Zapletení
Zygmunt Miłoszewski
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113322/zapleteni-113322.jpg
4
190
190
Teodor Szacki série
1. díl >
Zapletení je zdařilá kombinace kriminálního příběhu a psychologického thrilleru. Vše začíná vraždou Jindřicha Telaka, účastníka psychoterapeutického sezení v budově jednoho varšavského kláštera. Případem se zabývá prokurátor Teodor Szacki, unavený a znuděný byrokratickými praktikami a manželským stereotypem. Szacki cítí, že mu život proklouzl mezi prsty, tento případ však všechno změní. Bude se muset proplést labyrintem rozmanitých postav: mladá a vyzývavá novinářka, excentrický psychiatr, chlípný kolega od policie, paranoidní historik... Szacki odhaluje hrozivou moc některých psychoterapeutických metod. Byl vrah jedním ze skupiny? Pokud ano, měl by Szacki hledat motiv mezi samotnými členy skupiny, nebo mezi těmi, o nichž se během sezení hovořilo? Prokurátorovo pátrání po vrahovi odkryje jinou vraždu, která se stala o dvacet let dříve, před pádem komunismu. Szacki postupně zjišťuje, že někdy je lepší nevědět - pro své vlastní bezpečí.... celý text
Přidat komentář
Zajímavý kriminální příběh z pera polského spisovatele. Velkým plusem je neokoukané prostředí a povedená zápletka. Byla jsem spokojená a určitě si přečtu i oba další díly.
Za tematiku konstelacnej terapie davam autorovi bod, aj ked je asi stale nad moje sily jej porozumiet :) Kniha ako taka je zaujimava a putava, az na konecne rozuzlenie, kde som sa totalne zamotala a dalo mi riadnu namahu si uvedomit, ze kto je vlastne kto. Prehnana zapletenost ma ale neodradila, dam sancu aj druhemu dielu trilogie.
P.S. Product placement prenikol uz aj do knih? Ta IKEA prilis bije do oci :)
Silné téma "zločinu a trestu" a těžkého vyrovnávání se s estébáckými kostlivci, vypadávajícími i dnes z našich skříní, si zasloužilo daleko poctivější zpracování. Tohle byla mizérie!
Důvody nespokojenosti:
krajně nesympatický hlavní hrdina (jedna z postav jeho všudypřítomnou aroganci hodnotí jako "velkoměstskou povýšenost"),
neschopnost autora přesvědčit mě – laika – o UVĚŘITELNOSTI té zázračné a dopodrobna rozpitvávané "konstelační terapie",
naprosto překomplikovaný plán zločinu – a následně i jeho vlastní provedení (takhle složitě realizovanou pomstu snad ani autor nemohl myslet vážně – cesta Dumasova Edmonda Dantèse za odplatou podle toho vypadá jako zkratkovité a ukvapené řešení),
odbytý a jakoby jen mimoděk prezentovaný postup vyšetřování – vlastně se všechno dozvíme až v závěrečném "Poirotovském session", kde je za přítomnosti nic netušících podezřelých vše teatrálně odhaleno – jako bychom se stavbou příběhu vraceli do dvacátých let minulého století.
Dvě hvězdičky za ten estébácký motiv.
P.S.: "Dvojka" (Zrnko pravdy) je nesrovnatelně lepší!
Knížka mě příjemně potěšila. Polsko je "za humny" a velmi osvěžující byl především suchý středoevropský humor. Historické souvislosti lze chápat vzhledem k tomu, že naše historie je z velké části podobná. Pouze konec mně přišel malinko zamotaný, ale i tak - určitě zkusím i další knihy ze série.
Teodor Szacki je autorem, kterého jsem objevila nedávno a uznávám, že je dobrý. Pátrání státního zástupce po zločincích a náznak psychologického thrilleru je kombinací velmi působivou. Prolínání s historickými fakty prohlubuje příběh a dodává mu na autenticitě. Pouze lituji, že jsem si nepřečetla knihu v originále. Moje chyba.
Knížka mě naprosto nadchla nejen příběhem, ale především atmosférou.Polsko je nám geograficky blízké, ale při četbě knih jako je tahle, si člověk uvědomuje, jak silně nás spojuje i prožívání nedávná historie. Využití psychoterapie pro odkryývání starých křivd spolu s motivem deseti malých černoušků naruby je osvěžujícím prvkem a prokurátor Szacki je i přes svoji zjevnou asociálnost rozhodně mnohovrstevnou a živoucí figurou.
Román ze současnosti, který víc než k detektivce tíhne k psychologickému thrilleru. To by mi zas až tolik nevadilo, kdyby zde byly alespoň nějaké postavy, které by zaujaly natolik, aby mě zajímalo, co se s nimi bude dít. I když oceňuji hypno-psycho zápletku kolem léčebných skupinových sezení, stejně jako hrdinovo komické vyhnutí se konfliktu s veterány z tajných služeb, měl jsem nakonec docela problém udržet se u vyprávění v bdělém stavu. Což v mém případě neznačí, že by Zygmunt Miłoszewski nebyl zručný spisovatel, ale čistě můj osobní nezájem o ústředního hrdinu. Když je vám od začátku nesympatický pro svou krizi středního věku a rozpad manželství s tím související (což je téma, které mě v detektivce skutečně netankuje), je pak asi jedno, kolik cukrátek příběh vytáhne z rukávu, aby si vás získal.
To nejzajímavější na knize pro mě ovšem byl pohled na polský vyšetřovací aparát, který se rapidně liší od zaběhnutých standardů, které člověk zná z tuzemské a anglo-americké tvorby.
Pro mne velice příjemné překvapení, autora jsem neznala. Čtivá, nepřepísklá, klasická detektivka.
Viac ma zaujala spoločenská časť knihy ako detektívna. Nejako zvlášť sa pátraním ani nezaoberal, skôr ho nechal prebiehať v časti mozgu a zbytkom sa zapodieval svojim životom. Tak to ľudsky chodí. Koniec je trochu viac zamotaný, aby rozuzlenie bolo napínavejšie a to sa podarilo. Opisy miest sa daria, ako v druhom dieli Sandomierz (najkrajšie mesto v Poľsku) aj Varšavu by som podľa jeho odporúčania rada prešla.
Tento mladý Poliak ma čím ďalej viac prekvapuje. Jeho detektívky s prokurátorom Szackim majú glanc, svojský drive, atmosféru (takú tú správne negativistickú, ponurú, melancholickú) – ak mám chuť na detektívku, musí obsahovať presne toto. Nič nadsadené, preafektované, pretechnizované, zasa len číra inteligentná dedukcia v duchu tety Agathy, ktorá by s týmto opovážlivým výrokom samozrejme nesúhlasila, keďže ona sa neprehrabávala v archívoch, nepila hektolitre kávy a nebola nútená riešiť vlastné manželské problémy... (stačilo jej k tomu vlastné bystré očko, čo videlo až za roh a obligátna šálka poctivého čaju). Napriek tomu som presvedčená, že by tohto „kolegu“ kvitovala :-).
Tak ako ďalších, čo podľahli šarmu jeho písania, aj mňa celkom mrzí, že avizuje s detektívnym žánrom definitívne skončiť, lebo táto karta mu ide. Avšak ako sa sám v jednom interview vyjadril - „nebolo by na škodu trochu mu dôverovať a nechať ho profilovať sa ďalej“ – ja to teda rozhodne skúsim. Niečo mi navráva, že ani ďalšia jeho produkcia nemusí byť márna.
Opět více společenský román než detektivka jako tomu bylo u Zrnka pravdy (ano, četla jsem nejprve druhý díl :)). Zápletka mi připadala trochu slabší, skvěle propracovaný hlavní hrdina, ale nedokonalosti vyhlazuje. Už dlouho mě žádný hrdina tak nebavil jako nespokojený morous Szacki. Pro Čechy zajímavé čtení i zhlediska historického kontextu, který máme téměř totožný. O věrohodnosti detektivní linie by sice dalo polemizovat, ale konec byl působivější než v pokračování.
Po pomalšom (a vcelku dlhom) rozbehu nasleduje rýchla jazda a strhujúci finiš. Slušná detektívka, popis prostredia východoeurópskeho mesta s jeho temnými stránkami mi trochu pripomína Dominika Dána, no Miloszevski píše výrazne kvalitnejšie. Príjemná knižka.
Po tom, ako túto detektívku odporúčal Juraj Červenák, môj obľúbený autor, na svojej FB stránke, som mala pomerne vysoké očakávania. A Miloszewski ich ešte prekonal. Neuveriteľne normálny a sympatický hlavný hrdina, zaujímavá a originálna zápletka, neprekonateľný humor, spojenie s minulosťou - to je Zygmunt Miloszewski a jeho Zapletení. Autor úžasne skombinoval zábavu a vážnu myšlienku do velmi pútavého mixu. Odporúčam úplne všetkým. :)
Působivá hlavní postava, kvůli které bych se nebál označit toto dílo jako detektivní román pro ženy. Nicméně, zápletka je jednoduchá hlavně zpočátku a následné propojení případu s komunistickou minulostí, románu spíše uškodilo. Zaujala mě, ač je to u detektivního románu trochu od věci, osobní charakteristika prokurátora Teodora. Jeho pohled na život, touhy, které nosí v sobě a velice charismatické chování. Věřím tomu, že jednou autor tohoto románu přestane psát detektivky a vydá se na dráhu společenského románu. Tuším, že tam je jeho parketa. Ale možná už nejsem ten příznivec vyšetřování jako kdysi dávno a proto nedokážu patřičně ocenit kvalitu detektivky. Pointa je totiž poměrně zajímavá.
Zrnko pravdy se mi líbilo víc, ale pořád je to detektivka velice dobrá, čtivá a se zajímavým pozadím (jednak rodinné konstelace, jednak vražda sahající do polské komunistické minulosti). Prokurátor Szacki je hodně zajímavá postava už tím, že je to obyčejný člověk s vcelku obyčejným životem, který za sebou nemá pohnuté dětství a není "superhrdinou", který přežije i nemožné. Člověk, který má o svém osobním životě pochyby, ale v životě profesionálním je zjevně nepodplatitelný a spravedlivý. Jak moc ho změní případ vraždy na psychoterapeutickém sezení? Lze opravdu vždy rozhodnout správně a dle zákona? A co s ním může provést strach o bližní? Polská detektivka pro mě byla velkým překvapením už u "Zrnka", a po Zapletených vím, že Zygmunda Miłoszewskiho chci sledovat dál.
Pro mě běžná nikterak výjimečná detektivka, která se příjemně čte. Námět i samotné rozuzlení je vcelku zajímavé a neotřelé (i když hodně nereálné), ale byly tu jisté drobnosti, které mě při čtení vysloveně rušily.
Za prvé - doslova mě naštvala špionážní linka, která navíc pro děj není tak úplně podstatná a funguje spíš jako jakási nucená odbočka. Jakmile se do klasické detektivky začnou motat podivné špionážní praktiky, které mají navíc být jakýmsi racionálním opodstatněním a prapůvodním hybatelem veškerého děje, je to jen na škodu knize. Kdo chce psát špionážní román, ať si ho píše, ale cpát tohle do klasické detektivky, je hanebnost. Copak se nedá pro zločin najít zajímavější východisko?
Za druhé - trochu (i když mnohem méně než v předchozím případě) mě rozčilovalo příliš mnoho popisnosti ve vyprávěcím stylu. Mám ráda přímočarost, která mi tu až zoufale chyběla. Obšírné popisy míst nebo fungování rozličných systémů nepořebuji mít před sebou na zlatém podnose, dokážu většinu pochopit z jednání postav a plynoucího děje. V tom tkví krása textu, můžu a taky trochu musím přemýšlet o tom, co čtu. S rozvláčností textu potom souvisí i jakési umělé vkládání jiných případů do hlavní linky. Hlavní hrdina neřeší jeden případ, to je jasné, ale jakmile v dialogu nakousne nějaký další případ, ke kterému se už nevrátí, ruší mě to, tím spíš, že takových nakousnutí je v knize víc než dost.
Na druhou stranu musím ocenit, že se jedná o polskou knihu, což je oproti síle amerických, britských nebo severských detektivek, určitě záslužný počin, který stojí za povšimnutí. A jak jsem řekla, velmi příjemně se tato kniha čte.
Podstatu mého komentáře bych mohla opsat z komentáře pode mnou. Knihu jsem četla na doporučení a přes pomalejší rozjezd se děj knihy rozvíjí do napětí. Řekla bych , že tato detektivka prokreslením vyšetřovatele a jeho okolí spadá až do románové polohy. Velmi mě zaujala metoda rodinné terapie, natolik, že si možná přečtu knihu o této metodě jmenovanou v závěru. Ano kniha je to velice slušná, dobře napsaná.
Víc než dobrá detektivka. Hodně mě bavilo polské prostředí, dnešní Varšava, dobře popsaná politická situace. Nadšená jsem byla z prokurátora - detektiva a jeho osobního života i z tématu rodinných konstelací jako psychoterapeutické metody. Autorovi se podařilo napsat výbornou a velmi současnou detektivku, kde nic nepůsobí rušivě. Vyšetřování případu které zasahuje do předlistopadové doby a stávajících estébáckých struktur, působí hodně děsivě a navozuje mírný pocit beznaděje. Zejména proto, že je to svět tolik podobný tomu našemu. Málokdy jsem tak natěšená na další knihu autora jako v tomto případě.
Abych pravdu řekla, tento román pro mě byl od začátku výzvou, a když jsem jej začala číst, tak i záhadou. Kniha na mě působila v mnoha věcech naprosto rozporuplně, některé části jsem doslova hltala, jiné jsem měla chuť přeskakovat...
Hlavní postavou a vyšetřovatelem je prokurátor Teodor Szacki, ženatý, 35 letý státní zaměstnanec, mající malou dcerku, který je ale tímto rodinným stereotypem naprosto znuděný i přesto, že manželství je šťastné a funkční. Už v první kapitole se dozvídáme, cože se to vlastně stalo a jaký případ bude Szacki řešit. Je povolán k muži, který byl nalezen zavražděný v jednom varšavském kostele, jejž si na víkend pronajal známý psychoterapeut na speciální a poněkud kontroverzní terapii pro své čtyři pacienty. V tento moment se rozjíždí vyšetřování. Ovšem právě to slovo "rozjíždí" mi přišlo často velmi nadsazené. Samozřejmě probíhají výslechy, čas od času se vynoří nějaká ta nezávazná teorie, ale v podstatě na mě román působil tak, že po celých 300 stran Szacki neměl v ruce naprosto nic a neustále se jenom modlil v zázrak, aby se něco dozvěděl, jinak se bude muset věnovat nudnému případu kolem drog s ještě nudnějšími kolegy. Ale tu najednou :) - přišlo závěrečných 30 stran a věřte - nevěřte, Teodor najednou všechno věděl :). Uznávám, závěr byl celkem hezky promyšlený a určitě pozvedl moje hodnocení o hvězdičku, ale kniha na mě působila dojmem, že autor přesně věděl, jak by měla kniha končit, bohužel nedokázal k dobrému závěru vytvořit uspokojivou cestu, což pro mě - pro člověka, který žije příslovím, že cesta bývá lepší, než samotný cíl - bylo velké mínus. Rovněž problém Szackého nevěry na mě působil jako naprosto rušivý a zcela zbytečný element, kterému bylo věnováno nepřiměřeně mnoho prostoru, a který byl vyřešen docela alibisticky. Těžko říct, jestli to byl ten hlavní důvod, proč jsem si za celou knihu na postavu prokurátora nemohla zvyknout a zapůsobil na mě jako jeden z nejméně sympatických hlavních postav poslední doby.
Ale abych knihu pouze nekritizovala, rozhodně musím vypíchnout i některé jiné momenty, krom samotného závěru. V knize se člověk párkrát setkává i s jinými případy, které prokurátor dostal před soud. Jednalo se často o smutné příběhy týraných manželek, znásilnění a podobně. Čtenáři ovšem nebyl mazán med kolem huby, kdy týraná manželka dostala metál za to, že zbavila svět hnusného ha**la, ale prostě porušila paragraf, tak si hezky všechno odpyká. Pro mě velmi smutné, ale přesně tak to chodí. Rovněž, když se závěr příběhu zamotával a Szacki se dostal až k jednomu 20 let starému případu souvisejícímu s STB, zachoval se nakonec jako 99% všech lidí, nikoliv jako neporazitelný Rambo, takže dal od případu ruce pryč, a právě toto typicky lidské gesto oceňuji, i když to byl velmi snadný spisovatelský únik z problematiky.
Celkově je tedy dle mého názoru román velmi rozporuplné a průměrné dílo, které se na úroveň většiny severských thrillerů stavět nemůže (byť podle obálky se o to nakladatelství možná nenápadně snaží). Na druhou stranu by mě ale zajímala i jiná díla z pera tohoto autora, a rozhodně bych si je přečetla, abych si na něj utvořila komplexnější pohled, který si po přečtení jedné knihy udělat nejde.
Pro mě po dlouhé době detektivka, kterou jsem přečetla dá se říct jedním dechem. U pana Miloszewskiho jsem začínala "koncem", posledním dílem série o prokurátorovi Szackim Hněv, který mi připadal už trochu moc překombinovaný, "Zapletené" jsem si opravdu užila. Pokračuji Zrnkem pravdy, tak snad to bude opravdu ještě lepší.