Soví zpěv
Iva Procházková
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/340993/bmid_sovi-zpev-VLd-340993.jpg
4
119
119
Brémy 2046. Déšť. Vytrvalý, intenzivní, bez konce. Přesto život plyne dál, podle obvyklých pravidel vyspělé civilizace, s jistotou technické dokonalosti. Přívaly kalných vod však protrhnou „absolutně bezpečnou“ Novou hráz... Sedmnáctiletý Armin, jeho devítiletá sestřička Géza a Rebeka, dívka plná otazníků, spolu prožívají tváří v tvář katastrofě vzrušující drama, při němž místo technických zázraků rozhodnou lidské city a činy.... celý text
Přidat komentář
Jaký nastane život v budoucnosti? jestli místo doktorů a zdravotních sestřiček budou v nemocnicích hodní a štědří andělé, místo učitelů, kteří jsou jinak vidět ve třídách a na chodbách by byli na monitorech a obrazovkách tabletů a místo budíku by si s vámi povídal Personální Počitačový Poradce, to nemůžeme vědět. Ale prostřednictvím příběhu hlavních postav si můžeme představit, jaké to asi jednou bude ...
Obdivuji, jak Procházková dokáže poutavě vykreslit postavy i na tak malém prostoru. Silný vhled do duše hlavního hrdiny i jeho příběh.
Líbilo. Je to trochu k zamyšlení, ale hlavně mě zaujal styl psaní, který je ve výsledku takový velmi osobní...
Čteno podruhé, s odstupem několika let. V osmé třídě se mi knížka líbila, i když si myslím, že jsem tehdy nemoa úplně všechno pochopit. Pamatovala jsem si však, že se mi to líbilo, a chtěla jsem vědět, co na to budu říkat teď.
Takže:
Krapet depresivní, ale skvěle, netradičně vykreslený příběh. S pocity odcizení, bezútěšnosti moderního světa, osamělosti, touhy po blízkosti, které zažívá Armin, se jistě ztotožní spousta dospívajících. Díky krátkým pasážím, kde se střídá klasická próza s dialogem a jinými formami textu, je to přečtené raz dva.
Z pohledu lidí roku 2021 působí poněkud humorně a naivně, že ještě v roce 2046 je hlavním zdrojem informací rozhlas, že používají videokazety a telefonní budky a obecně ty rádoby technologie budoucnosti nejsou moc propracované, ale ok, s ohledem na to, že to bylo napsáno v roce 1999, to lze pochopit (jak si koneckonců my sami představujeme, čím budeme komunikovat za 50 let? a jaká bude realita?).
A navíc, tahle kniha nestaví budoucnost na přístrojích, ale na pocitech.
A pak ten déšť. Ten déšť! Nevím, jak na ostatní, ale na mě ta kulisa toho neustávajícího deště a hrozícího protržení hráze působila tak reálně, že jsem měla pocit, že přesně takové počasí je právě teď venku. Pochmurná atmosféra tímto byla završena.
Jenže pak přišlo Druhé dějství. (Žádné tam samozřejmě není, ale já tak sama pro sebe nazývám všechno to, co se odehrálo druhý den ráno.) Druhé dějství, a s ním i samotný konec, mi připadalo takové... nedotažené. Nijaké. Jako by to najednou byl úplně jiný příběh. Celou dobu to má grády, udržuje nás to v napětí a ta povodeň je jakýmsi logickým vyústěním celé situace, ale ty události po ní už mi tam prostě nesedí. Všechno se to mělo podle mě odehrát v tom jednom jediném dni. Ten druhý už je tam navíc. Jenom takový dojezd. Člověk by čekal něco víc. Trochu mě to mrzí, protože jinak je to super knížka.
Jedna z nejlepších knih jakou jsem kdy četla. Autorka jde v celém příběhu rovnou k věci. Je umění dostat tak hluboký příběh na 150 stran. Myslím, že se jedná o skutečně nadčasovou knihu.
Kniha, kterou jsem měla číst v dětství a jejíž hodnotu jsem jako mladší vůbec nechápala.
Ano, bylo to hodně zapříčiněné tématy typu sex, hodnota, sebevražda...to rozhodně jedenáctiletá holčička nemůže plně pochopit.
Nyní už knize nemůžu to nejzásadnější vytknout. Příběh měl spád a konečné následky situace mi vyrazily dech!
Jedna z knih, které již chápu, proč mi ji naši stále podstrkovali.
*Moc jsem soucítila s Rebekou*
Jedna hvězda minus za některé zdlouhavé, nudné a zmatené části
Je rok 2021, ale již dĕti sedí před monitory tabletů... Jak moc je budoucnost z knihy vzdálená té naší? Milovala jsem ji jako mladistvá a mam ji ráda i teď. Jen mě děsí, jak blízko autorka byla tomu co se Může stát. Jen nás neválcuje voda, ale viry...
Do knihy jsem se pustila včera, protože jsem chtěla vědět, co má dcera v povinné četbě. A teda, moje dojmy jsou skvělé, ale velmi silně pochybuji, že tuto knihu pochopí 12 leté děti.
Iva Procházková zde otevírá téma budoucnosti (píše se rok 2046), kdy jsou lidé odkázáni na pomoc počítačových programů a elektronických vyučujících i doktorů. Co se ale stane, když technika díky přírodní katastrofě selže a lidé jsou náhle odkázáni sami na sebe?
Armin je skoro 18 letý kluk s malou 9 letou sestrou, který se ocitne společně s kamarádkou v situaci, ze které není úniku.
Kniha je sice krátká, ale hodně filosofická, a určená ke čtení mezi řádky. Opravdu si nemyslím, že by 12 leté děti pochopily výrazy jako: citově-intelektuální nerovnováha, senzitivita, sexuální harmonie, bioproudy nebo čtyřdimenzionální duše... I přesto ale dávám knize vysoké hodnocení :)
Armin nás všechny vezme na velký virtuální výlet a spolu s ním a jeho kamarády uvidíte svět možné budoucnosti.
Kolikrát já tu knihu četl? V pubertě snad stokrát. Hrozně mě bavila. Tak moc jsem cítil s hlavní postavou, tak úžasná mě přišla představa budoucnosti v online světě.
Nevím, jak moc by mě bavil příběh dnes, ale to nevadí. Kdybych měl dát za každé přečtení jednu hvězdu, tak je tahle knížka nejlépe hodnocenou v historii tohoto webu :-D.
Za mě by si ta kniha tady zasloužila vyšší hodnocení. Kniha pro náctileté a rozhodně je jak po obsahové, tak formální stránce velice atraktivní. Autorka střídá různé funkční styly a rozvíjí příběh o lásce, hledání vlastní identity při dospívání a to ve světě, který řídí technologie, možná dost brzy aktuální téma. Za mě skvěle napsané a velice čtivé!
Asi jsem pochopila hlavní myšlenku, ale některé části knihy mě absolutně nebraly :/ . Možná, že je tato knížka určena pro starší.
Procházková oplývá specifickým stylem, který čtenáři sedne úplně či nikoliv. Soví zpěv baví formou, obsahem už méně. Což je vzhledem ke kombinaci žánrů a čtenářského zaměření škoda.
Témata a poselství knihy se mi líbila, protože pocit lidské blízkosti nemůže nic nahradit. Nicméně se autorce nepodařilo zasáhnout mě příliš hluboce, dlouhodobější stopu ve mně kniha bohužel asi nezanechá.
Přečteno jedním dechem.
Knihy od Ivy Procházkové mi vždy tak nějak pomohou více pochopit samu sebe a tahle nebyla výjimkou. Všeho v ní bylo tak akorát a na tak krátkou knížku v ní byl perfektně rozestavěný děj, takže se člověk nikdy nenudil.
Knížka se ke mně dostala v podobě audioknihy, a to velice krásně zpracované! Myslím, že na můj celkový dojem z knihy měla významný vliv jednak použitá hudba a jednak "herecké" zpracování, ale troufám si tvrdit, že i bez nich by se mi kniha líbila. Je to poměrně krátký příběh, a přesto se v něm odehraje mnoho. Na www.citartny.cz je uvedeno, že kniha je o "velké povodni v nás" a myslím, že to je opravdu výstižné. Aspoň já měla po tom hodinu a půl trvajícím zážitku opravdu pocit, že je ve mně velká potopa.
Propast, vztek, hledání, ztráty...tato slova mi při čtení této knížky naskakovala. Není to můj žánr, není to to, co bych vyhledávala - ale myslím, že mnozí dospívající by se v některých minipříbězích našli. Překvapivá kompozice, ale Uzly a pomeranče u mě vedou...
Celkem příjemné víkendové čtení. Rychle se přelouskalo, konec tomu dal spád a jen je škoda, že nebylo více dramatičtějších situací. Ale proč ne ?
PS: jsem na sebe pyšná...kniha přečtena za dva dny :-)
Myšlenka zajímavá, zpracováni velmi chabé. Hodně to pokulhávalo, autorka z toho nevyždímala skoro nic. Přestože do toho nějaké myšlenky vložila, neudělala to tak, aby se mě dotkly. Za mě ne.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Myši patří do nebe |
| 2011 |  Uzly a pomeranče |
| 2006 | Únos domů |
| 2009 | Nazí |
| 2014 | Muž na dně |
Zvláštní příběh, četla jsem ho se zájmem. Žádná z autorčiných knih mě ještě nezklamala.