Staré pověsti české
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77945/stare-povesti-ceske-77945.jpg
4
1848
1848
Staré pověsti české popisují události z české historie založené na lidové slovesnosti a historických faktech. Kniha vyšla poprvé již v roce 1894 a s výjimkou období protektorátu vychází opakovaně dodnes. 14-733-77
Přidat komentář
Staré pověsti české jsou tím dílem, které může za to, že je Jirásek vnímán jako autor, jehož díla se čtou náročně a jejich přelouskání vyžaduje značné odhodlání a úsilí. Přestože ve skutečnosti tomu tak není. Jirásek vás naopak dokáže pohltit a vtáhnout do života svých románových hrdinů. Jenže, co naplat? Převyprávění příběhů z Kosmovy kroniky do souboru pověstí se skutečně čte nesmírně těžkopádně a přihlédneme-li k tomu, že se této četbě nedá utéci při školní docházce, čelí pak Jirásek značnému čtenářskému strachu z jeho dalších knížek. Což je velká škoda, především pro čtenáře samotného.
Klasika a povinná četba na základní škole. Musím přiznat, ze tenkrát jsem se u toho trochu nudila, četla jsem, protože jsem musela. Neškodilo by možná se k tomu teď vrátit.
Zlatý fond české literatury - má 3 části:
staré pověsti české /např. O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Libuši.../
pověsti doby křesťanské /např. O králi Svatoplukovi,O králi Václavovi IV.../
ze starobylých proroctví /např. Sibylina proroctví, Blaničtí rytíři.../
Další z knih, které by neměly chybět v naší knihovně.
Naše kořeny. A své kořeny by měl znát každý. A pečovat o ně. Protože z nich rosteme.
Klasika, kterou by měl každý znát. Četla jsem i se syny a oba překvapivě zaujala.
Staré pověsti čeké - nejznámější kniha Aloise Jiráska. Vlastenecky podaná. Vycházejí i z růzkých středověkých kronik. Jirásek zde skvěle skloubil mýty a pověsti spolu s historickými fakty a události. Spolu s husitskými trilogie je toto moje oblíbená kniha od Jiráska a stejně dobře čtivá.
Druhá kniha od Jiráska v mojí statistice. Těžkopádná čeština, některé dějově zajímavé jiné méně. Čtivé to moc není, tomu odpovídá i čas, než jsem se prokousal na konec (2 měsíce). Mám za sebou i Psohlavce a to bylo něco úplně jiného, přečteno za pár dní. Češtinářsky určitě zajímavé pro školáky, aby si uvědomili, jakou podobu čeština taky mohla mít a kam se za dlouhé roky posunula, ale v rámci povinné četby bych nenutil číst celé - jednu, dvě pro jazykovou ukázku, zbytek převyprávěný do současné češtiny, aby to bylo stravitelné.
Klasika, kterou by měl každý znát, jako nedílnou součást naší historie. Pravda, není to psáno na dnešní poměry už úplně čtivým jazykem, ale přelouskat se to dá. I když dětem je to lepší trochu převyprávět než poctivě číst.
Určitě kniha, kterou by si každý Čech s kapkou vlastenectví v krvi měl přečíst. Přestože je napsaná starou češtinou, Jirásek občas volí i zajímavý slovosled, informace jde pochopit z kontextu. Na spisovatelově stylu jsem si všimla i neustálým nutkáním, psát i dva odstavce o přírodě. Ano, je sice hezké myslet na Matičku přírodu, ale osobně mě tyhle opisy úplně nezajímaly, protože jsem se chtěla dopracovat k jádru příběhu.
Jde většinou o ne-zvlášť zapeklitou zápletku, pod vrstvami popisů se většinou skrývá prostý příběh, o hrdinství a čestnosti, občas i o nějakých těch úplně nepozitivních vlastnostech. Nějaké byly o náboženství, ty mě úplně nebavily, naopak jsem byla mnohem napnutější u těch dobrodružnějších částí. Celkově by si ale z tohoto národa, měl tyto pověsti každý přečíst, aby se dozvěděl základní informace o té naší české zemi.
Když jsem v knihkupectví viděla toto vydání, neváhala jsem a knížku si koupila. Poprvé jsem ji dočetla až do konce. Právem patří do povinné četby a každý Čech by měl znát alespoň základ pověstí. Ilustrace jsou úžasné a dělají z knihy pravý poklad.
Kniha se mi líbila. Knihu jsem četl už dvakrát a ke knize se určitě ještě vrátím, abych si oživil jednotlivé pověsti. Kniha je určena pro mládež, nicméně si knihu oblíbili také dospělí čtenáři. Alois Jirásek čerpal z kroniky Kosmovy, Dalimilovy, z kroniky Václava Hájka z Libočan a dalších pramenů.
Líbily se mi také ilustrace.
Citát z knihy, z pověsti Boží soud:
Sem do té prostory přivedli Kozinu. Kolem se vše utušilo. Smutným tichem jen vzlyk a pláč Kosinovy rodiny a jeho krajanů se ozval. Sám mladý hospodář, stanuv pod šibenicí, políbil kříž knězem mu podaný a naposled se kolem rozhlédl, po svých lidech, po zástupu. A vtom uzřel mezi důstojníky na koni také toho, jenž by příčinou všeho – Lammingera. Kozina se vzpřímil, podíval se mu do tváře a vtom už volal velikým hlasem, jenž se jasným vzduchem mrazivého dne jasně rozléhal: „Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží. Hin se hukáže, kdo z nás - “ Vtom se velící důstojník vzpamatoval. Obnažený jeho kord se zableskl vzduchem, kat podtrhl a Kosinův hlas umlkl. Navždy. Jana Sladkého, nazvaného Koziny, nebylo naživu. Na smrt bledý hleděl na něj Lamminger, ale již obrátil koně a jel rychle do města. Chodové a lid kolem klečeli a v pohnutí a rozčilení modlili se z té duše za nebožtíka. Plakali a vzlykali nejen lidé z Chodska, nýbrž i cizí, a plni vzrušení opakovali si, jak ten Chod pozval trhanovského pána na boží soud.
Staré pověsti české jsou podle mě základ, který by měl každý čtenář alespoň trochu znát. Sama vím, že jsem nějaké ty zjednodušené četla v první třídě na základce, ale nepamatovala jsem si z nich prostě nic. Povinná četba na střední mě ale donutila přečíst si i něco od známého, staršího, proslulého autora Aloise Jiráska. Byla jsem tedy nucena zaběhnout do knihovny, probrat se všemi svazky a najít to, co jsem potřebovala, což se v jednu chvíli zdálo i jako nemožné.
Těžko říct, co… Jinak, úplně jinak. Kniha mě moc nebavila a četla se mi poměrně složitě. To je rozhodně tím jazykem a stylem, nejsem na něj tolik zvyklá. Když jsem něco přelouskala, musela jsem se zase vrátit na začátek, protože můj mozek neměl sebemenší tušení, kam až se děj posunul a co se v tu dobu všechno stalo.
Kvůli následující písemce z českých pověstí jsem si musela pamatovat i ty nejdrobnější detaily a přečíst to celé během jednoho dne (protože jsem to naprosto inteligentně a velmi chytře nechala až na poslední chvíli, ostatně jako vždy).
Jiráskův styl je taková klasika, která je sice pěkná a která se mně osobně díky té originalitě dost líbí, ale těžko se to čte, to prostě opravdu nedokážu popřít.
Staré pověsti české rozhodně patří do základu knih každého čtenáře, alespoň si to myslím. Jen se ale připravte na to, že příběhy vás sice zaujmou svým dějem, ale budete se muset plně soustředit, aby vám něco neuteklo, jinak to můžete číst znovu.
Tři z pěti, pro mě to byl průměr zařazený do povinné školní četby a odškrtnutý bod z mého seznamu knih, které musím přečíst před smrtí.
četla jsem "kdysi" ve škole, a co vím a co mi utkvělo v hlavě, že se Jiráskovy pověsti četly těžce - to třeba Cibulovy se četly dobře
Starým jazykem psané staré pověsti české, znovu ožívající známé příběhy, pěkné čtení......
Četla jsem v říjnu 2012. Podle mých poznámek:
Něco známé, ale překvapilo mne, kolik je toho pro mne nové.
Zajímavé, i když pověsti.
Hezky se čte.
Povinně pro každého, je ostuda, že málokdo tyhle pověsti z kořenů českého národa zná. Mám ji v knihovničce a ted' už do ní nahlíží i Můj osmiletý syn :D
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Je to klasika, pověsti jsou pěkně napsané, jen starší verze jsou staročesky, a tak by s tím možná měli někteří čtenáři menší problém. Za mě ale super kniha, ale nám přibližuje naši historii a hrdost českého národa.