Staré pověsti české
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/307199/mid_stare-povesti-ceske-pdI-307199.jpg
4
1843
1843
Staré pověsti české jsou nejznámějším převyprávěním naší dávné historie. Při psaní této knihy čerpal její autor jak z lidové slovesnosti, tak z historických pramenů. Kniha je rozdělena na čtyři části: Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, O staré Praze a Ze starobylých proroctví. Dočtete se o praotci Čechovi, o Krokovi a jeho dcerách, o Libuši a Přemyslovi, o Dívčí válce, o králi Svatoplukovi, o knížeti Daliborovi a mnoha dalších známých pověstí. Poprvé vyšla roku 1894 a od té doby se dočkala velkého množství reedic.... celý text
Přidat komentář
Kniha je bezpochyby zajímavá jak pro děti, tak pro dospělé. Je zajímavé seznámit se s pověstmi, které dřív kolovali o naší zemi a je zde i kousek pravdivé historie. Určitě stojí za to si knihu přečíst.
Přidala jsem si knihu do čtenářské výzvy jako přeloženou do angličtiny a raději podávám důkaz : vyšla pod názvem "Old Czech legends v Londýně : Forest Books, 1992.
Toto dílo je jedno z nejpopulárnějších Jiráskových knih. Je to taková pomyslná vstupní brána, kterou vcházíme v Jiráskovo podání českých dějin. A i když se trochu hůře čte, je to skutečný literární klenot.
Naprostá klasika, ve které člověk najde mnoho inspirace při psaní fantasy a historických povídek...
Odkud jako národ pocházíme? Tuhle otázku už si kladla pěkná řádka historiků a také spisovatelů ... a částečně díky nim, je tak naše ranná historie "obalená" spoustou mystifikací, fabulací a nejasností. Třeba Kosmova kronika byla původně psaná pro zábavu a příběhy o Přemyslovi a Libuši nebo o Dívčí válce mají základ daleko hlouběji v historii - v antických mýtech a pověstech, ... známým fabulátorem byl i Václav Hájek z Libočan a podobně je na tom i pan Jirásek, pro mnohé (i pro mě) překonaný autor a velký fabulátor českých dějin.
Ovšem na druhou stranu, přistoupím-li k této knížce jako ke knize pohádkové ... připouštím, že je to (jak píše "jprst": asi jediné Jiráskovo dílo, které jsem přečetla se zájmem, bez nucení a občas se s mými potomky k němu vracím) ... mám ho ve své knihovně (mimochodem pěkně ilustrované vydání) a myslím, že tam i patří :-).
Můj první zápis ve čtenářském deníku byly právě Jiráskovy Staré pověsti české. :-) Nemyslím si, že by byly psány nějakým moc těžkým jazykem - po pár stranách si na to člověk zvykne a je to čtení takové..... Autentičtější. A o to přece u knihy jde...
Tuto knihu jsem poprvé četla ještě na základní škole a teď jsem se k ní vrátila. Je psaná složitějším jazykem, nečetla se mi moc dobře. Nicméně si myslím, že přečíst by si ji měl každý, patří do českých knihoven, byť zděděná po babičce a dědovi:).
Snad jediné Jiráskovo dílo, které jsem přečetl se zájmem, bez nucení a dokonce se k němu občas s mými potomky i vracím. Domnívám se, že jeho znalost nebo alespoň povědomí o jeho obsahu patří k základnímu vzdělání.
Strašně nezáživně psáno, kniha se četla dosti špatně. Mám radši převyprávěné verze.
Bohužel, zatím to nejhorší co jsem od Jiráska četl. Nemám rád takhle učebnicové krátké texty, které jen narychlo zrekapitulují příběh a hned se jde dál. Raději se vrátím u Jiráska k jeho delším pracím. Kdysi jsem měl Staré pověsti v komiksové verzi, ta se mi líbila víc. Zvláště obrázek kterak kouzelník Žito pojídá Němce.
Jsou knihy, které prostě do knihovny patří a nemá smysl je hodnotit. Jako nemá smysl hodnotit vyhlídku z okna, ze kterého člověk kouká už padesát let. Bez starých pověstí českých by knihovna nebyla úplná. Tečka.
Kniha patřím k těm lepším z povinné četby. Mě osobně bavila a pověsti byly zajímavé...
Dobré historické čtení, i když ve velmi složitém jazyce, který se ovšem dá pochopit, pokud člověk chce. Alespoň něco ze Starých pověstí českých by mělo patřit do našeho povědomí.
V dětství jsem četla opakovaně, příběhy mě fascinovaly, některé i trochu děsily, i ta archaická forma přispívala k pocitu tajemna a nadpřirozena.
Tenkrát asi nejoblíbenější pověst o Bruncvíkovi.
Hodně na mě působily realistické, někdy až strašidelné ilustrace Věnceslava Černého.
S Petiškovými řeckými bájemi jsem spláchl také ty Jiráskovy české. Docela jsem se těšil, přeci jen jsem ze základky už dost dlouho... Byl to omyl. Utahané historky tak nasmrádlé patosem obrození, že je to skoro k nevydržení. Brunclíkova Odyssea tomu dává korunu. Spát jsem šel skoro s pláčem. No nic, znát bychom to přesto měli, už pro to srovnání...
Když čtu komentáře trošku se divím, že tato kniha je takto hodnocena. Já osobně tuto knihu považuji za poklad české literatury, ať už kvůli jazyku jakým je napsaná, či kvůli těm pohádkám a víře v to, že jednou českou zemi zachrání svatý Václav se svým praporcem, Blaničtí rytíři apod. Není to žádná encyklopedie, podle které by se lidé měli učit, ale i tak se mohou poučit z příběhů a hrdinství, které Jirásek popsal.
Tuhle knihu jsme měli doma a otec ji otvíral jako poklad. Když jsem odešla z domu, pořád mi v mé knihovně chyběla, až jsem ji konečně v knize sehnala. Děti odrůstaly, pomalu se stěhovaly do svých domovů a já tušila, že když se s ní nechci rozloučit , musím koupit urychleně další dvě knihy, nebo se doma budeme rozčilovat, kdo si knihu vezme. Takže někde mají každý své auto, my máme každý své vlastní pověsti.
Jako literatura to není špatné. Text je většinou hutný, líčení dramatické, nudných míst pomálu. Pokud jde o výběr pověstí které Jirásek zpracoval, jde ovšem o nesoudržný slepenec. Nejstarší líčení se samozřejmě opírá o Kosmu, mladší o kde co. Líčení, které středověcí kronikáři zapisovali s pocitem, že zapisují reálnou historii (byť třeba nakrásně přibarvenou nebo různě interpretovanou) doplňují vyslovené báchorky a lidové zkazky, které samozřejmě s nějakou reálnou minulostí nemají nic společného (Ječmínek, Bruncvík, Opatovický poklad atd.). Všemu nakonec nasazují korunu už úplně nesourodá proroctví, která knihu uzavírají. Za mě, přečíst si Hájka, Kosmu nebo třeba Dalimila přímo je daleko zajímavější, než tyhle podivně vybrané a romanticky přežvýkané historky...
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Přiznám se že knihu už bych nepřečetl, ale dostala se ke mě audiokniha s vypravěčem Rudolfem Hrušínským a to prostě nešlo nepustit. Doporučiji.