Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/279120/bmid_spolceni-hlupcu-WNr-279120.jpg
4
1229
1229
Ignácius Reilly, hlavní hrdina tohoto románu z barvitého New Orleansu, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat, žije se svou matkou. Dlouhé hodiny jenom polehává ve své staromládenecké ložnici před televizí a proklíná svět, do jakého morálního bahna upadl. Když jeho matka málem zbourá dům autem, je třeba uhradit škodu. Musí pracovat.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , ArgoOriginální název:
A Confederacy of Dunces, 1980
více info...
Přidat komentář
Geniální kniha, kterou jsem četla minimálně 5x a vždy se výborně bavila :-) . Těším se na další čtení. Před Neónovou biblí smekám klobouk...neuvěřitelný příběh.
Spolčení hlupců má jen dvě možnosti, buď vám autorům humor sedí, nebo ne (a pak nechápete, co na tom ti lidi mají.) Mně tedy sedí.
Ach Bože, této knize je tak těžké porozumět, Štěstěna se ke mně obrátila zády...
Ale i přes tyto potíže jsem velmi rád za její přečtení. Je to sice kniha nesmírně bizarní a absurdní (a nutno dodat, že ne prvoplánově vtipná), ale má co do sebe
Vrcholem jsou dle mého názory všechny části týkající se Levyho kalhot.
Shrnutí knihy dobře vystihl doslov: americké panoptikum postaviček.
Pro mne jedna ze zásadních knih mého života. Když v roce 85 vyšla, chvíli trvalo, než se z ní stal v kruzích, ve kterých jsem se pohyboval, takový malý kult. Ironie a výsměch snad všemu, na čem si ta či ona skupina "ideově" jednotná zakládala, bylo něco, co jsem v těch podivně zatuchlých 80 letech asi potřeboval.
Koupil jsem si ji vlastně celkem 3x. První, vydání z Odeonu z roku 85 jsem půjčil spolužákovi na VŠ a on ji půjčil dále a ztratila se mi z očí. Koupil jsem si v 89 další vydání, o které jsem přišel někdy v půli 90 let. Kamarádka ji o5 půjčila dále a další putování knihy zůstalo zahaleno tajemstvím. Nakonec mám doma vydání z Arga a chystám se na její nové čtení. Starší, "zkušenější" a snad stále otevřené mysli.
Myslím si, že to není čtení pro každého a že vyžaduje správné "momentální naladění". Pak si ji čtenář vychutná.
Znamenala pro mne hodně, četl jsem ji po Beckettově románu "Murphy" a po ní jsem četl Kesseyho "Vyhoďme ho z kola ven". Mohu říci, že to byla docela švihlá kombinace :-). Ale stojí za to.
Četba knihy pro mě byla celkem útrpná, ale vydržela jsem až do konce. Možná ji ocením až po několika dalších pokusech stejně jako Hlavu 22, kterou jsem dočetla sice až napotřetí, ale velmi si jí od té doby cením a patří zřejmě navěky mezi mé oblíbené. Spolčení hlupců je pro mě rozvleklé, užvaněné, postavy krajně nesympatické. Nejhorší se mi zdá nechutný Ignácius a senilní slečna Trixie. Vím, že postavy zřejmě mají parodovat určité lidské typy, které se v tehdejší společnosti vyskytovaly, ale pro tento druh humoru nemám vůbec žádné buňky. Dvě hvězdičky dávám knize kvůli velmi kvalitnímu překladu pana Kořána, nicméně si dovoluji upozornit na jednu malou nepřesnost v případě pověstné Ignáciovy "záklopky". V originální verzi je uvedeno "pyloric valve", což je obyčejný anatomický termín vyjádřený v češtině jako "pylorická chlopeň" nebo "pylorický svěrač".
Párkrát jsem se nahlas zasmál (no, spíše uchechtl), párkrát jsem s nevěřícným úsměvem kroutil hlavou nad nějakou absurditou. A taky jsem – tak trochu proti své vůli – byl zvědavý jak to celé dopadne. Ale tím pro mě pozitiva končí.
Nezdálo se mi totiž, že by Spolčení hlupců byla satira, alespoň na mne to takhle nepůsobilo. Nebo možná lépe řečeno: Satiru to připomínalo, ale takovou tu ze stránek komunistického časopisu Dikobraz, motivovanou jen nepřátelstvím. To se mi zdá málo, myslím si, že ironické dílo může být drsné a svým způsobem kruté (jako když někým blízkým prudce zatřesete nebo ho pro výstrahu plácnete přes ruce), pokud je jeho cílem snaha pomoct prostřednictvím poukázání na chyby. To jsem zde necítil, jen touhu urážet a ponižovat. Samoúčelně zesměšňovat.
Použitý jazyk byl košatý, oceňoval jsem to, ale rychle se přejedl – jako bych byl na rautu s velkým množstvím stolů, na kterých by ale byl pokaždé stejný produkt.
Možná bych byl spokojenější čtenář, pokud by mě dokázalo pobavit, když si lidé nadávají do mongoloidů. Ale než mít takový smysl pro humor, to opravdu raději nebudu mít žádný.
Geniální! a jestli tvrdí nějaký mongoloidní degenerát, postrádájicí smysl pro symetrii a geometrii, cokoliv jiného, měl by si jít přečíst Boethiuse, a neplýtvat vzduch na své zbytečné a zakrnění vyjadřující vyjadřování!
V knize se nic neděje, hlavní hrdina je naprosto nezajímavý, ostatní postavy jakbysmet. Přečetl jsem jednu třetinu a vše vzdal. Nerozumím mnoha obdivným komentářům...asi mě pointa knihy zcela minula a nestydím se za to. Vzdávám upřímný hold všem, co v knize našli smysl!
Můj rozum sice určitě nestačí na postižení všech nuancí Ignáciova světonázoru, mravnosti a břitkého intelektu, ale i tak moje záklopka byla uspokojena.
Asi to není čtení pro každého, vždyť cestu k čtenářům si tahle knížka hledala dlouho. To je asi daň za originalitu. Humor je specifický a postavy většinou nejsou hrdinové, s kterými by se čtenář ztotožnil a nebo jim alespoň fandil. Ale při troše dobré vůle některé figurky vzbuzují soucit či možná dokonce i jisté sympatie.
A tak si říkám, že takové absurdní příběhy možná vypovídají o lidech a době, kterou popisují, nejvíc.
Posloucháno jako audiokniha
Pečivě jsem se na to "nerudné individuum" připravila a příhodně navnadila, ovšem !!! Milý Ignáciusi, Ty jsi mě stejně dostal ...
Tak frustrovaného intelektuála aby člověk pohledal. Nad tou nechutí prakticky k čemukoliv jsem jen fascinovaně kroutila hlavou a možná bych i knihu odložila, kdyby ovšem autor do příběhu nevkládal nějaký ten nádherně sarkastický „špíček“! To lehké cvrnkání na bránici je velmi vhodně dávkované.
Osvěžující mi byly i vedlejší postavy, bavil mě pan Jones, ten to vždy rozsvítil, stejně tak slečna Trixie.
Za sebe říkám této knize „ano“, bavila mě, ovšem myslím, že velkou zásluhu má i skvělý překlad p. Kořána, který si s naší krásnou češtinou neuvěřitelně pohrál.
Kniha mnohými nepochpená a odsuzovaná. Mě však okouzlila jak svými postavami, tak dějem a bohatostí po jazykové stránce. Spoustu slov jsem v životě snad neslyšela, tady jsou však užívána s naprostou samozřejmostí.
Toole v knize klade důraz na to, jak je důležité dokázat se prosadit a nenechat ostatní, aby si z člověka dělali kus hadru. A to je něco, co spousta lidí neovládá. Nedokáží se projevit ani trochu asertivně a jenom se trápí.
Mnoho malých příběhů mnoha různých postav autor poskládal do tohoto díla a všechny kousky utvořily čtivý a řekla bych po mnoha stránkách kouzelný literární poklad.
Tohle je opravdu kniha, na kterou čtenář musí mít věk a zkušenosti, stejně jako životní nadhled a smysl pro nesmysl. Jazyková obratnost Johna Kennedyho Tooleho je stejnou měrou kouzelná, jako ubíjející, protože nulová gradace příběhu, při níž sledujete nesympatického hrdinu, který pokazí prakticky cokoliv na co sáhne a pak to dá ještě za vinu někomu jinému, na to prostě musíte mít charakter.
Na druhou stranu, když člověk odhlédne od obsahu a zaměří se na formu, nemá román absolutně žádnou chybu. Citovat by se dalo do nekonečna a pořád by vám v zásobě zbyla korba plná vynalézavé uštěpačnosti, hned po pytli famózních burleskních urážek.
Ne vážně, miluju tuhle knihu. Ale je to vztah rovný neodbytnému pokušení drásat si pupínky od neštovic. Nic to však neubírá na skvělosti tohoto dílka, jež ocení jen někteří. Ti ostatní jej zatratí do horoucích pekel, přičemž nemůžu říct, že by jedna či druhá strana byla nějak pomýlená. Jednoduše pravý americký svéráz, jaký najdete jen jeden mezi tisícovkou.
Od držitele Pulitzerovy ceny jsem čekal trochu víc. Výborná satira a zajímavý námět, ale hlavní hrdina mi přišel, jako nejslabší část příběhu - jeho pasáže jsou příliš zdlouhavé a někdy až trapně groteskní. Ignacia bych charakterizoval jako tlustější a hloupější, ale sebevědomější verzi Sheldona Coopera. O to víc se mi líbili vedlejší postavy jako Jones a Lana, nebo Angelo. Trochu mě zklamal závěr, přišlo mi jako by chyběl a asi jsem čekal něco jako prozření. Četl jsem do Výzvy 2017, dočetl na Silvestra v podvečer, pak se opil a hodnotil až za týden :)
Jak těžké je najít ve Spolčení hlupců sympatickou postavu, blízkou duši, obdivování hodného hrdinu! Vlastně je to zhola nemožné. První polovina bytostí, na jejichž osudy narážíme, je zcela nesnesitelná, druhá snad má nějaké dobré vlastnosti, ale kvůli těm špatným bychom je ve své blízkosti stejně nestrpěli. Nadutost, egoismus, zarputilost až na hranici stupidity, utápění se v sebelítosti, zcestné a ničím nepodložené názory na svět, falešné dobrodiní… dalo by se pokračovat do nekonečna. Dokonce tu najdeme i předobraz dnešních extrémních liberálních levičáků! Na jakou špatnou vlastnost si vzpomenete, tu zde najdete v koncentrované podobě. Je to celé tak strašně absurdní a fantaskní, a přesto tak skutečné a každodenní. Humorné i děsivé. A rozhodně perfektní.
Spolčení hlupců si Pulitzerovku bez debat zasloužilo. Zároveň se ale nedivím, že bylo tak těžké jej dostat mezi lidi. Není to kniha pro každého. Čtenář totiž musí být schopen se podívat do očí svým vlastním chybám a zasmát se jim.
Štítky knihy
satira humor americká literatura 60. léta 20. století Pulitzerova cena New Orleans
Praštěný absurdní příběh, který mě pobavil. Nejsem skalní čtenář tohoto typu literatury, ale četlo se to dobře a věhlas knize patří po právu.