Temno
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205199/temno-205199.jpg
4
212
212
V Orlických horách na panství Skalce u Dobrušky žil myslivec Machovec s dětmi Tomášem a Helenkou. Byl tajným vyznavačem českobratrské víry, v níž vychovával i své děti. S okolními tajnými bratry se scházel k pobožnostem v lesích nebo na osamělých místech. Ačkoliv Machovcovi svou víru pečlivě tajili a chodili do katolického kostela, přece neušli podezření správce Skalky Čermáka. Čermák slídil po každém Machovcově kroku i jeho dětech. Konečně se správce Čermák dočkal. Do Dobrušky náhle přijeli jezuité, aby vymýtili zbytky kacířů a utvrdili ostatní v katolické víře. V jejich čele byl pověstný kněz Koniáš, který při svých kázáních strašil hrůzami pekel. Na jeho kázání musel jít i Machovec a tehdy se pevně rozhodl, že už nebude svou víru skrývat, ale že prchne do ciziny a v příhodný čas se vrátí pro děti. Za několik dní provedl svůj úmysl, aniž by komukoliv něco řekl. Mezitím přivedl správce jezuity do myslivny, ve které našli zakázané knihy. Ty byly spáleny na hranici. Machovec se šťastně dostal do ciziny, ale s jeho dětmi jako kacířskými bylo tvrdě zacházeno. Odvezli je ze Skalky do Prahy na převýchovu. Dostali se do poddanství bohatého sládka Březiny. Oba byli od sebe odloučeni. Tomáš se stal hlídačem na Březinových vinicích, Helenka pomáhala v domě. Tomáš záhy objevil tajné české bratry, se kterými se rychle spřátelil. Čekal, až nadejde vhodná příležitost a dorazí posel od otce, aby mohl odejít s Helenkou za ním. Zato Helenka se změnila. Začala pochybovat o své víře – neustálé hanobení kacířů, nádhera katolických obřadů, láska ke katolíku Jiřímu Březinovi i láskyplné chování celé Březinovy rodiny nezůstaly bez vlivu na mladou duši. Polekala se tedy, když přišel posel od otce, aby obě děti prchly za otcem. Helenka zůstala v Praze, zatímco Tomáš utekl. Tomáš mířil s průvodem k hranicím. Na cestě našli přístřeší u bratra Svobody, myslivce na jičínském panství, který již dříve musel odpřísahnout, že se zříká své víry. Kacířská kniha, kterou tu však uprchlíci zapomněli, Svobodu prozradila a byla příčinou jeho mučení a smrti. Když se Tomáš sešel v cizině s otcem, otec se rozhodl, že zajde pro Helenku do Prahy. Našel ji však zničenou a sklíčenou. Když se prozradilo, že ona, kacířská dívka, si pomyslila na syna bohatého měšťana, vyhnali ji z domu Březinových. Za trest měla být odvezena do poddanství na Skalku. Se zklamaným srdcem odchází s otcem do ciziny, zatímco její láska, Jiří Březina, také zklamaný nenaplněnou láskou, se stává knězem a v bílém rouchu se účastní slavnosti svatořečení Jana Nepomuckého... Zdroj: aloisjirasek.cz... celý text
Přidat komentář
Měl jsem z Jiráska trochu strach, většina kamarádů co zkoušeli F. L. Věka nebo Staré pověsti české si stěžovali, že se to nedá číst. A začátek knihy je opravdu velice pozvolný, sledujeme postavy, které jsou spíš nevýrazné, v jednom případě odpuzující. Budování atmosféry se ale vyplatí, když se na scéně objeví "ty důležité" postavy, se kterými je možné se ztotožnit. A pak najednou děj začíná zrychlovat a nabírat na zajímavosti, postavy se pro čtenáře stanou důležitými a začne mu na nich záležet. A začne se o ně bát. Jak jsem první třetinu knihy četl několik týdnů, tu poslední jsem přečetl v řádu hodin. Úplně mě to dostalo.
Autor nám popsal dobu,kdy docházelo k útlaku lidí a to z ideových důvodů.A dějiny lidstva jsou plné těchto tzv. ideí.Bohužel se od té doby toho moc nezměnilo až do dnešních časů.Sice je pravda,že už nikdo lidi neupaluje,ale často je nutí do něčeho co nechtějí a říká se jim,že tohle je ta správná cesta.Z jejich hlediska,ale asi není.
Jden z restů mládí. Sice se budu opakovat, ale jsem moc rád, že jsem knihu četl až jako dospělý člověk s jistou životní zkušeností. Jako rozevlátý puberák bych z knihy neměl vůbec nic. Temno je skutečně temné a Alois Jirásek zde velmi působivě přesně vylíčil distopickou společnost se vším všudy. O to děsivější je, že po Bílé Hoře to byla holá realita a ne smyšelný příběh. Otupování a vymívání mozků, potírání dějin a pravdy o nich, násilnický systém, kterého se báli i urození, neskutečná doba. A lidstvo a národy se nepoučí a nepoučí a nepoučí....
Na odlehčenou vtip od mistrů Švandrlíka a Neprakty: To je Koniáš, na toho si dávejte pozor, prý nevrací knížky...
Jirásek brilantně vyjádřil politickou a náženskou situaci v Čechách a na Moravě po Bílé hoře. Bohužel na Psohlavce Temno nedosahuje proto jen 4 hvězdy.
Temno jsem vlasně tak úplně nečetla, jako běžně čtu knihy, ale můj nevidomý kamarád si ode mne vyžádal namluvení na (tehdy ještě) kazety. Byla to síla, protože ono je něco jiného číst starou a ještě k tomu Jiráskovu češtinu jen tak pro sebe a něco jiného to přečíst nahlas pokud možno bez chyb.
Nicméně se mi román líbil. Hodně ke mne, jakož to ke křesťance - nekatoličce, příběh promlouval. Do dnešní doby má určitě, co říci k událostem z naší historie.
Ak nerátam Staré povesti české, moja prvá kniha od Jiráska. Zdá sa mi lepšia, než Psohlavci, ktorých som čítala neskôr.
P.S. pri čítaní ma napadlo, že keby sa zmenili kulisy a ideológia, tak by sa to kľudne mohlo odohrávať v 50.-tých rokoch 20. storočia.
Přiznám se, že jsem knihu nezvládla přečíst, jelikož mě hned ze začátku odradil velký počet různých jmen a postav, ztrácela jsem se v tom a jelikož jsem nikdy dějepis neměla ráda, tak jsem to vzdala :D
Ke knize jsem se vracela podruhé (asi po 18 letech). Je čtivá, občas mi vadily dlouhé popisné pasáže.
Kniha za knihou míhala se nad žíznivými plameny, padala do nich. Hořely a hynuly radost a chlouba předků, utěšení nejednoho pokolení ve chvílích úzkosti a zármutku, hynula jediná útěcha, opora i útočiště posledních věrných víře svých otců. ... Měkké chuchvalce tmavého dýmu letěly rovně k tmějícímu se nebi a s nimi hlahol školních zpěváčků, uvábených neobyčejným divadlem, zpívajících chutě, plnými hlasy strašlivou kletbu, kteréž nerozuměli, která, jakož všechno to autodafé, utvrzovala a sílila vštěpovanou jim ošklivost a nenávist k slavné minulosti a k velikým jejím duchům. Plným hlasem zpívali a slavili to, co, jak jim kázali, bylo pro spásu všech:
Hořiž, hořiž, Jene Huse,
ať nehoří naše duše!
...
Vrcholné dielo Jiráskovej prózy zachytávajúce Čechy rokov 1723 – 1729. Hybnou silou tohto obdobia sú rekatolizačné snahy. Tieto sú ľudsky predstavené na príbehoch postáv, ktorých povahy, vnútorné presvedčenie, skutky, konflikty a osudy postupne odhaľujeme. Na spoločenskej úrovni autor využil kontrast zarytého popierania pamiatky J. Husa a nekritického velebenia svätorečeného J. Nepomuckého.
Jirásek si zachováva svoj rozprávačský štýl. Román koncipoval zoširoka – nachádzame v ňom relatívne veľa popisných pasáží, ktoré na jednej strane síce názorne vykresľujú dobu a pomáhajú predstavivosti čitateľa, ale na druhej strane spomaľujú dej.
Nedá mi nespomenúť myslivcovie Helenku, úbohé utláčané dievča, naprieč celým príbehom trápené protichodnými vnútornými pohnútkami - volaním zamilovaného srdca a výčitkami svedomia voči rodine, impulzívnou ženskou túžbou a diktátom svojho hlboko zakoreneného evanjelického pôvodu... navyše neustále v podozrení - či už od „rimanov“, alebo „kacírov“.
Take-home message:
Na ničom (povrchnom, svetskom, formálnom... farizejskom?) nezáleží tak veľmi, ako na tom, aký je človek v skutočnosti, v hĺbke svojej duše.
Nezabudnime na ústretovosť a toleranciu, netreba hneď nasilu kynožiť (navyše v mene dobra).
Nepáľme knihy, nikam to nevedie.
Kvalitní kniha od Jiráska, která odsýpala příjemně rychle. Nenudila, příběh o potírání nekatolických občanů, pálení knih páterem Koniášem... Díky Bohu, že jsem ateista a nějaké různé výklady Knihy mě netrápí.
Příběh je určitě propracovaný a na dobré úrovni, ale v knize se nacházejí i nudná, hluchá místa, která
čtenáře asi otráví a nebo knihu rovnou zavrhnou. Dávám slabší čtyři hvězdy, protože Jiráska mám opravdu rád, ale tuhle knihu bych nedoporučoval jako první čtenáři, který chce proklouznout do tajů Jiráskových děl.
Dnes už toto dílo patří do zlatého fondu české literatury, někoho můžou nudit dlouhé popisy, kterými je Jirásek pověstný. Za mě patří knize pět hvězdiček, naprosto mě okouzlila a v jistých pasážích i dojala. Pokud milujete historii (stejně jako já), rozhodně sáhněte po této knize!!
Popisů bylo v téhle knize opravdu moc a četla se velmi těžko díky už ne tak modernímu jazyku, kterým je psána.
Temno se mi četlo neuvěřitelně dobře, a i když jsem viděl, že je to docela bible, moje obavy o prokousání se knihou zmizely hned tak po padesáti stránkách. Jirásek z mýho pohledu píše velmi čtivě, i přes celkovou popisnost do knihy komponuje děj tak, aby se obě složky neoddělitelně proplétaly, a myslím si, že by kniha byla dost atraktivní, i kdyby vyšla dnes, možná o to atraktivnější, že by neměla ještě status kanonického díla a školní literatury. Trošičku mě mrzí ještě černobílost postav – vždycky, když se nějaký katolík začne profilovat jako skeptik, vyleze z něj nakonec evangelík. Na jednu stranu to v době Temna dává smysl, na stranu druhou i fanatici jako románová verze Koniáše mají v reálu občas pochybnosti o tom, jestli jsou na správné straně barikády. Hospoda funguje jako perfektní místo odlehčení, celá linka s myslivcem, jeho dítky, Helenčinou láskou k Jiřímu, přispívá k obrovskému napětí, které výborně vrcholí v závěru. Připočítejte historickou rovinu a z Temna se stává neuvěřitelně všestranná knížka, s hodně dobrou uměleckou rovinou, i zábavná pro čtenáře.
Pokud jde o Temno, to mám nejen v knihovně, ale i v hlavě - tedy pokud jde o tuto knihu.Četl jsem ji dávno, ba až pradávno tomu a tak čas milosrdně smazal veškeré vzpomínky. Vím, že patří do Jiráskových knih (asi celkem 6), popisujících trudnou dobu pro národ, dobu pobělohorskou a to pro ukojení mého nacionalismu považuji za zcela dostačující.
Objevil jsem v ní pár Kašparových kreseb (nikoliv ilustrací).
Štítky knihy
Praha baroko zfilmováno 18. století jezuité, Tovaryšstvo Ježíšovo protestantismus jezuita Antonín Koniáš, 1691-1760 rekatolizace
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Asi se projevím jako ignorant, ale nijak zvlášť mě to nezaujalo. Popravdě řečeno, dost jsem se s tím prala. Ano, jsou tam krásné popisy barokní Prahy, tehdejších zvyklostí, slavností... Ale to je pro mě asi tak vše. Děj mi připadal nezáživný, těžkého údělu českých bratří mi líto nebylo (byť asi mělo), to už mě víc zaujal roztomile fanatický páter Koniáš. K tomu desítky úplně zbytečných postav, které prakticky, nebo jen velmi málo, zasahovaly do děje...