Tanec s nepriateľom
Paul Glaser
Vojnové tajomstvo mojej rodiny. Podmanivý skutočný príbeh silnej, citlivej a odvážnej ženy, ktorá si aj napriek pohnutému osudu zachovala životný optimizmus. Keď Paul Glaser počas návštevy Osvienčimu objaví medzi vystavenými exponátmi kufor z Holandska so svojím menom, jeho život sa prevráti naruby. Po návrate domov sa pokúša vyriešiť túto záhadu a začína pátrať po vojnovej minulosti svojej rodiny. Prostredníctvom denníka, fotografií, listov, ale aj filmov a piesní, odhaľuje neuveriteľný osud otcovej sestry-tety Roosje-a postupne si skladá jej životný príbeh poznačený láskou a zradou.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2014 , MotýľOriginální název:
Tante Roosje - het oorlogsgeheim van mijn familie, 2014
více info...
Přidat komentář
Velmi čtivá kniha. Můžete mít rozporuplné pocity ohledně hlavní hrdinky, ale kdo ví, jak bychom se v její situaci zachovali my??
Když jsem knihu dočetla, vůbec jsem nevěděla co si o hlavní aktérce myslet a jak se na knihu dívat. Na jedné straně mladá- ale už ne nerozumná holka, která beze slova uteče od rodičů, aby se po tom. co zůstane sama k nim pokorně vrátila, poté využije svého osobního šarmu- který ji byl dán do vínku aby se zachránila v koncentračním táboře a udržuje blízký vztah s nacisty na druhé straně tím alespoň trochu odvrátí tragický konec svých rodičů - a v té době , kdy se žilo ze dne na den je to asi určitě pochopitelné, nevěděla co bude druhý den, věřila, že se všichni zachrání. Ale pokud jsem četla více takových vzpomínek z koncentráků - ani v jednom nikdo nepopisoval , že byla v koncentráku "bylinková zahrada", že by se i otupělí bachaři chovali lidsky - byla to až taková náhoda, že by měl německý bachař milé oči? A zrovna v Osvětimi? Měl někdy někdo možnost si do vězení nechávat posílat noviny, nebo psát deník ? Přečetla jsem knihu, napsaná je moc hezky, ale nevím ... určitě se k ní nevrátím a s paní bych se určuítě nikdy setkat nechtěla, ač si určitě prošla ke konci peklem....
Tanec s nepřítelem
„S prvními kroky Chopinova valčíku se dávám do pohybu. S úsměvem se soustředěně dívám do publika. Ženám, které znám hledím do očí. Hudba zrychluje, tanec získává na tempu. I když tancuju od mládí a tanec je moje práce, nikdy se pro mě nestane rutinou. Je pokaždé jiný. Je to moje vášeň,“ Jak krásný a naplněný život Roosje mohla mít. Ale byla válka a Roosje stejně jako ostatní Židé byla deportována do koncentračního tábora. Strhující příběh, který vyvolává spoustu dalších otázek.
Ano, Roosje byla krásná, inteligentní žena a dělala spousty fatálních chyb. Ale právě ty fatální chyby zachraňovaly životy jiných Židů a především ten její. Kniha na mě udělala velký dojem a více než Roosjino chování a jednání, jsem odsuzovala krutost válečného života a koncentračních táborů, jejichž obětí se Roosje stala
Roojse je rozporuplnou hrdinkou. Dle mého názoru, velkou část věcí, které dělala, byly především v její prospěch. Začíná to tancováním a pokračuje se vztahy s esesáky v koncentračním táboře. Každý z nás by se měl chovat tak, aby se za sebe nemusel stydět. Na druhou stranu nelze pominout fakt, že z jejího chování, měli částečně prospěch i vězni. Kniha se četla dobře.
Zajímavý příběh, ale zpracování mě nezaujalo. Vadilo mi příliš mnoho prostoru věnovaného Roosjiným předválečným tanečním aktivitám. Přes prožitá utrpení, která si určitě nezasloužila, mi Roosje nebyla blízká jako člověk z mnoha důvodů (vztah k rodičům, přelétavost ve vztazích, zbytečné lži). Na druhé straně oceňuji její optimismus a víru v přežití i v těch nejkrutějších časech. Nejvíc mě šokoval nenávistný postoj k Židům od vlastních spoluobčanů nejen v průběhu, ale i léta po skončení války. Kolik příkoří na ně čekalo doma namísto pomoci.
Kniha je velmi zajímavá, pěkná a je sondou do oblasti lidí, země,politiky, částečně i světa, která se vytvářela po 2.světové válce. Lidé židovského vyznání po válce zapřeli svoje náboženství, nic dětem neřekli ani nevypravovali a dnes si některé věci, které dělají intuitivně tomu nerozumí. Z této knihy by se dal natočit dokument. Kniha by se dala shrnout: každá vláda, každý stát si vytváří dějiny po svém. Byla tam zmínka o tom, že Holandané za války ukrývali ,, židé" ale dokonce je i zrazovali. Bohužel autor říká, že se to ve škole učili jinak. Taky měli za zlé královně, že utekla a přitom ve škole se učili, že udělala dobře.
Zajímají mě válečné knihy, přečetla jsem jich několik. Nikdy nepochopím, jak se mohlo podařit vyčlenit Židy jako "podlidi" a tak ohromné množství jich usmrtit...
Proč?
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) vzpomínky kolaborace Nizozemsko pokusy na lidech holokaust, holocaust přeživší holokaustu
Kniha se mi opravdu líbila. Myslím, že mi nepřísluší hodnotit co hlavní hrdinka dělala nebo nedělala. Jednalo se o zcela extrémní situaci a ta zkrátka vyžaduje chování, které bychom si v "normální" situaci nepřipustili. Dělala přesně to, co bylo nutné, aby přežila. Dělala to s vědomím, že je to jediné východisko k přežití. Pro mě to byla silná a houževnatá žena.
Na příběhu mě až tak nepřekvapilo, to co se přesně dělo za války a v táborech. Jestliže není člověk úplný ignorant, tak prostě ví, že to co se dělo bylo strašné a nelidské. Jsou to zkrátka informace, které jsou jaksi už všeobecně známé.
Co mě opravdu šokovalo, bylo to co se dělo po válce. Chování typu "No, tak jste byli pár let zavření v táborech. No jasně bylo to tam hrozné, ale nám se taky vedlo špatně, tak už nás neotravujte, nemluvte o tom a běžte pryč, nás to nezajímá."
To že po válce, v tak vyspělé zemi, jako je pro mě holandsko, nebylo dost empatie a pochopení pro ty, kteří to všechno přežili, bylo pro mě opravdu šokující informací. A to včetně toho, jak ostudně se nizozemská vláda vůči těm, kteří se vrátili zachovala a odmítla jim navrátit majetek, který jim byl za války zkonfiskován.
Myslím, že ani dnes tolik let po válce, je stále co odhalovat o naší minulosti. Kdo ví, jak to probíhalo tady u nás.