Těla
Klára Vlasáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/512661/bmid_tela-6GZ-512661.jpg
4
565
565
Matky a dcery. Jejich těla, jejich pouto, jejich rozepře, jejich strachy. Ovdovělá šedesátnice Marie, která žije v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí, vdává svou dospělou dceru Rózu. Ve chvíli, kdy ji po obřadu popřeje hodně štěstí, cítí, že o ni nadobro přišla. Důchodový věk, nedostatek peněz a pocit, že se stává neviditelnou, ji nutí hledat cesty, jak brát samu sebe zase vážně. Róza se připravuje na vlastní mateřskou roli a zároveň objevuje, že svým blízkým porozumíme teprve tehdy, když o nich začneme vyprávět.... celý text
Přidat komentář
Těla. Své, ta cizí, dceřino, novorozené vnučky nebo třeba myší-hrají nezanedbatelnou roli v této
knize plné pravdivých myšlenek a postřehů stárnoucí ženy jdoucí přímo z nitra samotného bytí.
Myslím, že knihu nejvíce ocení ročníky čtenářek mající už dospělé děti. Spolu s autorkou nahlížíme do myšlení stárnoucí ženy, která nám přiblíží vztah se svojí dcerou i vztah ke starým lidem o které pečuje, zamýšlí se nad lidskými potřebami v pokročilém věku. Zajímavé pojetí, ale nemyslím si, že si najde moc čtenářů. Mne si tato kniha našla a líbila se mi.
“Myšlenka stárnutí a s ním spojeného moudření a zklidňování je beztak zvláštní. Všeobecně se předpokládá, že se člověk posouvá a zraje, jenže Marie má občas pocit, že nic z toho neumí. Většinu času napodobuje ostatní a doufá, že si nikdo nevšimne, že ona mezi dospělé nepatří.
Je jako malá holka v příliš dlouhém kabátě o který zakopává."
Tahle kniha mi nesedla...příliš překombinovaný příběh na velmi malé ploše. Nevadily mi naturalistické pasáže, které ohmatají život v pravém slova smyslu, ale neviděl jsem za tím něco hlubšího. Častí skoky v ději, nedořečenost (ne ta, co vás pohání dál, ale ta, co vám brání ve čtení) a na konci příběhu v prázdno po příběhu.
S knihou sem docela bojovala, cca na 60. straně sem to chtěla vzdát , ale kousla sem se.. Trvalo mi déle přečíst pouze 200 stran. Myšlenka autorky nebude špatná, po přečtení a dočtení pár recenzí zde, jsem i jakžtakž začla chápat pointu autorky. Bohužel, vzhledem ke svému mladému věku, mi myšlenka částečně uniká. Na můj vkus kniha přeceňována, pro starší bude více k pochopení (a nechci nikoho urazit, každý si k tomu musí dojít sám a v jiný časový interval).
Obdivuji tuto spisovatelku, že se pustila do témat, před nimiž se každý snaží spíše schovávat, ač se týkají každého z nás.
Marii jsem úplně chápala i všechny její činy a i když mnozí konec nechápou, jaký jiný bychom mohli čekat? Myslím, že právě tímto zakončením nám bylo to všechno předchozí potvrzeno. Stárnutí, stáří a manipulace starých lidí, kteří tu jsou už jaksi přebyteční. Lépe přece zmizet a rozhodnout si o sobě sám.
Na druhé straně mládí, mateřství a na postavě Rózy vidíme, že až když matka zmizela, teprve pak ona vše pochopila: "Cítí - ne, ona ví -, že matka je mimo její zorné pole, mimo její dosah a záleží pouze na ní, jestli se nechá spatřit. Marie, pouze Marie určí, co se s ní stane."
Události s mrtvými myšmi a to, jak jejich záležitost bere Marie do svých rukou, protože "už se nebude nikoho doprošovat, aby něco vyřešil", protože "všichni od toho jen dávají ruce pryč", přesně ukazuje postoj naší společnosti a můžeme tak chápat, proč předcházejí Mariině zmizení.
Je to kniha, kterou je třeba velmi pozorně a pomalu číst, zamýšlet se a pochopit její poselství. Opravdu se skláním před touto mladou českou autorkou, vytvořila velmi kvalitní dílo, s kterým se tak často nesetkáváme. I přes své mládí dokázala pocity a činy starých lidí vystihnout věrohodně a v celé své nahotě. Často mě až mrazilo. Marii mohli lidé ruce utrhat, předháněli se v částce, kterou jí zaplatí, jen aby se postarala o jejich staré rodiče, na které nemají oni čas. Malá holčička, která si dovolí kritizovat Marii a být nad ní povýšená. A jak už potom, co jí zachránila život, se stala pro rodinu zátěží a zbavili se jí. Nerodí se už zde budoucí postoj ke stáří?
S tělama jsem to měla jako na horské dráze :-)
Dostaly mě už první tři strany, o sebeobětování a nekonečné lásce matek (proběhla i husí kůže). Obecně Těla otvírají více důležitých témat, která prostupují životem spousty žen. Řeší se úslužnost, zavděčení se ostatním, pocity viny za veškeré dění ("...jako by samotná její přítomnost auto zpomalovala.")
Potom jsem ale trošku bojovala s extrémním odporem Marie k jejímu tělu ("Marie cítí pot, který jí stéká po břiše, ale nechce se té sulcovité hmoty dotýkat holýma rukama.") Protože text je i obecně vztažen na těla žen v Mariině věku, ale nemyslím si, že by to takto plošně měly všechny a připadaly si "neviditelné" - tady souhlasím s částí recenze od @dubenska_ctenarka.
Jenomže potom nastal zlom a mě ten příběh neskutečně chytl, ať už vztah Marie a její dcery Rózy, cestu Rózy a umělého oplodnění a hlavně autorka velmi vyzrále a trefně popisovala myšlenky a situace starých lidí, už kvůli tomu bych doporučila knihu přečíst.
Celkově mi text připadal výborně napsaný, autorka použila spoustu skvělých přirovnání, krásné věty a posvítila i na nelehké stránky mateřství.
Co se týče konce, ten jde pochopit více způsoby, já si pro sebe doufám, že to mohlo dopadnout i dobře. Ale nevím, jak to myslela autorka a docela by mě to i zajímalo :-)
"Elsa a Samuel jedí tiše a rychle, připomínají dvě larvy, co se musejí rychle vykrmit, aby mohly postoupit do dalšího vývojového stadia."
"Být matkou je snadné, tak nesnesitelně snadné, že v tom všechny selhávají."
"Marie si totiž uvědomuje, že to jsou právě všechny ty krámy, které fungují jako úchyty, na než můžeme svoje city navěsit a pozorovat, jak přesvědčivě a půvabně najednou vypadají - a aspoň na chvilku o nich člověk nemusí pochybovat."
Těla stárnoucí, těla měnící se, těla naše, ale přitom cizí, těla odcizená... Přijmout své tělo je těžké snad pro každého a v každém věku. A zvláště pokud překonají svůj biologický vrchol a začnou upadat. A společnost posedlá umělou krásou se je snaží upozadit a vytlačit z veřejného prostoru.
O čem kniha je? O emancipaci seniorů. O tom, že jsou to dospělí lidé s vlastními potřebami. O tom, že se máme respektovat. Dále také o mateřství, porodech a gynekologii. O vztahu matky a dcery. A o mnohém dalším. Možná až o příliš mnohém...
Nejsilnější pasáže byly v Itálii a v začátcích péče o jiné seniory. Naopak, kde kniha drhla, tak byly části s politickou agendou. Ačkoliv s nimi lze souhlasit, v tomto příběhu působily hodně na sílu. Problém byl i s nerealistickým a schematickým chováním některých postav (zejm. Róza) a se scénami naprosto přitaženými za uši (např. naivita nebo předpojatost vůči chování úřadu). Velká škoda, ale dopadlo to spíše průměrně, a to i přes silné téma.
Upřímně, nechápu moc popularitu této knihy. Kniha mě zaujala anotací a tématem těla stárnoucí ženy a po vlně pochvalných recenzí jsem čekala něco nového, co tu ještě nebylo, ale ve výsledku mi toho kniha nic moc nedala. Nemůžu říct, že by se kniha nečetla dobře, ale celkově se téma dalo určitě více vytěžit a chyběl mi tam i souvislejší děj. Autorka vždy začala nějaký příběh, období a bez nějakého dalšího vysvětlení nebo návaznosti skočila v ději o kus dál. Za mě ten děj mohl být tak plynulejší. V knize mě tak více zaujalo to černé zrcadlo ve vztahu matky a dcery. Nad tím jsem se spíše zamyslela, než nad hlavním tématem knihy, takže za mě takový průměr.
Nebylo to vůbec špatné, kniha nese zajímavou myšlenku. Bohužel jsem asi čekala něco víc, a to jsem nedostala
Je to kniha o mateřství, sebelásce a sebepřijetí, o vztahu matky s dcerou. Kniha má spoustu pasáží k zamyšlení, zároveň nelogická a nevysvětlitelná místa, Podivný děj, zvláštní a nesympatické postavy. Příběh nese silné téma, obsahuje zajímavé myšlenky, ale zpracování mi absolutně nesedlo. Bohužel, tohle nebyl můj šálek čaje.
Takhle zvláštní pocity jsem při čtení už dlouho neměla... chvíli mě čtení bavilo, chvíli nebavilo, chvíli mi byla Marie sympatická, chvíli jsem jí vůbec nechápala (zato Róza mě štvala konstantně), řadu odstavců jsem také musela číst dvakrát, protože mi přišlo, že jsem něco důležitého asi musela přehlédnout (např. myši), no a závěr, už jen kvůli němu na hodnocení hodně ubírám, protože ten jako by prostě nebyl, ten jsem vůbec nepochopila, co jím chtěla autorka naznačit. Prostě konec a nazdar. Škoda, první polovinu knihy bych určitě hodnotila výše, ale takhle dávám průměr.
Příběh, který zpracování téma, se kterým se setkala každá žena, dívka či dáma.
Já jsem ale asi knihu nečetla v ten správný moment, protože jsem z ní nebyla nadšená, jak všichni okolo mě.
U Těl jsem hodně dlouho váhala, zda dát 3 nebo 4*. Ideálně něco mezi. Kniha rychle ubíhala, myšlenky jsou to důležité, ale u všeho autorka pouze klouže po povrchu. Něco načne a pořádně nedokončí. A to je škoda. Klidně bych si od ní přečetla nějaký "cyklus", kde by jednotlivá témata byla podrobně rozpracována.
Vztah mezi matkou a dcerou byl velmi uvěřitelný, chápala jsem zdánlivě chování obou. Pokud se v rodině nekomunikuje, stává se ledacos.
Někdy se pustím do Prasklin, přestože mě trošku děsí to nízké hodnocení.
Hlavní postavou je MARIE (60 let, vdova), která bydlí v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí a později péčí o starší lidi. Má dceru RÓZU, která se provdala za ŠTĚPÁNA. Róza pracuje v nakladatelství, čte rukopisy jiných autorů a radí jim. Také sama píše, ale do šuplíku.
Autorka v této knize zpracovává hodně témat vztahy (vztahy mezi mamkou a dcerou, vztahy mezi starší a mladší generací), mateřství, těhotenství, stáří, péče o seniory, revoluce 1989 a porevoluční vývoj v Československu, byrokracie na úřadech aj. Autorka zpracovala hodně témat na malém prostoru, ale myslím si, že zpracování zvládla dobře a při čtení se nad těmito tématy můžeme zamyslet. U jedné události jsem si říkal, že mohla Marie postupovat jiným způsobem.
Kapitoly se střídají z pohledu Marie a Rózy. První 3 úvodní strany byly přímo děsivé a já jsem si říkal, kam se bude ubírat tento román. Marie mě zaskočila svými činy, o kterých se dočtete. Z jedné strany může Marii hodně čtenářů odsoudit, ale z druhého hlediska se to dá pochopit.
Kniha se celkově četla dobře. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem pochopil závěr knihy, ale snad ano. Přál bych si jiný závěr.
Knihu jsem dočetla včera a dnes přemýšlím co napsat o knize. Že jsem Marii nechápala, ač nám já stejně let i rozmazlenou dceru Rózu? Neznám nikoho z mých vrstevnic co by o sobě tak smýšlely. Prostě za mne divné a možná mně jen nesedl styl psaní autorky. Další knihy už číst nebudu, trpěla jsem zde dost.
Zajímal mě vztah matka dcera a stárnutí. Je to tady dost naturální. Dcera je sebestředná a matka se to na stará kolena také učí. Čtivé, dobře napsané.
Příběh , který má i něco navíc.
V poslední době objevuju spoustu nových, mladých českých autorek a autorů, jejichž tvorba se mi vtiskne do těla a zapíše na literární seznam - a Klára je jednou z nich. Myslela jsem, že literární vkus se lidem, respektive hlavně mně, navíc po tolika letech knihomolství, až tak nemění, ale literatura, nazvěme ji "o životě" a "momentálních tématech a problémech společnosti", a hlavně česká literatura, se pomalu, ale jistě dostala na moji první příčku. Nevím, jestli je to věkem, dobou nebo se člověk zkrátka posouvá a mění, ale přišlo to přirozeně a cítím se v tom jako doma.
Na knihu jsem měla zálusk, už když vycházela, těšila jsem se na ni, ačkoliv autorka mi byla neznámá, protože obsahuje všechna témata, která mě baví a mám je teď ve svém zájmu jak osobním, tak knižním, a chci o nich číst. Trochu mi to teď přijde jako takový boom, nebo jsem to jen dřív tolik nehledala a neviděla, ale přesto si myslím, že se o nich píše strašně málo. Klára dokázala obsáhnout spoustu témat, dobře zpracovaných, promyšlených, atraktivních a aktuálních, píše dobře, svižně a poutavě a má to hlubší myšlenku i pointu. Přečetla jsem ji za 3 hodiny (a s jednou zmrzlinou na nervy) na jeden zátah. V tomto ohledu mě to fakt bavilo a připoutalo, četlo se to samo a stránky mi ubíhaly před očima, že jsem se nestačila divit.
Je pravda, že jsem tam trochu postrádala nějaký takový prvek, který by tomu dodal víc celistvosti jako knize a bylo to pro mě trochu nedotažené, jako příběh to úplně nedrželo pohromadě, ostatně jako spoustě ostatním, s tím souhlasím, nicméně ve výsledku to nebylo nic, co by mi zkazilo čtení a kvůli čemu by pro mě kniha ztratila na zajímavosti a zájmu. V tomto případě pro mě vyhrává příběh nad formou, což si i myslím, že byla myšlenka knihy. Naopak si myslím, že v tak malém prostoru dokázat sdělit a uchopit něco takového a obsáhlého, je skvělé a ta hlavní pointa, za což si autorka zaslouží pochvalu. Vyvolalo to ve mně hodně myšlenek a otázek, které se mi usadily v hlavě a byla to místy i docela i velká sebereflexe.
Zvláštní je, že jsem to asi jako jediná nevnímala jako feministický román, ale to je asi tím, že feministka nejsem a nějak to nevnímám, osobně mě tohle označení čehokoliv mírně irituje, ani bych to neoznačila za ženské čtení, ale současná a potřebná témata, která by se měla otevírat mezi všemi generacemi i pohlavími.
Jsem ráda za tuhle knihu, i když forma a provedení trochu pokulhává, nicméně sdělení, obsah a podstata to vyvažuje a dodává tomu na kvalitě. Je potřeba více knih otevírající tato témata.
Autorčina předchozí kniha mi nesedla tematicky ani stylisticky, proto jsem dlouho přemýšlela, zda se do Těl budu pouštět. Lákalo mě ale téma vztahů mezi matkou a dcerou, takže jsem knížce dala šanci a dobře jsem udělala, narozdíl od Prasklin byl román Těla mnohem stravitelnější jak námětem, tak stylem psaní, a to mě potěšilo natolik, že si ode mě knížka nezaslouží méně než plný počet hvězd.
Příběh je vyprávěný z pohledu šedesátnice Marie, která po smrti manžela žije sama a přivydělává si hlídáním dětí, a její dcery Rózy, která se sama brzy stane matkou. Především vyprávění starší Marie mě velmi zasáhlo, možná i z toho důvodu, že sama matkou nejsem a neprožila jsem si tuhle ztrátu ve chvíli, kdy dcera dospěje a začíná vést vlastní život. Zároveň jsem ale chápala i Rózu, k jejíž roli mám o něco blíže. Vlastně to byl hodně smutný příběh, bohužel i velmi pravdivý. Já mám tyhle depresivní počiny českých autorů prostě ráda a Těla nejsou výjimkou.
Někdo v komentářích napsal ZNEPOKOJIVÉ, to je přesně to slovo, které jsem hledala a krásně to vystihuje. Je to překvapivě (tedy kdo četl Praskliny, tak nepřekvapivě) čtivé. Autorka mě překvapuje a baví.
Štítky knihy
rodinné vztahy ze života matky a dcery stárnutí české romány
Autorovy další knížky
| 2023 |  Těla |
| 2020 | Praskliny |
| 2020 | Spiritistky |
| 2021 |  Zrozeni/zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu? |
| 2023 | Club of opportunities / The Garden of Problems |
Překrásná kniha, která obsahuje jedinečná (a určitým způsobem tabu) témata. Autorka skvěle popisuje nepříjemné pocity, které by se většina žen bála vyslovit.