské nenaplnitelné touze po uchopení této krásy (prostřednictvím tvorby či lásky), jež ovšem nevyhnutelně zůstává vždy jen a jen v poloze touhy (zde symbolizováno homosexuálním vzplanutím). Četla jsem jedním dechem, občas mi naskakovaly obrazy z filmu... Mám nový překlad V. J. Slezáka (MF 2011) - docela by mne tedy zajímalo srovnání s Eisnerovým překladem...
Tuto novelu jsem četla v době, kdy jsem viděla první film s homosexuální tematikou - Zkrocenou horu. Je to vlastně velmi lyrický, psychologický příběh, analýza pocitů muže, který se bojí přiznat k lásce a obdivu k mladému polskému chlapci Tadeášovi. Jde o čistě platonický vztah, i ze strany chlapce lze rozpoznat zájem, ale nikdy se navzájem ani neosloví. Krása tohoto příběhu nespočívá v ději, ale především ve slovech, v krásné stylistice, kterou Pavel Eisner svým překladatelským uměním jen potvrdil.
Štítky knihy
homosexualita umění zfilmováno 20. století německá literatura rozhlasové zpracování Benátky láska neopětovaná středoevropská literatura LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Výborná kniha reflektujúca vzťah umelca a umenia. Autorský štýl je v presnom zmysle podriadený tomu, čo chce autor povedať, každé slovo tu má svoje miesto. Z prvého zoznámenia sa s textom ide o „kryštalicky čistého“ a dôsledného autora, ktorý si ma hneď získal. Postupné udržiavanie a stupňovanie napätia v priebehu čítania má aj sekundárny význam, ktorý súvisí so žánrovým zaradením textu - a veru je to novela ako sa patrí! Vyzdvihujem formálnu prácu s textom a rytmom reči, celkovo s hudobnosťou, ktorú pravdepodobne zachovali aj prekladatelia - v českom preklade je snovosť miesta zachytená v rytme, kvantite vokálov, repetícii istého slova, hláskoslovnej inštrumentalizácii a na jednom mieste dokonca v asonancii:
„A pak mu připadalo, že unikl do země elisejské na sam kraj země, kde lidem je dáno lehce žít, kde není sníh ani zima, kde se nevybýjejí bouřky a necrčí lijáky, ale kde z oceánu vyvstává nepřetržitě mírný, chladivý van a dny plynou v blažené prázdni, snadno, bez zápasů, zasvěceny jen slunci a jeho slavnostem.“ (s. 53). spomenúť aj Aschenbachovo vnímanie Tadziovej reči a samotné vyslovenie jeho mena, ktoré mu znelo ako melodická hudba: „Aschenbach naslouchal trochu zvedavě, ale nepochopil nic, než dvě melodické slabiky jako „adžo“, či ještě častěji „adžu“, s protáhlou hláskou ú na konci. Měl radost z tohto zvuku, připadal mu svou libozvučností přiměřený objektu.“ (s. 41) alebo „ono jméno které ovládalo pláž skoro jako nějaké heslo, s jeho měkkými souhláskami (...) v němž bylo něco sladkého a zároveň divokého“ (s. 42). Záverečná scéna, kde Aschenbach nadvihne ruku a nechá ju znova klesnúť na prsia a Tadziovo zamávanie smerom k moru symbolicky ukazujúc smer, jeho vznášanie sa a Aschenbachova „odpoveď“: „A jako tolikrát, vydal se za ním.“ (s. 93), čiže „ho nasledoval, tiež sa určitým spôsobom povzniesol, vznášal“ (umieral); to všetko pôsobí ako slávnostné zakončenie hudobnej skladby.