Tmavé stěny Willardu
Ellen Marie Wiseman
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/303766/bmid_tmave-steny-willardu-kc9-303766.jpg
5
1051
1051
Izzy je sedmnáct a je poloviční sirotek. Žije u pěstounů a okolnosti smrti jejího otce jsou víc než tragické. Nešťastná dívka najde vítané vytržení, když v místním zrušeném psychiatrickém sanatoriu najde starý deník. Objeví v něm okno do své vlastní minulosti. – Claře Cartwrightové bylo v roce 1929 právě osmnáct let. Zmítá se mezi autoritativními rodiči a láskou k italskému přistěhovalci. Když odmítne vnuceného ženicha, nechá ji otec zavřít do soukromého útulku pro duševně choré… I když se Izzy musí porvat s potížemi spjatými s novým životním začátkem, Clařin příběh ji stále poutá k dávné minulosti. Pokud Clara opravdu nebyla duševně nemocná, může to nějak objasnit i Izzyino trauma? Pátrání po Clařině osudu přiměje Izzy přehodnotit vlastní životní rozhodnutí – s šokujícími důsledky.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2016 , Ikar (ČR)Originální název:
What She Left Behind, 2013
více info...
Přidat komentář
Perfektní kniha, která mě chytla a nepustila. Věřila jsem ve šťastný konec, kterého se mi jakés takés dostalo. Čekala jsem, že deník, který je zmíněn v anotaci bude více součástí příběhu a že z nej budou úryvky, což tak úplně nebylo, ale líbily se mi pasáže rozdělené na Izzy a Claru, které se zajímavě prolínaly. Konec byl na mě poměrně rychlý a na to, že celou knihou provázel tvořící se vztah Izzy s Ethanem, tak se to na konci shrnulo do jedné části věty. Ale to jsou jen maličkosti, z velkého počinu a velkého pohnutí emocí, které ve mě čtení zanechalo. Příběh sice není založen na skutečných událostech, ale ukazuje nám jak to dříve fungovalo v takových ústavech a "léčebnách", kam se opravdu lidé mohli dostat omylem a nakonec se natolik třeba ztotožnili s tím, že jsou opravdu nemocní.
Zhruba před rokem se vznesl okolo autorky Ellen Marie Wiseman jistý boom v českém knižním rybníčku. Kniha Sběratelka sirotků si získala neuvěřitelný ohlas, ovšem než jsem se k jejímu čtení dostala, vyšla znovu tato kniha. Tmavé stěny Willardu není jednoduché čtivo, naopak se jedná o dost bolestivý příběh. Děj se odehrává ve dvou časových rovinách - ve 30. a v 90. letech minulého století, kde vypráví příběh dvou odlišných a nesouvisejících dívek. Obě mladé dívky, které by měly být plné ideálů a začít žít trápí několik různých faktorů. Kniha mě chytla od samého začátku, o něco víc mě zajímal příběh Clary, který je pro celý příběh stěžejní, přesto jsem byla ráda i v přítomnosti Izzy. Její příběh byl takový až young adultový, pokud by byl vyprávěn samostatně. Tmavé stěny Willardu mě chytla za srdce a závěrečné stránky mi drtily vnitřnosti. Tolik nespravedlnosti, bolesti a promarněného času. A co horší, žádná spravedlnost.
Tehdy nebyli psychiatři, kteří by se snažili pacientům pomoci, vše se řešilo ač mučivou formou a s pacienty se často zacházelo hůř, jak se zvířaty. Ač je příběh Clary zcela smyšlený, co čím si prošla, a čemu čelila bylo skutečné. Kniha ve vás bude jistě ještě velmi dlouho rezonovat.
Tuto knihu jsem nedokázala odložit, a přečetla jsem ji za dvě odpoledne. Autorce se bezesporu povedlo skvěle vystihnout atmosféru příběhu, prolnout obě dějové linky, i napsat propracované mezilidské drama. Osudy obou hrdinek nesmírně ovlivnily také špatné či neúplné informace, které vedly k zásadním rozhodnutím v jejich životech, a vedly k nezvratným následkům. Přečtěte si ji sami a okuste bolest hrdinek na vlastní kůži. Jejich silný příběh vás nenechá chladnými.
Silný příběh. Velmi. Těžký osud hrdinky a hlavně ta bezmoc s tím tehdy něco moci udělat je šílené a v dnešní době nepředstavitelné. Kniha se velmi dobře čte, doporučuji.
Tento román je na sociálních sítích hojně opěvován, musím ale říct, že mě nijak zvlášť nepřekvapil... Všechno postupovalo víceméně tak, jak jsem očekávala, jak linka z dvacátých let minulého století, kdy byla Clara proti své vůli zavřena bohatými rodiči do psychiatrické léčebny, tak linka současná, kdy sedmnáctiletá Izzy pátrá po Clařině minulosti... Je pravda, že na konci se pár překvapení konalo, ale nic, co by ve mně vyvovalo nějaký závratný "wow" efekt... Čtení tedy za mě dobré, ale velmi průměrné...
Hodnocení: 3,75 ⭐ z 5 ⭐
Nádherná kniha s otřesným obsahem. Neposlechneš, zavřeme tě do ústavu. Obdobné téma jako Bál šílených žen. Dějová linka ze současnosti pro mne byla odlehčením, protože, přiznám se, občas jsem se bála číst o Claře dál. Ta beznaděj! A konec si zasloužily románové postavy i čtenáři.
Souhlasím i s Petrasuvika. Psychopatický a bezcharakterní personál potřeboval "léčbu" víc, než mnozí pacienti.
Po Sběratelce sirotků další skvělá kniha od této autorky. Emotivní, smutná, skvělá.
Pořád nedokážu pochopit, jak takové jednání na psychiatriich a jiných ústavech mohlo dlouhé roky procházet! Silný příběh, čtivé, ovšem s maličkou výhradou k naivitě hlavní ženské postavy, na jejím místě bych zkrátka víc přemýšlela a předpokládala, že jsou ti kolem mnohem větší svině, než jak se jevili.
Kniha byla neskutečně dlouho vyprodaná a v bazarech se prodávala za neskutečnou cenu. Nechápala jsem proč. Teď po přečtení knihy to naprosto chápu! Nemohla jsem knihu odložit a pořád jsem si příběh přehrávala v hlavě. Představte si, že vás kvůli lásce zavřou do ústavu pro choromyslné?! Něco nepředstavitelného. Pokud si chcete přečíst knižní lahůdku, tak tohle je přesně ta kniha.
Bylo to smutné čtení, od kterého jsem se ale jen těžko odtrhávala. Clara byla neskutečně silná žena, když ji to, co prožila ve Willardu, nezlomilo. Její linka příběhu byla silnější a nosnější, ale i příběh Izzy se mi celkem líbil. Clara byla velmi statečná, dokud měla naději, že se setká s Brunem, chápala jsem, co ji dodává sílu. Pak už jsem ji jen obdivovala, že to nevzdala a žila dál. Je jen škoda, že autorka celý ten kus života po Brunově smrti, v podstatě přeskočila. Závěr příběhu se mi líbil, protože další neštěstí a trauma už by bylo moc. I přesto to bylo silné a dojemné, plné emocí i slz.
Na mě to bylo prostě málo. Kdyby knížka spadala do kategorie Young Adult, hodnotila bych asi o něco vyššími čísly. Na román pro ženy mi to ale přijde zoufale málo. Neříkám tím, že je to špatná knížka, to rozhodně ne. S materiálem by se ale dle mého dalo opět pracovat o něco lépe. Téma psychiatrického sanatoria na začátku 20. století nabízí dle mého daleko širší spektrum možností. Jinak je to ale čtivý, to zas jo.
Smutný příběh plný lidského neštěstí a utrpení, ale i o lidské síle a odhodlanosti věřit v lepší zítřky. Četlo se velmi dobře.
Půjdu proti proudu, ale mě kniha prostě nebavila. Linka Izzy na mě byla strašně přeslazená a do děje Clary se mi zase nepodařilo vcítit. Až posledních cca 30stran mě bavilo, nicméně samotný závěr byl opět jak z červené knihovny. A to jsem přitom knihu dlouho sháněla a tolik se na ní těšila… Ze tří mnou přečtených knih autorky je tato rozhodně ta nejslabší.
Tak tohle byla naprostá pecka. Kniha, jejíž příběh se čte úplně sám.
Hlavní postavy si ihned oblíbíte a fandíte jim. Je až děsivé, že se tohle opravdu dělo.
Nádherný emotivní a srdcervoucí příběh. Určitě se ke knize ještě někdy vrátím.
Krásná emotivní kniha. No krásná, bylo to příšerný, protože takových případů se určitě v minulosti stalo mnoho. A ještě se souhlasem rodičů. Příšerný!!
Už mám přečteny všechny knihy a těším se na další
(SPOILER) Když se hororová romantika dobře založeného příběhu změní v čistý růžový cukrkandl, nemám z toho radost. Přitom to dlouho krásně fungovalo, emoce prýštily, obě roviny se doplňovaly slušně, i když trochu předvídatelně (pravda, snaha připodobnit současný ústav k tomu z minulosti působí až komicky) - a pak bylo najednou těch neakceptovatelných šťastných obratů příliš. O čtyři kapitoly méně - a byla bych nadšená... I tak se k autorce pravděpodobně vrátím, psát nepochybně umí a vybírá si pozoruhodná témata.
(SPOILER)
Tato kniha mě psychicky rozsekala a rozbrečela.
Obě dějové linky se mi líbily, no příběh Clary a Bruna mě dostal.
Tolik bolesti a beznaděje.... Když si představím, co prováděli v psychiatrické léčebně s lidmi, ale hlavně ženami, kterých se chtěli zbavit chlapi - v tomto případě rodiče !
Vůbec nevím, do jaké knihy se teď pustím :-(
Ellen Marie Wiseman ve mně z nějakého důvodu dokáže jako jedna z mála autorek vyvolat emoce, o kterých jsem netušila, že je v sobě mám.
Toto byla druhá kniha, kterou jsem od ní četla, a skončila jsem naprosto stejně, jako po dočtení té první - plná emocí, lehce psychicky nalomená a s jediným velkým "PROČ???" v mysli.
Konec byl možná trochu uspěchaný, ale koho to zajímá? Svůj účel kniha splnila.
Jsou knihy, které přečtu a hned vzápětí závidím těm, kteří ji ještě nečetli. Závidím, že ještě mají možnost ponořit se nicnetušíc do děje a prožít si ho. “TMAVÉ STĚNY WILLARDU” řadím přesně do této kategorie.
Jejího knižního dotisku jsem se nemohla dočkat, nějakou dobu nebyla k sehnání a tak si představte tu radost, když jsem ji potkala v knize:). Další dvě knihy autorky (Sběratelka sirotků a Pro tvoje dobro) byly jednoduše perfektní, tudíž její prvotinu jsem musela mít.
Prostředí ústavů v dobách minulých mě nějakým způsobem fascinuje; je šokující a naprosto nepochopitelné, co se odehrávalo za jejich zdmi.
PS: pokud jste četli “KLÍČ” od Kathryn Hughesové a hledáte něco podobného, tohle by mohla být skvělá volba. Či naopak; pokud se vám líbily “TMAVÉ STĚNY WILLARDU”, sáhněte po “KLÍČI”. Knihy jsou si tématicky velmi podobné a obě myslím velmi povedené.
Štítky knihy
psychiatrické léčebny tajemství romantika duševní zdraví prolínání minulosti a současnosti
Autorovy další knížky
| 2016 |  Tmavé stěny Willardu |
| 2018 | Pro tvoje dobro |
| 2021 | Sběratelka sirotků |
| 2023 | Ztracené dívky z Willowbrooku |
| 2025 |  Návrat do Coal River |
Tahle kniha mě nepustila do poslední stránky a ještě dlouho jsme o ní přemýšlela.