Stepní vlk
Hermann Hesse
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/146435/bmid_stepni-vlk-h49-146435.jpg
4
862
862
Román švýcarského spisovatele řeší krizi člověka dvacátých let, krizi, již vyvolala první světová válka otřesem víry v základní lidské hodnoty a navozením „neurózy generace“. V složité formě románu, komponovaného podle autorových slov „jako kánon nebo fuga“, nalezl Hesse možnost vylíčit v několikerém pohledu život padesátiletého intelektuála tehdejší doby, jemuž se přezdívalo stepní vlk, člověka, který hledá záchranu z tehdejšího „spořádaného hřbitova“ doby v romantickém útěku k umění, snu, lásce, přičemž propadá šílenství, z něhož je jen krůček ke zločinu. Doslov napsal Jiří Stromšík.... celý text
Přidat komentář
..., Bolo to na koncerte, hrali nádhernú starú hudbu, a medzi dvoma taktami, keď drevené dychové nástroje hrali piano, sa mi zrazu otvorili dvere onoho sveta,preletel som nebesami a videl som Boha pri práci, cítil som blaženú bolesť,
a ničomu na svete som sa už nebránil,
ničoho na svete som sa už nebál, so všetkým som súhlasil a všetkému
som dal svoje srdce.
Netrvalo to dlho, možno štvrťhodinu, ale tej noci sa mi to sem-tam vo sne vrátilo, a odvtedy, vo všetkých tých prázdnych dňoch to sem-tam skryto zažiarilo, niekedy som to celé minúty zreteľne videl ako zlatú božskú stopu prechádzajúcu mojim životom, takmer vždy bola hlboko ukrytá pod blatoma prachom, potom znova zasvietila predo mnou zlatými iskrami, akoby sa už nikdy nemala stratiť a predsa čoskoro hlboko zapadla...
Raz v noci, keď som ležal s otvorenými očami, začal som zrazu recitovať verše, príliš krásne a príliš zvláštne verše, aby som pomyslel na to, že by som si ich mal zapísať, ráno som si ich už nepamätal, a predsa ostali vo mne skrité ako tažké orechové jadro v starej krehkej škrupine.
Inokedy to prišlo, keď som čítal básne, keď som uvažoval o nejakej Descartovaj či Pascalovej myšlienke, potom to zas znovu zažiarilo a viedlo ma zlatou stopou vysoko do neba, keď som bol s milenkou...
Ach, tažko nájsť túto Božiu stopu v živote, ktorý vedieme, v týchto priveľmi spokojných, priveľmi bezduchých časoch, pri pohľade na túto architektúru, na tieto obchody, na túto politiku, na týchto ľudí..!
Akože som mohol nebyť Stepným vlkom a drsným samotárom vo svete, ktorého ciele sú mi cudzie, ktorého radosti mi nič nehovoria...!
~~~
(Stretnutie s bohom.）str.24/25
Bylo to zajímavé počtení, tento Stepní vlk. Pohledů na knihu může být mnoho, konec konců sám autor ve svém dovětku říká, že výklad knihy může být různý.
Kniha podle mého nemá být vnímána ani jako filosofický spis, ani jako návod k ukotvení sebe sama. Kniha je jakousi zpovědí pana Hesse, který ji psal jako padesátník pro padesátníky o padesátníkovi.
Stepní vlk pojednává o muži, který se octl ve špatné době, byl vytržen z kořenů, jeho zvyky, povaha, bytost sama byla rozštěpena. A právě snaha složit dohromady roztříštěné je hlavní náplní knihy. Hesse nepíše o tom, že „Já“ neexistuje, že je to prázdný pojem. Hesse podle mého spíše tvrdí, že duše není masivem, řekněme například kamenem, ale molekulami, ze kterých se onen kámen skládá. A když se duše roztříští, jednotlivé její prvky – molekuly – jsou neuspořádané a na povrch vyplývají náhodně a neuspořádané. Kniha je o složení této tříště dohromady – o stvoření kamene. „Já“ tedy podle Hesse existuje, nelze na něj však pohlížet jako na kámen a nic víc, ale jako na soustavu molekul složenou do podoby kamene.
Celá novela tak předvádí proces rehabilitace roztříštěného muže. Selekce prvků duše vrcholí a Vlk se stává opět plným, neroztříštěným. Kniha, myslím, spíše doufá najít příznivce, kteří ji budou považovat za jakéhosi přítele. Já tím přítelem rozhodně nejsem, ale i tak to bylo příjemné čtení.
Nemyslím si, že by kniha aspirovala býti pokračovatelem Nietzscheho, či Junga. Prvky jejich díla nalézáme v procesu rehabilitace, ale jedná se o aplikaci, nikoliv manifestaci, či extenzi.
Úvahy o sebevraždě samozřejmě nesly prvky samostatné filosofie a musím uznat, že myšlenka na sebevraždu jako hnací pohon pro odvahu, se mi zdála relativně přitažlivá. Nejsem si jist, do jaké míry je originální, ale zajímavá je. Stejně jako polemiky o hudbě, nesmrtelnosti – zde s Hessem nesouhlasím – a další.
Co se týká formy knihy, je… mno, pokud nic jiného velice zajímavá. Rámcování příběhu je zajímavé a neméně zajímavé je i prolnutí snu – je-li sen to správné slovo – a reality. Jazyk se mi zprvu zdál být poněkud obtížný na vnímání, ale po první třetině se problém vytratil. Jediné co by mne snad zajímalo je, zda byl Hesse jako malý brutálně bit pokud napsal větu kratší tří řádků. Protože se mi zdá, že se takovým vyhýbal jako čert kříži.
Opětné čtení po letech rozhodně nic neubralo na zážitku, spíše naopak, objevují se nové vrstvy....
Zprvu na mě Hesseho styl psaní velmi zapůsobil - úvod psaný uvědomělým měšťákem a zejména Traktát o Stepním vlku. Autor se nebál experimentování se stylem i s dějem, který ještě mezi válkami nebyl zas takovým zvykem. O filosoficko-psychologických myšlenkách předávaných v knize jsem nejdříve uvažoval jako o verzi Nietzscheho "for dummies" spojeného s jungiánskými archetypy (zejména "já" a "stín"), a ten styl podání mi celkem vyhovoval.
Ale... čím dále jsem se v knize prokousával, tím více mi bylo zřejmé, že šíře toho, co chce autor pojmout, je příliš velká na dvě stě stran románu (snad by to šlo lépe básní?). Navíc hlavní hrdina stále více prosvítal jako autorovo alter ego (i biografické údaje sedí - protiválečný pamflet, žena se schizofrenií...), což by samozřejmě nemusel být takový zádrhel, kdyby se Hesse nesnažil popsat něco tak univerzálního jako lidskou duši a zápasy v ní. Jistě můžete namítnout, že o to více by byl jeho popis autentičtější - na mě to ale tak nepůsobilo. Naopak do dialogů sebe se sebou (Harryho s Hermínou) včlenil teze, které tím, že se autor jasně nedistancoval od hlavního hrdiny, působily ne zamyšlení, ale pocit samozřejmosti. Ať je to více jasné - několikrát v textu se objevuje myšlenka, že nic jako JÁ není. Myšlenka zcela logická, nicméně postavy (i v magickém divadle) to prezentují a přijímají s nesmyslnou samozřejmostí, i přestože stále operují i s "říší nesmrtelných". Tato říše nesmrtelných je asi ta největší kravina, která se tam mohla pro myšlenkovou udržitelnost díla dostat - v dialogu Harryho a Hermíny, který mi nápadně připomněl aktivní přitakávání společníků Sokratových i ve chvílích, kdy Sokrates řekne něco zcela nesamozřejmého a nelogického. Ať už je tato říše nesmrtelných míněna jakkoli, nedává samozřejmě smysl, pokud já není. Jak správně poukazuje bystrý český filosof-youtuber Antonín Dolák - je nesmysl tvrdit, že já není a s tím tvrdit, že tím, že to zjistíme, si pomůžeme - protože již není KOMU pomoci.
S postupem knihy se ztrácel i barvitý popis scén a magické divadlo na mě působilo velmi útržkovitě, černobíle a především násilně ukončeně.
Na druhou stranu ale Hesse dokáže být bystrým nejen v předpovědi Druhé světové války (i její příčiny v lidech), ale i v problematice vysoké a nízké hudby, původu a metafyzického účelu hudby (připomínající Nietzscheho Zrození tragédie), v popisu idealistického ducha němectví, v metafyzickém účelu humoru (na to klade Hesse obzvlášť velkou důležitost! a mně přijde, že to byla jedna z mála věcí, kde se filosoficky dostal až trochu za Nietzscheho - možná k Bergsonovi?) a v mnoha dalších tématech.
Bohužel však musím konstatovat, že o všem tom vám dokáže lépe a vlastně v podobném duchu poreferovat Nietzsche.
Stepní vlk bylo dílo svého času přelomové - je lákavé, protože v sobě obsahuje mnoho tezí, které můžou pomoci v jakémsi duševním "sebeuzdravování". Určitě to není dílo pesimistické, spíše naopak. Stále však zůstává dílem meziválečného období spojeným s duchem té doby a příliš spojeným s autorem. To, čeho si velmi cením na autorech beletristické literatury je to, že se ve svých knihách dokáží od sebe odpoutat, a tak vytvořit něco tak velkého a nádherného, že ani oni sami to nejsou schopni zcela pojmout. Dokázal to Hesse? Dokáže Stepní vlk žít i po smrti svého autora?
Komentár k raritnému vydaniu Stepného Vlka.
Vydavateľstvo- HEVI. Vydanie v roku 1997.
Mám rád rôzne vydania kultových kníh a toto je práve jedno z nich. Román STEPNÝ VLK vyšiel v tomto vzácnom vydaní v roku 1997 vo vydavateľstve Daniela Heviera- HEVI. Keď som toto vydanie uvidel v jednom antikvariáte v Banskej Bystrici, ihneď som knihu kúpil. Hoci som román už mal kúpený v inom vydaní. Píšem to preto, pretože o tomto vydaní Stepného vlka som nenašiel na internete žiadne informácie.
Takže tento komentár nebude o tom ako sa mi kniha páčila, pretože to je téma na veľmi dlho. Je to skvelý, hlboký, psychologický román, ktorý máme v sebe sčasti viac-menej každý z nás. Aspoň tak to cítim...
No späť k vydaniu.
Obálka knihy je reprodukcia obrazu od Alexandra Bugana a návrh obálky je od Františka Jablonovského.
Preložila- Magda Takáčová, pričom básne preložil Daniel Hevier.
Prebal knihy: /konkrétne vnútorný prebal/
Áno, to je jeden z klenotov tohto vzácneho vydania. Na vnútornej strane prebalu nájdete mnoho úryvkov z tvorby Hermanna Hesseho, taktiež rôzne básne a kresby.
Vnútorný prebal zahŕňa:
napíšem to podrobne a všetko. Snáď to bude niekomu k úžitku...
- Báseň Stepný Vlk- originál v nemčine
- Angela Carter- Vlkolak- úryvok
- Hermann Hesse- Klingsorovo posledné leto- úryvok
- Hermann Hesse- citát
- kresba od Danglára na ktorej je Hermann Hesse
- Kejatan Kovič- Lov- báseň
- Daniel Hevier- Hessej- báseň
- Glaser Milton- karikatúra na ktorej je Hermann Hesse
- Igor Akimuškin- Podivuhodná zvířata- úryvok
- Hermann Hesse- citát
- Erazin Kohák- citát
- článok Rock a Hesse z magazínu- Magazine littéraire
- Hermann Hesse- O stepnom vlkovi
To je celý vnútorný prebal. Je tam toho dosť čo tam nájdete - a tak som to raz a navždy chcel podrobne opísať. Už len z úcty k tomuto dielu a vydaniu.
V závere knihy nájdete 5. stranový doslov, ktorý napísal Dušan Mitana.
Takže všetko. Je to tu a toto vydanie je raz a navždy podrobne opísané.
Ďakujem za túto možnosť.
Po Siddhartovi jsem čekala podobný příběh o duševním zrání, který se ovšem nedostavil. Respektive žádný vývoj jsem z Harryho nevnímala. Zpočátku vše začínalo slibně popisem podivína, jeho deníkem, postupně se ale setkáním s Hermínou začaly dít věci až moc divné na to, aby byly uvěřitelné. Nejspíš to měly být symboly, obrazy, jimiž spisovatel vystihoval hrdinovu duši, mně ale nic neříkaly. Konec byl už dočista pomatený.
Jsou v tobě dva vlci.
Jeden nechce žádnou přítelkyni.
Druhý chce ty labilní art hoes.
Jsi Harry Heller, hrdina novely Der Steppenwolf (1927) německo-švýcarského spisovatele Hermanna Hesseho.
"Svět tanečních a zábavných lokálů, biografů, barů a hotelových čajoven, který pro mne, poustevníka a estéta, měl v sobě stále ještě něco méněcenného, zapovězeného a ponižujícího, byl pro Marii, Hermínu a jejich družky světem vůbec, nebyl ani dobrý, ani zlý, nebyl hoden ani touhy, ani nenávisti; v tomto světě vykvétal jejich krátký dychtivý život, s ním měly své zkušenosti a v něm se zabydlily. Milovaly šampaňské nebo nějakou specialitu na grilu, jako našinec miluje nějakého skladatele nebo básníka, a na nový taneční šlágr nebo sentimentální, ufňukanou písničku nějakého jazzového zpěváka vyplýtvávaly tolik nadšení, uchvácenosti a dojetí jako našinec na Nietzscheho nebo Hamsuna."
Děsivé! Měla jsem sice trochu problém rozeznávat realitu a představy, ale ve výsledku mi to ani nevadilo. Je to napsané velice zajímavou formou. Harry Haller je pro mě jedna velká záhada, kterou si urputně přeji rozluštit. Kolikrát jsem se nachytala, že s ním soucítím. Jeho silný příběh mě zasáhl, ovlivnil a často na něj myslím. Traktát, který se mu dostane do rukou, je jedna z nejzajímavějších částí knihy, která se snaží otevřít oči Harrymu i čtenáři.
Je to poněkud těžká četba, ale tomu, kdo se rád hrabe v psychologii postav, doporučuji!
Žádná postava v literatuře mne dosud neobtěžovala tak, jak se to dařilo Stepnímu Vlku. Přemýšlel jsem a našel tři hlavní důvody, kvůli kterým si tuto knihu tak protivím:
1) Měl jsem chuť na prózu o životní krizi, ve které jsem predikoval precizní psychologický ponor do duševně rozdvojeného muže.
Přitom ponor do Hallerovi duše není tak zajímavý, jak by se mohlo zdát. Jeho světem je prý svět fantazie, ale té očividně moc nemá. Tolik ke krátkozrakosti kterou opovrhuje, ale sám se jí dopouští. Protiví se mu měšťácká pohodlnost, ačkoliv on sám ji využívá. Mluví o nespoutanosti a divokosti vlka v něm, který ho nutí žít mimo komfort a jaksi na hraně utrpení. Radši trýzeň než teplo domova. Přitom extrémem je pro něj naprostá banalita, po níž je schopný hned uvažovat nad sebevraždou. S větší nulou jsem se v knize dlouho nesetkal. Je to slaboch neschopný žít, protože se tak rád utápí v sebelítosti. Přitom je ve svém věku až hanebně nevyspělý. To by však nebyl takový problém, kdyby byl zvolen jiný přístup k tématu a jiná narativní postoupnost.
2) Hesse se rozhodl na prvních 30 stranách popsat Stepního vlka z pohledu měšťáckého synovce jeho bytné. Ten však oplývá jistou prozíravostí a je schopen alespoň hrubě vypozorovat Harryho dvojakost. Následně se popisuje Harry a později se Harrymu dostane do rukou traktát, který esejisticky shrnuje jeho rozpolcenost mezi dvěma světy. První třetinu knihy jsem byl nucen číst dokola něco, co jsem už předvídal po několika prvních stranách. Fázování mi tedy přišlo zcela mimo. Snad kdyby HH/SV více interakoval se svým okolím a čtenář si sám mohl domýšlet, kým protagonista je a proč se chová tak, jak se chová. Kéž by jemné nuance Vlkových projevů budovaly plnost, k níž bych sám docházel. Bylo by to vkusnější, než se prokousávat táhlými popisy toho, jaký protagonista je. Pravidlo je "Lepší ukázat než popsat a nejhorší je, když se dělá oboje."
3) Kromě obsahu knihy (toho, co se v ní děje a přístupu k tomu) mě obtěžovala i forma slohu. Tyhle ukňourané hloupé melodramatické výlevy ubohých nul se nedají číst. Nesnáším tuhle stylistiku "Bílých Nocí" či "Něžné" od Dostojevského či romantismu obecně. Hraje si to na hluboký cit, ale přitom je to tak strojené. Nikdo se takto nevyjadřuje. Chápu, je to umělecké dílo. Lidé se zde nemusí vyjadřovat tak jako ve skutečnosti. Já však tento sloh chápu jako nevkusný. Je to umělé, nepřirozené a nezřím v tom žádnou vzletnost ani hravost. Nemluvě o tom, že většina toho, o čem protagonista promlouvá se mi zdá být pouhým afektem labilního ubožáka, který nezaslouží příliš pozornosti ani ponoru do jehož mrzké situace.
Všechna ta pociťovaná negativa tvoří celek, jenž se mi zdá být vystavěn na míru přesně tak, aby se co možná nejpřesněji strefil spínač mého trápení. Mnohdy jsem se po skončení odstavce přistihl, že jsem při čtení přestával vnímat. Můj mozek to nechtěl snášet, ale já ho znovu a znovu uváděl do provazu, vracel se, četl pasáž znova a takto prodlužoval svou trýzeň.
Snažil jsem se to dočíst na doporučení kámoše a v domnění, že se dopracuji k fantasmagorickému konci zrcadlového divadla, na který jsem byl nalákán. Během čtení jsem vak trpěl a namísto toho, abych knihu zahodil, trávil jsem nad ní večery jen proto, abych se dopracoval ke konci, který mi nic z toho ani částečně nevynahradil.
Oceňuji jistou snahu o experimentálnost a import psychoanalytiky, jenže tato kombinace určitého obsahu a určité formy dohromady tvoří příliš nesnesitelný zážitek.
Spoiler!
Zpočátku to vypadalo jen na Platóna, ale později došlo i na sex a vraždění pro zábavu v Pekle magického divadla. Ti, kdož jsou chytří tvrdí, že jde především o víru. Horší než trpaslík je zrcadlo, zvlášť, když si ho nasměrujete proti vám samotným. Osobně bych doporučil se v sobě moc nepitvat, že Harry.
Jedna z těch dokonalých knih, které zasáhnou psychiku, pohladí po duši (nebo ji rozloží na stovky dalších) a zanechají zvláštní pocit. Skvělá kniha, moc doporučuji❤
Co se odehrává v hlavě samotáři? Proč se straní všech? Jak tráví čas zavřený ve svém malém světě čtyř stěn a starých knih? Dnes nám takto postiženým pomáhají sociální sítě, ale dříve byli lidé buď uzavření podivíni nebo ti, co v proudu slušnosti a přijatelných mravů vycházeli ven a dávali své společenské přednosti na odiv. A mezi nimi podivíni, astronauti samoty, kteří se dokázali sem tam probít ven a jako stepní vlci kroužit okolo. A právě o jednom stepním vlkovi, který se na chvíli zatoužil stát uhlazeným přátelským psíkem, je tato neuvěřitelná kniha, kterou však nemůže pochopit každý. To však nic nemění na faktu, že se jedná o zajímavé a nadčasové čtení.
Já doufala, že knížka je skutečně o stepním vlku a ono to je o sebelítostivém strejci, který obsedantně mluví stále jen o sobě. A to mě nebaví. Nedočetla jsem.
Myslím, že čtení klasiky není vůbec překonaná a zbytečná věc, naopak. Jen mám u mnoha autorů zbytečně bázlivou obavu z toho, že jsem na ně ještě moc "malá", že je nepochopím a neužiju si je tak, "jak bych měla", nebudu je číst tak, "jak by se mělo"...
Stepního vlka už mám na seznamu hodně dlouho, vlastně už od gymplu. Znovu mě k němu popostrčila profesorka na vysoké, která nám na konci zimního semestru řekla, ať s tím učením zas tolik neblbnem a ať si přečtení téhle knížky nadělíme pod stromeček. Zkouškové uběhlo, pak přišly státnice, já neustále blbla s učením a pak potkala v Srbsku jednu slečnu, která mi opět doporučila tuhle knížku.
Tak jsem se do ní pustila a je to naprostá pecka a já už konečně vím, že z knížek je zbytečné mít obavu, ať už je to sebevětší klasika. Užila jsem si každé slovo, našla v ní moře nádherných myšlenek a obrovskou vzpruhu. Vielen Dank!
Štítky knihy
zfilmováno německá literatura švýcarská literatura samota
Autorovy další knížky
| 2006 |  Stepní vlk |
| 2003 | Siddhártha |
| 2008 | Demian |
| 2005 | Narcis a Goldmund |
| 2012 | Hra se skleněnými perlami |
Komu se líbil Stepní vlk, tomu doporučím Křik. Místo hudby je spíš umění výtvarné...
https://www.databazeknih.cz/knihy/krik-73017
Hesse šel ale dál, nicméně na větší ploše.
Toto byl můj začátek s Hessem, když mě někdo pošťouchne, kudy dál, budu rád ( :