Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36566/bmid_spolceni-hlupcu-Lam-36566.jpg
4
1232
1232
Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu. Hlavním hrdinou je Ignácius Reilly, dnes už legendární postava, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat a žije se svou ovdovělou matkou až do dne, kdy se jeho matka rozhodne, že Ignácius si prostě musí najít práci.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1985 , OdeonOriginální název:
A Confederacy of Dunces, 1980
více info...
Přidat komentář
Stálo to hodně přemáhání tuto knihu dočíst, nebýt čtenářské výzvy, tak to asi vzdám.....hlavní postava mě nesmírně rozčilovala a celá kniha pro mě nebyla vůbec čtivá....hodně lidem se ale líbí, takže prostě jen nejsem ten správný člověk na tento druh literatury......
Nejoblíbenější kniha mého mládí, která mi pootevřela dveře ke svobodě, a to díky Ignáciovi a jeho osobitému stylu života. A hlavně, děsně jsem se u toho nasmála.
Je to hezky napsané, dobře se to čte, ale nic mi to neříká, mám radši jiné žánry. Proč jsem to dočetl, protože jsem chtěl vědět jak to dopadne.
Hlavní postava mi byla nesympatická tak, jako snad nikdy dříve žádná jiná. Ale nejen ona, protože nesmírně arogantních a ve své aroganci zaslepených a tudíž opravdově hloupých postav zde bylo více. A arogance a s ní spojená hloupost jsou pro mě u člověka ty nejtěžší vlastnosti, vyvolávají ve mně někdy až nepříčetný vztek a těžko k takovým lidem/postavám hledám sympatie. A chování postav ke svému okolí, zejména pak Ignácia ke své matce, to mě místy doopravdy bolelo.
Dalším důvodem, proč se mi tato kniha nakonec tak moc nelíbila, je prostě ten fakt, že mě nebavila. Jednotlivé postavy a příběhové linie mě moc nezajímaly a ve finále mě to vše ještě víc naštvalo tím, že nic nebylo řádně zakončené. A navíc místy byly ty příběhy dost na hlavu, což v jiných knihách chápu a oceňuji, ale zde mi to v kontrastu s jinými, naprosto běžnými situacemi prostě nesedlo.
Humor má tato kniha svébytný, ale zjevně to není můj šálek kávy, zasmála jsem se zde jen párkrát - ačkoliv opravdu od srdce. Jazyk knihy je ale skvělý, autorovy obraty přišly někdy i mně opravdu mistrné. Zasazení příběhu do "barvitého" prostředí New Orleans by mi osobně přišlo zajímavější, kdybych v knize cítila atmosféru daného místa, ale za mě se tato kniha mohla odehrávat kdekoliv.
Spolčení hlupců mi dalo opravdu zabrat a jen tak tak jsem ho dočetla. Osobně ho tedy nadprůměrně hodnotit nemohu, ale za to, že je dnes už kultovním dílem a má tak vynikající ocenění, mezi čtenáři i kritiky, jsem vděčná především kvůli autorovi, i když ten se této slávy bohužel nedožil.
... několikrát v komentářích padlo, že "do toho člověk musí dospět", a tak dám téhle knížce ještě někdy v budoucnosti určitě šanci. Protože to, jak ji někteří zdejší čtenáři zbožňují, chci prostě zažít taky!
Ufff, dobrat se ke konci téhle knihy mi dalo stejnou práci jako přebrodit moře plné husté, hutné, těžké ovesné kaše. S rozinkama.
Ne, rozhodně to není špatná kniha. Autor oplývá mistrovskou schopností sarkasmu a ironie, kterou umí zabalit do lákavého intelektuálního balení. Ale já bohužel nejsem ten pravý druh homo lectorus, pro kterého byl tento ekvilibristický bonbónek určen. Ignácia a jeho matky (potažmo i ostatních hrdinů) mi bylo po celou dobu knihy spíše líto. Vlastně hodně líto. Těch pár komických situací, u kterých jsem se zasmála, nedokázalo vyvážit převládající pocit naprosté marnosti. Autor má výborný postřeh a pokusil se nacpat velké množství lidských slabostí, neřestí, úchylek a odchylek do tří set stran textu a několika postav, přičemž výsledek je pro mne tudíž takřka nestravitelný. Obzvlášť proto, že ty příšerné (leč v knize vtipně podané) vlastnosti Ignácia vidím (vlivem svého zaměstnání) takřka dnes a denně v lidech kolem sebe - samozřejmě, že ne v jednom člověku, ale jeden kousek tady, druhý tam.... a v reálu mi z toho až tak veselo prostě není.
Nemám ráda Haškovu satiru ve Švejkovi, nemám ráda Toolovu satiru v podobě Ignácia. Pro mě téměř nečitelné.
Lidstvu je potřeba více geometrie a teologie.
Chvílemi jsem se smál, až se mi záklopka převracela, s postupujícím šílenstvím kniha nabývá i temnějších podtónů.
Krásně přeloženo.
Ideální čtení pro všechny mongoloidy, kteří se nebojí trhlého jazyka. Jednoznačně velkou zásluhu na výsledném dojmu má i perfektní Kořánův překlad.
Chodí „trochu“ výstředně oblečený (zásadně má na hlavě naraženou zelenou loveckou ušanku) ... je tlustý tak, že se skoro nevejde v kině do sedačky ... má doktorát, a přesto je doma a nechává se živit svou taky dost svéráznou, matkou ... a abych nezapomněla ... jízda autobusem byla koneckonců jedním z podstatných formativních zážitků jeho života :-) ... tak tohle je Ignácius ... přesto, že je inteligenčně o několik stupňů nad běžnou populací ... není to s ním vůbec jednoduché ... jeho vztah k práci, k autoritám, ke společnosti vůbec, ale taky k matce je mírně řečeno problematický ... má velký dar vyvolávat v ostatních (čtenáře nevyjímaje) depresivní až stísňující pocity ... a taky tak trochu (no spíš víc než trochu) považuje za středobod světa jen a pouze sám sebe :-)... před čtenářem se začne odvíjet komický? (po pravdě řečeno, ani mi to zas tak nepřišlo, když to vezmete do důsledku, moc k smíchu to není :-)) ... satirický? (tak to jo) příběh ... naplněný spoustou až absurdních švejkovských situací z maloměšťáckého prostředí New Orleansu ... příběh na jedné straně popisující dost zdrcujícím a frustrujícím způsobem úpadek lidské kultury ... a na té druhé? ... popisující prostě protivnýho, mrzutýho chlápka, taky dost rozmazlenýho, nabručenýho, pohrdlivě se vyjadřujícího o všem a o všech, kromě svého výsostného středobodu Já ...
"Slušný, podnikavý, spolehlivý, mírného založení." Dobrotivý bože! Co to chtějí za kreaturu? Obávám se, že pro koncern s takovýmhle světonázorem bych nemohl pracovat.“
"Jsem anachronismus. Lidé si to uvědomují a protiví se jim to."
"Mankote, synečku, měl by sis říct 'Hlavu vzhůru'!"
"Hlavu vzhůru?" opakoval po ní divoce Ignácius. "Kdo ti zasel do hlavy tuhle duchaprázdnou veteš? Odmítám 'pozdvihat hlavu'. Optimismus mě plní ošklivostí. Je to zvrácenost. Od chvíle člověčího pádu je jeho jediným případným stavem ubohost."
Něco ve mně by rádo asi dalo i plných pět, ale většina je přece jen proti. Ignácius Reilly je totiž tak vychcaný a protivný hlavní hrdina, jak se nevidí a je absolutně neetické, jak mu pořád všechno prochází, jak pořád ničí všechno a všechny okolo sebe a on s ledovým klidem a absolutní lží do očí odvrací vše, co se na něj valí. Na jednu stranu je třeba ho obdivovat a smát se tomu, jak on se drze vysmívá všem okolo (no, vysmívá, spíš hrubě uráží), na druhou je mi prostě líto všech těch lidí okolo, kterým zničil život. Ale zas na třetí stranu, pokud byli tak hloupí a naivní, že se jím nechali obalamutit, asi dobře jim tak. Čte se to příjemně, jazykově je to na té nejvyšší úrovni. Chvíliemi to připomíná dokonce Mechanický pomeranč (odpornost hlavní postavy, pochopitelně nevraždí a neznásilňuje :) ), Díky Jeevesi (ledový klid a vylhat se ze všeho) nebo Hostující profesory (uvolněnost šedesátých let). Možná se k tomu někdy vrátím a tu pátou nakonec jen přidám, protože i teď nad ní pořád uvažuju...
Den kobylek byl na dosah, ale žádný Fénix se nevznesl z popele lidstva. Aj-vaj... Kdo zachrání mongoloidní ňoučata a houf pobloudilých sirot?
Četla jsem dávno a příměr, že se mi v některých situacích "zavírá záklopka" používám v duchu dodnes. :-D
Ne že by knížka nebyla čtivá, ale postava Ignácia mi byla tak odporná, že jsem to v půlce zabalila.
S touhle knížkou jsem se nějak minula. Protrpěla jsem se jí před mnoha lety z úcty ke kamarádovi, který mi ji s nadšením půjčil, a už se k ní nehodlám vrátit. Asi na ni nemám záklopku...
Fakt sem se bavil. Prostě americkej Švejk a jeho neskutečný kokotiny kontra dzí us... jak bojoval s párkařským vozítkem a přitom bokem filozofoval o smyslu všeho, když jej zeFkovali zákazníci, ta jeho věčná záklopka, hádanice s "vyvolenou" aktivistkou i konečná happyendová "záchrana - jdem dobýt svět". Prostě paráda. :-)
Kniha Spolčení hlupců je moje srdeční záležitost. Dostala jsem se k ní v pubertě, byla to moje první opravdu dospělácká knížka. Možná proto mě tak ovlivnila. Od té doby jsem ji četla už mnohokrát a mnohokrát ještě číst budu. Sedne mi jak p.... na hrnec a nikdy se neomrzí. S Ignáciem mám až znepokojivě mnoho společného (gumovou rukavici pod polštářem zrovna ne, spíš postoj k ostatním lidem). Pro mě jasná jednička navždy.
Táto kniha bude vo mne rezonovať ešte veľmi dlho. Tak nesympatickú hlavnú postavu bude ťažké nájsť v inom románe. Spolu s nevtipnosťou a prvoplánovým humorom vo mne zostáva pocit, že kniha mala zostať nevydaná - byť vydavateľom, tiež ju odmietnem. Napriek tomu si svojich priaznivcov nájde, ale mňa kniha obsahovo, myšlienkami, štýlom, druhom humoru a vlastne všetkým minula širokým oblúkom. Napriek tomu to literárny odpad nie je. P.S. "Velebnosti, to je hnus."