Stehlík
Donna Tartt
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420676/bmid_stehlik-6si-420676.jpg
4
529
529
O životním příběhu Theodora Deckera lze s trochou nadsázky říci, že je především příběhem osudových ztrát a nálezů – teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění jej v raném mládí připraví o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík. Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel – od Andyho, intelektuálního syna zámožné newyorské rodiny, přes dobromyslného postaršího starožitníka Hobieho až po živelného ukrajinského imigranta Borise –, odkloní Theův život směrem, o jakém se mu do té doby ani nesnilo, a neoddělitelně jej svážou nejen se světem umění, ale i se světem zločinu.... celý text
Přidat komentář
14 minut po půlnoci dočteno, uff :) Tahle kniha mi dala zabrat. Četla jsem ji od května na etapy s přestávkama, protože kvůli tloušťce jsem ji nebrala na výlety a dovolené... Knihy přes 400 stran asi nejsou pro mě. Přesto nelituju, čtení jsem si užívala a temnotu celého příběhu hltala pomalými doušky. Viděla jsem kdysi náhodně film Stehlík a velmi mne zaujal. A protože mám knižní předlohy často raději než filmy (např. Gejša), tak jsem si Stehlíka rezervovala v knihovně aniž bych tušila kolik má stran. Ale stálo to za to.
"Protože, jestli z dobrejch činů může někdy vzejít zlo...? Kde je řečeno, že ze špatnejch činů taky vždycky vzejde jenom zlo? Třeba někdy... jsou ty špatný činy vlastně dobrý?..."
(SPOILER)
Když jsem knihu poprvé viděla, skoro jsem se zděsila jejím počtem stran, říkala jsem si, zda to nebude natahované a nebude to ztráta času. A nebyla!
Děj mě skoro okamžitě vtáhl, nebyli tam nudné pasáže a cely život Thea jsem si maximálně užila. Každá etapa jeho života byla něčím zajímavá a děj krasne plynul. Trochu mě mrzelo, ze jeho pobyt v Las Vegas ho svedl na takovou cestu životem (zejména jeho závislost), která jsem myslela, ze návratem do NYC pomine.
Je to vlastně tragicky příběh, ale díky Hobiemu měl alespoň trochu nádech domova a pocitu, ze všechno třeba nakonec dobre dopadne.
Bola by to naozaj super kniha, až na tie psychadelicke rozjimania hlavneho hrdinu, keď bol vo fáze užívania v podstate čohokoľvek.. tito časti ma naozaj nebavili. Inak veľmi zaujímavý román, ani ho neviem k ničomu, čo som doteraz čítala, prirovnať.
Těžká kniha plná utrpení, bolesti, ale i poznání. Myslím, že ji nejvíce vystihuje myšlenka postavy Borise, který uvažuje nad tím, že všechny špatné činy nemusí mít nutně špatné následky, ale že občas se i z toho špatného může stát něco dobrého. Je to o tom, jak se může člověk ztratit, o svobodě a zároveň o zajetí...Je to příběh o ničem a zároveň o všem.
Fascinující román! Mohu jen doporučit, nemohla jsem se od něj odtrhnout a jen četla a četla. Proto se pozastavuji nad jinými komentáři typu "do půlky do šlo a zbytek už nuda". Čekala jsem tedy zásadní zlom, ale nekonal se. Naopak mi po půlce kniha přišla ještě navíc napínavá. Nicméně tím nechci říct, že by byl začátek nudný. Ta kniha je neuvěřitelně čtivá a pokud jsem ji zrovna odložila, tak jsem nad ní přemýšlela. Ano, je tam hodně zdlouhavých popisů, ale nic co by rušilo, naopak - skvěle se čtenář dostane do děje - co asi cítí hrdina, proč se tak a tak rozhoduje, dokreslení atmosféry. Velmi mi to připomělo román Nadějné vyhlídky, který mne osobně velmi poznamenal a nemohu na něj zapomenout (narozdíl od dosti jiných knih, které mi prošly rukami a po letech ani nevím, že jsem je už četla). Stehlík mi zůstane v srdci navždy...
Vážně je mi to líto, ale tento příběh mě nezaujal, ke konci jsem se už nemohla dočkat, až bude vše za mnou - i když je kniha rozsáhlá,četla jsem ji neúměrně dlouho a prostě mě přestala bavit, vlastně už mě ani nezajímalo, jak to celé dopadne. Jak hlavnímu hrdinovi, tak stěžejní linii vyprávění jsem neporozuměla, možná jen nejsem umělecky založena, takže ani nemohu porozumět. Theodor byl postavou slabocha a snílka v jednom. Pokud je cílem knihy a příběhu vyvolání emocí, pak se zadařilo, i když ty mé byly veskrze negativní. Takové knihy získávají Pulitzerovu cenu?
Sice mě hlavní hrdina občas rozčiloval svou neschopností jednat a potřebou se neustále nechat unášet proudem, ale příběh budu ještě dlouho vstřebávat.
První půlka bezvadná, hltala jsem každou stránku a přála si jen číst a číst. Od dospělosti jsem se už jen trápila. Dočetla jsem v domnění nějakého vyššího poslání - které se ovšem nekonalo.
Nemohla jsem vystát Borise - znám ty typy, co se přisají na bezmocné a táhnou je sebou, zjevují se a opouštění, kam šlápnou, sto let tráva neroste, dobře si vědomi, že Theo za trochu lásky šel by světa kraj. Konec tento pocit ještě umocnil. Štěnice, nic jiného. Nevěřila jsem mu ani pozdrav. Vždy mu šlo pouze o svůj prospěch. Tatínek to samé v bleděmodrém. Snoubenka - bezcitná ledová královna.
Chudák Theo, měl to spočítané.
Velmi sympatická pěstounská rodina, měla jsem ráda tu "chladnou" maminku, která, jak se ukázalo, měla citu přehršel. Hobie byl miláček, odskákal to na všech frontách, a stále dokázal chápat a odpouštět. Kapitoly s ním, to jsem si doslova rochnila.
Bavila mě ta rozsáhlá souvětí, trysk myšlenek a asociací, pouze, když vykládal Boris, přeskakovala jsem. Taktéž "gansterskou" pasáž jsem nesnesla číst.
Překlep jsme našla jen jeden: hlas zaměněn na hlad, ale nečetla jsem každé slovo.
Dobré čtení, ale Pulitzerova cena..., jsou i lepší knížky.
Dlho som ju čítal, lebo ma veľmi nevtiahla do deja.
Musel som sa prinútiť, aby som ju dal do konca.
Kniha brak, film ušiel.
Je to příběh, jaké se rodí jen vzácně. Zaryje se hluboko pod kůži, zrychlí vám tep, vžene slzy do očí, na rty úsměv... To všechno dokáže Stehlík.
Dočetla jsem ji před pár minutami. Jen sedím a dívám se na obálku knihy, na ten obraz Stehlíka, který hraje v příběhu Donny Tarttové hlavní roli.
Vím, že to, co se ve mně ke konci knihy odehrávalo, nikdy nedokážu popsat. Dojetí, strach, přijetí pravdy hlavního hrdiny - je to čirá rozkolísanost citů. Vím, že se k posledním stranám ještě vrátím.
Knihu jsem četla tři týdny. Od samého počátku jsem věděla, že tato kniha je zcela unikátní, neskutečně hutná a prostoupená životem - jeho utrpením a zoufalstvím. Tarttová píše tak, že to není jako byste byli v rušném New Yorku - vy tam opravdu jste. Všechno to slyšíte a cítíte a vidíte. Místy je to dokonalejší než film. Vezme úplně všechno, co se dá (i to co se nedá) vymyslet a nahrne to na papír, aniž by to působilo zmateně.
Někdy jste přesycení a chcete být šetřeni. Možná proto se se čtením někdy loudáte, nebo dokonce sáhnete po jiné knize. A jindy se zase celý den těšíte na to, až do toho příběhu znovu spadnete. Až se necháte zavalit tím světem, kde je toho tolik, že doslova zapomenete na svůj vlastní.
Jedno je však podle mě jisté - pokud dočtete až tam, kde je jen prach, a z velkoleposti se během vteřiny stanou trosky - už knihu neodložíte.
Ta kniha má srdce, které tepe, nepřestává být lidské, žije, dusí se, pluje, šepotá,...
Mám pocit, že s touto knihou ve mně něco umřelo... Možná ne napořád. V tuto chvíli však pohlížím na svět duší Thea, se kterým jsem přeci jen strávila tři týdny a jsem jím naplněná. Není to příjemné, ale je to upřímné vnímání naší existence, naší upachtěnosti.
Kniha mi dala především příběh - napěchovaný vším, co se do něj vešlo. Brilantně napsaný příběh. Nasadila mi do hlavy věty a myšlenky, které se uvelebí i v mém deníku a budou mě provázet dál.
Když držíte v rukou Stehlíka, jako byste drželi jeden lidský (fiktivní) život.
Stehlík je velkolepý román. Znepokojující. Duši obohacující.
Komu však na konci zazpívá?
(Tímto komentářem jsem vypsala zhruba tak jedno procento toho, co na mě kniha přenesla.)
"Obrovské soužení, jemuž teprve začínám rozumět: nikdo nemá možnost si vybrat vlastní srdce."
Kniha je poměrně hutná a některé příliš detailní popisy jí ubližují. Ale na druhou stranu, když k tomu přistupujete jako k určitému způsobu ponoru, tak si vychutnáte vše do posledního písmenka. Vadily mi jen některé opakující se motivy, později to bylo až protivné.
Pokud se budete chtít do Stehlíka pustit, zvažte, že má bezmála 730 stran. Text je navíc velmi hutný, i když ne vinou rozsáhlých popisů nebo úvah. Vyprávění je srozumitelné a poutavé, jen zkrátka nezvykle, "kondenzovaně" detailní.
Příběh vypráví Theo Decker, 13letý kluk a později mladý muž, který v krátkém sledu přišel o milující matku, od které získal mimo jiné lásku k umění, a otce, jenž ho naopak obdařil nestabilitou a náklonností k návykovým látkám. To je ale hodně zjednodušené… Jakkoli se ve vyprávění vlastně (navzdory dramatickým okolnostem) den po dni zas až tolik neděje, má v sobě určitý magnetismus, který přesvědčuje k dalšímu čtení. Za tuto poutavost jsem byla odhodlaná udělit 5 hvězdiček i přesto, že mi kousíček těžko definovatelného fluida přece chyběl. Kdybych měla vybrat přirovnání ze světa filmu, který by se tematicky aspoň zčásti přibližoval, čekala jsem, že dostanu Následky lásky, a zatím přišel Crash… Přesto jsem Theovi upřímně přála, aby našel svoje místo v životě. Jenže předposledních 100 stran nečekaně přineslo změnu žánru a vzalo si příklad řekněme z Dívky hrající si s ohněm (autorka ji dokonce prostřednictvím Borise, Theova přítele, s náznakem despektu zmiňuje), aby vyústilo v Kamaráda do deště… Naštěstí závěr obsahuje ještě asi 30 stránek navíc, jenže v nich se čtenářovi sice zase dostává pár zajímavých myšlenek, ale také vysvětlování, kterého opravdu není zapotřebí.
Přes smířlivé vyznění románu mě takový skok mrzí a nutí hodnocení snížit. Varovat musím také ne snad přímo před překladem, ale rozhodně před až neuvěřitelně odbytou editorskou prací. Ačkoli tiráž uvádí kromě odpovědného redaktora dokonce i jméno korektora, obsahuje kniha trestuhodné množství chyb, které by byly ostudné i v brakovém titulu, ale u svazku ověnčeného Pulitzerovou cenou jsou nepochopitelné.
A já se přiznám ... Nebavilo mě to. Dočetla jsem do konce, protože nedokážu odložit nedočtenou knihu, ale bylo to trápení. A jsem ráda, že se můžu pustit do něčeho nového :-)
Stehlík se tváří jako opravdu hlubokomyšlenková kniha, která ve čtenářích vzbudí velkou dávku emocí, ale co se týče mě, tak v průběhu čtení mi přišlo, že se z velké části jedná skutečně jen o přetvářku. Pár úvah v knížce bylo brilantních, ale jinak se často bohužel stejně jednalo o myšleny, jejichž obsah byl skoro o ničem, opakovaly se, a taky mě v nich už štvalo Theovo poměrně obvyklé kňourání. Jak navíc psalo dost lidí, tak zajímavý děj se ztrácel ve vlnách informací neuvěřitelně detailního popisu, u kterého sice chápu, že měl na jednu stranu nejspíš být jakýmsi signifikantním znakem knížky a využitím autorčiných znalostí, ale na druhou to na mě působilo strašně úmorně. U postav jsem na vážkách, protože ač podle mého názoru byly napsány vcelku pěkně, tak snad každému tam musela být přidělena nějaká extra hardcore minulost a velice specifický charakter + životní styl, což dohromady sem tam dávalo pocit toho, že se postavy nacházejí za hranicí uvěřitelnosti. Dočtení Stehlíka ve mně zkrátka nic silného nezanechalo a kdyby byl jeho děj napsaný jinak, tak si myslím, že mohlo jít o daleko lepší počin.
Měla jsem obavy. Z recenzí, z tloušťky a také tíhy knihy :-)
První dlouhé souvětí, doplněné o další text v závorce, no... říkala jsem si, že toto asi nedám. Ale přijala jsem tuto výzvu a jsem ráda. Knížka mě vtáhla, vzala jsem si z ní to svoje a závěr byl nádherný. Zase něco trošku jiného, a proto mám literaturu ráda. Není jen o severských krimi, které čtete sice jedním dechem, ale naprosto nic vám nedají.
Moc jsem se na tuhle knihu těšil, ale výsledek je takový, no takový divný. Po přečtení vám zůstane v mysli taková divná pachuť. Nevím, buď jsem od knihy čekal víc, než mi mohla dát, nebo jsem si to nedokázal vzít, nebo jsem to nedokázal najít. Skvělý námět se utápí ve zbytečných detailech a záplavě slov. Miluji mnoha stránkové knihy, neb rád trávím čas s postavami a jejich myšlenkami, ale u této knihy tomu tak nebylo.
Slova, příliš mnoho slov, květnatých popisů, hlubokých úvah, někdy odnikud nikam, Boris, Pippa, Hobie...na bildungsromán trochu slabé, trochu přeceňované dílo.
Knihu jsem dostala a dlouho mi ležela v knihovně. Až v době karantény na ni přišla řada a velmi jsem se těšila, že budu mít dlouhou dobu co číst. Přiznám se ale, že mě to nadšení dlouho nevydrželo. Zpočátku jsem byla dost nadšená, i když jsem se musela několikrát vrátit k popisu katastrofy v muzeu a pořádně si přečíst, jak Theo přišel k obrazu a i tak mi to nebylo moc jasné. Weltyho monolog jsem ještě brala jako důsledek úrazu, ale podobně se to neslo v dalším pokračování knihy. Hodně často jsem se ptala " kde je obraz?".
Asi nejvíc mě bavila část u Barbourových, nakonec i ve Vegas. Ale konec - návrat Borise na scénu a Amsterdam byl pro mě zklamáním. Hodně, hodně slov o drogách, chlastu a nic mi to nevysvětlilo. Všude spousta náznaků, které se vinou celou knihou a spousta nakousnutých a naznačených odboček, volný prostor pro fantazii, ale zase až moc.
Nevím, nemůžu říct, jestli se mi to líbilo.
ještě mrknu na film, třeba se mi rozsvítí. Ale ten má podobně rozporuplné recenze.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena obrazy (umění) Amsterdam, Amsterodam nizozemské malířství Las Vegas
Životní příběh Thea a vlastně i Borise (alkohol, drogy) byl strašný. Samozřejmě ten začátek nelze změnit : být na nesprávném místě v nesprávném čase, kdy třináctiletý kluk nemá vůbec žádnou představu, co s ním bude. Přesto se fantazie Donny Tartt ukázala nevyčerpatelná až neuvěřitelná !!! Theo prožil ne jeden ale několik životů než pro něj
autorka našla pevný bod.