Tulák po hvězdách
Jack London
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379375/bmid_tulak-po-hvezdach-eX5-379375.jpg
4
3152
3152
Psychologický román vychází z autentického příběhu a je obžalobou americké justice, ale i dokladem nezdolnosti lidského ducha. Darrell Standing, původně profesor agronomie, byl odsouzen za vraždu svého kolegy na doživotí. Většinu času strávil v samovazbě ve svěrací kazajce. I přesto si však dokázal uchovat svou svobodu - svobodu ducha a svobodu myšlení. Přestože byl nejpřísněji izolovaným vězněm, toulal se nejen světem, ale i časem. Každý den opouštěl jeho duch spoutané tělo, aby prožíval dobrodružství mužů z nejrůznějších historických období a tak sledoval nezničitelnou paměť lidstva. Kniha byla inspirována skutečným případem nevinně odsouzeného člověka, který strávil pět let v samovazbě, než byl v roce 1914 propuštěn poté, co Jack London prosadil obnovu jeho procesu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1921 , Ústřední tiskové družstvoOriginální název:
The Star Rover, 1915
více info...
Přidat komentář
Už když se mi tahle kniha dostala poprvé do rukou, byla jsem překvapená, že tuhle ezo věc napsal zrovna Jack London - a navíc dřív jak před sto lety. Zaujalo mě to a teď jsem za to ráda, protože se mi celá kniha líbila, ačkoli je tu pár věcí, které mi vadily. Hlavní z nich je samotná postava Darella Standinga, která mi byla silně nesympatická, nejvíc mě však rušilo to, že byl Darell v každém životě někdo super-důležitý a nikdy to nebyl třeba obyčejný sedlák nebo já nevím kdo. Zároveň mi přišlo zvláštní, že i když kniha začíná příhodou o dívce, která se vracela do minulých životů a byla střídavě muž/žena, Darrel byl v každém životě muž. London si měl podle mě vybrat jeden způsob a pak ho použít u obou postav. No a nakonec mi dost vadil Londonův pohled na ženy, ale vzhledem k tomu, že Tulák po hvězdách vyšel poprvé v roce 1915, dá se to tolerovat.
Ani já se nezařadím mezi nadšené čtenáře této knihy. 2/3 knihy jsem nedávala (násilí, utrpení, nespravedlnost, hloupost... celková nízkost lidského společenství. A taky zima a hlad.) Poslední 1/3 to trochu vytáhla. Nic však nemění na tom, že je mi hl. hrdina nesympatický (i v každém ze svých životů), příliš sebestředný, vždy "výjimečný". Už to tu též zaznělo: vadí mi přílišná černobílost postav, chybělo mi bližší vysvětlení toho, jak se spolu vězni dorozumívají klepáním (jak to vymysleli a hl. jak se to dokázali na dálku naučit), takové příliš vykonstruované nosné zápletky, hl. 3 postavy jsou vzdělanci, ostatní hrubí tupci,... Knihu jsem četla na doporučení, ale nemyslím, že bych se k ní někdy chtěla vrátit.
Jack London mi chtěl vyprávět o nesmrtelnosti duše, o krutosti amerického vězeňského sytému. Jenže... Já jel autobusem. On letěl letadlem. Já neviděl za nejbližší kopec. On byl hlavou v oblacích a snažil se dotýkat hvězd... Zkrátka jsme se nepotkali.
Nádherná kniha. Vítězství věčné duše nad pomíjivým tělem a utrpením. Je to jako nalézt diamant v bahně. Nebo v rohu vězeňské cely. Ze svěrací kazajky a studené podlahy cely smrti až ke hvězdám... Ještě po žádné knize nechtěla má duše tolik létat. Věčný příběh muže a věčný příběh ženy. A jako bonus největší vyznání lásky a obdivu k ženě, jaké jsem četl... Nikdo a nic nemůže zastavit nesmrtelného lidského ducha.
Tak a je to konečně tady! Po tolika letech, jsem se dostal k této klasice. Chtěl jsem se vyhnout takovém tomu klasickému - tato kniha mi změnila život. Ono je to asi ale dost obtížné, protože mám po dočtení pocit, že tahle kniha mě opravdu změnila. Změnila mé vnímání spousty složitých životních otázek. Dokonce jsem si po dlouhé době musel při čtení vyhledávat postavy, které jsou v této knize a zasazovat je do skutečných lidí, podle nichž by to mělo být napsáno. Je to zkrátka pro mne opravdu silná kniha. Je jen pár podobných a stojí za to... za všechno.. za každou kapitolu.
Kniha, jejíž stránky mi přišly nekonečné stejně jako doba strávená ve věznici San Quentin.
(audiokniha)
Velmi zajímavý příběh o vnitřní síle odsouzeného člověka, která mu umožní přežít i to největší utrpení. Víc se mi líbila část o skutečném životě ve věznici, než "vzpomínky" na minulé životy.
Na Tuláka jsem se chystala a těšila už delší dobu a teď jsem se k němu konečně dostala v rámci ČV. Poslouchala jsem audioknihu (ráda je poslouchám před spaním) a je to u audioknihy poprvé,co by mi asi sedla více četba než poslech. Tulák je komorní příběh, který na mě silněji dolehl až po přečtení.Při poslechu mě tulákovy výlety do minulosti nějak míjely, nepřipadaly mi příliš zajímavé a chvílemi jsem u nich dokonce usínala a pak se v ději musela vracet.Proto bych si knížku někdy raději přečetla v knižní podobě a dávkovala si příběh dle svého, hledala paralely a zkoušela si ho nechat zažít. U poslechu to proudilo příliš rychle a působilo roztříštěně. Naštěstí konec se správně zacyklil a celkový dojem zlepšil. Tak doufám, že příště už mě toulky aspoň trochu chytnou - i když je možné,že nikoli,když si tak pročítám komentáře některých čtenářů rozčarovaných vysokým hodnocením. Koncept příběhu se mi líbil a zaujal,jen to provedení a pojetí tuláka mi bohužel nesedlo tak,jak jsem čekala :(
Po dlouhé době klasika. A zklamání. Což mě upřímně mrzí... Knihu jsem dočetl včera a než jsem se rozmyslel, jak s úctou ke jménu a majestátu autora vyjádřím, proč jsem se s jeho dílem minul, překvapeně koukám, že o něco jadrněji (a trefněji) totéž právě vyjádřila předřečnice Metla. Za což jí velmi děkuji. Dokonce bych svých pět výtek seřadil stejně jako ona – tedy tu pátou připomínku vnímám jako nejméně problematickou a dokázal bych ji odpustit jako čistě žánrovou věc (byť podle mě poněkud kýčovitou).
Doplním alespoň jiný postřeh. Nemám dobrou zkušenost s anotacemi, které často zcela hloupě prozradí většinu děje, případně včetně zastřešující myšlenky. Proto je raději čtu až po přečtení knihy. A v tomto případě tedy zírám jak tele na nové vrata, co to nakladatel (nechci pátrat který) vypustil do světa. To je na pár facek. Správci DK by mohli celou anotaci označit jako spoiler.
Pokaždé, když si přečtu nějaký vstřícný komentář k této knize, tak si říkám, že si ji nutně musím přečíst znovu. Četla jsem ji kdysi v mládí a vůbec se mi nelíbila. Říkám si, že jsem třeba na ni neměla vhodný věk. Přece není možné, když ji většina čtenářů opěvuje, že já na ni vzpomínám jako na nezajímavou a nudnou. Jenomže mám tolik plánů co chci přečíst, že tuhle stále posunuji na konec.
Teď, po přečtení komentáře od Metla jsem se uklidnila. Konečně má někdo z knihy stejné pocity jako já. Už se tím nebudu trápit. Rozhodla jsem se ji znovu nečíst, když k tomu vlastně nemám chuť.
Čtenářce Metla za ten komentář moc děkuji. Nad těmi body jsem si teprve pořádně uvědomila, co mi na té knize tenkrát tak vadilo. A určitě by vadilo i dnes.
Do prd... chci říct: jemináčku, co se to děje? Nestává se mi zase tak často, abych se naprosto minula s názory čtenářů, jejichž komentáře pravidelně sleduji a slouží mi coby (obvykle spolehlivý) indikátor, do čeho se pustit / čemu se vyhnout. Zatímco u nějakého thrilleru pro ženy nad rozdílnými dojmy mávnu rukou, holt mi chybí buňky na knihy pro něžnější část lidstva, ovšem u opěvované klasiky se cítím jako absolutní mimóza. Mám vážně až tak zpřeházená kolečka? Já sice rozumím Londonově poselství o síle vůle, vítězící nad tělesnými útrapami a státní tyranií; mocný lidský duch překlene celá tisíciletí, tělo je nepodstatná schránka pro cosi mnohem trvalejšího. Pochopeno. Asi. Přesto jsem se textem prodírala téměř s nechutí, hned uvedu důvody.
1) Černobílost. Vzdělaní, charakterní trestanci versus tupí, sadističtí dozorci pod vedením Arcipadoucha. Občas to klišé zbaštím i s navijákem (např. Vykoupení z věznice Shawshank), ještě raději však mám neotřelý pohled, kde jsou hodní a zlí zastoupeni na obou stranách jaksi rovnoměrněji (Zelená míle).
2) Nesympatický hlavní hrdina. „Jsem vždy výjimečný, dokonalý chlap a děje se mi hrozné bezpráví jen pro tu maličkost, že jsem zamordoval kolegu. Ale bylo to z lásky a kvůli vrozenému vzteku, to snad ani nestojí za řeč. Pro mou inteligenci mi zhovadilci placení státem (často opakovaná fráze) nelidsky ubližují. Všichni mi ubližujete podporou tohoto systému.“
3) Nevěrohodnost zápletky s dynamitem (příliš vykonstruované a děravé) + nevěrohodnost veledlouhých rozhovorů vedených na dálku klepáním na zeď.
5) Halucinogenní New Age pindy o minulých životech, převtělování a tak dále. Já to nevylučuji, akorát se podobné tématice raději vyhýbám, nebaví mě teorie založené na víře. Svůj zájem ukojím, až nastane můj čas – snad za nejméně čtyři desetiletí zdravé existence. Na druhou stranu, povídky pro mě představovaly čtivější části než dotčené stížnosti mučeného vězně.
Omlouvám se za svou upřímnou kritiku všem, pro které je „Tulák po hvězdách“ kult, bohužel jsem pro jeho četbu zřejmě netrefila správný věk, správnou náladu, správné cokoliv. Jak hodnotit? Tři hvězdy by naznačovaly převažující klady... je mi líto, u mě ne.
Klidně si mě popravte, stejně budu žít dál. Odsouzenec na smrt zahání strach tím, že si namlouvá vzpomínky na minulé životy. Vymýšlí si naději, že konec není konec, před utrpením se schovává do sebe. Několik závažných myšlenek, ale jinak prostě jen pár volně spojených povídek. Možná, že působivé v roce 1915, dnes už ale ne.
Paradoxně to kdysi byla moje první kniha od Londona a do dnes ji s určitými pauzami čtu vždy jednou za pár let. A vždycky mě stejně dostane a tak nějak podprahově fascinuje.
Toto není můj šálek čaje .... Jednotlivé příběhy byly příliš krátké na to, abych se začetla
Ačkoli London Platónovu filozofii o těle a duši značně zjednodušuje, je Tulák po hvězdách magický zážitek, po jehož přečtení se (alespoň částečně) přestanete bát smrti.
Štítky knihy
20. století vězení, věznice reinkarnace USA (Spojené státy americké) minulé životy podle skutečných událostí mučení povídkové romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Tulák po hvězdách |
| 2002 | Démon alkohol |
| 2003 | Bílý tesák |
| 1974 | Bílý Den |
| 1988 | Mezi zlatokopy |
London dokázal nádherně popsat astrální cestování. Že člověk nejdříve musí postupně vypnout své tělo i mysl, aby se mohl pohybovat za hranicí lidského chápání. Do této knihy musí člověk duševně dospět, aby pochopil.
*Jestliže to domněle důmyslné zařízení - uzel a smyčka - a domněle důmyslný propočet váhy oběti a délky provazu zlámou oběti vaz, proč spoutávají oběti ruce? Společnost jako celek není s to na tuto otázku odpovědět. Ale já vím proč, a ví to každý neodborník, který se někdy zúčastnil lynčování a viděl, jak oběť vyhodí ruce vzhůru, zatne je do provazu, a aby mohla dýchat, uvolňuje si smyčku na krku, která ji dusí.
A ještě jednu otázku bych chtěl položit sebedbalému, ve vatičce chovanému členu společnosti, jehož duše nikdy nezabloudila do horoucích pekel. Proč navlékají oběti přes hlavu a přes obličej černou kápi, dřív než ji pustí do propadliště? Mějte, prosím, na paměti, že co nevidět navlečou takovou černou kápi přes hlavu mě. Mám tedy právo se ptát. Bojí se ti tví pochopové pohledět na výraz hrůzy ve tváři, na výraz té hrůzy, kterou páchají na nás za tebe a na tvůj příkaz?