Okresní město
Karel Poláček
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/234323/bmid_okresni-mesto-O6Y-234323.jpg
4
156
156
9. svazek Spisů Karla Poláčka přináší první část nedokončené pentalogie Poláčkovy ságy maloměsta. Historie začíná v nostalgické době na přelomu prvního desetiletí tohoto století, kdy čas byl ještě věčný a plynulý a "městečkov něm podřimovalo jako kůň před stavením". Rodina židovského kupce pana Štědrého s jeho třemi syny je bodem, odkud ironický vypravěč sleduje hemžící se společnost městečka s ostře vykreslenými figurkami z jednotlivých jeho vrstev.... celý text
Přidat komentář
Vykreslení postav je bravurní, o tom žádná, ale opakovat jednotlivé detaily stále dokola začne být otravné. Mě to zkrátka nebavilo.
Poláček byl skvělý spisovatel, o tom asi nelze vésti spory, ale tohle byla koncentrovaná nuda s hromadou neskutečně protivných a otravných postav. Z knihy si odnáším jen nepříjemný pocit. Bohužel.
Zevrubný rozbor napsal níže MessiáŠ, k tomu není co dodat, tak jen osobní dojmy.
Sbírka postav charakterizovaných pár gesty nebo vlastnostmi, které vypravěč pořád opakuje. Díky tomu jsem získala pocit, že ty lidi znám, dokážu odhadnout, jak se chovají, když je zrovna vypravěč nevidí, že jsou mi blízcí, i když nijak příjemní. Figurky jednotlivě velmi realistické, jen jsem měla trochu problém uvěřit, že se mezi nimi opravdu nenajde ani jeden charakterní člověk. I slušných lidí je nějaké procento, městečko, kde se mezi lakomci, hulváty, intrikány a od reality odtrženými snílky nenajde ani jedna rozumná hlava, mi nepřijde tak tuctové, jak je podáváno. Portrét maloměsta je to ale výmluvný a zábavný a kniha bez debat vynikající.
Kniha je prvotina a tudíž jistá rodinná souvislost se tu jeví.
Čistý, jednoznačný popis nás pozve do roku 1913 - 1914.
Jednotvárnost života naruší syn vracející se ze světa, kde neuspěl. A pak se jen jako na houpačce střídají ponížení, povýšení, ponížení, boj o místo na výsluní společenské smetánky města.
Na dobré mravy se v městečku dbá, ale i ty mají volné pole působnosti v nočních hodinách, kdy není vidět na místo, kde se lze oddávat nesplnitelným a vybájeným snům.
Citace:" Žlutý dům na ostrově byl jim opiovým doupětem, harémem cařihradským, kasínem na azurovém pobřeží, krčmou amerických přístavů s povolenou uzdou neřesti světa."
Štěstí je vrtkavé, když si usedne, přijde léto 1914 a výčitka osudu.
"V Pardubicích dostali dragouni rozkaz - brousit šavle."
"Konečně mám bohatství, postavení, krásnou ženu, ale jsem voják."
Deníkový popis s detaily, které se takto uchovaly jsou pokladem.
Audiočetba s autentickým pohledem své doby.
Smekáím a hluboce se klaním. O tom, že je pan Poláček výborný spisovatel, nemůže být sporu. Ovšem v tomto případě musí jít chvála ještě mnohem dál. Ač je u většiny lidí Poláček zapsán spíš jako humorista tento román posouvá jeho literární schopnosti mnohem dál. Ve čtyřech dílech tohoto psychologického románu se seznámíme s rodinou kupce Štědrého, která vyplňuje hlavní dějovou linku z doby těsně před první světovou válkou a končí někdy během této války. Poláček vykreslil a vymodeloval nádherné posrtavy měšťáků, snobů, ale i obyčejných chudých lidí včetně žebráků z chudobince. Jeho postavy nejsou černobílé, ale každá má svůj osobitý charakter a díky nim se nám představí předprvorepublikové okresní město a život v něm. Poláček popisuje jímavě nejen lidi, ale i krajinu a místa, na kterých se právě děj odehrává.
Nádherně také vystihl i období "hojnosti" v roce 1913, kdy i žebrák ze vzteku, že nedostal peníze rozhazuje jídlo v lese a potom v období války krušně vzpomíná jak rád by tuto dobu vrátil zpátky. Poláček výborně zachytil lidské charaktery a servíruje nám je nejen díky hlavním hrdinům, ale spousty dalších občanů okresního města, a následně jejich charakterové proměny za válečných let.
Stylem psaní mi tento román připomíná dílo Jaroslava Havlíčka a nemůžu než knihu vřele doporučit.
Trochu jsem v ději tápal a očekával od tohoto dílu více humoru a lidskosti, ale to už tu bylo použito v knize Bylo nás pět a k dalším pokračováním vedoucí do konfliktu Velké války by se to zřejmě moc nehodilo. Takže vznikla satirická maloměšťácká skoro komedie prokládaná omezeností a sobectvím z dob mocnářství. Čtenář má možnost poznat charaktery postav, protože s některými projde Evropská bojiště v dalších pokračováních.
Po přečtení komentáře uživatele Messiአuž je těžké napsat něco objevného a jen neopakovat to, co už bylo řečeno.
Asi jsem čekal od té knihy víc. Příjemné, ale vtipů méně. Nevadí mi skeptické ladění knihy - myslím, že realističtější než knihy veskrze optimistické. Přesto mě to nechytlo, šlo to příliš po povrchu. A na použití opakování jsem tu byl vyloženě alergický.
Na knížku jsem se dost těšila (po přečtených Bylo nás pět, Edudant a Francimor - a prostě Poláček), ale do určité míry mě zklamala. Spíše je mi z ní smutno. Určitě obsahuje vtipné satirické postřehy, ale.. Jakoby všechno je špatně - i všichni.. Chybí mi tam nějaká pozitiva (nebo možná by se tam nějaká našla - takže pozitiva, kterých si člověk všimne). Nějaké hořké..
A v Rychnově nad Kněžnou jsem byla kdysi na prázdninách a líbilo se mi tam. Ani se mi moc nelíbí, že K. Poláček takto píše o svém rodném městě.
Po již přečtených knihách od Karla Poláčka (Dům na předměstí, Bylo nás pět, Hostinec u kamenného stolu) je pro mě tahle zase až tolik nechytla. Autorův humor, kterým se trefuje do postaviček a jejich každodenního lopocení, má občas co říci i k dnešku, ale na rozdíl od dříve jmenovaných knih, tady jsou popisovány jen touha po penězích i moci, sobectví, závist, omezenost. Chybí mi zde to pozitivní a hřejivé, co jsem dříve v Poláčkových knihách vedle ironie a karikatury nacházela; dokonce i vztahy v rodině jsou tu vypočítavé a neupřímné.
Takže v detailech vtipné, celkově tak nějak pochmurné... Navíc je znát, že se jedná o úvodní díl k dalším pokračováním, takže kromě ilustrace života předválečného okresního města se tu tak moc neděje.
Pro mě plus v tom, že jsem Rychnov nad Kněžnou nedávno navštívila a po stopách Poláčka se tady prošla (to byl vlastně důvod, proč jsem v knihovně po Okresním městě sáhla), a tak jsem měla kulisu města s náměstím, zámkem a přilehlými uličkami nad říčkou Kněžná při četbě stále před očima.
V hodnocení váhám, nakonec přece jen pro ten Poláčkův břitký a inteligentní ostrovtip trochu přidávám.
„Poslanec velebí selský stav, jejž nazývá základem blahobytu. Zabloudil v řeči i do dávnověku a mluvil o občinách a zádruhách. Nemá-li sedlák, nemá nikdo. Český rolník! vykřikl a pozdvihl zrak k obloze. Požehnány buďtež zmozolené ruce rolníkovy! Mluvil o zlatých lánech, o žírných polích, o skřivánkovi, jež sypá perličky ze svého hrdélka. Jeho slova stékala po kaštanové bradce; jeho řeč duněla, jak pivovarský sklep. Avšak jeho hlas se náhle počíná lámat a slova klesají k zemi jako postřelená kachna. Řeč ztrácí vzlet a zní mdle; poslanec se roztržitě dívá na hodinky. Přerušuje proslov; uvědomil si, že vesnice nepatří do jeho volebního okresu.“
Po téhle knížce začínám mít pocit, že Poláčkův domnělý výsměch maloměšťáctví je do jisté míry jen mýtus a ve školách opakovaná fráze. Je totiž sice pravda, že v Okresním městě nelze nalézt postavu, která by zároveň nebyla komickou figurkou, co by ve svém počínání a ve svojí duševní malosti (která je přítomná u dělníků stejně jako u vzdělanců) naprosto směšná, Poláček zároveň však poodhaluje leccos z jejich motivací a lidských obav, dopřává jim právě tolik úspěchů, aby sice dále karikoval, zároveň tak ale vyplaší myšlenky o bezcennosti těchhle lidí. Vemte si například nabubřelého Kamila, u nějž by nebylo nic snazšího, než ho nechat vykoupat v jeho velikášských řečech selháním v Praze, po němž by se opět přijel přiživit k rodičům a přesto maskoval svou relativní neschopnost neustálým vytahováním. Podobná motivická repetitivnost ostatně není Poláčkovi v tomhle díle cizí. On však k postavě Kamila přistoupí jinak. Dá mu nejen úspěšnou kariéru, nýbrž i dokonalou přítelkyni, která zjevně dokáže nahlédnout za jeho povrchní masku. A byť je Kamilův úspěch jen dalším polenem do ohně jeho arogance, ta se přece nedá sama o sobě považovat za něco, co by mělo postavu v očích čtenáře shodit. A tak je to se spoustou dalších charakterů, od morálních prorockých vágusů, po o smrt žadonící holiče. S Poláčkovými postavami je hrozně těžké nesympatizovat, i když se jim smějeme, což snad ukazuje, že k nim autor měl také alespoň špetku respektu.
Po přečtení zdejších komentářů se neubráním zlehka si zahrát na postavu lehce tragického profesora, který má neustálou potřebu dávat všem spoluobčanům učené přednášky a ptát se po smyslu jejich bytí, přičemž po nepřekvapivě prosté odpovědi začne připravovat ucelený systém smyslu jejich počínání a zvažovat tematické pojednání o vývoji dělnické třídy.
Název prvního dílu tetralogie zakládá prostor okresního města, jehož pomocí Poláček konstruuje mistrnou fikční sociologii. Právě prostor maloměsta determinuje chování zdejších postav, kdy u každého z nich – bez ohledu na vrstvu – vidíme v jejich povahopisech především nesmírné zaujetí sebou samým (druhými pouze v případě závisti či pomluv), sebedůležitost, nabubřelou pýchu, omezenost, naduté šosáctví, pokrytectví, ješitnost, provinciálnost (nebo naopak předstírané světáctví) a v důsledku této kombinace nevyhnutelnou trapnost. Přestože však trpí postavy těmito neduhy, jsou vypravěčem natolik odstíněné, že nejsou zaměnitelné, zároveň se ani nejedná o pouhé karikatury, k čemuž podobně laděná díla často sklouzávají.
Za střed vypravěčovy pozornosti bychom mohli označit rodinu Štedrých: s otcem-obchodníkem, který se obdivuhodnými vlastními silami propracoval k vlastní živnosti a jehož největším konkurentem je naproti sídlící obchodník Zoufalý, nevlastní matkou, jež nikdy nezapomene dvěma nejstarším synům, kterak si jednou stěžovali na kávu, kterou jim uvařila, a jejíž oblíbencem je nejmladší syn Jaroušek, poctivý student, jenom v knihách by ležel, co z toho má, hoch jeden, s tatínkem by si měl hezky promluvit, to za nás nebylo, kdybych jenom tak já mohl studovat jako on, zatímco na zmíněných zbylých dvou synech šetří jak svou láskou, tak jejich příděly při společném stolování, neboť Kamil se nechal vyhodit z práce, pacholek, a ještě k tomu si hraje na šviháka s těmi svými citrónovými botičkami a stěžuje si, že město nemá žádnou kulturu, a ten druhý se stal pro změnu dobrovolně dělníkem, kdo to kdy viděl, řekněte, až mě záda z toho svědí. Vypravěč ovšem nezůstává na jednom místě, naopak dynamicky krouží po okresním městě s postavou, na kterou zrovna zaměří svou pozornost. Když je nám podán jakýsi nákres té které postavy, vzápětí vstoupí do scény s postavou druhou nebo rovnou celou skupinou; vypravěč v dalším průběhu důmyslně mění kontexty jejich interakcí, čímž výsledný obraz občanů města získává na plasticitě. A právě v aranžování těchto modelových scén se ukrývá celé kouzlo Okresního města, kdy vidíme rodinný oběd po příjezdu z práce vyhozeného syna, velectěné měšťáky, kteří si hoví v bordelu, a když do něj rázem vstoupí mladí pánové, začnou se vykrucovat a povýšenecky hulákat na mladého Růžičku, zda odeslal všechny dopisy, atd. Vypravěč však z velké části nehodnotí, stačí mu pouze ukazovat dané výjevy maloměšťáckého jednání a morálky.
Pozoruhodnou postavou je v tomto ohledu místní žebrák, k němuž se sice staví zdejší společnost převážně zády a pohrdavě, avšak on se s její morálkou v zásadě ztotožňuje, když přejímá konzervativní názory. V tomto pokryteckém prostředí, kde není prostor pro vřelost, jako by si ani nešlo zachovat tvář člověka; neposedlé sousedovy oči krouží a pozorují, až se z pozorovaného stává také pozorovatel nebo v druhé případě někdo jiný – někdo na oko důležitější (ve skutečnosti však ještě menší), komu je město malé, což je případ Kamila, který po získání práce v Praze bez přestání probírá svůj zisk a starého přítele po návratu už ani nepozdraví, jelikož by to bylo samozřejmě pod jeho úroveň. Děsivou postavou je i mytický poslanec Fábera, v jehož předstíraném zájmu o občany města se odráží jak jeho sobecká vypočítavost, tak nemístná servilita a naivita druhých.
Poláček datoval počátek románového vyprávění do roku 1913, přičemž dále vidíme – samozřejmě s odstupem ironické – vítání snad ještě lepšího a radostnějšího roku 1914. Důvod tohoto rozhodnutí lze možná spatřovat jako historickou paralelu k roku 1936, v němž román poprvé (novinově) vychází, tedy v situaci, kdy politické dění nevyhnutelně směřovalo k válce; zatímco na maloměstě se nezávazně, avšak o to s větší urputností dokola plká o politice a všech dalších domněle zásadních tématech. Poláček ještě v pozadí této historické reality rozkrývá židovskou nesnášenlivost, když jedna z postav pod vlivem nechvalně proslulých Protokolů sionských mudrců větří za vším židovsko-zednářské spiknutí či dále tvrdí, že Masaryk byl nepochybně štědře vyplacen Židy, když se zastal Leopolda Hilsnera (právě pro výsměch hlouposti lidí, kteří věří všemožným konspiracím, označme Poláčka v nadsázce za českého předchůdce Umberta Eca). Další krásnou scénou budiž setkání maloměšťákovo s revolučním Marinettiho Manifestem futurismu. Poláčkův humor v případě Okresního města tak není laskavý, nýbrž ostře satirizující, ba sarkastický – není to však výsměch člověku, ale nečlověku a jeho malosti a omezenosti, který nakonec v historickém kontextu tu světovou válku s pořadovým číslem II připustil a přihodil (a jež stála Poláčka život). Ale navzdory tomuto bezútěšnému zakončení je Okresní město stále královská zábava.
Třeba říci, že to není vůbec můj styl. Ale chtě nechtě se mi znovu a znovu vybavovaly scény ze seriálu Bylo nás pět... a tento seriál mám velmi rád. Takže když jsem přistoupil na Poláčkův pohled na společnost, pak jsem se již "smutnobavil", či jak to vyjádřit.
Kdepak, tohle nebude pro mě. Poláček zajímavě vykreslil charaktery postav, ale pro mě samotná četba byla k uzoufání nudná. Dočteno pouze silou vůle.
Pamatuju si z toho, jak se bráchové (vlastně celá domácnost) pořád přetahovali o "Pět neděl v balóně", víc knížek asi doma neměli. A utkvělo mi i pár postav. Třeba jejich nevlastní matka, která se mohla přetrhnout, ale stejně ji kluci neměli rádi. Nebo žebrák a jeho story, jak si chtěl dopřát... Docela smutná kniha.
I na Poláčka moc zdlouhavé a bez vtipu. Nepamatuju už ani jak to vlastně bylo.
Autorovy další knížky
| 1979 |  Bylo nás pět |
| 1965 |  Muži v ofsajdu |
| 1966 | Edudant a Francimor |
| 1967 | Hostinec U kamenného stolu |
| 1958 | Dům na předměstí |
Popravdě, už Bylo nás pět pro mne byla taková směsice výborné knihy a otřesného čtení (naprosto třeba nenávidím horečkou vyvolanou cestu do Indie). No a Okresní město? Bude to znít nechutně cynicky, ale řekněme, že je dobře, že nevznikly i další díly. Celý děj se točí pořád a pořád dokola. A i to slovo děj používám nesprávně, protože tady se neděje vůbec nic. Což je ale asi na druhou stranu vhodná metafora pro okresní město (s malým "o" na začátku).