Transport do Samarkandu

21.03.2023

Přiznám se, že moc netuším, jak knihu hodnotit. Jednalo se o moje druhé potkání s autorkou a oproti Zulejce mi trvalo výrazně déle se do knihy začíst a pomalé počáteční tempo mě trochu nudilo. Pak jsem najednou ale krizi překonala a během dvou dnů měla dočteno. Kniha je napsaná neskutečně sugestivně a velice dobře popisuje veškeré hrůzy poválečného Sovětského svazu. Jsem opravdu ráda, že se do popředí dostávají autoři, kteří otvírají často zapomenutá témata dějin

16.03.2023

Třetí kniha Guzel Jachiny je možná nejlépe napsaná, ale také nejdrásavěji. Vlak do Samarkandu přináší opět silný, hluboký příběh. A jak už je v autorčiných knihách zvykem, temnou historii, chudobu, hlad a smrt provází (a určitě nevyrovnává) laskavost a snad trochu naděje. V částech Dějevova šílenství jsem se trochu ztrácela a je mi líto, že postava komisařky Bílé nedostala více prostoru. Čtení autorčiných knih je zážitek a příběh nepatří mezi zapomenutelné.

13.03.2023

Guzel Jachina stvořila další skvost na literárním nebi.
Všechny její knihy jsou opravdu výjimečné a velice čtivé.
Čtenář se dozví mnohé o ruské historii,přírodě a lidech.Ne vždy je to přijemné čtení,ale o to silnější.

09.03.2023

Vynikající. Již třetí kniha od G. Jachiny, kterou jsem přečetla a byla jí uchvácena. Téma hladomoru zpracované tak silně, na pomezí reality a až magicky jemné poetiky. Taková hrůza, a tak krásně napsaná...

09.03.2023

Strašné. A tak krásně napsané..

27.02.2023

Potlesk vestoje. Neutuchající. Výjimečná kniha výjimečné autorky. Mezi vším tím knižním plevelem co vychází září jako Slunce. Čtení Vlaku do Samarkandu je jako jíst dobrý chleba. Nechci přijít ani o drobeček, stejně jako v té knize nepřeskočím ani řádek. Dech se tají nad hrdinstvím Dějeva, který si své hrdinství vůbec neuvědomuje a spíš se neustále cítí jako slaboch. Svůj závazek vůči těm, které mu svěřili ale plní do sebezničení. Jeho improvizace, vynalézavost i zdánlivě beznadějné situace při vyjednávání jsou neuvěřitelné, pro záchranu pěti stovek zubožených sirotků mu není nic zatěžko. Komisařka Bílá je z jiného těsta - nebo spíš z kamene. Pro něj je mise křest ohněm, kdežto ona už ví, že vždycky je něco za něco. A tak spolu bojují, ale on je velitel vlaku, takže to svoje nakonec tvrdošíjně prosadí. A odpovědnost za to bere zásadně na sebe. Každým svým činem svoji lidskost a statečnost dokazuje. Za životy svěřenců nasazuje svůj. Hladomor je nepopsatelný - a přece ho Jachina popsala mistrovsky. Srdce mi usedá nad každým sirotkem tak, jako Dějevovi usedalo nad beznadějnými ležáky, které přes odpor Bílé do vlaku nastěhoval. Zdá se mi nemožné, že v ani ne deseti lidech zorganizovali i zvládli evakuaci přes lán světa do Samarkandu, kde tam konečně na všechny čekalo jídlo a péče. Ta kniha je na nobelovku, a to myslím vážně. A báseň v próze. Ryzí lidství a služba bližnímu jsou tu přesně takové, jaké je po nás chce sám Bůh i jeho syn.

20.02.2023

po přečtení Pristavkinova Na hrudi obra (...) jsem si slíbila, že takové knihy už nebudu číst. u Vlaku do Samarkandu jsem to porušila, a jsem za to ráda. autorka celé dílo udrží na velmi jemné hranici mezi drsností a brutalitou, místo popisnosti volí často poetický jazyk, a kniha je tak sice náročná, ale nikoli námět na noční můry.

je to opravdu skvěle napsaný a mimořádně silný příběh, bohužel vycházející z reality: země neomezených možností, různé tváře lidskosti, laskavosti a jejich opaku, a děti. mnoho mnoho dětí

12.02.2023

Nebudu se dlouze rozepisovat o knize samotné, jelikož to za mě podrobně udělal uživatel los v předešlém komentáři. Takže jen krátce. Jde o skvělou knihu, napsanou bravurním slohem, jak je u autorky zvykem. V mém knižním vesmíru patří Vlak do Samarkandu rozhodně mezi top knížky nejen "prozatímní" letošní knižní sklizně, ale i let předchozích.

11.02.2023

formálně přímo modelová ukázka "románu-cesty", a to romantického typu: skrytým, ale nejdůležitějším účelem prostorového přesunu je vnitřní proměna, poučení, dospění hlavních postav (proměnou prochází nejen Dějev, ale i Fatima, felčar Bug a další)

Jachina zvolila velmi emotivní prostředky, snad ještě intenzivnější (a popravdě i čtenářsky prověřené) než dřív, aby docílila zamýšleného impaktu (utrpení dětí), a tak staví román na tom nejzákladnějším etickém dilematu: racionalita vs. humanita, které nelze jednoznačně vyřešit - každý nachází své vlastní, individuální názorové východisko; s takovými a podobnými modelovými příklady se setkává hned v počátcích každý student logiky a filozofie, např. vlak se řítí na skupinu 20 osob na kolejích, nelze se vyhnout srážce, která pro všechny bude smrtelná, ale vy máte možnost vlak odklonit na vedlejší kolej, ovšem s tou podmínkou, že zemře dítě (těhotná žena, příslušník nějaké menšiny, nebo třeba nějaká známá uznávaná osobnost atd.), jak se zachováte? máte vůbec právo to udělat? kdo vám ho dává? atd. atd.

a tak i čtenář Jachinina románu Vlak do Samarkandu stojí před velkým morálním dilematem, zda se přiklonit na stranu Dějeva (humanity) a opakovaně riskovat smrt stovek lidí pro záchranu jediného, anebo na stranu komisařky Bílé (rozumu) a chránit většinu - anebo máme ještě jiná řešení?

ale jiné je rozhodovat nad papírem a modelovými situacemi, a jiné je prožívat krizovou situaci v sevřeném kolektivu vystavenému dennodenně život ohrožujícímu nebezpečí, vyprávění přináší spoustu vypjatých okamžiků a autorka to zjevně Dějevovi ulehčuje šťastnými náhodami...

...a já jsem nakonec (ač krutý rozumář, který by nepohřbil mrtvé dítě v košili, "aby mu v hrobu nebyla zima", ale dal ji živému; nevzal do vlaku nalezence, který by mohl nakazit stovky zdravých; nekrmil masem a cukrem výhradně smrtelně nemocné atd.) spokojen, protože - i v kontextu dnešní politické situace ve světě - považuju za nutné připomínat ideály "lidství", pokud ne lásky, tak alespoň respektu k druhému

Mám u této knihy podobný pocit jako jejda.majda, ačkoli předešlé dvě knihy bych dokázala vynášet do nebe, tato na ně něčím nedosahovala. Postavy mi přišlo měli papírovou strukturu a jednoduše neuměli prodat vlastní emoce, a postoje jinak než odříkáváním textu. Téma těžké, ovšem to u této autorky není nic nového ani tudíž originální. Víme přece čeho se autorka dotýká a teď se všem svým dokonalým postupům jakoby vyhnula a napsala knihu kterou už znovu do ruky nevezmu.

18.01.2023

Guzel Jachina je současná a velmi vychvalovaná ruská spisovatelka. I tady na Databázi knih má tahle kniha velmi vysoké hodnocení.

Já jsem z ní ale zas tak moc nadšená nebyla. Čekala jsem víc. Už téměř od začátku jsem tušila, jak bude kniha pokračovat dál a téměř všechny události, které se tam staly, jsem očekávala už dopředu.

Těch bezmála 500 stran se četlo krásně, ale pořád jsem čekala, že se stane něco, co vyloženě nečekám, nějaký zlom. Ale žádný takový zlom pro mě nepřišel. Opravdu se jedná především o popis strastiplné cesty z bodu A do bodu B.

Tentokrát tedy nepíšu vyloženě pochvalné hodnocení, protože se mi nepovedllo si s knihou vytvořit tak hluboký vztah. Na druhou stanu ale přečtení doporučuji, protože se jedná o velmi zajímavé téma a navíc literárně je kniha moc hezky napsaná.

15.01.2023

Další důležité téma dějin Sovětského svazu, o kterém se zas tolik nepíše. Hladomor. A další náhled do ruské duše.

12.12.2022

Hladomor 1923, bezprizorné děti, šest týdnů na kolejích, nemoci, hlad, smrt - a naděje. Neslučitelné? Ano. Ale Guzel Jachina spojovat paradoxy prostě umí. A její příběhy jsou o to silnější, že se vždy inspiruje realitou... Zulejka a Děti Volhy byly překvapivější, ale Vlak do Samarkandu čtivější a ze všech tří románů nejmilosrdnější. "Slabocha" Dějeva, drsňačku Bílou a felčara Buga, stejně jako sestry a všechny přepravované včetně Kapitolské vlčice nelze nemilovat. A některé situace, od Zagrejkovy sestry přes čokoládové gangstery po bloudění pouští, spolehlivě nezapomenete.

25.11.2022

Naprosto skvělá kniha,ze všech tří knih autorky se mi líbila nejvíc! Velmi čtivá,popisuje strašlivé strádaní lidí,hlavně dětí postižených hladomorem,ale přesto mne čtení místy zahřálo u srdce a dojalo,dokonce jsem se i zasmála. Vřele doporučuji!!

14.11.2022

Kniha nás zavádí do Povolžské oblasti v Rusku, kde  v letech 1921-1922 zuřil hladomor způsobený především následky první světové války, ruské revoluce, nedostatečné úrody  a násilné kolektivizace.

V této době dostává mladý voják Dějev za úkol odvést vlakem 500 hladovějícih sirotků do téměř 3000 kilometrů vzdáleného, hladomorem méně zasaženého města Samarkand. Okolo Samrkandu vzniká spousta legend, které z něj vytvářejí symbol blahobytu. K Dejevovi je přiřazena komisařka Bílá, která je kvůli své chladnosti, přímosti a zdánlivé krutosti pravým opakem soucitného Dějeva. Vlak vyráží na cestu v improvizovaných podmínkách, bez zásob a kvalifikovaného personálu.

Po cestě míjí zdcecimovanou krajinu plnou opuštěných domů, vesnic a lesů bez jediného zvířete. Všude jsou roztroušeni hladoví a umírající lidé, včetně podvyživených a opuštěných dětí.  Autorka tak vytváří naprosto pohlcující post-apokalyptickou atmosféru rozloženého světa.  Utrpení  zobrazuje realisticky, ale nepouští se do naturalistických popisů a vytváří tak velice tíživé a nezapomenutelné scény.

Guzel Jachina napsala výborné postavy. Ty se vzájemně liší a jediné, co je spojuje, je touha převézt co nejvíce živých dětí. Všechny postavy se snaží vytvářet "dobro" . Každá z nich ovšem přistupuje k dobru  jiným způsobem, čímž vzniká jedno z hlavních témat knih. Tím je zamyšlení nad tím co znamená "dobro". Například Dějev dělá vše proto, aby zajistil dětem jídlo, často to ale znamená násilné odnětí jídla zbídačeným sedlákům.

Guzel Jachina v knize střídá popisy reálií dané doby (autorka studovala archivy) s krásnými a silně poetickými momenty. Těmi, stejně jako v případě předchozí knihy "Děti Volhy", evokuje lehce pohádkovou atmosféru, která vytváří velice funkční kontrast k zobrazeným útrapám. Výsledkem je absolutně pohlcující čtenářský zážitek.

Vlak do Samarkandu působí velice intenzivní emoce a věřím, že bude pro většinu čtenářů nezapomenutelným zážitkem, který ale může být na někoho až příliš intenzivní.

02.11.2022

V příběhu se ocitáme v roce 1923, v době Povolžského hladomoru, který byl jeden z největších v novodobé historii. Hlavní hrdina, voják Dějev, dostane za úkol převést 500 dětí do Samarkandu, města vzdáleného čtyři tisíce verst. Na cestu není dostatek jídla, vody ani paliva. Dějev je však odhodlaný, že děti za každou cenu doveze do cíle a udělá pro to maximum.

Od autorky jsem četla knihu Děti Volhy, která mě naprosto uchvátila. I tentokrát jsem měla vysoká očekávání a kniha rozhodně nezklamala. Příběh z historie, kdy si autorka dala práci a vyhledala všechny dostupné informace.

Období hladomoru bylo nepředstavitelně těžké a to, jak je v knížce vylíčeno je opravdu kruté, smutné, drsné. Navíc tam jde hlavně o děti. Při čtení Vám kolikrát nebude dobře, bude Vám smutno a úzko. I přes všechny těžké věci, autorka dodala do příběhu i krásu a dobrotu.

Do knihy jsem se okamžitě začetla a stala jsem se její součástí. Při čtení jsem nevnímala okolí, ale byla jsem ve vlaku společně s Dějevem a dětmi. Dokázala jsem se vcítit do jednotlivých postav a prožívat cestu s nimi. Cesta to byla dlouhá. Z původních 14 dní se protáhla až na 6 týdnů a co všechno si po cestě prožili a zažili, bylo neskutečné.

Kromě cesty vlakem však také vzpomínáme na to, co prožili hlavní hrdinové, vracíme se do jejich minulosti a postupně odhalujeme, co má kdo za sebou a proč se chová tak, jak se chová.

Děti Volhy byla kniha, která si mě natolik získala, že ji už autorka jen těžko překoná, ale i z této knihy jsem nadšená a pokud zvládnete číst o nelehké a kruté době, tak si ji rozhodně přečtěte. Stojí to za to.