Tenhle pokoj se nedá sníst
Nicol Hochholczerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/525938/bmid_tenhle-pokoj-se-neda-snist-654c8b02a4998.jpg
4
218
218
Kontroverzní, syrový a strohý, ale zároveň poetický text mapující šestileté období nerovného poměru dospívající Terezy, které je na začátku příběhu dvanáct let, a padesátiletého Ivana, lektora výtvarného kroužku. Tereza si není vědoma toho, že se ocitla uvězněná v nezákonném vztahu s manipulátorem, vždyť s Ivanem se konečně cítí krásná a obdivovaná. Během dospívání začíná celou situaci přehodnocovat, snaží se z toxického kolotoče vystoupit a postupně se od Ivana odpoutává. Jde to však? Krátké, úderné kapitoly, které šokují svou otevřeností, v nás rezonují ještě dlouho po přečtení.... celý text
Novely Literatura slovenská
Vydáno: 2023 , HostOriginální název:
Táto izba sa nedá zjesť, 2021
více info...
Přidat komentář
Velmi strohá, ale zároveň drsná a upřímná kniha o vztahu lektora výtvarného kroužku a jeho žákyně. Příběh dvanáctileté Terezy a padesátiletého Ivana je vyprávěný krátkými a údernými texty, které jsou velmi syrové, přesto svým způsobem poetické. Místo děje popisují spíše myšlenky a pocity hlavních aktérů. Kvůli této poetičnosti bylo někdy těžké příběhu porozumět. Zážitek z četby byl ale o to zajímavější a myslím, že i neopakovatelný.
Na tohle téma bylo napsáno mnohem více a výrazně lepších knih... Chápu, že autorka chce zaujmout svým syrovým a vulgárním slovníkem, také netradičním způsobem psaní. Mne se zdá její styl psaní spíš ubohý, než abych ji za to vychvalovala. Chce prostě jen zaujmout,... To se jí ale u mě nepodařilo. Určitě bych si tuto knihu znovu nepřečetla.
Poeticky vyprávěný děj s krátkými kapitolami dokáže čtenáře pohltit. Avšak, jak u knih bývá zvykem - 100 lidí, 100 chutí...u této to platí dvojnásob.
Téma, jež autorka zmiňuje, tedy manipulace ve vztahu spojené se zneužíváním, pojala syrově z pohledu především Terezy.
Kniha by měla vyvolat emoce a u spousty čtenářů vyvolala, ale u mě prostě ne. Určitě to nebylo formou, jakou je kniha psaná. Ta se mi právě líbila, i když... Aby na jedné stránce byly dvě věty, to mi přijde jako škoda papíru. Na druhou stranu chápu, že autorka tím chtěla vyjádřit tu strohost.
Problém jsem měla s postavou Terezy. Ta se ze začátku chová na svůj věk, ale postupem času mi přišla naivní a úplně mimo. Nepřišlo mi, že by chápala, čeho se Ivan na ni dopouští.
Byla jsem na knihu zvědavá, ale nejspíš jsem ji pochopila špatně. Stává se. Věřím, že si kniha najde své čtenáře.
Děkuji Nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku
Miluju knihy, které jsou rozsahově krátké, o to silnější však co do obsahu. Kniha Tento pokoj se nedá sníst patří právě do této kategorie. Útlá kniha s malým množstvím textu, který je však tak poetický a tak hluboký, že vás zasáhne.
Jedná se o příběh nezletilé dívky a podstatně staršího učitele výtvarné výchovy, který dívku zmanipuluje a následně zneužívá.
Víc popisovat nebudu, ostatně není moc co - kniha je hlavně o pocitech a emocích, které si musíte přečíst a během čtení sami prožít.
anotace nakladatele říká vlastně všechno: o co je fragmentární text, v němž se střídá vypravěčský pohled na hebefila s reflexemi jeho oběti, kratší a syrovější, tím více poskytuje čtenáři prostoru pro domýšlení průběhu i následků nedořečených událostí; vskutku "poetickým", nápaditě obrazným jazykem jsou evokovány šokující intimnosti a jejich dopad na dospívající dívku, která se nedokáže vymanit z toxického vztahu
zaskočila mne role Terezina otce v příběhu, přímo se říká, že o zneužívání dcery učitelem věděl, a na jiném místě (příhoda během výletu na kole?) se snad naznačuje, že i otec je/byl agresor? nevím, příběh opravdu není lehké číst, jako by se na čtenáře s každou stránkou lepily cizí tělesné sekrety
těším se ovšem na další počin Hochholczerové, její vidění světa a vypravěčský styl mají potenciál
Upřímně vůbec nevím, co si mám myslet. Je to kontroverzní, je to šokující, je to smutné. Přečteno za jeden večer.
Po dočtení jsem vůbec nevěděla, co si o tom mám myslet. Vůbec jsem si na to nedokázala udělat názor. Nakonec dávám dvě hevězdy, protože tohle už bych znovu určitě číst nechtěla z mnoha důvodů. Každopádně je to kniha kontroverzní svou formou i obsahem a chápu, že na někoho to může zapůsobit, na mě ale ne.
Hochholczerovou jsem chroustal postupně řadu dní a díky tomu se nebojím ji ohodnotit plně. Mrzí mě, že jsem nesáhl po originálu, z překladu občas slovenština poněkud trčela. Výjimečný projev, na který se (doufám) ještě pěkných pár let nezačne prášit. Na textu je možné obdivovat vše, od surrealistických, ale trefných přirovnání, ve kterých se celý vztah drolí, hnije, mokvá a pulzuje, přes useknuté a přesto provázané celky, až po všudypřítomnou naléhavost a bezvýchodnost, které tu křičí z každé kratičké věty.
Hodně silný, netradičně napsaný příběh od slovenské autorky, který mě nenechal chladnou. Už jen ten název!
Přestože je text krátký, nechybí zde emoce. Bude vám smutno, bude vás rozčilovat, budete chtít pomoci a Ivana budete nenávidět.
Ukazuje, jak křehká je duše dospívající dívky.
Třebaže celkově mi z knihy bylo špatně, po dočtení jsem měla chuť se do něj pustit znovu, abych lépe porozuměla všemu, co autorka napsala. A to se mi téměř nestává. Občas mi ale část/věta zkrátka nedávala smysl, ale možná právě to byl ten záměr.
Text je opravdu psaný originálně, občas najdete na jednom listě jen jeden odstavec nebo jednu větu. Vysvětluji si to tak, že autorka chtěla zvýraznit myšlenky, aby se neztratily v moři slov.
silny, hodne obrazny a symbolicky, boryna se zamiluje ve 12 do svyho ucitele, protoze on ji posloucha narozdil od kohokoliv jinyho, on si ji zacne vodit domu a tak (prvne ji "jen" umyva vlasy jako sve dceri, pak maji i sex [mozna znasilneni z podstaty, ale ten vek tam presne neni, obecne mi prislo vlastne horsi cely to emocialni vydirani a manipulace a vztah s ni, nez jen sex]), taky ji miluje. ona vubec nereflektuje ze je ten vztah neco divnyho (ani jako dite, to je jasny, ale ani v dospelosti) a potom co spolu maj tenhle vztah roky, tak s nim srovnava ostatni kluky, co potka nekde, a je uplne zmagorena do nej, pce si zvykla a je to silny pro ni. on vi, ze je uchylak asi, nebo aspon, ze se to nesmi a nesmi je nikdo videt, a je na ni fakt hroznej i vyjma uchylactvi, manipuluje ji, odkopava kdyz se mu zachce, doprosuje si ji a nuti ji k divnym sexualnim vecem. (no dobre, tyhle veci jsou furt uchylactvi asi trochu.) prazdny stranky a opakovani frazi a slov, metafory a utrzky o tom, co ji rekl, a preskakovani tomu davaj hodne silny emoce/prozitek. precist to jde tak za hodinu. cislovani kapitol musim jeste odhalit co znamena.
Solidní ujeťárna, zvlášť s ohledem na věk autorky.
Nicol Hochholczerová (str. 122): ...a řekne to tak, že jako pohlaď mě, ale přitom nemyslí sebe, ale prostě tam, jenže potom to zní, jako by on sám byl jeden velkej čurák!
Nicol Hochholczerová (str. 144): V hlavě mi dřepí tvoje ruce; dřepí a serou.
Malá Tereza na mne působila dojmem zneužívané autistky, avšak od chvíle, kdy po nástupu na střední školu dospěla, hraje ve vztahu prim ona a nepůsobí dojmem traumatizované lolitky, jak se nám ji (snad pod vlivem Nabokova a Springory?) snaží vylíčit všechny ty komentáre a anotace na netu. Nemám však z knihy dojem, že by se Tereza snažila "odpoutávat z toxického kolotoče" a vystoupit z "nezákonného vztahu s manipulátorem". Nikoli, to Ivan nakonec začne ze vztahu couvat, protože má dojem, že už na to jako muž nestačí.
S čímpak asi autorka přijde příště? Prvotinou nasadila laťku vysoko. Na rozdíl od Springory se jí podařilo dobře od sebe oddělit Terezu ve 12,... 18 letech. A to udání věku hlavní hrdinky a jejího milence místo nadpisů kapitol - jednoduché a přitom velmi originální.
(SPOILER)
Přečteno během zhruba hodiny. Můj celkovej dojem asi nejlíp vystihuje aktuální mlhavo v mý mysli i útrobách.
--
Možná je to tím, jak moc osobní pro mě téma je.
Tím, kolik příběhů sexualizovaného zneužívání nezletilých osobou v pedagogickém postavení jsem už vyslechla.
A tím, s jakými příběhy (převážně vycházejícími též z autorských osobních zkušeností) jsem se setkala v umění.
S knihou jsme se emočně ani stylisticky "neprotly". Nezavajbovaly.
Přesto si moc vážím autorčiny odvahy vytáhnout z vařeného pstruha kostru a vyjít na veřejnost s tím, že některé*někteří z nás dobře znají vařenou krev. Nicol Hochholczerová zprostředkovává úderné svědectví o rocích myšlenkového a emočního pohlcení v sítích manipulátora.
Zároveň se nedokážu ubránit pocitu, že vyvolat ve čtenářstvu nějakou emoční odezvu možná ani nutně nebyl autorčin cíl. Možná knihu napsala primárně pro sebe - jako svědectví, které již nadále nebude muset ve vší zevrubnosti nést pouze ve své paměti.
Tomuto možnému záměru nahrává i velice specifická jazyková forma. Poetická. Sugestivní. Také ale velice obtížně čtenářsky "průchozí".
To je ale nakonec i sama zkušenost zneužití z pozice moci, přeživšími zprostředkovatelná světu jen v hrubých verbálních obrysech (a ani ty mnohdy nejsou to "ono"). Člověk hledá přiléhavá slova pro to, co se to "ve jménu lásky" vlastně událo, ale dlouho nenachází žádná dostačující. Zkrátka tak svou zkušenost cizeluje svým vlastním jazykem, v naději, že jednou třeba někdo porozumí. Má spoustu pocitů, často vzájemně zcela protichůdných - a pak mu najednou, v určitej moment, přestane připadat, že ještě vůbec cokoliv cejtí. Zeď. Rozpad. Prach. Co je bez toho příběhu? Je bez něj vůbec?
Jazykové subtilnosti textu navzdory [nebo nakonec možná právě pro ni] se mnou některé myšlenky a/nebo způsoby jejich vyjádření velmi rezonovaly:
"Říkáš 'Můžeme být spolu, ale jen na chvilku, nikdo se o tom nesmí dozvědět, ale na chvilku můžeme.' A taky 'Budeme spolu už navždy, navždy tě budu milovat.' A ještě 'Nečekal jsem, že budeš umět tak pěkně líbat!'" (str. 33)
"'Já ti rozumím', řekneš, líbáš mě jako ryby vnitřek konzervy, celý jsi ve mně namačkaný. Nikdo mě nehledá a ty celou dobu říkáš 'já vím, jak ti je'" (str. 46).
"Lžu, abych nic nerozbila." (str. 56)
"Z mého dětského pokoje se nedá jít za nikým jiným než za tebou (...)" (str. 71).
"(...) ty červené koberce, po kterých všude vcházejí, si musí předem sami natáhnout (...)" (str. 127).
"Vtipné je jen to, co je zároveň pravda (...)" (str. 151).
Moc se mi líbilo typografické zpracování knihy.
--
Roky procházím nekonečně působící spirálou střídavého zavrhování sebe a oné osoby v pedagogickém postavení. Proto pro mě bylo zvlášť pozoruhodný moci "zvenku" nahlídnout něco, co jsem sama zažila, co znám teoreticky, ale až teď - skrze užívání konkrétních výrazů a strategií - už neváhám nazvat groomerskou šablonou:
>> Děsně mě zajímáš se všema svýma daily issues - rozumím ti právě proto, že tě nikdo jinej neposlouchá. Nejvíc mě zajímáš, když jsi nahá.
A nebreč, šmankote, hlavně, prosím tě, nebreč. Však se nic neděje, ne?
A hlavně nenápadně. Jinak je konec. Tvůj. Ale kdyby byl náhodou můj, tebe to skončí taky.
Prosím tě, už mě nech. Už nemůžu.
Radši si najdi někoho svýho věku.
...ale stejně se máme rádx, že jo?! <<
A z toho mi teda není nijak valno.
--
Notně hlouběji se mě na rovině emoční i stylistické dotkla "Má temná Vanessa" od Kate Elizabeth Russell, jíž jsem se cítila opravdu viděná - a přečtením se kniha stala mou důležitou součástí.
Nepochybuju ale, že Tereza se stane důležitou součástí příběhů zase dalších přeživších. A to je dobře. Promluva člověka může osvobodit - a tím napomoci osvobodit i druhé.
--
Myslívala jsem si kdysi, že jsem jedna jediná - že takové "knižní" věci se přece reálně nedějou. Bohužel mám čím dál silnější pocit, že nás s podobnou zkušeností nejsou "desítky, ale stovky (a na světě tisíce).
Současně mám bytostnou potřebu vymezit se vůči zařazení díla pod DK' štítky "zakázaná LÁSKA" a "age-gap ROMANTIKA". Jsou to právě tyto společenské narativy, které (spolu s nulovým legislativním rámováním problematiky) umožňují, aby se obdobné zraňující příběhy odehrávaly.
Text samotny ma kouzlo. Ale pribeh samotny - to jsem o knize jeste nikdy nenapsala - je strasny. Vylozene mi to nedelalo dobre. A to jsem dost otevrena a bez predsudku. Ale tohle pro me bylo hodne za carou. Ani pro zajimavost bych knizku nedoporucila.
Drsné, velmi drsné a většinu času takè nechutné čtení o úchylovi. Ale právě v té drásavosti je to skvělé.
Táto kniha vyvolala mediálny ošiaľ; aspoň teda v kontexte toho, ako sa v tuzemsku bežne (ne)píše o knihách. Iste, to by samo osebe pre mňa ešte nebolo dobrou reklamou, ale každopádne to kumulovalo moju zvedavosť (Naozaj je kniha taká kontroverzná, že ju treba stredoškolákom čítať iba s psychologickou podporou, alebo im ju inak radšej zakázať? Čo všetko vlastne tá Nicol prežila? Je kniha naozaj taká silná a dobrá, alebo sa skrátka istá novinárka z Denníka N, mimochodom, tiež účastníčka daných literárnych súťaží a Nicolina známa, jednoducho rozhodla spraviť dávnej kamarátke dobrú reklamu, a tým odštartovala všetko ostatné?).
A teda, ako to všetko vnímam po prečítaní?
Ako čitateľka som spokojná; úderné, krátke vety i odseky, žiaden balast, surrealistické obrazy a metafory, ktoré, možno trochu paradoxne, zachytili to, čo sa Terezke stalo, ešte reálnejším spôsobom... Medzi riadkami ľahko odčítateľná kauzalita. Pokus o ponor nielen do cítenia, myslenia a žitia obete, ale aj toho, kto ju z nej spravil. Možno by som uvítala ešte aj tretiu optiku; konkrétne by ma zaujímal pohľad dcéry, ktorej otec má milenku v skoro detskom veku. Pohľad dcéry, ktorá sa s tým musí vyrovnať (mimochodom, nebol by to aj dobrý námet na nejaké samostatné dielo?).
Tínedžerka schovaná v mojom vnútri Nicol ("Terezku") vlastne trochu chápe. Mladosť je často chúlostivé obdobie a človek (najmä zranený a zraniteľný, čo je skoro každý pubertiak) by pre prijatie a lásku (alebo aspoň pre ich vidinu) spravil všetko možné aj nemožné. A ak to navyše škrípe doma i v škole, tak dupľom. Tiež som si prechádzala ako tínedžerka kdečím, a pri čítaní mi nedalo nerozmýšľať, ako by som sa sama zachovala, keby vtedy do môjho života vstúpil muž, ktorý by všetky kruté, zraňujúce či nevyslovené slová môjho okolia vyvážil dávkou uznania, rešpektu, komplimentov. Muž, ktorý by surovosť a ľahostajnosť blízkych vyvážil záujmom, obdivom, ilúziou osudovej lásky, navyše s prímesou tajomna a dobrodružstva. Veď netúži po tom (skoro) každá násťročná? A čo keby mal ten muž 50? Varovalo by ma to, odradilo? Alebo by som sa, podobne ako Terezka z danej novely, jednoducho nechala zviesť všetkou tou zdanlivo príjemnou zmenou, a ešte by som si navyše myslela, že v skutočnosti som ho zviedla ja? Že viem, čo robím? Že som dosť dospelá na vážne rozhodnutia, vyznania, intímnosti?
Dospelá žena a matka, ktorou som aktuálne, sa bála čítať túto knihu, lebo čo ak sa po jej (do)čítaní budem báť, že raz sa takouto Terezkou stane aj moja dcéra? Prekvapivo som však strach nemala. Pokojne do mňa hoďte kameňom, ale pripadalo mi to, že aj zneužitá a zmanipulovaná Terezka mala možnosť voľby. Samozrejme, tým nechcem uberať vinu jej učiteľovi a už vôbec nie preniesť ju na Terezine plecia. Ale predsa len som vnímala (hádam ma za to nikto neukameňuje), že iné dievča v rovnakej situácii by sa možno zachovalo inak. Zľaklo by sa, stiahlo. Zverilo kamarátke. Počúvalo varujúci hlas v svojom vnútri či okolí. Nehralo by sa s ohňom. Opäť zdôrazňujem, neviním obeť a nezbavujem viny vinníka. Len uvažujem (ba som presvedčená), že tento príbeh (na rozdiel od znásilnenia či obťažovania, napríklad) mohol mať aj iný priebeh a koniec. A to je práve dôvod, prečo neviem dať piatu hviezdičku. Iste, je to veľmi subjektívne, neprofesionálne, ale skrátka mi tu chýbal nejaký "mea culpa" moment (ak už nie od trinásťročnej Terezky, tak aspoň od tej osemnásťročnej, ktorá sa nechá preťahovať všetkým s penisom a, v súlade s dnešnou dobou, občas aj s vagínou) a toto svoje na prvý pohľad kruté konštatovanie si dovolím vyjadriť jedine preto, že som si v živote (vrátane toho detského a dievčenského) prešla tiež kdečím ťažkým, a predsa sa mi nezdá správne obhajovať si každé svoje chybné rozhodnutie rolou obete. A ako matka by som nebola rada, ak by si v nejaké potenciálne raz odniesli moje deti z tejto knihy práve takýto dojem, čo, nazdávam sa, tak trochu hrozí.
Tenhle pokoj se nedá sníst
Pro mě neuchopitelné, a vzrůstající agrese proti slovu syrový
Děkuji uživatelce bokeh,
Její příspěvek mi mnohé osvětlil.