Tramvaj do stanice Touha
Tennessee Williams (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/456458/bmid_tramvaj-do-stanice-touha-bZX-456458.jpg
4
518
518
Vrcholné dílo moderního amerického psychologického dramatu z roku 1947. Příběh odehrávající se po válce ve francouzské čtvrti New Orelansu sleduje hluboce niterný život citlivé a iluzí plné Blanche DuBoisové, přijíždějící navštívit svou vitální sestru Stellu, která se provdala za primitivního hrubce Stanleyho Kowalského. Ve chvíli kdy si žena poznamenaná smrtí homosexuálního manžela myslí, že našla štěstí v novém vztahu, dojde k zborcení veškerých iluzí.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2020 , ArturOriginální název:
A Streetcar Named Desire, 1947
více info...
Přidat komentář
Kdysi v mládí jsem viděla hru v divadle, ale děj už jsem si moc nepamatovala. V knižní podobě jsem děj hltala a nad konáním postav hodně přemýšlela. Nikdo není černobílý a pouze negativní, ani ten Stanley ne...
Oproti Kočce mě překvapilo, jak moc je tato hra drsná a nevybíravá. Rád bych ji někdy viděl naživo, neboť vnímání postav dost záleží na interpretaci a při čtení člověk chvíli fandí té, chvíli oné.
Skvělé nadčasové psychologické drama. Super vykreslené všechny postavy.
Perfektní dárek pro Blanche od Stanleyho :):)
(SPOILER)
Ve vícero zdejších komentářích k různým divadelním hrám je připomenut fakt, že vnímání té či oné postavy nebo situace je zásadně závislé na jevištním ztvárnění. U čtveřice hlavních hrdinů Williamsova dramatu se mi to zdá obzvlášť platné. Zde je mimořádně důležité, jak jsou divadelně adaptováni. Což vnímám jako důkaz literárního mistrovství autora, který nepíše jednorozměrné postavy, ale naopak takové, v jejichž hloubkách, zákoutích a temných koutech je těžké se orientovat. A které je těžké nějak jednoduše definovat. A které je tedy možné představit různě a tím vyprávět na stejném půdorysu různé příběhy. A vlastně k tomu není ani zapotřebí chodit do divadla. I při prostém čtení textu je možné si Tramvaj nějak vnitřně „režírovat“ a Williamsovy postavy dotvářet tam, kde se autorská tvořivost potká se čtenářskou vnímavostí a životní zkušeností. (To platí samozřejmě pro každou hru, pro každé literární dílo, ale u Tramvaje do stanice Touha to je, myslím, patrnější víc než jinde.)
Tahle neuchopitelnost charakterů, které se vzpírají snadné interpretaci, platí pro Harolda, Stellu a vlastně i Stanleyho. Ale nejvíc pro Blanche, samozřejmě. Ta je geniálně stvořena tak, že je stejnou mírou na pár facek i na dlouhé něžné obětí. Lezla mi na nervy svojí sebestředností a ve stejnou chvíli mě za srdce brala její bezbranná neschopnost čelit realitě a její dětsky naivní – a k neúspěchu předurčená – snaha o udržení si své tváře. Před ostatními i před sebou. Ano, mohla si objektivně vzato za všechno sama, to já vím, že má Stanley pravdu. Ale stejně se na ni nedokážu zlobit a nedokážu se nad ní nedojímat a nedokážu jí přestat litovat.
Vnějškově není osud Blanche podobný ničemu, co bych z vlastní zkušenosti znal. Přesto jsem měl pocit, že je mi důvěrně znám ten boj, který vede. I proto je „moje“ Blanche spíš nevinná oběť než mrcha (i když vidím, že nejvíc je obětí své vlastní povahy a kritizovat ji není nespravedlivé). Ale nějak ji rozumím, snad. Vnímá sama sebe jako cennou a krásnou bytost a zoufale touží si toto vnímání udržet. Je to totiž to nejcennější, co má: kdyby si připustila, že není půvabnou a milováníhodnou osobou, její osobnost by se nevratně rozbila. (Což se nakonec i stalo, že.) No, ale protože vinou různých okolností už sama v sobě nemůže nalézt takovou jistotu a oporu, nutí ji to vystupovat ze sebe a hledat ubezpečení ve svém okolí, kde její neochota dělat kompromisy naráží na nutnost dělat kompromisy.
Vnímal jsem ji jako dezorientované unavené zvířátko, které ve strachu a neklidu zmateně běhá kolem, unavuje se tím a ubližuje si tím, z toho se dostává ještě do většího strachu a neklidu a únavy, takže pak běhá ještě zmateněji. A tak pořád dokola.
Východisko z její situace by se možná našlo, ale chybí ji dost klidu pomocnou ruku nepřehlédnout, nemluvě o tom, že vysvobození by mohlo přijít jen s otevřeným vztahem a v otevřeném vztahu by jí nezbylo než sdílet sama sebe včetně svých minulých selhání. Jenže to by narušilo její vnímání sebe jako cenné a krásné bytosti, čímž se dostávám zpět na začátek tohoto dlouhého odstavce a cyklím se do situace, ze které vede cesta ven jen s lékařským doprovodem. :-(
Nadčasové psychologické drama z roku 1947 právem patří do zlatého fondu divadelních her. Autor velmi zdařile odkrývá nitro a charaktery všech hlavních postav. Ostré rozhovory plné expresivních výrazů dodávají dramatu na působivosti a diváka (popř. čtenáře) nekompromisně vtahují do svérázného děje, který je okořeněný střetem různých povah a temperamentů. Divadelní hra, našlapaná různorodými emocemi a rozličnými touhami, člověka rozhodně hluboce zasáhne.
Četla jsem podruhé a jsem tomu ráda. Nahlížím na to drama jinak, než když jsem to dočetla prvně před nějakými dvěma lety.
Hned na začátku mě zaujalo to, že když se referuje o sousedkách coby vedlejších postavách, tak u jedné je prozrazeno jméno (je to běloška), zatímco u druhé ne (je to černoška) a je oslovována svou rasou. Možná uniklo něco mně, ale nemohla jsem se ubránit myšlence, jestli to není do hry implicitně vložený detail, jenž ilustruje společenské klima v USA té doby.
Co se Blanche týče, musím říct, že jsem se do ní dokázala mnohem lépe vžít nežli před těmi dvěma lety. Její životní příběh bych orámovala názvem jedné z nejznámějších Kunderových knih. Na konci mi bylo tak nějak smutno.
V příštím roce se chci na Williamse zaměřit víc, jelikož věřím, že toho má hodně co nabídnout.
Tohle jednoduše baví. Stará Amerika, oddechovka. Úsměv... fajn příběh do nepohody. :)
Upřímně mě překvapilo, kolik palčivých a stále aktuálních témat tato krátká knížečka zvládla obsáhnout. Části, kde vystupuje Stanley, se mi těžko četly a pociťovala jsem u nich silnou úzkost. Ovšem promluvy Blanche jakožto hlavní postavy ve mně zanechaly silný dojem a celkově mi příběh obou sester přišel celý nešťastný. Příběh prostě hraje na city a ještě ho budu mít pravděpodobně dlouho na paměti.
Bylo to tragické, velmi reálné a objevila se i trocha symbolismu. Autor skvěle navozuje atmosféru New Orleans 40. let, a to od hudby po chování lidí. Napětí se mění s každou stránkou a vyskytují se i vážnější témata jako je například domácí násilí či duševní onemocnění. Za sebe můžu vřele doporučit.
Tramvaj do Stanice Touha je neuvěřitelně silné dílo, u kterého jsem nečekala, že mne tak zasáhne. O to víc si ho ponesu v hlavě a v srdci. Ačkoliv byla hra vydaná poprvé v roce 1947, i tak obsahuje několik témat, která jsou (bohužel) aktuální i dnes. A možná právě proto umí tolik oslovit i po tak dlouhé době i dnešní publikum.
Je tu řada scén, z nichž mrazí, z nichž je člověku úzko nebo smutno. Občas se čtenář možná i pousměje, ale je to spíš takové hořkosladké pousmání s nádechem tragiky. Dialogy jsou neuvěřitelně živé, dynamické, celé se to čte velmi dobře. Postavy jsem si uměla velmi dobře představit - autor je tu vykreslil velmi realisticky. Každá postava měla to "svoje", s čím se potýkala - něco, s čím se i dnešní čtenář, potažmo divák v divadle, umí ztotožnit. Touhy, sny, ideály, představy o životě... zároveň bolest, když se vám tohle rozpadá pod rukama a vy s tím nemůžete nic udělat, nebo když vás někdo napadá a všechno ve vás zpochybňuje...
Určitě moc doporučuji. Už Kočka na rozpálené plechové střeše mi ukázala, že Tennesse Williams je skvělý autor, ale tohle mne nadchlo ještě víc, byť to není rozhodně veselé čtení.
(SPOILER)
V divadle by hodně záleželo na obsazení, z prostého textu Blanche dlouho vychází jako rozmazlená hysterka, která se nesmířila se změnou společenského statusu. Dokud se neukáže, že je to reakce na podupané naděje mladé dívky, rána, s níž se nevyrovnala, před kterou jen utíká a vymýšlí si proto čím dál větší lži, kterými v prvé řadě chce oklamat sama sebe. Kdyby dostala šanci, třeba by začala žít v realitě místo ve snech, jenže realita Stelly a Stanleyho není nic, v čem by kdokoliv chtěl žít.
Blanche by chtěla být čistá, jenže v očích ostatních není, Stella není čistá a nehraje si na to, zato je v zásadě slušný člověk a s výjimkou slabosti pro Stanleyho se snaží udržet rodinu co možná v klidu. Slabost pro někoho jako Stanley ale znamená žít věčně na hraně - touhy, vášně, násilí, krutosti. Stačilo málo, a Blanche mohla odejít do klidnějšího domova a Stella by žila v tom, co si vybrala a co potřebuje, s čistým svědomím.
Postupně přituhuje a krom Stanleyho končí všichni jako nešťastní viníci. Viník jejich neštěstí nemá tak hlubokou osobnost, aby vůbec vinu cítil. Velký nápor na emoce, ale není to vyumělkované hraní na city, situace je realistická a závěr špinavě pragmatický.
Divadelní hru ani film jsem neviděla, ale dlouho jsem si knihu chtěla přečíst. Samotný příběh je vlastně jednoduchý, Blanche jede ke své sestře Stelle, která žije s manželem Stenleym. V průběhu příběhu vyjde najevo, že je Blanche psychicky labilní a nerada si přiznává své stáří... Poslouchala jsem jako zdramatizovanou audioknihu a musím říct, že jsem byla napnutá až do konce, jak to celé dopadne. Určitě si pustím i film.
Jedna z mých nejoblíbenějších her, v níž mám pro každou z postav velké pochopení. Líbilí se mi především báječně vykreslené ženské postavy. Až žasnu, jak jejich vnitřní svět dokázal prostřednictvím dialogů autor vylíčit. Skvělé!
Blanche DuBoisová, bytost křehká a lnoucí ke všemu jemnému, krásnému či elegantnímu, se musí přestěhovat do chudinské čtvrti New Orleansu. Zde se pokouší žít s mladší sestrou Stellou a s jejím manželem. V hrubci Stanleym vidí poločlověka, jehož evoluce se zastavila už před tisíci let. Nestačí však, že jeho násilností trpí hlavní hrdinka; i Stella si teď jakoby v záblescích začíná uvědomovat, že se vdala pod svou úroveň, a Stanley nemíní dopustit rozvrat manželství.
MITCH: DuBois?
BLANCHE: Je to francúzske meno. Znamená les a Blanche znamená biely, takže obe dokopy znamenajú biely les. Ako sad na jar.
Jsem hodně překvapená, že se mi „Električka zvaná Túžba“ líbila, dokonce že se mi líbila dost. Oslovily mě charaktery. Mají tolik vrstev, hlubin, vztahů a vzpomínek, až žasnu, že je Tennessee Williams stvořil pro jedinou hru, a ne pro ságu. Líbil se mi také vztah obou sester: něžný, ale nikoli jednoduchý, natož idylický. Každopádně nejvíc mě „Tramvaj“ (a „Kočka na rozpálené plechové střeše“) upoutaly něčím podružným. Jsou to hry letní a otevřené ven, do exteriéru. Hry, kde ženy nosí šaty; kde se vybíhá ven před dům, na terasu nebo na balkon; kde herci nepřecházejí podél stěn jako uvěznění lvi.
Možná mám výstřední kritérium. Zdá se, že mě poznamenala nedávná četba „Kdo se bojí Virginie Woolfové“, což je hra jaksi... klaustrofobická. Dává smysl, že se mi ulevilo zjištěním, že u Tennesseeho Williamse se na řece mihotají světla? Za jarního večera voní skladiště banánů a kávy, v létě zní déšť a bouřka, cinká tu tramvaj a ulici před domem oživují černoši, Mexičané, prostitutky. Možná je ironické vyzdvihovat volnost u tragédie, kde Blanche vlastně doplatí na své uvěznění ve dvoupokojovém bytě Stanleyho Kowalského (v tom prostém bytě, kde místnosti odděluje jen závěs a kde světla nemají stínítka...). Jenže Blanchina kobka je spíš psychická, sociální a ekonomické než fyzická.
Před pár lety jsem hru viděla v Činoherním klubu a od té doby se chystám i na četbu předlohy.
Jedná se o moc dobře napsané drama, i přes labilnost Blanche je vám ji vlastně líto. Stejně tak je vám ale líto i Stelly za její zaslepenost a Stanleyho za jeho omezené vnímání světa.
Vůbec se nedivím, že tato hra byla oceněna Pulitzerovou cenou. Je skvělá. Ráda bych se na ni podívala i v divadle. Snad k tomu bude někdy příležitost. Nemá smysl o ní mluvit, prostě si ji přečtěte.
Pěkně napsaná hra o dvou rozdílných sestrách a muži, jedné z nich, co si užívá života s kamarády
To bylo teda drama s velkým D. Kdysi jsem viděla film ale už jsem zapomněla kolik utrpení se v tomhle díle náchází. Na mě celkem silný kafe. Silný, ale dobrý.
Poslouchala jsem audioverzi. Výborně vystavěný příběh. Pořád něco bublalo pod pokličkou, až to v závěru přeteklo.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno americká literatura divadelní hry USA (Spojené státy americké) Pulitzerova cena 40. léta 20. století rozhlasové zpracování New Orleans LouisianaAutorovy další knížky
| 2012 |  Tramvaj do stanice Touha |
| 2012 | Kočka na rozpálené plechové střeše |
| 1980 | Skleněný zvěřinec |
| 1997 | Římské jaro paní Stoneové |
| 1988 | Louka modrých dětí |
O divadelní hře jsem doposud nic nevěděl, a tak jsem vůbec netušil, do čeho jdu. Ihned jsem byl vtažený do děje a do postav, taky se mi líbil autorův smysl pro humor a živé rozhovory. Vše vypadá navenek klidně a jemně, ale příběh postupně graduje a konec je velmi silný, přesah jako takový je stále aktuální. Otázka morálky je na tak krátkém prostoru bravurně zachycená.