Tajemný Etrusk
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/139435/tajemny-etrusk.jpg
4
611
611
Hrdinou nevšedního dramatického příběhu z počátku 5. století př. n. l. je Etrusk, pocházející z řeckých měst Malé Asie, jehož putování sleduje autor z Milétu přes bojiště starého Řecka, Kypros a Salamis až k řeckým osadám v dnešní Itálii. Kniha sugestivně popisuje drsný život válečníků i přepych za zdmi bohatých měst, různé náboženské kulty, lidové zvyky i vznešené zábavy, a do těchto kulis zasazuje autor barvité vyprávění moudrého muže, jenž prožil život plný nebezpečí a vzrušujících dobrodružství a zemřel jako bohatý a vážený člověk.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Historické romány
Vydáno: 1972 , PráceOriginální název:
Turms, kuolematon, 1956
více info...
Přidat komentář
"Vidím-li trpícího člověka, myslím, že nedělám rozdíl mezi dobrým a zlým, vinným či nevinným, ale pomohu každému, pokud dovedu. Vždyť slunce svítí stejně na zlého jako na dobrého. Nevěřím, že jsem rozumnější než slunce."
Zabralo to celý srpen, ale stálo to za to. Po Sinuhetovi moje druhé setkání s Waltarim a opět naprostá spokojenost, i když oproti egyptskému eposu má tahle knížka více obtížných pasáží a namísto zkoumání sociálních paradigmat jsou zde řešeny různé životní filozofie; vše samozřejmě doplňováné historií dosud tajemného období pátého století před Kristem. Zde autor nejen poodkrývá všední život Etrusků a Římanů, ale zároveň si pohrává s vyvracením dosud platné glorifikace řecké demokracie a kultury. Čtenáři jsou navíc svědky pomyslného konce vlády bohů nad zemí - namísto nesmrtelných lukumonů, božských králů všech králů a potomcích hrdinů se k moci dere lid a obchod; jako by ze světa zmizelo všechno nadpřirozeno, víra ve znamení, osud a předurčenost (kdy jste naposledy šli na sever, protože jste tím směrem viděli letět větrem hnané pérko? Já taky ani jednou, ale teď to mám chuť vyzkoušet). Tajemný etrusk je oproti Sinuhetovi důrazem na mystiku velmi výrazný, kde v Egyptě bohy dehonestoval zdravý rozum, tam je nyní zdravý rozum dehonestován bohy; postavy ve Středomoří duchy považují za hybnou sílu právní i válečnou.
Pochválit musím také postavy, které jsou výborně vykresleny skrze dialogy i činy. Mnoho už bylo napsáno, ale opět musím kvitovat kněžku Arsinoé, ve které Waltari zhmotnil vše, co na ženách mužům vadí, načež jí dal tělo Afrodity a připomněl, jak snadno na to lze zapomenout. Ale spravedlivě jsou zde zastoupeni také muži s řadou špatných vlastností; válkychtiví, pošetilí, nedovtipní a naivní. Středobodem výčtu postav je samozřejmě titulní hrdina Turms, symbol hledání domova a štěstí, jehož žádné argumenty rozumu nedokáží přesvědčit, že nalezl domov. On čeká na okamžik, kdy štěstí skutečně pocítí, kdy spatří zemi, jezero, horu a lid a přijme je za své. Opět: podobenství rozporu rozumu a citu, lidstva a božstva.
Tajemný etrusk je jedna z nejkrásnějších knih, které znám - vtipná (Waltari je věčný košilatý komediant), rozvážná, hluboká a mystická. Skvost, pochybuji, že letos přečtu ještě něco lepšího.
"Obávám se, že jsem od tebe otěhotněla a čekám dítě."
"Ve jménu bohyně!" zvolal jsem překvapením, zaskočen ve svých plánech.
Začátek byl trochu těžší, ale nevzdal jsem to. Poznat postavy, národy a země dá trochu zabrat, ale odměnou je pak poutavý děj a zajímavé zápletky. Občas jsem se smál, protože některé situace i přes velkou propast času jsou nakonec stejné jako dnes. Určitě stojí za přečtení ikdyž kniha asi nebude pro každého.
Egypťana Sinuheta jsem už četl a myslím, že sáhnu po dalších knihách tohoto autora.
Audiokniha. Příběh mne zklamal, doposlouchala jsem jen díky skvělému přednesu. Očekávala jsem více běžného života té doby, o Etruscích jsem se toho moc nedozvěděla, převládaly osobní a milostné vztahy, zákulisí a božské tajemno. Často jsem vůbec nechápala pohnutky hlavních hrdinů, vytáčela mne vypočítavost Arsinoe a slepota (hloupost?) Turmse.
U této knihy je zapotřebí jednak nesrovnávat ji se slavnějším Sinuhetem, jednak se prokousat začátkem. Odměnou bude neuvěřitelná jízda plná historie, psychologie, filozofie, náboženství a mystiky, s níž se nebudete chtít rozloučit. Waltari opět nezklamal.
Monumentální historický epos z období antiky.Ukázka velkolepého vypravěčského mistrovství,i když místy zdlouhavé pasáže s dialogy postav se čtou obtížně.Při čtení popisu bitev,krajiny, jsem si připadal jako bych se v kině díval na výpravný historický dobrodružný film.Výčet antických bohů, rituálů a pověr,jejich vliv na myšlení lidí, vládců,je perfektně beletristicky zpracován tak,aby zaujal a nenudil.Z postav knihy je zvláště postava Arsinoé uvěřitelný obraz necitelné "zlatokopky", stejně tak hlavního hrdiny Turmse coby naivního"slabocha", který se nedokáže odpoutat od jejího zničujícího vlivu.Jeho vyprávění o svých dobrodružstvích a hledání sama sebe ve víru tehdejších světových událostí je historická beletrie na velmi vysoké úrovni,jakou jsem dlouho nečetl.
Když nepočítám Waltariho díla jako Egyťan Sinuhet,Jeho království nebo Pád Cařihradu,tak podobně kvalitní mne momentálně napadají knihy Werfela Čtyřicet dní nebo Jeremiáš,z moderních autorů pak Christophera Sansoma.
Jímá mě stud a lítost, že jsem čtení knihy odkládal léta;snad to bylo úradkem bohů, kteří věděli, že člověk musí mít čas na tak náročné dílo uzrát....
:)
Nebavilo mě to, děj odnikud nikam, po několika kapitolách jsem pořád nevěděla, o čem to je, po dalších, proč toho nenechám. "Prokousala" jsem se až ke konci, ale žádné aaach se nekonalo.
Miluji Waltariho...oceňuji to, jak vás dovede vtáhnout do doby, dějě....jakobyste cítili i vůně z daného období....Četla jsem od něj snad všechno.
Tajemný Etrusk byl vydán v roce 1964, ale ani to není dost dávno na to, aby se dal Waltarimu dostatečný základ pro jeho dokonalou mluvu starého světa 500 let před Kristem, jakou Etrusk oplývá... Právě národ Etrusků je opředen mýty, stejně jako samotná postava hlavního hrdiny Larse Turmse, nesmrtelného. Jeho nadpozemské schopnosti, všudypřítomní bohové a bohyně, kteří osud pozemských bytostí řídí a i skrze proslulého delfského orákula ovlivňují, to vše dokresluje dobu dávno minulou, zrádnou a plnou pastí a hlubokých propastí rozbouřených moří, milostných peřejí či válečných území, kterými vede složitá a trnitá Etruskova cesta. Nádherná exkurze do antického panteonu bohů a obyvatel středomořských států. Jen postavu zrádné, prolhané, prohnané a marnivé Arsinoé jsem opravdu nemohla vystát. Z mužů kolem sebe totiž dokázala bez jakéhokoliv úsilí a kouzel, jen prostoduchými lichotkami, udělat naprosté pitomce. Kdyby jednoho, dva, pochopím. To známe ze života. Ale všechny? Waltari tak podle mě znevažuje lidskou bytost (mužskou :-), která se nechá vždy a všude utáhnout na sladkou vějičku. Jakkoli životní moudra jinak sype z rukávu jedno za druhým.
"Bohatství člověka neosvobozuje, ale spoutává. Vlastníka vždy hryže strach ze ztráty."
Literární delikatesa, ve které jsem se vrátila do starověkého světa, a to nejen v popisech situací. Je to i návrat k myšlenkovému světu té doby a vlastně i k životnímu tempu, protože tahle kniha se opravdu nedá rychle přečíst - přispívá k tomu i malé písmo, které pokrývá celou plochu stránky... Navíc je kniha vyšperkovaná skvostným jazykem. Do knihy jsem byla vržena skoro jako Turms, který se jednoho dne probudil po zásahu bleskem a nic si nepamatoval - mně také chvíli trvalo se zorientovat a na moři jsem byla trochu na vodě, až na souši jsem našla pevnější půdu pod nohama, ale možná proto jsem si putování s Larsem Turmsem víc užívala, protože i pro mě byly mnohé aspekty starověkého světa nové a neznámé... S Waltarim jsem rozhodně ještě neskončila.
Bohužel nedočteno, tohle mě nechytlo; Egypťana jsem už četla 2x, je to krásná kniha, ale tohle jsem nezvládla.
Na Tajemného Etruska jsem se vrhnul pár měsíců po přečtení Egypťana Sinuheta. Na rozdíl od jeho známějšího díla tato kniha více popisuje historii a užívá více nadpřirozených jevů. Což s ohledem na starověké prostředí děje není samozřejmě na škodu. I v tomto případě mi čtení zabralo hodně týdnů (navíc s asi měsíční pauzou), neboť jsem měl stále potřebu googlovat jednotlivá sicilská a etruská města a doplňovat si tak bokem další informace. Za mě další skvělý Waltariho počin a těším se na další jeho knihy.
Pěkné čtení - zajímavá směs dobrodružství, historie, psychologie, mystiky a duchovní cesty.
Ze začátku jsem měla trochu galimatyáš v postavách, ale pak jsem si na autorův styl zvykla a začalo mě to bavit. Přiznám se, že jsem knihu poslouchala v audio podobě a Viktor Preiss jako starý Turms neměl chybu a Lukáš Hlavica jak jeho mladé já?...Skvostný poslech. Nakonec mi bylo hodně smutno, když jsem knihu doposlouchala. Ještě dlouho mi v hlavně znělo toužebné Turmsi, Arsinoé! Jako můj první Waltari si myslím, že dobrý. Teď se chystám na Pád Cařihradu.
Knihu jsem četla hned po Sinuhetovi a byla pro mě velkým zklamáním. V podstatě jsem se celé čtení u toho trápila a několikrát jsem měla chuť ji odložit. Připadala mi taková zmatečná, na jednu stranu reálno, na druhou pořád spousta nadpřirozena v podobě živých Bohů. Obecně mám problém s knihami, kde se do reálna zasazují nadpřirozené bytosti nebo vlastnosti hrdinů, asi jsem moc velký realista, než abych to dokázala skousnout a brát to jako součást příběhu. A u této knihy toho na mě bylo už asi opravdu moc.
Ten, kdo má rád Sinuheta jako já, bude mít rád i tuto knihu. Stejný styl, stejný jazyk, pro mne skvělá.
Miluju Sinuheta i Jeho království, ale tahle kniha se podle mého názoru moc nepovedla. Byl by to úžasně napínavý a skvěle napsaný historický román, ale proč do toho Waltari motal to prapodivné nadpřirozeno? Vůbec se mi to tam nehodilo a hrozně mi to knihu zkazilo. Opravdu, nebýt toho, budu ji milovat. Souhlasím s některými staršími komentáři, že postavy opravdu nebyly moc sympatické, obzvlášť hlavní hrdina, ale dobré knihy nemusí být o dobrých lidech, že. A jen tak mimochodem, zdá se to jenom mně, nebo měl autor problém se ženami? :-D Protože zatím ve všech třech knihách, co jsem četla, je hlavní hrdina inteligentní vzdělaný muž, co si dovede poradit, ale jak přijde na ženy, úplně zblbne a nechá se ovládat, případně nevidí něco naprosto zjevného.
Waltariho jsem si zamiloval hned od Sinuheta a na tuto knihu jsem se opravdu těšil. Četl jsem i Pád Cařihradu a Jeho království a musím říci, že z každé této knihy má kousek. Epochálnost a podmanivost Sinuheta, koncentrovanost Cařihradu i mysterióznost z království. Avšak, ze všeho je to pouze kousek.
Je to Waltari a jeho knihy jsou poklad, ale z těch 4 bych tuto hodnotil jako bramborovou, přesto stále za 5 hvězd.
Poslouchala jsem jako audioknihu a jsem tomu tak ráda, protože jsem si tak několikrát zpříjemnila cestu v autě. Mám však pocit, že klasická kniha by mě asi úplně nebrala - na rozdíl od Egypťana Sinuheta, kterého jsem úplně hltala, mi tady něco chybělo ...
Štítky knihy
finská literatura Etruskové rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
(SPOILER) Dávej pozor, žhavím mozeček. Je velkej sice jako vlašskej ořech, ale pokud ho dám na obrázku do počítače, tak by to šlo nějak elektricky zvětšit. Jde to se mnou z kopce. Proč byl Etrusk tajemnej? Na to se ode mě odpověď nedozvíš. Pro mě byly tajemný úplně všichni Etruskové, stejně jako doba ve který žili. A taky ty místa, jako třeba země Eryx. Nejspíš předchůdce Eryxonu.
Nevím co říct. Začátek jsem vůbec nechytil. Věřil jsem tomu, že bude tajemnej. Hned na prvních stránkách mi bylo utajený, co je vlastně zač. Byl vykreslenej jako nějakej guru Jára, nebo vedoucí sekty, kterýho za chvilku vezmou někam na útes a on skočí dolů. Bylo to celkem nečitelný a nestravitelný. Aspoň pro mojí kebulku. Byla z toho chuděra celá pošramocená. Pak se to zlepšilo vyplutím na moře s Dyonýsem a jeho partou Fókajskejch vejpitků. Jenže v další knize přistáli v nějakým zapadákově a zůstali tam nějakej pátek. Když se zakotvilo, tak to byla zase bída. Vleklo se to a já se bál, že to vzdám, ale nějak jsem doufal, že zase vyplujou.
Ten Etrusk byl stejně vůl, jako všichni Waltariho hlavní klauni, který mám jinak moc rád. To snad je něco jako jeho podpis, že dá do knihy paní, ze který ten človíček zmagoří a je s ní furt. Obětuje jí všechno i když prvotřídně zanáší a je to svině první kategorie. To, že je naivní blbec mu většinou dojde až třeba po půlce života a on nad tím jenom mávne rukou. Řekne si no a co má bejt.
Když jsem se seznámil se Sikanama, fakt jsem doufal, že všichni co nejdřív naskáčou do svejch necek a vytáhnou na jinej ostrov. Ale byl jsem zklamán. Štvali mě všichni. Etrusk to neměl v hlavě v pořádku, ožrala Mikón někam zmizel, nebo se proměnil ve džbán vína obřích rozměrů, ten bouchač co nevím jak se jmenuje zmagořel a myslel si že je bůh a pak už je tu jenom můj oblíbenej Dyonýsos. Ten skočil fakt do necek a stal se pirátem, kterej akorát krade a vraždí. A teď mi docvaklo, že to vlastně dělal odjakživa i s Etruskem a celou partou. Možná mi pili krev už od začátku, ale nějak se to rozředilo. Naivní Etrusk má s tou svojí fúrií kopu dětí a vůbec netuší, že jsou to děti všech jeho kámošů. Dokonce ani neví, že je Etrusk. Taky se mi někdy stává že nevím kdo jsem, ale do večera následujícího dne většinou procitnu a poznám se i v zrcadle.
Jak to začalo, tak to skončilo. Prakticky netuším jak. Je mi to celý záhadou. Jako plus beru, že jsem se dozvěděl, jak se žilo na Sicílii. Byl to ostrov, prakticky plnej pošahanejch skupin obyvatel, a taky jak žili Etruskové. Teda spíš kde. Je to asi jako kdyby si pár měst třeba od Ústí po Chomutov řeklo, že to potáhnou spolu a budou si říkat třeba Teplicové. Tím by ses už ale třeba nemusel dostat na dovolenou do svojí oblíbený uhelný pánve a v Lounech by sídlila pohraniční stráž. Nejsem si jistej, jestli to co jsem ze sebe vymáčknul dává aspoň poloviční smysl, jako tajemnej Etrusk. Ale vzal to čert, stejně jako moje mozkový buňky.
Za mě je to horší Waltari.