Tmavá studnice
Jaroslav Velinský
PŘÍPAD PRO ZTRACENOU DÍVKU A JEDNOHO BEZDĚČNÉHO SOUKROMÉHO DETEKTIVA...
Přidat komentář
Asi už vím, čím je pro uživatelky Ota tak přitažlivý . Kombinace odvahy, svalů, vtipu, nadhledu, skromnosti a něžnosti dělá z něj rytíře v montérkách v budovatelských letech. A nejen to. K tomu Velinského obrovský dar vyprávět, humor a použití slangu. Mne nejvíc dostala hláška ze zasedání schůze :
"Zasaď se, pohnoj, a zalej!!"
Přečteno za dva dny. To už se mi dlouho nestalo. Zpočátku jsem si trochu zvykala, ale všechno tak lehce a zároveň fofrem běží kupředu . . . . . . ani vteřinu se nejde nudit. Doba minulá je ze všech stran a je to hodně odlehčený obrázek ve stylu "když už jsme v tom po uši, proč se všemu nevysmát"?
Zápletka se vyloupne celkem z ničeho a finále pak stojí za to.
První Fink, ale nikoli poslední.
Zdá se to být návykové :o)
Ota Fink mi trochu připomíná majora Zemana. Pevná ruka mocné strany je tu znát a Ota a jeho kamarádi z chudých poměrů ji vcelku uznávají. Některé reálie roku 1956 se mi ale moc nezdají: třeba kovomat - samoobsluha, banány, výhra 60 tisíc v Sazce, pivo dvanáctka v každé hospodě, atd. Já to nezažil, těžko tedy hodnotit. Příběh je ale jako vždy u Velínského napínavý, čtivý a valící se rychle vpřed.
75 % (66 hodnotících s průměrem 86 %).
Sérii o Otu Finkovi začínám číst už podruhé. Dýchá z ní totiž na mne mé mládí - baráček na okraji města (sice ne Prahy, ale to nevadí), tatínek soustružník v továrně a všeuměl, který ve volném čase jezdil po estrádách, lítání s děckama po ulici, později čundry a odpolední čaje. Zkrátka pohoda mládí, i když tam někde v pozadí se dějí zlé věci.
Můj první Ota Fink... Moc jsem se bavila. A hnedle se samy otvíraly ty z nejčasnějších šuplíčků paměti, a já čichala trochu zaprášené vůně a slyšela zvuky a za očima mi běžel šimravě nostalgický biják z útržků zážitků a vzpomínek všelikých... (Zkrátka zas jednou při čtení cítím, že má těch pár let "nad mládí" něco do sebe :))... A navíc solidní detektivka a obrázek éry jako vyšitý. No, to už je skoro rozmazlování, není - liž pravda?
Nádherný komentář od wawata.Na tom se nedá vůbec nic měnit nebo doplnit.Klobouk dolů jak vystihl Otu Finka a tím i Kapitána Kida.
Číst Otu Finka, bylo pro mne jako sedět s Kapitánem Kidem u ohně a poslouchat jeho vyprávění o tom jak mu nejel vlak a tak přišel po svých...Prostě uplně normální jazyk kterým se domlouvaní kamarádi u tramských ohňů.... V životě sem nepřečetl jedinou detektivku od začátku do konce... Serii "Finkovek" čtu už asi po desátý a pořád bych s Otou Finkem chtěl kamarádit a zeptat se ho na spoustu věcí.... Jo s Otou bych zašel s chutí na pivo i když pivo takřka nepiju.. :-)
Tmavá studnice podruhé:
Vlažný začátek a táhlo se to hodně dlouho. Ale vzledem k tomu, jakým stylem je to psané..
Perfektní dialogy, perfektní hlášky, nenudila jsem se. A když už to trvalo hodně dlouho, byla jsem smířená i s tím, že kniha pojede stále stejným stylem až do konce. Ale.. byla bych spokojená.
Jak říkám: nenudila jsem se.
Jenže.. pak se tam začalo něco dít a tak: zdar úklide, to si musím dočíst.
Dočetla jsem a moc se mi to líbilo. Byla jsem nadšená.
Stejně... ten Otakar je děsnej borec:
Na bácmetru.. nejen, že dal stovku, ale ještě urazil ručičku... No, to je teda něco..
Vypsala jsem si všechny ty výroky. Je jich strašně moc a některé napíši:
...dělala, jako by lepila housle ze sirek ve flašce..
...Vrba zapískal na prsty. Spadlo pár šišek a omdlelá veverka, ale pes nepřišel..
...Ruce jsem měl samou smůlu a plíce vypraný v kyslíku..
...pohnul hlavou asi o tři milimetry s tolerancí há sedm..
...Nacpali jsme se, natáhli se před srub do trávy a poslouchali, jak roste..
Tak tohle je úplně nejvíc..
Jednoduché, geniální.
Vždy, když si přečtu něco podobného, tak obdivuji.
A na sebe mám vztek, že jsem to nevymyslela já.
Včera jsem vešla do antikvariátu a hned k písmenku V. Hledám, hledám, nic.
Tak jsem oslovila paní: "Prosím Vás, na internetu je, že máte od Velinského knihu Tmavá studnice."
"Ano, ano, to bude tady. Detektivky máme zvlášť, tady na tomhle stole."
Paní hledala, hledala, ale nenašla.
"Ta bude ve skladu. Jdu se tam podívat."
"Jdu do skladu!" řekla zvýšeným hlasem a hned na krám vyšla její kolegyně.
Zatím jsem si tam prohlížela knihy. Když se paní vrátila z toho skladu, už jsem v ruce držela čtyři úlovky.
"Tak jsem jí nenašla." řekla úplně zbytečně, protože to jsem viděla, že má ruce prázdné.
"Ale . . . ještě se podívám pod pult.. a ještě tady.. a tady..
A! Už ji mám!" Srdéčko mé zaplesalo.
"Jste zlatá! Moc děkuju."
Přišla jsem domů a hned začala číst. Zase mi trvalo tři stránky, než jsem si na tu mluvu zvykla, ale četla jsem a četla a pak jsem si uvědomila, že mám rozečtený Tři kamarády.. Co teď? . . .
Po Augustinovi Velikem s ktorym som bol nadmieru spokojny, skusam Otu Finka. Musim povedat... Nech Velinsky pise o prirode, o babach, o praci na sustruhu, o vrazdach, vzdy mam dojem ze vie o com pise. Ocividne svoje pribehy zasadzuje do jemu blizkeho prostredia a vidiet to. Aspon teda to co som zatial cital. Hlavna postava ma uzasny "vnutrolebecny hantec" a kazda kapitola je doslova nabita hlaskami. O jednu dve naviac, a hranicilo by to az s trapnostou :) Ale je to presne to spravne. Dialogy medzi postavami su same "spickovani". Ota je taky postpubertalny zarodok Phila Marlowa. Ked sledujem kolko osudovych krasavic sa mele okolo Oty, cisty Phil. Samozrejme odsudeny cerit socialisticke vody, lenze pozname kopu dobrej krimi z tych cias a to nie je na skodu. Vsimol som si dve veci. Uz pri inych Velinskeho knihach som zbadal uzasne nadsene zaciatky, fakt nabusene hlaskami, humorom, co v neskorsej fazi knihy,ked sa uz treba posuvat dejom, autor vzdy nejak skroti a upokojuje. Zaciatky jeho knih su proste skvele. Mna Fink chytil od prvych stran, a to fakt tato kniha ide napriec aj takymi udalostami ako su stranicka schodza. Vsetko je putave, citatelne. Nenudite sa ani chvilu nemate pocit ze chcete preskocit uz na koniec. Ja tvrdim, ze keby pan Velinsky pisal trebars o starej babe Cunderlikovej z pavlace, bolo by to rovnako skvele citanie. Od boha dar pisat mal tento clovek. Kniha samotna minimalne spociatku absolutne nepripomina kriminalku, ved je to vlastne zaciatok. Ale rozbehne sa to, nebojte. (mimochodom, moj 100. prispevok, Sampaano bublinky!!)
Čenž, to byla láska na první pohled. Mé obavy, že mladší podoba Oty Finka mé romantické okouzlení zmírní, se nenaplnily - a já tuším, že to bude vážná známost.
Černobílý svět 50. let v Čechách? Neřekla bych; Otovýma očima vidím barevnost, ke které přispívají např. i vtipné dialogy jeho kolegů (kteří jako by se tu stavili ze Skřivánků na niti) a zápletka naprosto NEbanální - vždyť udavačství za války bylo ještě bolavou a otevřenou ranou. A Ota, který toho v Tmavé Studnici řeší opravdu hodně, vidí tento svět ještě barevněji (a opět to vyjadřuje jazykem, který mě snad neomrzí, nespisovným a zároveň poetickým):
"... tam, kde se ztrácej poslední zvuky země, plný sprostejch paniček a smutnejch oběšenců, bláznivejch puberťaček a oplzlejch fotografů v limuzínách."
Zkrátka, je to výborné.
Knížku jsem objevil víceméně náhodou a byl to objev šťastný. Velinský je výborný vypravěč, byť mi jako některým dalším chvíli trvalo, než jsem se do jeho stylu začetl. Text je svižný, vtipný, postavy jako živé, dialogy skvělé a když na to přijde, děj zhoustne a je po všech čertech napínavý. Co víc si u detektivky přát? Snad jen logika a motivace postav někdy drobounce zakulhá, ale za mne je to v mezích, klady rozhodně převažují.
Nejdříve jsem byl překvapen stylem a vyděšen, že se proud domnělé vtipnosti neudrží a dojde na trapnost. Nakonec mě vyprávění bavilo celou dobu, včetně hlášek, rozhovorů a myšlenkových pochodů. S detektivní prací jsem moc nepočítal a tak mě zápletka zejména v druhé povídce velmi mile překvapila. Hlavní hrdina Ota Fink, dílem správný kluk, dílem hrdina, dílem svazák, dílem seladon, dílem blbeček si mě získal.
P.S.: Hádám, že nejde o záznamy lidové mluvy, ale o autorovy variace. Soudružství a pracovní zodpovědnost je snad úlitba, ale na druhou stranu, vyznívá spíš parodicky.
P.P.S.: Autor je písničkář s pseudonymem Kapitán Kid, má mnoho písní nevýrazných kvalit (český kotlíkářism) ale většinou s lepšími texty, než "konkurence". Vyniká jeho deska No to se ví, kde jsou výtečné texty a Velinského neznělé zpívání obaleny do zručných aranží a skvělého soundu, za který by se místy nemusel stydět ani Reinhardt s Grappellim.
SPOILER SPOILER SPOILER: (pěkný detail)
...jedna z postav má malé nohy, ale má na nich velké papuče, u mrtvoly se najdou velké stopy. Jako čtenář zpozorníte, ale je to chyták, vrahem je stejně někdo jiný...
Po 40 stránkách jsem knihu zavřela, že to nedám. Tolik dlouhého povídání o ničem, hodně slangu, vůbec to nevypadalo, že je to detektivka. Ale nedalo mi to a odpoledne jsem pokračovala. A skutečně pak byl příběh zajímavější a zvlášť závěr byl dobrý. Zítra zkusím ještě Lidožrouta.
Jedna kniha, dva detektivní příběhy, jeden slabě průměrný s velmi dobrým závěrem, druhý skvělý, od začátku do konce.
Dlouho jsem se nemohla začíst do první detektivky s názvem Tmavá studnice. Nadmíru mnohomluvné, divně přesycené slovy, hodně zákoutí a odboček od základní zápletky. Nebýt doporučení, pravděpodobně bych knihu kolem padesáté strany „zahodila“. Rozuzlení však bylo výborné.
Druhá detektivka - Lidožrout byla mnohem lepší, vyzrálejší. Bavila mě od první stránky po poslední. Se znatelným úbytkem zbytečného okecávání, na rozdíl od Temné studnice, pak vynikl specifický humor J. Velinského. nespisovná, místní slova i půvabná čeština. Rozuzlení zápletky na posledních stranách bylo, po úspěšném mlžení autora při hledání pachatele a motivu, parádní.
Tmavá studnice za tři hvězdy, Lidožrout za 100 % a 5 hvězdiček, za celou knihu pak nadprůměrné 4 hvězdičky.
Moje první Finkovka a hned dva první díly. Dvojice příběhů se mi líbila a kniha splnila moje očekávání. Tmavá studnice je nádherná česká detektivka vyšperkovaná hovorovou češtinou a osobitým lidovým humorem. Hlavní hrdina, soustružník Ota Fink je sympaťák, který vás provede dobou dávno minulou.
Autor užívá zručně hovorovou češtinu, má takzvaně řemeslo v malíčku, v knize je hodně slangu, expresivních výrazů, nářečí atd., pokud byl ale v Tmavé studnici nějaký zločin, pak jsem ho nepostřehl, či spíše jsem ho nevnímal, jak jej autor pohřbil pod spoustou zmíněné hovorové češtiny. Druhý detektivní příběh Lidožrout byl už o něco povedenější. Jsem zvědavý na další knihy autora.
Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na autorův styl, ale celkově se mi obě novely velmi líbily.
Štítky knihy
nevěra vraždy vydírání ZOO - zoologické zahrady
Část díla
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Jaroslav Velinský opět nezklamal. Způsob podání příběhu = jasných a vtipných pět hvězd. Samotný příběh se mi zdál u Tmavé studnice krapet slabší, ale Lidožrout ten malý nedostatek zase dohnal. Do dalších knih od tohoto autora jdu bez váhání dál, jen co se je budu mít.