Smrtelná neděle
Jaroslav Putík
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14133/bmid_smrtelna-nedele-Lj8-14133.png
4
30
30
Příběh ženy, která se pokusila o sebevraždu a lékaře, který v její minulosti i přítomnosti hledá důvody osamocení a zklamání. Jejich vztah přerůstá do vztahu milostného a jejich společné, detektivní pátrání v lidských a společenských vztazích, poznamenaných okupací, poválečnými událostmi a nakonec vyúsťuje do překvapivého závěru.... celý text
Přidat komentář
Velice zajmavá knížka s trochu topornějším začátkem, ale s přibývajícími stránkami nabírá až detektivní spád. Jednotlivé kapitoly jsou proloženy (a to i doslova - kurzívou) jakýmisi krátkými příběhy, které s dějem knihy nijak nesouvisí, nicméně pozornému čtenáři jakési souvislosti neuniknou. Tyto kratičké příběhy jsou zajímavé samy o sobě a klidně by mohly fungovat i jako samostatné povídky.
Děj knihy je taky dost zajímavý - kybernetik v rámci svého vědeckého výzkumu dostane psychiatrický případ neúspěšné sebevražedkyně Lucie, která ho ale proti očekávání naprosto uchvátí a tento racionální člověk se najednou zmítá emocemi jako na horské dráze a tak rád by vše obsáhl logikou a řádem.
I přes uvedené výhrady mohu doporučit.
---
"...neboť co je umělec, nazíráno psychofyzicky - silná reakce na slabé podněty."
Jediné setkání s Lucií Heránovou dokáže otočit život stárnoucího kybernetika a příležitostného psychiatra Pavla Soukupa doslova vzhůru nohama. A jediné jeho zaváhání, odmítnutí se angažovat pak ve chvíli obrátí všechno, čeho doposud dosáhl, v prach nicotnosti a bezvýznamnosti. Jaroslav Putík nám ve Smrtelné neděli představuje Freud-Jungův fenomén přenosu, tedy jev, kdy se při psychoanalytickém léčení přenese nemoc z léčeného na léčícího. Na začátku jsou role jednotlivých protagonistů jasně rozlišeny, ale čím více se noříme do hlubin poznání, tím více se rozostřují hranice a stírají rozdíly. Ve finále už těžko rozlišíte, kdo jedná racionálně a kdo je zralý na hospitalizaci. Putík nabízí společensko-psychologickou studii lidských hodnot a priorit. Činí tak s téměř detektivní precizností, přičemž se velmi úspěšně vyhýbá bažinám hlubokomyslného filozofování a prázdného tlachání. Jeho styl je prostý, ale čtivý a příjemně zaměstnává šedou kůru mozkovou. V chodu příběh udržují neustálé pobídky, takže je stále po čem pátrat a čím se zaobírat. Smrtelná neděle je bezesporu solidní a vyvážené čtení.
Zajímavé svědectví z poválečných let. Jak se všechny současné události a minulá traumata odráží v pocitech a myšlenkách. Ke konci přemýšlím, kdo je tedy lékař a kdo pacient?
(SPOILER)
Původně jsem si tuto knihu opatřila kvůli letošní Čtenářské výzvě – téma, kde se v názvu knihy vyskytuje den v týdnu. Navíc se zdálo, že bude čtivá. Nakonec i byla, i když pro mě zdaleka ne od samého začátku...
První, kurzívou napsaná kapitola, mě vyděsila. To má být jako co? Nějaký zlý sen? Podobenství? A přiznám se, že jsem vlastně až do konce nedokázala s určitostí rozeznat, oč přesně vlastně v těchto kapitolách šlo. Pološílené sny hlavního hrdiny a zároveň vypravěče? U první kapitoly jsem se sázela, že bude klíčem k nezodpovězené otázce, kdo za války udal ilegální skupinu Lucie Heránové a jejích přátel. Ale nakonec, alespoň pro mě (možná jsem extrémně natvrdlá :-)) zůstala ta kapitola největší záhadou... ne že bych nenašla interpretaci... problém je v tom, že jich mám hned několik :-).
Ale abych se dostala k hodnocení dál – první "normálně" psané kapitoly mě pro změnu nudily. Psychiatrie, tam poloplešatý doktor, žena, pracující v zaprášeném archivu, která se pokoušela o sebevraždu. Vypadalo to na mnoho dalších stránek nudy. Autor ale nejspíš chtěl ukázat život hlavních hrdinů, němž momentálně nebylo moc prostoru pro spontánnost, radost a podobné věci, a naopak převažovala ubíjející rutina.
Asi po 100 stránkách se příběh začne vyvíjet překvapivým směrem. Do té doby jsem se musela do čtení nutit, pak jsem se zas pro změnu nemohla odtrhnout. Tak kdo to byl, kdo je udal? A jak to dopadne s Pavlem a Lucií? Pro toho, kdo je zvyklý na happy endy, bude kniha zklamáním. Stejně tak ten, kdo má rád na konci vysvětlené vše do posledního detailu. I pro mě byl otevřený konec tak trochu rozčarováním. Ale možná je to proto, že nás jaksi zhýčkaly knihy a filmová tvorba v americkém stylu, kde se ještě v titulcích nebo závěrečné poznámce dozvíme, co se stalo s hrdiny za dvacet let. Odvykli jsme tomu, že v životě je těch happy endů a uzavřených záležitostí poměrně poskrovnu, že mnohem častěji se věci vyvinou nějak jinak, než bychom si v hloubi duše přáli, že mnoho věcí zůstává nevyřčeno, nedořešeno, mnohé z toho, co jsme v jednu chvíli považovali za skvělý nápad, později zavrhneme a už se k tomu nevrátíme. V jednání a myšlení jednotlivých postav je kniha nesmírně realistická, a proto nakonec dávám pět hvězd. I proto, že knihu ani po týdnu nemůžu dostat z hlavy :-).
Výborný psychologický román, autor vás zavede do vnitřního světa svých hrdinů, zbabělců i lidí "šedých", kteří se vždy dokážou přizpůsobit. To vše na pozadí doby od okupace do šedesátých let. Pro mne velké překvapení a další skvělý český autor i román. Doporučuji.
Dobré čtení.
Kniha tak jak si ji představuji: nové netradiční téma , napínavá , zajímavá, poučná, absolutně nepředvídatelný děj, ukázka myšlenkových pochodů hrdiny.
Co víc si přát ? Pro čtenáře kvalitní literatury doporučuji.
K téhle knize jsem se dostal díky Výzvě.Jinak bych jí asi nečetl.Sice mi leží doma už hodně dlouho,ale prostě jsem se k ní nedostal a pak už jsem na ní zapomněl.Byla by to ale škoda,protože to je celkem čtivá kniha a dá se číst.Sice ten konec není takový,jaký jsem si představoval,ale nevadí.Je to za dobré čtyři hvězdy.
Touto knihou jsem naprosto unesena. Objevila jsem Jaroslava Putíka a pro mě se stal nejlepším českým spisovatelem a nechápu, že jsem o něm nikdy neslyšela. Je přirovnáván ke Kunderovi a Vaculíkovi, autoři deziluzní literatury 60. let a pak zakázaní. Tato kniha má mnoho složek a při jejím čtení moje nadšení střídalo další nadšení. Na pozadí jsou dějiny: válka, odboj, zrádcovství, nepotrestání viníků, pochybnost o odsunu Němců, chování Čechů po válce, kritika kultu osobnosti, rychlostudium dělnické mládeže, falešná agitace, osobní statečnost, váhavá kalkulace, psychoanalýza, láska, napětí. Je to Jedinečné svědectví vyřčené před rokem 68. Hlavni je však příběh odkrývání tajemství druhého člověka a také poznávání sama sebe. Skvěle popsaný vnitřní svět a uvažování hlavního hrdiny.
K tomu umělecké ilustrace doplňující další téma knihy: průzkum analogií mezi činností mozku a programováním práce matematických strojů.
Je tam toho hodně a je to dobré.
A citát: "Soucit, hypertrofie dobroty".
Kniha se mi ze začátku zdála zajímavá, postupně nadšení přecházelo. Dočetla jsem to se sebezapřením. Celkem nuda, znova bych ji nečetla.
Možná trošku skrytým motivem knihy je srovnání psychologického přístupu lékaře, který přistupuje k lidskému vědomí analyticky a živelné existence ženy založené na emocích a prožitcích.¨
Knihu bohužel už nemám, ale byla dobře napsána. Doporučuji.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Smrtelná neděle |
| 1993 | Bílá žízeň |
| 1991 | Muž s břitvou |
| 1959 | Svědomí |
| 1996 |  Plyšový pes |
Skvělá kniha. Napsaná lehce, vtahuje čtenáře do sebe (skoro bych řekl vcucává ho), a čte se skoro jako detektivka. Hlavní hrdina se od přísně vědeckého zájmu o jeden psychiatrický případ propadá do vlastních osidel citů, zmatků, podezřívání, dedukcí, nadějí a zklamání, pátrá ve své minulosti i minulosti pacientky, jde při tom na dřeň základních otázek viny, trestu, odpuštění. Všechny postavy nějakým způsobem žily svoji minulost (zejm. období Protektorátu), nějak se musely chovat, nějak se z toho poučili nebo ne, naplno se v takových mezních situacích vždycky zobrazí pravé charaktery.
Kniha osciluje mezi vědou a uměním ve smyslu pohledu na svět (ten pohled kybernetiky mi trochu vadil a nudil), ale příběh i vnitřní pochody hrdiny vedou k poznání, jak je vše daleko složitější, než si věda myslí. Tuto dvojpólnost naznačují i skvělé ilustrace Václava Sivka, a nakonec i kapitolová intermezza, která jakoby z jiného světa vždy osvětlí nějaký iracionální, přesahující okamžik lidského života. Díky tomu je kniha vícevrstevnatá, bere nás s sebou k poznání sebe sama a složitosti života a proto si myslím, že je skvělá.
"Člověk není stroj", opakovala Hoflerová.
"Víme, jak se létá na Venuši, a má pro nás zůstat záhadou, proč pan Hanousek miluje slečnu Zázvorkovou?"
"Všechno nemusíme vědět."..."Musíme uchránit nějaké rezervace neznáma." (s. 261-262)