Tajný deník čínské císařovny
Johan Fabricius
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72580/bmid_tajny-denik-cinske-cisarovny-uNB-72580.jpeg
4
392
392
Kniha holandského autora je knihou o proslulé čínské císařovně, žijící koncem 19. století a známé světu jako krutá vládkyně a intrikánka bez skrupulí. Fabricius se však zajímal o život této ženy hlouběji a vylíčil s lidským pochopením její osamocenost, touhu po lásce i marnivost, jíž vysoké postavení propůjčovalo absurdní podobu. Zachytil tak sugestivně příběh ženy, která své skutečné názory mohla uprostřed nepřátel a pochlebníků svěřit jedině papíru. Materiál k poutavému a svým způsobem ojedinělému románu nalezl autor za svých četných pobytů v Číně.... celý text
Literatura světová Pro ženy Historické romány
Vydáno: 1971 , OdeonOriginální název:
Wij Tz´e Hsi, Keizerin van China, 1968
více info...
Přidat komentář
Kniha mě bavila už v mládí a ráda si ji přečtu dodnes. Přenese mě do jiného světa. Velmi zajímavě a poutavě jsou popsány i čínské reálie, zejména známe-li osudy posledního čínského císaře. Soumrak bohů
Krásný a kultivovaný vypravěčův jazyk nás provede životem ženy, která vystoupala až na vrchol společenského žebříčku. Autor se do hlavní hrdinky, poslední čínské císařovny, vciťuje velmi uvěřitelně.
Zajímavě je popsán střet dvou kultur. Hrdých, sebevědomých a krutých Číňanů pohrdajících cizinci, které neváhají usmrtit navzdory všem předchozím dohodám.
Život vládkyně je prodchnut bohatstvím, uměním a krásou, korupcí, manipulací a intrikami. Ochutná i lásku, ale také činí krutá rozhodnutí a neváhá obětovat svoje blízké.
Pěkný čtenářský zážitek.
Vládkyně, které spíš než o blaho lidu šlo o moc. Zemi zřejmě nijak nepomohla, spíš naopak. Nebyla mi sympatická. Některá nařízení, která by býval zavedl poslední císař v knize, by zemi prospěla. Poutavá kniha to ale je a jsem ráda za vhled do čínské historie, potažmo kultury.
Jako první jsem četla knihu "Císařovna Orchidej" a byla jsem max. okouzlena. (Kniha popisuje krásy Zakázaného města, život v něm, asijskou kulturu a končí smrtí císaře. Po čase se mi dostala do rukou tato kniha a zpracování holandského autora se mi velice líbilo. Možná i trochu víc, neboť v ní poutavě a podrobně popisuje politickou situaci Čínské říše a vpádu západního světa a život a myšlenky císařovny až do její smrti. Chyběly mi jen konkrétní datumy a letopočty pro lepší orientaci v čase. Čínské dějiny a (asijské obecně) mě velmi přitahují, takže se určitě ještě k oběma knihám vrátím.
Kdysi dávno jsem ji četla a po několika letech se mě dostala do rukou. I když nějak moc Asii i asijskou kulturu nemusím, tak je tato kniha srovnatelná s Evropou. Dostane se i několik myšlenek nebo se člověk i zamyslí. Zde se zjištuje, že žena, která má moc tak pokud se ji nějaký muž znelíbí tak ho dá odstranit. K tomuto účelu se hodí cokoliv.Dále se zde může člověk zamyslet nad osudem Čínské říše kdyby tato císařovna nevládla v souladu tradic čínského lidu, kdyby do své země vpustila hodnoty západního světa( německa, francie, ameriky)- třeba by Čína zůstala čínskou říší- kdoví jak by to měli vliv v 20. století no spíš v 21. století. Na vikipidii se tvrdí, že Čína se z 18. století až 20. století vzpamatovává do dnes. tak nevím.
Poprvé před hodně lety se mi líbila moc, teď už jsem vlažnější, ale pořád je to dobrá kniha.
Císařovna vdova Cch’-si chtěla vládnout a tak vládla. A byla pro to ochotná udělat cokoliv. I obětovat vlastního syna. Tato v mládí stydlivá a skromná konkubína, později krutá a nelítostná císařovna, nejspíš žila dost osamělý život. Jenže moc korumpuje a velká moc korumpuje ještě víc. Cch’-si je toho dobrým příkladem. Fabriciovo zpracování jejího života, života upadajícího Zakázaného města a vůbec konce čínského impéria mě rozhodně zaujalo. I když nevím, zdali se Cch’-si, o jejíchž panovnických schopnostech panují pochyby, nesnažil příliš polidštit.
Historické romány obvykle nečtu, ale po tomhle jsem v audio formě sáhl, abych se naladil na návštěvu Zakázaného města. Svůj účel naplnil skvěle, bylo to poutavé vyprávění o období vyhasínání čínského impéria, o němž my Češi nevíme zhola nic. Všechny ty politické události se dějí na pozadí osobního života Cch’-si, jako jakési nevítané rušivé prvky zvnějšku, což byl vlastně i hlavní důvod pádu dynastie Čching i těch předchozích. Jak by se dobře žilo, kdyby ti zatracení poddaní pořád něco nechtěli, úředníci nekradli a barbaři se vyhnuli říši velkým obloukem i s tím svým protivným pokrokem. Jen ke konci je vyprávění příliš zkratkovité a děj méně přehledný. Dělo se toho však příliš na jeden román. Je to dobré čtení i po padesáti letech.
Divka, ktera byla vybrana jako adeptka na konkubinu pro cisare, postupne diky inteligenci a intrikam stoupa na zebricku moci. Se vzrustajici moci se stava nebezpecnejsi, ale umerne tomu stoupa i pocet jejich nepratel, az nemuze verit vubec nikomu, presto se doziva vysokeho veku a tehdy pise svuj pribeh, ktery se odhodla sverit pouze papiru.
Knížku mi kdysi dávno doporučila (a půjčila) moje kolegyně se slovy, že to je ta vhodná četba pro těhotné. Doma jsem si říkala, že toto číst nebudu, na "slaďáky" já přece nejsem! Ale nechtěla jsem být nevděčná a pustila se do čtení. Nelituji, kniha byla opravdu zajímavá.
Patřím mezi ty, kteří si knihu vybrali díky čtenářské výzvě. Narazila jsem na ní náhodou na vlak.nádraží ve Znojmě formou knihovny do vlaku. Těšila jsem se na ní opravdu velmi. Celkově kniha není špatná. Bylo zajímavě dozvědět se o čínské kultuře, zvycích. Co mi ovšem nevyhovovalo, že jsem se špatně orientovala v ději. chybělo mi lepší rozdělení děje. Z toho důvodu knihu řadím spíše mezi ty průměrné.
moc pevedená relativně útlá knížečka, přečetla jsem s chutí. Lidské osudy propletené se zánikem jednoho z největších států.
Čínskou (asijskou) kulturu mám ráda právě pro její odlišnost od té evropské... Knížku jsem četla už dříve a dodnes je mi líto malého děvčátka, které bylo postaveno do situací, které bychom dnes nazvaly nepřiměřené. Vyrostla z ní však silná žena, a tím mě kniha bavila.
Stejně jak už jsem v hodnoceních četla, vybrala jsem si knihu pouze kvůli tomu, že jsem ji potřebovala do čtenářské výzvy. Autora mám ráda, četla jsem od něho Velkého géze a část Italské trilogie. Čínské dějiny (asijské obecně) mě nepřitahují, připadají mi nepochopitelně škrobené, rovněž asijská mentalita je mi záhadou. I když kniha líčí nepřeberné množství intrik, je do značné míry nudná. Vzorce se stále opakují, dojde k puči, ke svržení pučistů, k jejich popravě a na trůn se opět vrací čínská císařovna. Jediné, co mě na knize upoutalo bylo líčení jejího dětství a jejího přijetí ke trůnu. Rituály na císařském dvoře jsou strojené a upjaté. Stejně jako jsem nikdy nechápala vášeň pro čínské umění, nedokázala jsem zřejmě porozumět ani tajům čínské mysli, i když se ji Fabricius pokusil vysvětlit opravdu mistrně. Kniha mě vyloženě nudila, měla jsem obrovský problém ji dočíst, ale kvůli čtenářské výzvě jsem to nějak překonala.
Kniha je skvělá v tom, že dokáže výborně zobrazit, jak byla Čína oproti okolnímu světu zaostalá bez toho, aby docházelo k nějaké parodii nebo zesměšňování. Nebýt odkazů na rusko-japonskou válku nebo opiové války, mohli byste si klidně myslet, že se děj odehrává v hlubokém středověku.
Poslední třetina se ale bohužel neskutečně táhne, postavy si ani nebudete zkoušet zapamatovat, protože brzy zjistíte, že za chvíli opět ze scény zmizí a hlavní postava postupem času neskutečně leze na nervy.
Navíc nutno podotknout, že tolik překlepů a chyb jsem v českém vydání žádné knihy snad ještě neviděl.
Slušná kniha, ale nic světoborného.
Po „Tajném deníku čínské císařovny“ jsem sáhla jen z jednoho jediného důvodu a tím byla čtenářská výzva, jež obsahovala úkol oblíbená kniha rodičů či prarodičů.
Když jsem zaklapla desky této knihy, nevěděla jsem, jak se vyjádřit, vlastně to nevím ani teď. Zabrblala jsem jen něco ve smyslu: „Hm, tak to mám za sebou, zajímavé.“
Ze začátku jsem do toho šla jen s tím, že je to něco jiného od toho, co obvykle čtu. Něco, co je pro mě nové. Vůbec bych o knize díky mé babičce netušila.
Prvních dvacet stran mě i celkem bavilo i přesto, že jsem se nedokázala úplně začíst. Nebyla jsem schopna se do knihy tolik ponořit, něco jí zkrátka chybělo, možná nějaká jiskra, která by mě upoutala. I tak se mi ale začátek líbil.
Jakmile jsem ale očima přelétla na stránku číslo 31 a celou ji pomalým tempem přečetla, přestalo mě to bavit. Ten zlom byl naprosto nepochopitelný. A pak už to bylo špatné…
Pokud mám být upřímná, skutečně si nemyslím, že je dobré při čtení knihy myslet na něco jiného než na to, co se týká příběhu, jenž držíme v našich rukou. Když jsem si uvědomila, že přemýšlím nad tím, z jakého masa mám zítra udělat ty řízky k obědu, došlo mi, že to asi nebude úplně v pořádku.
Do čtení jsem se opravdu nedokázala ponořit, vážně se mě celkový děj nedotkl a nemůžu říct, že mě kniha nadchla. Některé situace mi přišly například naprosto zbytečné, taktéž se mi zdálo, že autor knihu šíleně protahoval. To, co se dalo krásně a zajímavě sepsat do jednoho odstavce, on rozepsal na tři stránky. Vím, že by to potom ztratilo třeba své kouzlo, ale i tak si na to musím postěžovat. Také některé scény popisující císařovnin milostný život se mi zdály přehnané, rozhodně jsem z nich neskákala radostí do stropu, stal se přesný opak. Kdybych byla autorkou knihy já, normálně bych je vyškrtla. Nějaká padesátiletá císařovna si užívala snad s každým… Dobře, to už přeháním, ale musím to zmínit, jelikož mi to celkem narušovalo můj pohled na toto dílo.
Na závěr bych jen dodala, že se mi líbil konec knihy, který byl vlastně doslovem Li Lien-Jinga. Musím uznat, že ten jsem si užila a konečně jsem se alespoň na krátkou dobu začetla. Nakonec jsem se tohoto přeci jen dočkala.
Knihu hodnotím velmi průměrně, žádný smutek z toho, že již nepokračuje, se nedostavil a předpokládám, že se ani nedostaví. Možná je to tím, že jsem na čtení takové knihy ještě malým človíčkem, ale to samozřejmě není jisté. Každopádně jsem ráda za to, že jsem ji přečetla, ale již nikdy si nenechám doporučit knihu od babičky, nedopadá to dobře. I přesto ji ale doporučuji, pro někoho, kdo se zajímá o Čínu jako takovou, je to opravdu skvělá volba.
Knihu jsem četl před lety, hodně mě zaujala, dobře se četla, dodnes ji mám v knihovně. Za mě pět hvězdiček
Autorovy další knížky
| 1994 |  Tajný deník čínské císařovny |
| 1981 | Tonek z Napoleonovy armády |
| 1978 |  Velký géz |
| 1977 | Plavčíci kapitána Bontekoea |
| 1972 | Tajemství starého venkovského sídla |
Ač už jsem nastudovala mnoho knih a mnoho kulturních odlišností, stále mě nepřestává překvapovat a mrzet, jak se to stalo, že nejmocnější říše světa skonala za tak bídných podmínek.
Sinocentrismus a pýcha Říše středu či Podnebesí byly tak velikými překážkami v jejím vývoji v 19. a 20. století, až nakonec nejmocnější říše podlehla, a zavinila si to z veliké části sama.
Kniha je naprosto okouzlující. Z intrik v paláci běhá mráz po zádech a znechucením jsem často chtěla přestat číst. Co jen to bylo za uzavřený svět, kde jsou popravy nepřátel na denním pořádku... Císařovna Cixi mi kupodivu nebyla nesympatická. Dělala, co musela a o čem si myslela, že je pro její Říši nejlepší. Jednala tak, jak jí velely její mandžuské kořeny. Její našeptávači ovšem jednali především ve svůj prospěch, tak jako mnoho lidí, hleděli si nahrabat, dokud jsou u koryta. Milost Císařovny se mohla během jediné chvíle obrátit v krutou nenávist.
Zvídané čtenáře by možná zajímalo, jak to dopadlo s Yuan Shi'kaiem, který měl vykonat rozkaz o popravě "Žung Lua" a který už v té době toužil stát se prezidentem nově vzniklé republiky. V roce 1912 se jím skutečně stal, když na křesle nahradil v jižních provinciích zvoleného Sunjatsena. Sám byl ovšem ctižádostivý, a tak se pokusil prohlásit se sám opět císařem Říše středu. Toto císařství nemělo dlouhého trvání. Rok poté zemřel a jeho vládu nahradila na dlouhých dvacet let vláda militaristů, kteří především, jak už je to v Číně zvykem, bojovali hlavně spolu a na vesele postupující Japonsko už jim poté nezbývalo sil.
A malý Pchu I? Na Deník císařovny moc pěkně navazuje film Poslední císař. Loutky v rukou všech, kteří šli kolem.
Osudy Číny byly v minulých dvou stoletích pohnuté, přesto dnes patří mezi světové giganty. S Čínou je třeba počítat.