Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Vypravěčka Ada Sabová, mladá vědkyně z „Ústavu mezioborových studií člověka“, je v mnohém typickou (nikoli však stereotypní) moderní intelektuálkou, která se pokouší vybalancovat osobní život a kariéru. V obojím už má za sebou leccos, a tak není prosta jistého cynismu, či spíše poučeného, sarkastického vnímání světa, lidí kolem sebe i sebe samé. Na pozadí pátrání po zmizelém synovi své kolegyně zaznamenává kolem sebe zdánlivé nahodilosti, za nimiž však tuší zákonitost a provázanost. Pro všechny tyto jevy hledá zastřešující definici, svou „teorii podivnosti“, a zjišťuje, že nekonečnou spletitost světa pouhým rozumem neuchopí. A zatímco společnost kolem ní čím dál více lpí na vyprázdněných pravidlech, Ada její struktury jednu po druhé opouští a vydává se vstříc svobodě.... celý text
Přidat komentář
Teorie podivnosti mi sedla, i když samotná dějová linka není nikterak košatá. Ale vlastně mě to bavilo, všechny ty autorčiny myšlenky, postřehy a nápady. Představuju si, že si to všechno včetně snů v průběhu času zapisovala a mohlo jí přijít líto nechávat je uložené někde v šuplíku. Dalo by se to možná vydat i jako kniha jednotlivých fejetonů, ale autorka se holt snažila svoje chytré úvahy nad životními peripetiemi svázat nějakým pojivem. Ač s mírnými výhradami, pobavila jsem se, mnohokrát i zasmála. A kolikrát si navíc říkala, že to, co autorka vypozorovala, fakt často sedí. Jako dlouholetý obyvatel jedné z těch svažujících se ulic potvrzuji, nic pořádného se tam neudrží, alespoň v horních částech, my naštěstí bydleli až dole :)
Poslouchala jsem jako audioknihu a můžu říct, že na prázdninové přejezdy je to čtení jako dělané. Jitka Ježková má navíc velmi příjemný hlas a zvláštní, že se mi dvě hlavní hrdinky této audioknížky (autorka a interpretka) natolik propojily, že jsem při poslechu v hlavě viděla Pavlu Horákovou. 4 a půl.
Nějak mi to nesedlo. Jako sbírka poslepovaných “myšlenek”... dejme tomu, ale kniha se tváří, že má příběh, a to je problém. Je špatně vyprávěný, špatně vymyšlený a bez pointy. Za mě tedy zklamání.
Neotřelé, chytré, vtipné. Místy připomíná ženskou variantu Topolovy Sestry. Velké potěšení číst!
Svižná, moderní, jazykově bohatá.
Konec maličko pokulhává za většinou knihy, ale rozhodně stojí za přečtení.
Tezce a nesouvisle napsana kniha, kde se v centru pozornosti az prilis casto objevuje pracovni misto hlavni hrdinky. Myslenky a intelekt autorky jiste kvalitni, jako kniha bohuzel pro me absolutne nestravitelne.
Postmoderně maskovaná červená knihovna kombinovaná s postupem četby velmi otravným snářem a sloupky černé kroniky (konstrukce, že dávné čarodějnické procesy ovlivňují genia loci i dnes je taky dost přitažená za vlasy), autorčin tvůrčí styl má navíc fejetonový (jak se dnes moderně říká ,,blogový") charakter (bezdějovost, kronika všednodennosti...), jemuž zoufale chybí nosný dějový oblouk. Zcela neuvěřitelný konec podtrhuje rozpačité vyznění. Posledních cca 50 60 stran už jsem měl problémy knihu dočíst... Za tohle se vážně dává Magnesia litera? Leda tak coby projev pozitivní diskriminace ženských autorek...
Četlo se to samo, výborně napsáno. Líbily se mi myšlenkové pochody hlavní hrdinky, její sny, i to podivné Šumpersko. :) Cestování časem bylo trochu experimentální téma, moc mi tam nepasovalo, ale jinak paráda.
Některé zápletky a příběhy byly opravdu podivné, ale jako celek se mi knížka líbila moc. Napsaná velmi čtivou češtinou a poučení z ní je, dát si pozor na Šumpersko:-)
Kniha mě v knihovně zaujala obalem ani nevím proč. Ale četla se sama. Pro mě kniha o životě a myšlenkách lidí, kdy se člověk zamyslí i sám nad sebou. O tom, jak je to v soukromém životě, jestli práce kterou má ho vlastně baví apod. Za mě pohodovka k zamyšlení.
Chtělo by to trochu víc posílit a rozkošatit dějovou linku (zvláště při takové délce knihy), ale to množství zajímavých postřehů prakticky na každé stránce je tak fascinující a je to celkově natolik čtivé (a přitom ne banální), že i tak dávám plný počet.
Kdyby byla kniha o 100 stránek kratší, dala bych klidně 6*. Je v ní totiž spousta šílených teorií a nápadů, tolik věcí, které kolikrát napadají i mě, když přemýšlím o smyslu toho všeho, co se děje, když pozoruju ruch a lidi okolo sebe. Autorka podává neotřelý pohled na život, který je občas zoufalý a bezradný, jindy úsměvný. Jelikož se tam ale dějově nic moc neděje (popisy snů i divné zprávy ze Šumperska už jsem v závěru přeskakovala), celý ten fejetonistický styl knihy se mi po sto padesáti stránkách vcelku zajedl a já už jen vybírala lepší střípky. Naopak velký bod dávám za hlavní hrdinku, která byla prostě "jiná", ale přitom se na ni dalo celkem snadno napojit (tedy aspoň mně).
Skoro blogový styl - spousta postřehů, zamyšlení nad zahlédnutými drobnostmi i obecné úvahy o feminismu, sociologii, současné vědě a lecčem dalším, které drží pohromadě příběh v pozadí a sympatická hrdinka. Ironická, sarkastická, vzdělaná, zábavná, takový ten člověk, se kterým by málokdo chtěl měnit, ale všichni se těší na každé jeho vyprávění. Dalo by se říct, že je to ženský román - výrazně z ženských pozic psaný, ženským situacím a intimitě se nevyhýbající - ale žádná romantika, chytrá kniha zajímavá rozhodně i pro muže.
Problém nastává na posledních 60 stranách, které mají být dějově zásadní, bohužel. Od začátku budované a čím dál tím šroubovanější tajemství se vyřeší rychle pomocí deus ex machina, všechny dějové linky se honem honem propojí dosti laciným způsobem, závěr mi nejdřív přišel úplně absurdní, ale vstřebala jsem úžas a uznávám, že v rámci knihy svým způsobem dává smysl.
Většina knihy je zajímavá, originální a velmi zábavná. Závěr kazí vyznění, ale byla by škoda kvůli němu nečíst ani to, co mu předchází.
Spousta věcí pro mě v tomto románu fungovala: zamyšlení nad různými drobnostmi, místy až satirický pohled na fungování humanitně laděného "výzkumného" ústavu, vytváření zvláštních teorií, dokonce ani hlavní hrdinka mi nebyla vyloženě protivná (což se mi často stává)... Což už je slušná řádka kladů. Ale stejně po přečtení převažuje rozpačitý pocit, že jsme se s knihou nesešly. Zejména kvůli magické/esoterické části na konci příběhu. Autorka někde uvedla, že tuto magickou linku si určití čtenáři užijí a pro těm zbylým by nemusela vadit. Jenže vadila. Říkám si, že kdybych přestala číst o nějakých 100 stran dříve, dojem by byl výrazně lepší. Nechybí mi výrazný, sevřený děj, naopak jsem si užívala všednodenní bezdějovost s občasným exkurzem do vztahů rodinných i milostných. Kniha velmi přesně zobrazuje bezradnost, která se čas od času pokouší o většinu lidí - otázky typu: děláš skutečně něco prospěšného, nejsem zbytečný člověk atd. Ovšem nemám podobný dojem jako spousta čtenářek, že bych se v tom románu a hlavní hrdince úplně viděla, to vůbec ne. Kromě intelektuálních myšlenkových toulek jsem se nezvládla navázat na nic, a hlavně mě otravovala zvláštní zuřivost v péči o vzhled.
Mystická linie s "cestování" časem a prostorem mi přijde nešikovně naroubovaná na jinak dobře postavený román z přítomnosti (nebo nedávné přítomnosti, jde o rok 2012).
Sama autorka knihu označila za "červenou knihovnu pro holky s červeným diplomem." Já bych ji červenou knihovnou teda nenazvala. Ta knížka vlastně není ani tak o příběhu, jako spíše o myšlenkách, které jsou na základní dějovou linku naskládány: Pátrání po ztraceném synu kolegyně slouží hlavní hrdince jako platforma, na níž vrství svoje vlastní postřehy o podivnostech okolního světa. Nutno říci, že potud je kniha brilantní a nabitá sarkastickými komentáři přesně podle mého gusta.
Příběh je ale navíc protkaný podivnými sny hlavní hrdinky a hlavně neustále se opakujícím zpravodajstvím ze Šumperska. Jejich význam pro vlastní příběh mi ale není úplně jasný. Závěrečné vyústění v experimentu s magickým realismem mi taky bohužel nic neříká, navíc se mi ten závěr zdál takový uspěchaný a nedotažený.
Přesto je to podle mě kniha kvalitní hlavně pro ty myšlenky a úvahy při pozorování okolního světa.
Dobré to bylo, kdyby to bylo kratší, tak by to bylo ku prospěchu. Podivnosti, sny, složité rodiny, všecho se mi líbilo, jen s tím cestováním v čase jsem měla trochu problém.
Zpočátku jsem byla nadšená, ale čím déle jsem četla, tím mé nadšení bohužel upadalo. Nějak mi chyběl kontext – měl to být postmoderní román/ženská literatura/pokus o magický realismus? Nevím. V tom konci jsem se trochu ztrácela.
Jazykově samozřejmě výborné – bavily mě slovní hříčky, atypická témata, nejrůznější asociace (vrátný „Bezruč“, podivnosti z čarodějnictvím ovlivněného Šumperska apod.) Jako celek to mnou ale nijak extra „nezatřáslo“ (Ve skříni od Semotamové mi asi sedlo víc), takže za mě průměr.
Miluju! Jsem u vytržení z toho, jak Pavla dokázala zaznamenat různé podivnosti, které každého z nás napadají do příběhu, který dává smysl. Kniha plná inteligence a postřehů, které nechci zapomenout. Jedna z mála knih, ze které jsem si dělala výpisky – věty, které mi mluví z duše a chci je používat.
Zajímavé pro lehce načrtnuté, nepříliš souvislé úvahy, rozházené v textu. Jsou často vtipné a inteligentní, ale do hloubky nejdou. Hodily by se do zábavného časopisu. Nejvíc mě zaujala tahle: „Kaspar byl jeden z těch rebelů, kteří osahávají hranice povoleného a zkoušejí, jak daleko za ně mohou vykročit. Je to přirozená mužská vlastnost, kterou známe z klasických uměleckých děl, ale v běžném životě se už moc nevyskytuje. Za zkušenosti znám spíš muže typu Ivana Mrázka, Patrika Sváčka a Aleše Drlíka, kteří se pohybují ve vymezených mantinelech a hledají v nich pro sebe co největší prospěch. A pak je tu můj otec, který to s výjimkou vztahů vydržel celý život, až mu z toho ruply nervy, a můj bratr, který si z hranic naopak nedělá vůbec nic. U něj se nejedná o nějaké promyšlené překračování limitů, on si prostě limity vůbec nepřipouští. No a ještě je tu Robert, který pravidla porušoval s úmyslem poškodit druhé. Zákony mezilidského soužití sepsali v průběhu dějiny muži. Schválili si je, aby se navzájem nepovraždili. Ze složení osazenstva nápravných zařízení je ale zjevné, že ty jejich zákony nakonec dodržují hlavně ženy. Jenže právě porušováním statu quo, nikoliv jeho dodržováním, se svět posouvá dopředu. Kam jsme to dopracovaly my, vzorné holčičky, chválené učitelkami za docházku, vypracované úkoly a dobré chování? Můžeme leda tak smutně vzhlížet k rebelům a stěžovat si na dvoutřetinové platy. Svět je podivný.“
Štítky knihy
sny teorie a hypotézy výzkum rozhlasové zpracování pragensia Šumperk frenologie Magnesia Litera tělesnost Kaspar Hauser, 1812–1833
Autorovy další knížky
2018 | Teorie podivnosti |
2018 | Johana |
2021 | Srdce Evropy |
2016 | Tajemství Hrobaříků |
2011 | Hrobaříci v podzámčí |
Knihu Teorii podivnosti sem si opravdu užila. Krom lahodně znějícího názvu a lehkosti čtení jsem se po dlouhé době opravdu dokázala sžít s hlavní hrdinkou. Celý příběh působil seskládaně z různých dílků a detailů, dávající dohromady zároveň běžný i neběžný život. Hrdinka měla zajímavé myšlenky – začínaje zkoumáním jiných lidí a tváří (byť v rámci výzkumu), přes řešení mužských jmen, ptactva ale i snů, z kterých těží nápady na nové vynálezy.