Staré pověsti české
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245163/bmid_stare-povesti-ceske-245163.jpg
4
1847
1847
Staré pověsti české vycházejí ve dvojím vydání, jak s původním Jiráskovým textem a Trnkovými ilustracemi a tak s obrázky z Trnkova stejnojmenného filmu s krátkými slovesnými pasážemi. Staré pověsti české, inspirované Kosmovou kronikou a Kronikou českou Václava Hájka z Libočan, napsal Alois Jirásek v roce 1894 již jako zralý autor a knihu věnoval Františku Bartošovi. Česká mytologie je i významnou součástí tvorby filmového tvůrce, ilustrátora a malíře Jiřího Trnky. Loutkový film Staré pověsti české z roku 1952 se těšil velkému mezinárodnímu ohlasu a získal mnohá zahraniční i domácí ocenění. O devět let později pak vznikly ilustrace k Jiráskovým pověstem a knížka se dočkala několika českých i cizojazyčných vydání. Poprvé vyšla v roce 1961 v SNDK. Film se stal součástí poslední výstavy v hlavní budově Národního muzea v Praze, které zde končí svou činnost před dlouholetou rekonstrukcí a při příležitosti této výstavy vychází nyní i kniha konečně v takové podobě, jakou si zaslouží. Vydání zhotoveno podle předlohy vydané v nakladatelství Jos. R. Vilímek v Praze... celý text
Přidat komentář
Ačkoliv některé pověsti jsou třeba slabší a hlavně poslední část s proroctvími mě moc nebavila, protože se proroctví pořád dokola opakovaly, je nutno říct, že to je klasika - a tu by měl přečíst každý Čech. I tyto pověsti o nás hodně říkají jako o národu a myslím si, že pro určité národní sebeuvědomění je zcela nutné, abychom věděli co možná nejvíce o naší historii a o tom, co si povídali naši předci. Navíc je to psáno krásnou češtinou - rozhodně tedy stojí za přečtení.
Jedna z knih mého dětství a zároveň kniha, která se může číst v každém věku. Dovolila bych si tvrdit, že patří mezi nejzdařilejší Jiráskovy práce. Vtiskl ji osobité básnické hodnoty a do popředí při tom vysunul moment národní a vlastenecký. Ponořila jsem se do četby a oživila v sobě jeden z nejranějších a nejsilnějších čtenářských zážitků. K tomu ilustrace pana Trnky, prostě klenot. Doporučuji ke čtení .
Citát: Šťastná buď , o vlasti milá, siliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré, dobré právo své. Mohutniž pokolení tvé prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly.
Příběhy z kamenného fondu české literatury vyprávěné archaickým jazykem, vážné a ponuré, obklopené aureolou tradice a povinné četby. Ale když je milujete, není co řešit!
Česká klasika, kterou jsem (já, ostuda) četla poprvé až teď v dospělosti.
Nejvíce mi daly zabrat pověsti z doby křesťanské. Přišlo mi, že byly napsány nejtěžším jazykem.
Není to úplně nejlehčí kniha na čtení, tudíž chápu, proč je kniha pro studenty, kteří ji musí číst povinně, utrpením.
Každopádně by si knihu dle mého názoru měl přečíst každý Čech.
Tak jsem si jako dospělá přečetla staré pověsti od Jiráska a pár věcí mě překvapilo. Už to členění na pověsti z doby pohanské (praotec Čech atd.), z doby křesťanské a starobylá proroctví. Nejvíc čtivá a nejznámější jsou ty pohanské. Starobylá proroctví nebyla nic pro mě, těmi jsem se musela docela prokousat. Asi proto jsem si z dětství vůbec nepamatovala, že tam jsou. Další překvapení se týkalo jazyka a "čtivosti". Jirásek psal překvapivě poutavě, líbily se mi hlavně jeho popisy přírody. Můžu jen doporučit.
Jako žák základní školy jsem Staré pověsti české absolutně nesnášela. Když jsem dostala povinně na výběr jednu pověst k referátu, byla jsem nešťastná jak Šafářův dvoreček. Teprve až v době dospívání a dospělosti jsem pořádně pochopila poslání každé konkrétní pověsti, které v sobě ukrývají. Je to jeden z pokladů české literární tvorby a měl by si ji přečíst každý Čech. Rozhodně doporučuji.
Toto byla opravdu povinná četba? Tak to jsme teprve byli pořádní čtenáři. Každou větu pořádně a pomalu přečíst, aby člověk pochopil význam. Přiznám, dala mi zabrat. Na druhou stranu je to ale zase něco jiného, takový starý jazyk. Občas se prokousat skrz bitvy bylo utrpení, ale třeba Jánošík nebo Boží soud byla radost číst.
(SPOILER)
Praotec Čech
Jednou žili bratři Čech a Lech. A tam kde žili se kradlo, zabíjelo a různé takové věci.Řekli si, že budou žít jinde. A dali se na výpravu, potřebovali si odpočinout, a protože už byla noc, tak nic neviděli. Jak se vzbudili, zjistili, že před nimi je zem nikým neobydlená a usadili se. A proto se naše zem jmenuje Čechy.(podle praotce)
Silný Bivoj
Král Krok měl tři dcery. Kazi, Tetu a Libuši. Jak dívky rostly, chtěly se vdávat. Na království zaútočil nebezpečný divočák a všichni se ho báli. Bivoj, velký a urostlý muž, přepral divočáka . Tím zapůsobil na Kazi a ta si ho vzala za muže. Libuše byla nejchytřejší a Teta si koupila zámek, ze kterého kouká na moře.
Libuše a Přemysl
Libuše převzala vládu po otci a založila Prahu. Donesly se k ní stížnosti, že by měl vládnout muž. Vyslala koně s posly, a tam kde se kůň zastaví, bude Libušin ženich. Zastavil se u orače polí, který se jmenoval Přemysl. Libuše si vzala Přemysla Oráče a žili šťastně až do smrti.
Dalibor
Dalibor z Kozojed byl ten nejlepší šlechtic v okolí.
Tak se k němu stěhovalo více a více lidí.
To se však nelíbilo ostatním šlechticům, proto ho zavřeli do věže v Praze, za zradu. Ve vězení měl hodně času a tak se naučil hrát na housle. Hrál krásně, a vždy když poslal košík dolů, tak mu lidé přispěli. Soud rozhodl o smrti Dalibora. Od té doby je ve věži (Daliborce) ticho. Je přísloví, nouze naučila Dalibora housti.
Nedokážu dost dobře popsat jak hluboký vztah mám k této knize a hlavně k příběhům, které jsem si zamilovala už odmala. Blaničtí rytíři, Dívčí válka... Poprvé mi knížku četla babička, když jsem byla ještě hodně malá a já ji proto mám i dost spjatou s její osobou.
Tuto knihu jsem dostal jako dárek, coby dítko školou povinné. Mohl jsem být tak ve čtvrté třídě. Tahle kniha pro mne byla něco jako svátost, byla velká, do postele jsem ji tahat nesměl, takže se dala důstojně číst jen u stolu.
A byla to paráda, skvěle dokreslená ilustracemi Věnceslava Černého (Ilustroval také raného Vinnetoua, když byl ještě Winnetou).
Miloval jsem Žita a jeho kousky, zlobil se nad Ctiradovou hloupostí, ač to bylo okouzlení, sdílel lítost v loučení Českých bratří s rodnou hroudou, nebo se bál ve Faustově domě.
Teprve v odrostlejších časech jsem začal chápat rozdíl mezi historickými freskami a nepříliš akčních pohádek pro dospělé, zahalené do hávu starobylejšího jazyka, který sice nenadchne soudobého čtenáře, ale připomene hrdost těch minulých.
Je přece nádherné nechat se při vyprávění příběhů unášet představami, jaké to tehdy asi bylo a kde se zaleskne zrnko pravdy.
A když už nic, tak alespoň připomínka, že jsou to staré české pověsti, vyprávěné všem, kteří jim s hrdostí chtějí naslouchat.
Doporučuji :)
Během novoročního výstupu na Říp jsem dostala chuť na Staré pověsti české ;)) Člověk plno pověstí zná, ačkoliv knihu nečetl. Příjemné čtivo, návrat ke kořenům.
Knihu jsem četl naposledy na základní škole, kdy jsem jí byl schopen číst i každý rok. Když jsem jí však uchopil po letech, divil jsem se, jak mne to jen mohlo bavit. Z velké části je to určitě zastaralou češtinou. Dalším důvodem je pak nudnost některých z příběhů, kterých dílo nabízí opravdu několik. Kniha určitě klasika je a měla by projít rukama každého Čecha, ale pokud neholdujete archaismy, opětovné čtení raději vynechte.
Neznám lepší zpracování českých pověstí než toto. Kniha obsahuje známé pověsti (O Libuši, Praotci Čechovi), ale také téměř neznámé, které ovšem stojí za čtenářskou pozornost. Alois Jirásek hold psát pověsti uměl.
Krásné pověsti naší minulosti. Jsou to příběhy pěkně napsané, poutavé a určitě stojí za pozornost.
Je velice důležité, připomenout si ty naše slavné pověsti. Neznalost těchto příběhů je jako neumět číst nebo psát.
Pověsti o Starých pověstech praví, že jde o knihu nudnou, rozvleklou, modernímu čtenáři nic nenabízející a kupu dalších nesmyslů, které jsou i nejsou pravdivé. Jsou i nejsou podle toho, jak se Staré pověsti jeví čtenáři. Ano, jak knihu hodnotí čtenář záleží na čtenáři. Já - čtenář hodnotím tuto knihu velmi, velmi pozitivně a i když bych mohl o této knize napsat ještě mnoho pozitivního, tak to neudělám, abyste po přečtení Starých pověstí neměli pocit, že nejlepší na této knize je tento můj komentář. Což neznamená, že by Staré pověsti byla špatná kniha (kdyby byla, nehodnotím ji velmi, velmi pozitivně), jen to svědčí o vysoké kvalitě tohoto mého komentáře. A nejen jeho.
Jirásek za solidních pět a Černý za pět třikrát podtržených.
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Důležitá kniha od neuvěřitelného Aloise Jiráska. Kdo měl tu čest seznámit se s ním blíže tuší, jak geniálním spisovatelem byl. Vrcholem jeho životního díla je "Temno" ale právoplatně je nejznámější a nejčtenější z jeho knih právě tato. Jeho fascinace historií a umění ji přizpůsobit modernímu čtenáři (což tedy pro Temno příliš neplatí) je právě v této knize neuvěřitelné. Historie Českých zemí mě nikdy příliš nezajímala a jediným zdrojem, který z těchto mýtů, fikcí a legend mám pochází právě z tohoto národního pokladu.