Soukromá vichřice
Vladimír Páral
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/149902/bmid_soukroma-vichrice-fxA-149902.jpg
4
236
236
Originální sociologická sonda do společenských i soukromých problémů v životě průměrného českého člověka v 60. letech 20. století. Autor na příběhu tří dvojic sarkasticky líčí konvenčnost a přízemnost, zároveň ale i plytkost konzumního života průměrného člověka ukotveného v stereotypech totalitního režimu šedesátých let. Autor nelítostně a nekompromisně ukazuje bezbřehou průměrnost a bezcílnost životního stylu novodobých měšťáků, která se projevuje ve všem - od vztahu k práci, v citových vztazích, manželství, přátelstvích i vztahu ke kulturním hodnotám a končí v zaběhaných neměnných stereotypech. Kritičnost a otevřenost pohledu, nekompromisní výsměch a osobitý, úsečný styl, je pro autorovu tvorbu charakteristický.... celý text
Přidat komentář
Kniha o zmechanizování lidského života, cykličnosti a marnosti. Skvěle vykonstruovaná představa stereotypu, kterému člověk prostě neuteče. Ať už mění partnery jako ponožky, nebo ne.
Ano, čtení může být chvílemi krapet ubíjející, ale to přece jen potvrzuje Páralův záměr.
Jo a navíc je útlá. Fakt.
Zajímavá kniha, avšak děj nebyl příliš rozsáhlý, dialogy se velmi často opakovaly a v postavách jsem ztrácela. Autor se s tím nepáral.
Párala miluji od mládí a jsem ráda,ze se mi po letech zas dostala do rukou tahle kniha. Je fakt,že možná jsem ji asi dostala i kvůli tomu názvu,protože občas takovou malou vichřici doma vyvolám a po přečtení,kdy jsme ji přečetli s partnerem oba se doma rozpoutal svár...žit v nudě a ve stereotypu? Ale to vás za chvilku přestane bavit život,mít naplánovaný sex na sobotu,protože je volno? Proboha to ne,to je šílený,ubíjející, vědět,že každou neděli bude králík, no to přece ten život nemůže těšit. A najednou Bing ho, partner mě dostal....ty ale taky každý čtvrtek večer uklíziš,pravidelně od šesti do deviti,v pátek večer u televize žehliš, v ponděli jdete s holkama na dvojku,bílého,v sobotu a v neděli jsou tady holky,nebo jsme u vašich,vzdyť my taky můzem řict,že víme,co budem dělat za týden touhle dobou...a to není stereotyp? Je lásko,to je stereotyp.který my s velkou pohodlností přijímáme,přesto,že jsme se v mládí holedbali,jak budem žit jinak. Páral piše ve svých knihách o nás a my se tomu smějeme,protoze si myslíme,jak se nás to netýká. Co uděláš,když ti řeknu,pojedem ve čtvrtek d kina? Začneš hledat důvody,proč ne,protože bys pak nestihla vysát , já budu rád,že můžu s klukama na fotbal.pořád to nevidiš jako stereotyp? Tak to mě teda dostalo. Vždyť my jsme za ten stereotyp vlastně rádi. Nebo ne?
Párala mám ráda od dětství, má určitý styl psaní, který se stále opakuje v každé jeho knížce, ale nicméně mně se to už nejspíš neomrzí..V Soukromé vichřici si skvěle pohrál na tak obyčejné téma jako je stereotyp..a těch x postupně měnících se úhlů pohledů na stejnou věc mě prostě dostává..podle mne je to nadčasová kniha a to co bylo aktuální v šedesátých letech minulého století je evidentně stále aktuální i dnes..
Tahle knížka oslní spíš formou, než syžetem. Což je poměrně škoda, protože k jakés takés literární dokonalosti skutečně nechybělo málo – práce s postmodernistickým výrazem má v tomhle případě velký potenciál nahrávat sdělení, to ale nikdy nezaútočí takovou silou, jakou by mohlo. A sahám po poněkud ironické metafoře, když hovořím o útoku, neboť hlavní silou díla je ubíjející nuda, cyklické pasáže, bezmocnost postav, nevýbojnost jejich chování i bezvýslednost jakéhokoli jejich projevu vzdoru. Prázdnota životů hlavních hrdinů, kteří jsou pečlivě vybráni z řad všedních intelektuálů i nenápadných „dělníků“, dokáže čtenáře štípnout, dokonce zakousnout, nikdy se ale pořádně nezaryje pod kůži. I když to je možná pouze mou životní zkušeností, že jsem nikdy nepocítil, jakoby stejný osud kdy mohl potkat mě. Nejspíš jsem se jenom neuměl vžít do perspektivy téhle hmyzí sbírky zahnané do kouta. Což na jednu stranu dává smysl, u tohohle naoko laboratorního pozorování, na stranu druhou to působí méně jako ten typ literatury, který chcete prožívat, a více jako ten typ, který rádi zkoumáte a analyzujete. Což taky není k zahození.
Ale milánkové. Žádná zakletá princezna na vás nečeká (zakleté princezny mají v popisu práce být zakleté a nikdo a nic je neprobudí) a princové na bílém koni vymírají věkem (vašim). I permanentní hrdinství se stává stereotypem a hrdinové mají kliku, jestliže zemřou dříve, než si nazují bačkory. To už v knihách nebývá. Ale je krásné si snít. Sny však odcházejí s mládím, aby je vystřídalo bilancování následováno balancováním nad propastí zániku, až vás tam dav, tlačící se za vámi smete, jako jste to předtím udělali vy. Již početím umíráme. Dávejte si v neděli kuře a v sobotu sex a sněte své sny. Třeba se zrovna vám podaří génius, který nás zase popostrčí o kousek dál a část zlořečeného stereotypu zničí, či spíše vytvoří jiný. K ničemu jinému tu nejsme a ještě dlouho nebudeme - jestli vůbec... To není konzum, ale pud sebezáchovy a pud zachování rodu. Ale popis je to dobrý, i když je škoda, že to autor psal v době experimentování s textem i se čtenáři. Přesto doporučuju.
Tak já z ní depresi měla. Hned jsem si šla přečíst některé pasáže z knihy Vejce a já a bylo mi zas fajn.
Naprosto dokonalý popis stereotypu. Přesně takto bych nechtěla žít. Kniha dobrá, jen jsem z ní málem měla depresi :-)
Soukromá vichřice je román o životě, který bych nechtěla nikdy prožít - to ovšem neznamená, že každého z nás nějakým způsobem nepotká... stereotyp, ošklivost stereotypu, vichřice v stereotypu, ošklivost vichřice a touha po tom "STARÉM ZNÁMÉM STEREOTYPU". Autor to vystihl dokonale, není co dodat. Snad jen - bojujme proti zavedeným pořádkům a naplňme život smyslem.
Tato kniha je zkrátka krásnou ukázkou lidského koloběhu života. Každý se dostaneme do fáze, kdy náš život začne být stereotypním. V takovém období se stává, že nás náš stereotypní až nudný život přivede na „šikmou cestu“, ale nakonec si většina lidí uvědomí, že ten svůj život, který se snažili opustit, mají vlastně rádi a za nic by ho nevyměnili. :-)
Tohle dílko patří mezi ty, ke kterým se ráda vrátím. :-)
Hrdinové této Páralovy knihy mi připadají nějací známí, že bych se s nimi už setkal? A jestliže to nebyli oni, tak to byli další jim podobní a některého z nich jsem možná viděl i v zrcadle.
Kritický obraz života konzumní společnosti. Po zážitku z této knihy už nikdy nebudete chtít upadnout do stereotypu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1990 |  Milenci a vrazi |
| 1978 |  Mladý muž & bílá velryba |
| 1988 | Země žen |
| 1967 | Soukromá vichřice |
| 1982 | Romeo & Julie 2300 |
Autor ve snaze a s úmyslem vystihnout konvenční způsob života některých lidí a monotonnost jejich dní použil styl, který tuto jednotvárnost zdůrazňuje právě rychlým a jakoby překotným popisem "děje". Úsečné vyjadřování, přesto v dlouhých větách - co věta, to odstavec. Zpočátku se tato kadence dokonce jakoby zrychluje, tím ovšem nutí čtenáře (v tomto případě mne) k rychlejšímu a snad i nepozornému čtení. Navíc je stejný časový úsek vyprávěn z pohledu několika osob, přičemž se v některých okamžicích prolíná. Tím se stalo, že jsem se trochu ztrácel v osobách, přestože jich v knize není mnoho. Páralův styl mi, bohužel, nesedl, i když nepochybně autorův záměr byl tímto způsobem naplněn. Tři hvězdičky příběhu zachránila druhá polovina (nebo snad třetí třetina) knihy, kdy dochází v monotónním průběhu k nějakému oživení - například ke změně partnera, případně celé party, manželskému úletu nebo dramatickým plánům jedné z postav. Ale vzápětí přichází poznání, že tato změna nikam nevede a vše se vrací v podstatě do starých zajetých kolejí. V jednom komentáři tady zaznělo, že "autor se s tím nepáral" ... skoro se nabízí úprava "Páral se s tím nepáral", ale asi by to nebyla docela pravda. Naopak svým stylem vystihl tu ubíjející jednotvárnost a ten styl musel vymyslet. Nicméně, mně se kniha nečetla dobře a proto jenom tři hvězdičky. Autor promine, za sebe víc nemohu...