Tak pravil Zarathustra

19.12.2020

Forma je při subjektivním hodnocení strašně důležitá. V tomhle případě to znamenalo, že božský hlas Jaromíra Meduny vykouzlil hvězdičku navíc dílu, na které jsem byla zvědavá už hodně dlouho.

Problém s Nietzschem pro mě spočíval v tom, že jsme ho vždycky tak nějak přeskakovali. Na nižším i vyšším gymnáziu jsme ho zmínili (v občance, možná i v dějepise nebo literatuře, i když na to jsem spíš narazila sama), jenže nikdy neprobírali. Vždycky jsme si k němu řekli poznámku, že jeho učení o nadčlověku využili nacisté. Možná jsme to dál nerozebírali proto, že prostě počátek moderních dějin není už tak časově benefitován jako starověcí filosofové, ale je to škoda, protože v tomhle díle se odráží i zajímavé i děsivé myšlenky.

Zaprvé - nemůžu říct, že s nimi nesouhlasím. Některé mě ohromily, některé pobouřily, většina však dovedla k zamyšlení. Kdybych o té vyučované paralele s nacisty nevěděla, asi bych ji tam nenašla a nehledala, spíš bych se zaměřovala na jiná přirovnání. Můj problém s dílem spočíval v tom, že čím dál jsem se dostala, čím osamělejší byl Zarathustra, tím bláznivější a ponurejší mi jeho úvahy přišly.

Není těžké milovat svého bližního, ale toho, jenž je nám nejvzdálenější. No jo, jenže když ke všem lidem přistupuješ jako k chátře, bídníkům, vepřům!, nejdeš trochu proti sobě? Říkáš, co dělá člověka nadčlověkem, ale sám se utíkáš schovat do jeskyně i před svým vlastním stínem - a v naprosté samotě si vytvoříš své království a svou samotu korunuješ na moudrost. Poslední dobou jsem sice dost osamělá a občas z toho blázním, ale nemyslím si, že setrvávat v tomto stavu, natož pak ho prohlubovat, může něčemu a někomu pomoct.

Možná jsem Nietzscheho filosofii prostě zase jen nepochopila. :)

ČÁST 2.
Proč má smysl si tuhle knížku přečíst? Nuže, vyhrňme si rukávy; začnu, a abych naplnil smysl pořekadla o prázdném sudu, co nejvíc duní, tak si hned z kraje trochu zaduním; Ironií současné západní civilizace je, že sice cíle nastolení podmínek umožňujících nabytí osobní svobody dosáhla, jenomže se tím možná ocitla tváří v tvář něčemu hlubšímu. Totiž samotné povaze života, jenž byl po celou dobu svého vývoje spjat s útlakem a nedostatkem natolik úzce a natolik bytostně, že vlastně ani jiný plán, než se vůči něčemu reakčně vymezovat nemá (...naštěstí je tu ještě bič nudy a smrti; nebýt jich, tak namouduši nevím); dosažením cíle osobní svobody tak náhle život ztratil obří porci sebedefinujícího rámce, z čehož (najednou si má vytvářet obsah vlastní) se mu svírá žaludek zbrusunovým strachem (vyjma hrstky skutečně kreativních mutantů; lidi se, vzdor frázi každého druhého Cé Véčka, novým věcem rádi neučí, a když už výjimečně jo, tak v přiměřených dávkách a pokud možno v úzké výseči zájmu) a je dost možná pravou příčinou oné bezradné „vyprázdněnosti“....to vše v okamžiku, kdy může snad poprvé jíst a ochutnávat co jen hrdlo ráčí. Místo hledání si skutečných zájmů ale v spouladu s biologicky podmíněným, energeticky hospodárným principem minimálního vynaloženého úsilí měkneme pod peřinou snadno dostupné zábavy, která je spolehlivějším (protože dobrovolným) Matrixem, než tomu bylo ve vizi samotného filmu. V této souvislosti nabývá Nietzscheho výzva k překročení „vlastní historické časovosti“ ještě zažšího významu. Zas ale bacha; překročení starého nemusí znamenat jeho odvržení. Respektive, staré se „starým“, ve smyslu mrtvým a moudrosti prostým, stává až mezi ušima pasivního příjemce. Novou interpretací je staré omlazeno a znovuoživeno, čímž nabývá nejen na tvárnosti, a tedy skutečném smyslu, ale i, neboť si jej (se všemi klady a zápory) musíte obhájit sami před sebou, na pevnosti o kterou se lze doopravdy opřít...a trochu podobně, myslím, bych vlastně několika větami shrnul i hlavní poselství Zarathustry; nemilosrdně, ze všech myslitelných úhlů, napadněte, rozcupujte a v prach obraťte vše, co znáte, a zatímco ten prach dál vší silou drtíte patami, tak z něj hněťte; a jestli vzniklý novotvar bouři ustojí, pak je tento alespoň na chvíli, než bude nevyhnutelně smeten a nahrazen něčím lepším, hoden úsilí nadčlověka (tenhle princip se odráží i ve struktuře samotného díla, v němž autor, soustavně zjišťujíc, že žádné lidské tvrzení nemá jen svůj líc, zatvrzele boří vlastní argumentační věže - vždyť nejsou, než konstrukcí ze sirek planoucích prozření a inspirací - a poctivě se vrací k rýsovacímu prknu...takové sebemrskačství důsledné upřímnosti vůči své osobě, kdy sám sebe odmítal upokojit iluzí poznání, je stejnou měrou protivné, jako i obdivuhodné a určuje ráz celého díla, jež je amalgámem mystického vytržení a empirického přístupu)...otázkou zůstává, kdo by ve své celosti o takto extrémně turbulentní řeholi stál a komu by byla ku prospěchu; rozumějte, já chápu ideu, že pokud by takto se skutečností zacházel každý, tak bude asi tempo změn a společenského vývoje někde jinde, otázkou ale je kde; ve hře s jedním životem a bez možnosti save/load bude totiž taková strategie pro drtivou většinu jedinců v dané společnosti, možná i pro ni samu, naprosto sebezničující (opakuji, prospěšnosti změn a inovací jsem si vědom, jen si myslím, že v době, kdy balancujeme na samé hraně udržitelné rozvolněnosti a kdy má každý plná ústa rozkladných, v absurditu přerůstajících nároků a práv, může být stejně tak přínosné se na chvíli zastavit a ohlédnout zpátky {sám sobě můžu dost dobře namítnout, že co nabízím je v podstatě zastřená obhajoba zpátečnictví, strach z neznáma obrácený v útěk ke známému; beru, vše je ale otázka míry!}; pád stávající „západní“ společnosti by totiž klidně mohl být katastrofou nenapravitelnou, po níž zbude jen zašlá vzpomínka na zlatý věk, kdy jsme se dotýkli hvězd a přitom si, jakoby pokora bránila v rozletu, nikdo ničeho nevážil)...se zřetelem na míru ale asi lepší odpověď, než opačný extrém dogmatu, stagnace a odevzdanosti.
Buď jak buď, zametám si odpad před vlastním prahem, původní text coby výtku sobě (hlavně ale z palcové lakoty) nechávám, hvězdování mažu a hodnocení provedu slovně.
Se Zarathustrou se to má jako s lékem. Ve správně diagnostikovaných případech pomůže; k léčbě rohovatících tkání se jistě s úspěchem předepsat dá (zejména v kontextu Nietzscheho doby; ten by však pravděpodobně za současnou míru možné osobní svobody bez mrknutí oka ono oko obětoval...a kdyby pak viděl, jak s ní nakládáme, tak si to druhé vypíchne sám...a nebo ne, možná by si oholil knír, nechal se pohltit obrazovkou, občas zatrolil na netu a tak)...jen pozor na řídnutí kostí.

PS: „No vidíte, když svedete mrvu rozmetat si po pelechu, tak to jistě zvládnete i na poli, k užitku svému - Takovou moc nad sebou, v dobrém i ve zlém, máte! Nevzdávejte se jí.“ zimela

ČÁST 1. (omlouvám se za rozsah, ale jestli by byla věčná škoda připravit vás o zážitek u obdobně nakynutého komentu k Platformě, pak vězte, že zde by šlo o ochuzení přímo kriminální!)

Tak jsem opět sestoupil z hory a slyšte, neboť musím, sypaje si popel na hlavu, Zarathustru mateřsky poplivat a kapesníkem z něj setřít alespoň část smoly s pjéřím, v nichž jsem ho posledně vyválel. Ale hezky popořádku; stále si myslím, že za jeho tvůrčím impulzem stojí vnitřní, doruda rozpálené, nožkou dupající děcko (nic ve zlém; každý „dospělák“ je do značné míry definován převládající emocí svého mládí...ostatně, mě na svých ohnutých zádíčkách nese agresivní strašpytel, holt plazí mozek), co se nebohému rodiči vztekne v obchoďáku a ztropí parádní scénu, né nepodobnou stavu, který se skutečně až nápadně blíží pěsti zatínajícímu, nebesům spílajícímu a smyslů zbavenému tranzu projevu páně A.H. za pultíkem kazatelny libovolného srocení zoufalých obyvatel drakonickými reparacemi do mrtě vyždímaného a poníženého státu nově vzniknuvší Výmarské republiky. Že se na Zarathustrově hněvem silně poznamenaném díle svezl sám patron malířů pokojů, přičemž v divokém smyku návdavkem, coby nedobrovolného stopaře, nabral i Nadčlověka, je jistě jen do očí bijící náhoda (přece není možné, zvlášť když je předmětem našeho zkoumání samo nejintimnější hájemství duševního programování, totiž filozofie, že by tato, krom dobrého, mohla přinést i něco zlého, vyloučeno, nikdy, ne-e) Že se pak tento jeho koncept pokoušel naroubovat na podnož pseudogenetiky, čímž jej bez ohledu na osobní schopnosti jednotlivce paušalizoval a dílo korunoval radikálním činem je už však blud jeho, nikoli Nietzscheho; ten o Nadčlověku mluví spíš ve smyslu nové role, kterou se lidé mohou, půjde li z jejich strany touha ruku v ruce s odvahou a vůlí (taky si to umíte náramně pohnojit? jestli jo, tak viz. PS) naučit v měnícím se světě společenských pořádků přelomu 19. - 20. století žít....Mluví o roli svobodně a zodpovědně se rozhodujícího jedince, aktivně třímajícího vlastní osud ve svých rukou (a nemusíte být rovnou profesionálními zubaři, či majiteli autobazaru; ono bohatě stačí naučit se položit do činností zcela prozaických...odměna se dostaví sama) což mi o rok později (mlýnské kameny podvědomí melou možná pomalu, zato ale jistě) bezděčně došlo až dík provokující eutanázii jakéhokoli případného rezidua „nadčlověkovitosti“ Houellebecquova alterega v jeho Platformě. Paradoxně to tak byla až rybí leklost, co přinesla mi zjevení, že Zarathustra, krom afektů hněvu-opovržení (pravda, čteno převážně v alkoholickém delíriu), předal mi i něco víc; o na výsost pozitivním a veskrze prospěšném duševním kartáči ani nemluvě!

09.12.2020

Podle mého mínění přeceňovaná kniha. Spletenec mouder z nichž některé jsou pravdivé, jiné polovičaté a některé úplně mimo. Knihu jsem zatím odložil, ale bojím se, že se k ní už nevrátím.

02.11.2020

Nietzscheho osobně považuji za největšího filozofa 19. století. V této své stěžejní knize, psané vskutku nádherným jazykem, přesně vystihnul povrchnost lidí, jejich malost, slabost a malou odolnost vůči politickým či náboženským tlakům a nutnost překonání sebe samého.

11.09.2020

Skvele! Kniha plna krutych pravd.

03.07.2020

Není to četba pro každého, já se do toho rozhodně tak nezačetl, jak někteří zde komentující. Nicméně jsem si z knihy odnesl dost zajímavých myšlenek a postřehů, které stojí za to, aby nad nimi člověk uvažoval a zrelativizoval si vlastní život a postoj ke světu. Nejlépe se mi četl "nejepičtější" čtvrtý díl, první tři díly jsou místy hodně obrazné a pokud se člověku chce spát, tak jako uspávanka je to taky sázka na jistotu - to píšu bez jakéhokoliv despektu!: literatura je to kvalitní, dobře přeložená, skvěle napsaná a obsahově holt dost komplexní na to, aby to člověk četl unavený.
Nakonec jen přitakám zbytku komentářů - s fašismem, rasismem nebo jinými ultrapravicovými postoji se v knize nesetkáte; dobře je vysvětlené v doslovu knihy, že šlo o účelové, jednostranné a nesprávné vyložení vlastně jen pár prvků jeho filozofie.

17.05.2020

Možno najlepšia kniha všetkých dôb naozaj ...Rozhodne je to lepšia Biblia než Biblia :)Je to tisíc ráz hlbšie ,racionálnejšie a v lepšom štýle ,ale samozrejme kresťankovia budú aj tak blúzniť hehe.Srandujem samozrejme:)
Nietzsche bol prototyp šialeného a hlbokého génia .Plný gejzíru energie a života a prtiom tak chorý a zmietaný utrpením ...Samozrejme voloviny o tom ako je základom nacizmu sú blbosť .To nič nemení na tom ,že Hitler ho čítal ,ale predovšetkým Nietzsche sa takmer nevyjadruje ku politike preboha .A nemá nikde rasové ani nacionalistické názory skôr sa im do istej miery vysmieva.Ak sa ním Hitler v niečom inšpiroval tak hlavne oslavou vôle ,sily a energie...Toť vše.

Komentovat tuto knihu je velice problematické. Aby člověk dostatečně vyjádřil veškeré své myšlenky a postřehy, musel by popsat celý sešit, ale pokusím se alespoň o něco.

Kniha Tak pravil Zarathustra by si vlastně zasloužila čtyři komentáře, protože každý ze čtyř dílů, ze kterých se skládá, je trochu jinak napsán, ukazuje jiné myšlenky, vyvrací myšlenky z jiných dílů… Jedná se o opravdu složitou literaturu a tato složitost poskytuje nepřeberné množství náhledů na ni.

Necítím se býti schopen určit co a jak autor myslel, na to si každý opravdu zaslouží udělat vlastní názor, ale jedno si přeci dovolím. A sice říct, že brát tuto knihu jako základ pro nacistické tažení Adolfa Hitlera a mnohých jiných, je možné pouze při zcela povrchním a primitivním chápání některých z kontextu vytržených pasáží. Pouze hlupák neschopný komplexního a hlubšího myšlení by tak tuto knihu bral. Ano, nejméně v jednom bodě lze interpretovat Zarathustrovu řeč tak, že je dobré jakési násilné nastolení „nadčlověka“, konec knihy – a konec Zarathustry –, však přímo a jasně ukazuje nesmyslnost tohoto kroku a jeho předurčení selhat.

Mnozí zde tvrdí, že jim tato kniha změnila život a k tomuto tvrzení připisují prohlášení „Bůh je mrtev!“. Osobně tvrdím, že právě toto je nejlínější myšlenka celého Zarathustry a pokud je to to hlavní co si z knihy odnesete, muselo vám utéci mnoho myšlenek, které opravdu za zamyšlení stojí.

Jak jsem napsal, každý musí pohlédnout na tuto nádherným jazykem napsanou knihu z vlastního úhlu a každý – pokud se alespoň trochu snaží – v ní najde myšlenky, nad kterými se zamyslet. To zda je celkový filozofický obraz, který nám Nietzsche nabízí, dobrý, či nikoliv, je věcí polemiky. Určitě je však zajímavý.

Jsem se jist, že se ke knize několikrát vrátím – už teď ji znovu pročítám – a pokaždé mi určitě poskytne nové myšlenky, kterými se zaobírat. Plně doporučuji.

29.01.2020

Zajímavé poeticko-filosofické dílo, mnohdy trefně kritizující lidskou povrchnost, náboženskou nedospělost, častěji však jen projev zahořklosti a egoismu.

23.01.2020

Než jsem si zvykla na Zarathustru samotného, tak to chvilku trvalo, jeho jazyk, myšlení, přirovnání, ale po chvíli... jakoby na mě dopadlo jeho kouzlo, připadala jsem si jako jedna z jeho učedníků. Chtěla jsem ho následovat plně fascinovaná jeho konáním, odmítáním všeho zažitého. Takže mě to opravdu vtáhlo.
Je v tom víc než jen příběh.
A moje oblíbená kapitola je o slavnosti osla.

Majstrštyk starého dobrého syfilitika (osamělost zjevně triumfovala nad triumfem vůle a tak hodně vymetal bordely) strejdy Nietzscheho burácí neskutečným, ale opravdu neskutečným nábojem; je hněvem samým, do tváře společenskonáboženské hradby surově vraženým ultimátem (vedle nějž to Lutherovo vypadá jak školáček postavený do kouta) hlavně je ale těžce megalomanskou oslavou individualismu. V tomto smyslu je snad i první filosofií nového, krizí hodnot doteď zmítaného, věku.
Jo, ujo Zarathustra je antikrist jak se patří. Každá jedna jeho naléhavá kapitolka se mistrně rouhá nějakému tomu lidsky odvěkému tématu a jejich hutný text poutá mnoho rafinovaně smíšených, stejně jako určo Bible, pravdolží. Škoda, že jako alternativu svede mezi řádky nabídnout jen zákon silnějšího hnaný vysokooktanovým palivem nenávisti a opovržení (hle, jak hezky se do mě přelily).
Kardinální potíž Zarathustry je, že v tak šíleně extatickém rozpoložení hněvem z reality vytržené mysli, v jakém Nietzsche svůj opus jistojistě tvořil, může člověk existovat nanejvýš tak v okamžicích, kdy se sám sobě v kamrlíku nahlas chechtá a smolí něco obdobného.
Nikoli ho ale žít.
K hodnocení. Víte, ještě toho času na gymplu se nás jeden památný Učitel zeptal, co je nejhorší? Dobře napsaná správná kniha, špatně napsaná správná kniha, špatně napsaná špatná kniha, nebo dobře napsaná špatná kniha? Ano, D je správně; dobře napsaná špatná kniha vás dobře naučí špatným věcem.
Myslím, že měl pravdu, ergo: odpad přímo kafilérní.

09.09.2019

Asi jsem nepochopil

24.07.2019

Nietzscheho dielo Tak vravel Zarathustra osobne považujem v prvom rade za najkrajšiu ódu na ľudskú veľkosť, tvorivosť a ušľachtilosť, akú som doteraz čítal. Jeho neskutočne kvetnatý a bohatý jazyk a štýl písania mi, priznávam, spočiatku úplne nesadol a nejakú dobu mi trvalo než som sa do diela poriadne zahryzol - ale akonáhle sa mi to podarilo, začal som byť unášaný prúdom krásy jednotlivých prirovnaní, podobenstiev a hlbokých (alebo skôr vysokých? :)) myšlienok.

Nietzsche býva častokrát označovaný za šialenca, alebo blázna (samozrejme je nepochybné, že v poslednej fáze života sa ním stal, ale osobne si nemyslím, že to malo nejaký zásadný vplyv na jeho filozofiu) - nuž, nesúhlasím s týmito označeniami. Už len z toho dôvodu, že jeho filozofiu považujem za vysoko racionálnu, respektíve rozumnejšiu a omnoho viac zakotvenú v realite než sú filozofické koncepty mnohých iných mysliteľov (do ktorých sa aj na viacerých miestach tohto svojho opus magnum obul). Aby som sa vyjadril konkrétnejšie: Nietzsche nechce popierať skutočný svet, nesnaží sa ho deformovať, ani prispôsobovať nejakému vysnívanému idealistickému obrazu (i keď náznaky by tam určite miestami boli), ale skôr mu ide o to ho prijať a uznať, taký aký je, aj s jeho nespravodlivosťami a strasťami, s jeho zlami a neprávosťami. Nemyslím si, že by ich Nietzsche oslavoval. Skôr mu ide o to ukázať, že sú aj ony sú živote potrebné, pretože pomocou nich sa častokrát posúvame hore. Život sa sám seba pomocou nich prekonáva. Keby v živote neboli prekážky, ktoré by sa dali prekonávať, ľudský život sám by ustrnul a spohodlnel, čo by malo za následok úpadok ľudskej spoločnosti a ľudského ducha. Samozrejme som si vedomý toho, že tu ide o tému na úplne inú debatu, na ktorú formát komentára na DK rozhodne nestačí.

V čom ale tkvie problém Zarathustry? Podľa môjho názoru má svoj pôvod vo veľmi jednoduchej možnosti: vytrhávať vety z kontextu. Pre Nietzscheho diela sú charakteristické protirečenia a dvojzmysly, ktorých si pochopiteľne bol autor vedomý, ale ktoré zo Zarathustry robia veľmi jednoducho zdiskreditovateľné, alebo zneužiteľné dielo. Zarathustru je nutné čítať v jej celistvosti a komplexnosti a údajne kontroverzné, alebo protirečivé citáty si vedieť zaradiť do kontextu celého textu knihy, alebo kapitoly. A práve k téme zneužitia Nietzscheho diela sa pokúsim teraz vyjadriť.

Údajné zneužitie (alebo využitie) Nietzscheho myšlienok nacistami: nuž, áno, zneužité boli, ale príde mi keď mi príde vyslovené hlúpe tvrdiť, že bez Nietzscheho diela by nacionálno-socialistický režim neexistoval v takej podobe, v akej sa v histórií objavil. Netreba zabúdať, že jeho ideológia čerpala predovšetkým z diel mysliteľov ako Oswald Spengler, Arthur de Gobineau, alebo dokonca Martin Luther. K tomu je nutné si poznamenať, že zneužiť sa dá aj na prvý pohľad sebekrajšia utopická (či už náboženská, alebo sekulárna) myšlienka: pamätníci z krajín ako napríklad Kambodža, Čína, alebo obete inkvizičných a sovietskych represií by mohli rozprávať.

Na záver by som odporučil prečítať túto skvelú esej, ktorá mi do istej miery dopomohla k pochopeniu Zarathustry v celej jej komplexnosti (stále sa však neodvažujem tvrdiť, že som knihu plne pochopil a ocenil): http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik6/cislo29/29-05.htm

21.06.2019

Nejlepší kniha všech dob. Není ovšem pro každého.
Kdo se bojí nesmí číst Nietzscheho.
Geniální.

01.04.2019

Možná to bude znít podivně, ale já jsem si při čtení Zarathustry vícekrát vzpomněl na reportážní román o životě Anderse Breivika. To odhodlání, ta zarputilost, to neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě. Ten odpor k vlažnosti a prostřednosti. To intenzivní vnímání vlastní výjimečnosti a přesvědčení o svém povolání jednat.
Zarathustrova vášeň a energie je svým způsobem fascinující. A byla by snad i úctyhodná, jenže... Jenže všechno, co tvrdí, je úplně špatně! Lépe řečeno: vše, co tvrdí, je v totálním rozporu s mým vnímáním světa. Soucit s druhými, rovnoprávnost lidí, upozadění vlastního ega ve vztazích na vertikále i horizontále. Zkrátka: co je mi v životě drahé a co je pro mě klíčové. Pro tohle všechno má Nietzsche jen pohrdání a výsměch. Je tak pro mě dost těžké se k jeho tezím nějak vztahovat – jsme si postojem k žití tak cizí, že pro „diskuzi“ těžko najdeme společnou platformu.
Ještě jedna asociace: svatá Terezie z Lisieux. Vy jste posedlá Bohem absolutně, jako jsou zlí lidé posedlí ďáblem, píše Terezce jedna její spolusestra. To se mi zdá výstižné. Zarathustra je totiž taková „temná Terezka“, děsivý obraz toho, čím by se Terezka mohla stát, kdyby sama sebe nedala k dispozici Lásce. Jsou se Zarathustrou jako sestry z Morgiany (nebo jako princové Jasoň a Drsoň :-).

Argumentačně je to s Nietzschem-Zarathustrou složité. Protože on vlastně neargumentuje, on po nás vrhá slogany a proklamace. Dozvídáme se, k čemu došel, ale už se moc nedozvídáme jak. Řekl bych, že tohle může být částečný důvod jeho popularity – do těch prázdných míst si může každý čtenář promítat to své. Pro mě ale tenhle styl sebeprezentace není to pravé.
V průběhu čtení moje nadšení uvadalo, úderný a naléhavý tón se mi časem přejedl, také myšlenky se dost opakovaly. Mnohé byly hodně zajímavé a bolestivě přesně se trefovali do sociologických i psychologických šidítek, kterými si usnadňujeme život i dnes. Ale většinu času to byl jen takový zaseklý kolovrátek nenávisti ke všemu a všem. Působilo to dost nedospěle, jako když si pubertální dítě vynucuje pozornost tím, že zkouší, co mu ještě projde.
Autorův egoismus, který působil ze začátku neotřele, se časem stával až nesnesitelným. Příklad: když píše o bývalých přátelích, kteří se vrátili k víře, říká toto: „Snad že jim srdce zmalomyslnělo proto, že mně pohltila samota? Snad že jejich ucho toužilo marně a dlouho po mně a po hlasu mých hlasatelů a hlásných trub?“ Jako by ve svém sobectví vůbec nedokázal pracovat s variantou, že druzí lidé mohou mít nezávislý vztah k jiným věcem. Jako by nechápal, že může existovat dynamika i mimo něj. To už není ani extrémní sebestřednost, to už je skoro čistý solipsismus.

Je Nietzsche odpovědný za to, že bylo jeho dílo použito nacisty? Dobrá otázka, myslím. Dělat z něj duchovního otce plynových komor by nebylo spravedlivé, to jistě. Přesto si myslím, že intelektuála (vím, tenhle termín v Nietzscheho době ještě nebyl znám) při vstupu do veřejného prostoru nelze od důsledků jeho myšlenek oddělit. A nejde jen o třetí říši – svými názory pomáhá legitimizovat i bezohlednost v mezilidských vztazích (třeba chování k ženám nebo při výchově dětí).
Slovy Alberta Camuse: „Pomýlené myšlenky vždycky končí krveprolitím, ale pokaždé se jedná o krev někoho jiného. Proto někteří naši myslitelé mají pocit, že mohou říkat víceméně cokoliv.“

Nietzschemu jeho součastníci neporozuměli a jeho následovníci asi také ne. Já jsem jednou z nich. Čteno, dočteno a nepochopeno.

Chápu, že se tohle může někomu i líbit, ale pro mě to není něco, co by mě oslovilo.

30.12.2018

Ó Vinná RÉVO! (str. 277)

,, Vše, co se stalo dokonalým, vše zralé - -, chce zemříti! "
tak promlouváš.
Budiž žehnán, žehnán buď vinařský nůž! Vše nezralé chce však žíti: běda!
Bolest dí: ,, Zahyň! Pryč s tebou, bolesti!" Ale vše, co trpí, chce žít, aby uzrálo, aby se naplnilo radostí a touhou, - - touhou po čemsi vzdálenějším, vznešenějším, jasnnějším.
,, Chci dědice", tak dí všechno, co trpí, ,, chci děti, nechci sebe", - - ale slast nechce dědiců, nechce dětí, - - slast chce samu sebe, chce věčnost, chce návrat, chce na věky všechno stejné.
Žal dí: ,, Pukni, krvácej, srdce!
Putuj, noho! Křídlo, létej!
Do výše! Vzhůru! Bolesti! "
Nuže dobrá! Nuže vzhůru!
Ó staré srdce mé:
,, Žal ,,Zahyň!" dí.