Tisíce planoucích sluncí
Khaled Hosseini
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/233131/mid_tisice-planoucich-slunci-bLM-233131.jpg
5
1991
1991
Druhá kniha a světový bestseler Khaleda Hosseiniho přináší příběh dvou žen, jejich zamotaných, dramatických a více či méně tragických životů na pozadí válečných konfliktů v Afghánistánu. Z jejich počáteční nedůvěry se postupně stává láska na život a na smrt. Marjam je harámí, dítě hříchu, která celý život hledá vztah, který by jí poskytl pocit lásky a bezpečí. Vyrůstá se zatrpklou matkou, zbožňovaný „návštěvní“ otec ji nakonec zradí a provdá za Rašída, muže o třicet let staršího, který se čím dál víc podvoluje svým násilnickým sklonům. O dvacet let mladší Lajla je neporovnatelně šťastnější, má milující rodiče i nejlepšího kamaráda Tárika. To všechno však zmizí, když jí do života vstoupí válka a Lajla se náhle ocitá bez rodičů, zato těhotná v Marjamině a Rašídově domácnosti. Po počátečním odmítání Marjam s Lajlou sblíží jejich společný osud, osud obětí Rašídovy prchlivosti, osud bezprávných žen v Tálibánem ovládaném Afghánistánu. Ale Lajla s Marjam se svému osudu vzepřou. Zákazníci, kteří si koupili tento titul, koupili také... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2013
,
Argo
Originální název:
A Thousand Splendid Suns, 2007
více info...
Přidat komentář
Věděla jsem to. Čekala jsem to. A přece mě to pořád a stále stejně ohromuje, děsí a znechucuje. Jak mohl či může v moderní době existovat tak zvrhlý společenský systém, který odsuzuje celou polovinu společnosti (rádoby celého lidstva) k životu v bezbřehém a brutálním násilí, společenském odsudku, hanbě? Nepřekvapuje, že autor sám Afghánec (muž!) v Afghánistánu nežije. Jen tak, soudím, mohl získat dostatečný odstup od způsobu života ve své rodné zemi.
Osud svedl dohromady Marjam a Lajlu, ženy různých generací a z různých vrstev afghánské společnosti. Na jejich životech Hosseini demonstruje postoj afghánských mužů k ženám, který prochází takřka zničujícím vývojem společně se stejně zničujícím společenským a politickým vývojem v zemi. Nakonec to jsou hlavně cizinci, Sověti, podobně jako později Američané, Evropané a další, kdo byli/jsou pro afghánské ženy požehnáním umožňujícím, aby mohly chodit do škol, mohly pracovat, říkat co si myslí, svobodně se pohybovat, nemusely se zahalovat do burek aj. Pakliže to muži v jejich rodinách dovolili. Co to je za strašný komplex, který afgánské (nejen) muže nutí násilím si vynucovat a prosazovat svou moc nad jejich životy? Tohle jsem doposud nepochopila a asi nikdy nepochopím. Korán dle mého odpověď nedává, ten se jen té slabošské mužské části společnosti hodí, aby ospravedlnila své ničím neospravedlnitelné chování. A ti, jež ženy přese všechno respektují, doposud neměli sílu ani moc všeobecný respekt k ženám a jejich právům nastolit. Ne bez vnější pomoci, zdá se. Jenže to právě musí udělat.
Hosseini ve svém románu v průběhu novodobých dějin otevřeně poukazuje na ty nejohavnější defekty životů žen v Afghánistánu. Pro mne nikoli první seznámení, určitě však dobrý počin pro přiblížení hrůz, které se v Afghánistánu běžně děly a nejspíš, byť asi ne v takovém měřítku, dějí doposud. Což však dnes není vůbec jisté poté, co Tálibán v srpnu 2021 v zemi po téměř dvou desetiletích opět převzal otěže. Na druhou stranu se Hosseini příliš netrápí literární zápletkou, takže příběh obou žen a jeho vyústění je v podstatě předvídatelný. Otázkou tak pro mě zůstávalo, zdali ty hrůzy dočíst až do konce, jakkoli jde o fiktivní postavy. Kdo však nemá přílišné povědomí o afghánských konfliktech vnitrospolečenských i politických, kniha stojí určitě za přečtení.
Prakticky bych mohla pismeno od pismena prepsat komentar uzivatelky Gibis. Take jsem mela knihu dlouho na ctenarskem seznamu a nahodou jsem se k ni dostala az ted, v dobe tak neradostne pro Afganistan. Tudiz po docteni knihy zustala horka pachut, ze i ty postavy, kterym ke konci svitla jiskricka nadeje na mnohem lepsi zivot, mohou byt opet tam kde pred 20 lety byly:( Mladsi z obou hrdinek Lajla se narodila ve stejnem roce jako ja a pri porovnani toho jake "starosti" jsem mela v cca 15 letech ja a jaky zivot v te dobe mela ona se mi sviralo srdce. Pro nas naprosto nepochopitelny "stredovek" - minimalne ve vztahu k zenam. Pozadi konfliktu jsem znala zbezne, pri cteni jsem si vyhledala dalsi informace a jsem bohuzel pesimisticka pokud jde o budoucnost Afganistanu. Pokud velmi silna vetsina nebude chtil zmenu (coz je tezke pri narodnostnich, nabozenskych a jinych trenicich) klidu se zeme nedocka. Kniha smutna, ale doporucim k precteni. Za pribeh/namet davam 5 hvezdicek, celkove hodnotim 4.
Emočně velmi těžká kniha , od které se ovšem nedá lehce odtrhnout. Čtete, nechápete , nevěříte ... A pak pláčete .
Postavení žen v tomto světě je samo o sobě nezáviděníhodné a do toho ještě válka , šílený a fanatický Tálibán.
Kniha smutná , ovšem s jiskřičkou naděje a jasným poselstvím ...
Memento
Všech válčících stran, kde zbytečně umírají lidé je mi líto.
Doporučuji přečíst všem těm, kdo nevidí na událostech v Afghánistanu nic nebezpečného pro okolní svět.
Doporučuji přečíst všem těm, co kolem sebe vykřikují, že se jich to netýká, že je to daleko, že islám je daleko.....
Doporučuji přečíst všem těm, kdo se u zpráv z Kábulu směje co provádí Táliban.
Doporučuji
Čtení této knihy jsem dlouho odkládala a nakonec ji začala náhodou číst zrovna v době opět tak hrozně těžké pro Afghánistán. Tím se pro mě příběh stal ještě skutečnější a svírá mě u srdce z toho, že se afghánský lid a především ženy a děti opět klidu nedočkají.
Velmi silný příběh dvou žen, které i přes veškerou krutost, bolest a beznaděj, kterou každý den zažívají, dokážou v sobě najít sílu přežít každý jednotlivý den a naději a oporu jedna v druhé. Těžké čtení, ale určitě nezapomenutelné.
Zas a znovu musím děkovat osudu, že žijeme v zemi dostatku, pohodlí a nekonečných možností.
Opravdu dojemné, čtivé nahlédnutí do úplně jiného života, než známe my. Mě bude ještě dlouho strašit představa žvýkání kamení, a to tam ani nebylo to nejhorší. Nezbývá než doufat, že postavení žen se i zde stále zlepšuje...
Mé druhé setkání s autorem.
Velice smutný román zasazený do období po pádu monarchie až do porážky Talibanu. Autor si skvěle pohrává s emocemi u čtenáře. Obě hlavní hrdinky mající své sny a naděje, které jsou vždy tvrdě sražené na dno a možná až za něj.
Hrozné je, že i když se jedná o román, tak takové příběhy se v Afghánistánu děly a jistě dějí.
V závěru knihy je jistá naděje.
Bohužel knihu jsem četl teď, kdy Taliban je znovu u moci, což dělá knihu ještě smutnější a depresivnější.
Knihu nemůžu popsat jinak než slovy DECHBEROUCÍ a SRDCERYVNÁ! Hosseini krásně ukazuje, jak všechny lidi navzdory národnosti, vyznání, pohlaví nebo věku spojuje lidství. Všichni k životu neuvěřitelně moc potřebujeme lásku a naději, bez nich bychom našim strastem, bolestem a ztrátám podlehli... a že v románu najdeme toho zlého. Navíc jsem si dala dohromady mnohé souvislosti z afghánských politických dějin, takže autor dokonale propojil dojemný, zajímavý děj s příběhem velmi poučným. Mohu jen doporučit!
Nádherná kniha, příběh dvou afghánských žen, které musely během svého života prožít neuvěřitelně těžké věci. Příčinou těchto těžkostí bývá v mnoha případech chování mužů k ženám. V knížce se dočteme o spoustě věcí, o kterých od dětství slýcháváme a přitom nám přijdou opravdu nepředstavitelné, jako např. domluvené sňatky v mladém věku. Dívky jsou nuceny se provdat za o mnoho let starší muže, kteří je často po celý život týrají. Přijde mi neuvěřitelné a nesmírně nespravedlivé, že v době kdy já jsem vyrůstala, prožívala spoustu nádherných chvil se svými rodiči a měla možnost si vybrat, co chci studovat, za koho se chci provdat, cestovat, co si oblékat, mít svůj vlastní názor a tak, byly jinde jiné dívky a ženy, které musely svůj život spojit s muži, které nejenže nemilovaly, ale kteří je pak často celý život týrali, musely poslouchat na slovo, nemohly samy ani vyjít na ulici a neměly ani možnost od nich odejít.
Kniha je ale také o velkém přátelství, o naději a o tom že člověk nemusí porodit, aby se mohl stát matkou.
Pro mě kniha, kterou jsem si zkrátila dva týdny čekání na to, jestli se nám doma opět zhroutí svět nebo půjdeme dál s novou nadějí, že se dočkáme toho našeho vymodleného zázraku. I díky této knize bylo to čekání snesitelnější. Život není fér, a tak nás nejspíš čeká pokus č. 4, ještě že jsou ty knihy, díky kterým může člověk na svoje trápení aspoň na chvíli zapomenout.
Teda na to, jak dobré hodnocení kniha má, musím říct, že mě docela zklamala. Ale jen ze začátku. Popis života v kolbě mi přišel dost nudný a poměrně dlouho se to nikam nestáčelo. Mnohem víc mě zaujal Lajlin příběh a to pravé ořechové nastalo až ve třetí části, kdy se střídalo vyprávění Marjam a Lajly. Nevím, možná je to tím, že knihu psal muž, který se přeci jen nedokáže úplně vcítit do role utlačované ženy, ale musím říct, že už jsem četla mnohem lepší arabské příběhy.
Příběh Tisíce planoucích srdcí mě ze všech Hosseinových románů zasáhl nejvíce. Na pozadí afghánských válek jsou popisovány mnohem menší, ale za to hrozivější zápasy, které musí každý den vybojovat obyčejné afghánské ženy. Životy Marjam a Lajly byly na začátku v mnohém odlišné, přesto je okolnosti a patriarchálně založená společnosti donutily vstoupit do manželství bez lásky a trpět pod surovou nadvládou muže. Přestože je Hosseini muž, podařilo se mu čtivě a uvěřitelně nahlédnout pod burku a vynést na světlo myšlenky a pocity obyčejných muslimských žen.
Smutná,ale nádherná knížka.Já tohle téma vyhledávám a mám k takovým knihám veliký vztah.Rozhodně DOPORUČUJI
Drsné, surové, kruté. Bolavé. Vím, proč tohle nechci číst. A přece, jednou za čas, podlehnu. A čtu. A brečím a brečím.
Beznaděj, bezútěšnost, neúprosnost osudu, bez možnosti odvolání. To je život žen v Afghánistánu. To je realita. Drsná, surová a krutá. Bolavá. A neměnná... Bohužel.
Možná, že na začátku byla láska. A možná tam nikdy nebyla. Možná, že tam byla naděje. A spoustu víry, odhodlání a vnitřní síly. Na konci jsou jen slzy. Ztracené sny. Ztracená víra. Zbitá naděje.
A přece se nevzdávají. Bojují. Věří. I po tom všem...
Můžeme bojovat taky. I tím, že o takových příbězích budeme číst. Že o nich budeme mluvit. Že nám nebude lhostejné, že někde, někdo, právě teď...
...trpí...
Emotivní, burcující, plné násilí, krve a válečných zmatků. Šokující. A někde v troskách lidské důstojnosti se narodí láska...
....život!!! .... pro miliony lidí této kultury běžné starosti, pro "náš svět" silná krutost bytí.
Povinná četba!
Třetí kniha téhož autora a zase to byla absolutní top paráda. Khaled Hosseini pokaždé vytvoří dech beroucí román, který se skládá z několika drobnějších příběhů, které jsou navzájem propojené. V jeho románech je hned několik hlavních postav a mísí se tragické situace s novou nadějí. K tomu právě velmi často využívá propojení jednotlivých příběhů. V Tisíci planoucích sluncí nám přibližuje nelehký život tamních žen, které mají v životě jediné právo a tím je absolutní poslušnost. Afghánistán, je zemí která dlouhá léta nepoznala nic jiného než válku. Lité boje na chvilku utichnou jenom proto, aby se znepřátelené strany mohli pomodlit. K čemu se asi modlí? Aby jejich střela neminula? Islám je největší hrozbou lidstva. A tato kniha to jenom ztvrzuje. Audioknihu načetla má nesmírně oblíbená narátorka paní Renata Volfová.
Opět nádherné, zase jsem si pobrečela. Události, konflikty a život v Afghánistánu je tak těžký. Ani si to neumíme představit. Nechtěla bych tam v žádném případě žít jako žena. Celý svět by měl tuto knihu povinně číst !
Těžko se mi hledají slova, která by jasně vyjádřila mé pocity při čtení této knihy. Pokud bych měla ale vybrat jedno slovo bylo by to “dechberoucí”. Kniha plná krutosti, bolesti, které člověku až berou dech, mrazí a děsí, zároveň však prostoupená krásou a emocemi, které Vás nutí pokračovat dál, protože chcete doufat, vědět...Nejděsivější je, že si čtenář uvědomuje, že životy hlavních hrdinek, jejich utrpení, brutalita s jakou se s nimi zachází, a další příkoří na pozadí náboženských ideologií není ničím výjimečným, ale bohužel běžným jevem v Afghánistánu.
Velmi nepříjemné a smutné čtení - ovšem jen co se týče obsahu. Jinak naprosto nádherná kniha plná bolesti, emocí, nespravedlnosti a krutosti, kterou jako Evropanka vychovaná v naprosto jiném světě (i přesto že byl také vlastně taky totalitní), nedokážu a hlavně nechci pochopit a už vůbec ne, ani díky jakékoliv náboženské toleranci omlouvat. Příběh Marjam a Laily je opravdu děsivý, nejděsivější na tom je právě to, že jejich osud a způsob života není dokonce ani v současné době nijak výjimečný a v zemích podléhajících této zrůdné ideologii a náboženství naprosto standardní a běžný. Příběh je psaný velmi poutavě a čtivě, není tady moc hluchých míst, kromě prioritního příběhu dvou mladých žen, jejichž čisté přátelství a osudový vztah vznikly navzdory druhořadnému a naprosto podřízenému postavení žen, dále popisuje a seznamuje nás také s důležitými mezníky historie novodobých dějin Afghánistánu vyvolané politickými změnami (převrat v roce 1973, kdy vládu „krále“ převzala komunistická strana, desetiletá okupace sovětskými vojsky, občanská válka, nástup moci a vlády Talibanu i její, i když dodnes hodně „diskutabilní“ konec).
Je to varování… je to kniha, která má co říct…a říká to krásným, i když drsným způsobem. Přes všechno, co se kolem v současné době děje, pořád děkuji za to, v jaké zemi jsem se narodila.
Štítky knihy
Afghánistán vydírání sexuální násilí násilí Tálibán domácí násilí mezilidské vztahy uprchlíci migrace oběti násilí
Autorovy další knížky
| 2007 |  Lovec draků |
| 2013 | A hory odpověděly |
| 2008 | Tisíce planoucích sluncí |
| 2018 | Mořská modlitba |
smutne, ale stale aktualni cteni