Tančím tak rychle, jak dokážu
Barbara Gordon
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/191419/tancim-tak-rychle-jak-dokazu-191419.jpg
4
371
371
Autobiografická zpověď úspěšné emancipované ženy, scenáristky a režisérky newyorské televize, která mobilizovala všechny síly své osobnosti, aby dokázala žít bez návykových medikamentů. Odhodlání k takovému skutku však spolu s dalšími okolnostmi, jako byly patologický vztah s přítelem, nesprávné doporučení psychologa či ztráta kariéry i sebe samé, způsobilo, že se psychicky zhroutila a prošla si martyriem při pobytu v psychiatrických léčebnách i při opětovné snaze začít žít nový život. Příběh je také výpovědí o bolestech a úzkostech, které v dnešním světě mohou postihnout každého z nás, ale zároveň nám dává naději, že s nimi můžeme bojovat a zvítězit nad nimi. Autorka začala psát tuto knihu o bolesti a hektičnosti života v New Yorku jako součást terapie po návratu z psychiatrické léčebny. Přestože sepsala svůj příběh už v roce 1979, jeho obsah je nadčasový a dnešní čtenáře bezesporu osloví. Kniha se rovněž stala námětem pro filmové zpracování. Je určena všem, kdo se zajímají o psychologii a lidské osudy. Barbara Gordon pracuje jako scénáristka a režisérka newyorské televize. Je autorkou několika románů.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno:
2013
,
Portál
Originální název:
I'm Dancing as Fast as I Can, 1979
více info...
Přidat komentář
Slabé. Jazykově nezajímavé (kdo proboha používá pořád dokola slovo Mozkoškrab?), bez zajímavého děje, bez zajímavých (osobnostně propracovaných- byť jen subjektivně!) postav. Autorka jako hlavní postava mě opravdu štvala a byla mi nesympatická... buď neuměla svůj stav prostě dostatečně popsat, nebo byla opravdu jen sebestředná, sobecká, dětinská a nevyvinutá osobnost s psychosociálními problémy. Sice jsem dočetla, ale na konci jsem si vydechla, že už to mám konečně za sebou.
Velike dekuji a obdiv Barbare, za jeji odvahu sepsat svuj pribeh, pro sebe i pro svet. Je dulezite takove knihy mit, jako svedectvi fungovani systemu psychiatricke pece a predevsim jako svedectvi nezdolne zivotni sily, sily cloveka v tech nejvratsich okamzicich...
Tahle kniha byla o těžkém boji s duševní chorobou. Barbara zabojovala a bude muset bojovat celý život. Přesto si myslím, že největší psycho tam byla Jimmyho terapeutka. Přítel Eric jí šlape těsně na paty. Nikdo takový by neměl mít moc nad lidmi.
Mě kniha bavila hodně. Mám pár kamarádů, kteří si prošli psychiatrickou léčebnou a popisují to docela podobně jako autorka, takže po přečtení jsem je tedy začala aspon trochu chápat. Knihu jsem přečetla jedním dechem snad za 2 dny. Je pozoruhodný, jak člověk může dopadnou, když se celý život snaží zavděčit všem okolo, dělá věci proto, aby měli rodiče radost a ne kvůli sobě. Zajímavá mi přijde i myšlenka se (zdravou) životní šedí, setkala jsem se s tím u lidí, kteří trpí depresemi, že všechno berou velmi černobíle. Je tam na jedné straně i zmínka o ''třetím oku'', což mohla autorka rozvést klidně víc.
Autorka si v etapě života, kterou popisuje tato kniha, vytrpěla své. Se závěrečným shrnutím, že psychická nemoc je stigma, kterého není možné se zbavit, souhlasím. Ale mě kniha nebavila. Nerada se utápím v přemítání kdo, co, kdy, kde, jak a proč něco udělal a já to teď kvůli tomu mám těžký.
Ale já to nedokážu.... Navzdory kladným hodnocením ke mně kniha cestu nenašla. Vůbec se mi nepodařilo ponořit se do děje, bylo to trápení, takže odloženo, nedočteno.
Velmi silné a pravdivé. Jak snadno se dokáže něco, co vám má chvilkově pomoci zvrhnout v něco naprosto neuvěřitelného. Nepoznáváte sebe, nepoznávají vás ostatní, vy nepoznáváte je... lidská duše je neprobádaná oblast a kdoví, zda se to někdy změní. Sama beru antidepresiva, ačkoliv mně pomáhají žít naprosto plnohodnotný život bez dalších omezení, které má nemoc přináší. I proto jsem si knihu velmi ráda přečetla. Ačkoliv osvěta tu je, stále se spousta lidí na psychiatrii dívá jako na něco, co se jich netýká...
Knihu čtu podruhé a oslavuje mě proto, že mám sama psychiatrickou diagnózu a vím, jak je to ještě dnes ve 21.století na uzavřených odděleních psychiatrie obtížné.
Poslouchala jsem audio a přemýšlela u něho o křehkosti lidské duše, o tom jak nás "moderní" a "vyspělá" společnost často tlačí do téměř neřešitelných situací ze kterých se těžko hledá cesta zpět k duševnímu zdraví. O tom jak tenká je hranice mezi zdravím a nemocí a nesnadná komunikace na téma lidská duše. Moc pěkná kniha.
Nejšílenější mi autorka připadá ve chvíli, kdy je ve druhé léčebně a najednou ji napadne, že za všechno vlastně můžou ostatní a nic není její vina. Z hlediska psychologického je nepochybně zdravé přesunout všechnu odpovědnost na ostatní, ale z hlediska lidského je to pitomost. Nevím, jestli je chyba ve mně nebo v knize, ale nějak mě ten příběh nedostává, jako by se autorka nedovedla vyjádřit, co se jí vlastně dělo, co vlastně cítila a co prožívala. Další minus dávám za překlad. Velmi pěkný a trefný je pohled na lékařskou péči, což je realita nejen v Americe roku1977. Odbudou člověka prášky, aniž by se o něj a jeho nemoc skutečně zajímali.
Nemohu se ubránit dojmu, že Barbara byla skutečně svým způsobem jen rozmazlené dítě. Vskutku nechápu, proč jí poslední "mozkoškrab" říká, že se diví, že nebyla v ještě větší depresi, když všechno naráz ztratila. Všechno? Ztratila jen muže, který stejně za mnoho nestál, auto a na čas práci. Barbaře zůstali rodiče, blízcí přátelé, byt, dům na pláži, práce jí rovněž byla nabídnuta, ale ona ji sama odmítla, že se na ni ještě necítí. Nechci její neštěstí zlehčovat, ale stačí se rozhlédnout, zamyslet a uvidíte lidi, co se potýkají s mnohem, mnohem horšími problémy.
Autobiografický deník "jedné bláznivé ženské". Moc pěkná knížka.
Poučná i pro 'zatím' zdravé: jak se naučit říkat 'ne' rodičům, partnerům a začít v životě brát konečně ohled i na sebe a své potřeby, než se z toho člověk zhroutí.
Zaujal mě vtip na první straně a moc se na knihu těšila, je to humor mě blízký. V knize se humorného děje nenadějeme, je spíš o naději a beznaději. Jak upadala Barbara níž a níž, cítila jsem nepohodu i ve svém životě. Naopak, jak získávala pevnější půdu pod nohama, bylo mi lépe a cítila jsem se šťastnější. Uvědomila jsem si také několik skrytých "kostlivců" ve svých skříních. Každý jsme potencionálními klienty psychiatrie, záleží jen, zda nastanou okolnosti, které nás tam doženou.
Ze začátku se to hezky rozjelo, byla jsem spokojená. Ale od půlky už jsem se prokousávala, už abych to měla dočtené, hrozně se táhlo. Druhá půlka knížky se mohla smrsknout na 80 stránek, to už byla nuda.
Kniha o závislosti vždy zaujme toho, koho se týká. Nemůžem tančit rychleji, aby nás to nepoškodilo.
Kdo má rád knihy, které pitvají lidskou duši, přijde si jistě na své. Mimochodem, je možné, aby psychotická osobnost (teď nemyslím hlavní hrdinku) byla schopna pět let tuto svou stránku bytí tak umně skrývat? Systém psychiatrické péče v Americe mě už ani nepřekvapil.....prostě máš peníze, máš péči, nemáš peníze, máš smůlu...
"Freud: Zdraví je schopnost milovat a pracovat."
Psychothriller a psychostudie vlastní duševní choroby zároveň. Zneklidňující podstatou (je to skutečné, může se to tedy týkat i mě? jak tenká je hranice?) a nejednoznačností ve vztahu k pravdě (pohled jediného člověka, navíc se zakaleným vnímáním). Je to napínavé, zajímavé, poučné, a nakonec i povzbudivé. A taky hrůzné v tom, jak vás duševní choroba ocejchuje a vy se stanete bezmocnými v rukou psychiatrů – a já jen doufám, že konec 70. let v USA se liší od současnosti (?).
Překlad pochází z první poloviny 80. let a já se několikrát zarazila nad zvláštními slovy či podivnými tvary (kašulírovat, lesbičanka, zapjatý, účinlivý, zešokovalo mě to, mřela jsem,…).
Také mi dnes už přijde úsměvné, že vydavatel musel zmínit „nemilosrdné a odcizené poměry komerční Ameriky“, které přispěly k autorčině stavu. Jojo, to byly časy, kdy u nás duševní choroby neexistovaly… :-)