Tyhle fragmenty
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463410/bmid_tyhle-fragmenty-D59-463410.jpg
4
199
199
Každá situace může být přelomová… Člověk vyrůstá v rodině, se kterou se chtě nechtě musí nějak sžít. Pak ho smete puberta a nepřekonatelné výzvy prvních lásek, následuje série dalších více či spíše méně šťastných vztahů, spousta takzvaně „běžných problémů“, až se jakžtakž bez újmy dokodrcá k remcavému stáří. A v průběhu toho všeho se nepřetržitě snaží zavděčit rodičům, které si vlastně nevybral. Roční období se střídají a životy běží. Povídková sbírka Biancy Bellové zachycuje právě tyto fragmenty lidských osudů. Jsou to výseky jednotlivých životních příběhů, v nichž jsou často ony osudy obsaženy vlastně kompletně — dívka na koupališti zažije přelomovou situaci, podobně zásadní je pro jinou ženu setkání dohodnuté přes Tinder, jednomu muži zase zemře dobrý přítel, jiný se vydává číst na literární festival, stará básnířka vede v pečovatelském domě rozhovor s mladým novinářem a v nehostinných Sudetech zase jeden hrázný vzpomíná na dívku, která mu pootočila svět. Z hromad nostalgie a melancholie však Bianca Bellová umí vyhrábnout i dávku zvláštní naděje. Naděje, že to jsou všechno vážně jen fragmenty a svět se nepřestává točit dál…... celý text
Přidat komentář
B. Bellovou znám už od dob studií, kdy jsme její knihy na seminářích interpretovali. Od té doby se snažím její dílo sledovat; někdy sáhnu po knize nové, někdy (jako tomu bylo teď) po starší knížce. Nejvíce mě zasáhla novela Jezero, další knihy už ke mně mluvili méně srozumitelným jazykem. Až do teď, kdy jsem se rozhodl přečíst si tuto povídkovou knihu.
Povídky jsou řemeslně zpracovány na vynikající úrovni, gradace příběhu je nutná a setrvalá u vše povídek. Přesto mám po dočtení této knihy pocit, že žádná z povídek mě nezasáhla natolik, abych si ji zpětně celou vybavil.
Povídkový formát, ač se v mé knihovně často neobjevuje, skýtá autorům jedinečnou možnost vypointovat na pár stránkách vybraný fenomén, jev, vztah, postoj, životní situaci... Bellová, jestli se nemýlím, vydala tímto svou první povídkovou knihu a nevedla si vůbec špatně. BB každou jednou povídkou spolehlivě určí zásadní moment její hlavní postavy či postav. Současně má člověk pocit, že tohle je přece normální život, situace. Já si snad ani tentokrát neumím zvolit pro sebe tu, která mě zaujala nejvíc. Řeklo by se všednodennosti v krajních, existenciálních polohách. Čtenář se tak ocitá téměř v důvěrně známém prostředí, současně však v zásadním momentu života, není přitom ale fixován na jeden žánr, stejně jako život. Prolínají se tak thrillerové scény s erotickou tematikou, historickými rozhodnutími či přehmaty, chcete-li. Možná bych jmenovala povídku "Samozřejmě že se podívala" nebo "Hrázný", které se více prolnuly do mé paměti. Jen některé faktické přehmaty bych byla ráda, kdyby si autorka bývala odpustila. Třeba ten týkající se syndromu suchého oka, který použije autorka coby příčinu toho, že nepláče ("Čestný profesor"). Přitom by bývala stačila malá rešerše. A najdou se další. Jinak oceňuji nenápadné poukázání na známé lidské nešvary obyvatel kdysi chudého národa (Čechů atp.), kterým se náhle otevřou dveře do vnějšího světa.
"Nechceš zmrzlinu, když máme to all-inclusive?"
neohromí, ale nenudí; průměrná sbírka povídek s přiléhavým názvem: kratičké črty psané v širším časovém rozptylu (na autorčině stylu je ta ranost poznat) a zjevně s nejrůznějšími motivacemi (2/3 již byly dřív publikované v literárních časopisech, příležitostně podle předepsaného tématu nebo žánru, na objednávku atp.), rozhodně ale dobrý vstup pro seznámení se s dílem Bianci Bellové
Z povídky "Samozřejmě že se podívala" nebudu ještě hodně dlouho spát. Tvorba B. Bellové je nesmírně zvláštní, nedovedu přesně definovat, čím jsou mi její texty blízké. Je to možná nějaká maličkost, drobnost, která přibližuje něco mi důvěrně známého, snad pocit trapnosti, zbytečnosti, strachu, nevím. Nedovedu to popsat, možná časem. Povídky, ač nejsou vyloženě můj žánr, mi ale sedly a knihu doporučuji dál.
S každou začínající povídkou jsem něco čekal,sice nevím co,ale čekal.A ono většinou nic.Povídky ze života,a ten může být někdy i nudný.Zkusím jiné knihy od autorky.Erik385 to vystihl naprosto dokonale.
Poprvé jsem se s Bellovou potkala ve sborníku Divočina, kde její krátká povídka Na schodech převyšovala všechny ostatní. S očekáváním jsem se pustila do novely Mrtvý muž, která je v tolika ohledech tak špatná, že jsem si potřebovala přečíst třetí dílo, abych si ujasnila dojmy. Poučena, vzala jsem do ruky povídky, a dobře jsem udělala - povídky Bellová umí dokonale.
Úsporně, ale precizně vystavěné pohledy do života lidí různého věku a postavení, ve kterých v různé míře probleskne rodinná historie nebo osobní vazby coby osudové, situaci přesahující pozadí. City si vystačí s naznačením pár větami, přitom jich v sobě postavy mají plno. Projevují se spíš v tom, co zůstalo nevyřčeno, ale jsou zřejmé a působivé. Na každou povídku přitom připadá zhruba jedna filosofická věta, jakoby připravená k zapsání do čtenářského deníku a následnému citování. Nevím, jestli to tak bylo myšleno, ale možná i ano. Občas je to na hraně povrchnosti, ale většinou i tohle symbolické podtržení se povedlo. Čím méně slov, tím je Bellová lepší.
Občas vytvoří situaci nepravděpodobnou, až absurdní, kde je třeba přistoupit na to, že jde o zkoumání "co by, kdyby" - co kdyby od rodiny zmizel otec, 13 let žil v zemljance a pak se vrátil slavit Vánoce s novým manželem své manželky, jaké by ty Vánoce asi byly? Někdy jsou naopak situace všední, které jdou do hloubky právě jen kroužením kolem nevyřčených pocitů. Zajímavé je, že většina vypravěčů jsou muži, a pokud můžu jako žena soudit, Bellová je umí vystihnout dokonale od puberťáků až po osmdesátníka.
Byť je ve všech 18 povídkách jasně vidět stejný rukopis, dokáže si autorka pohrát s čtenářským očekáváním a s žánrem, někdy je to černá groteska, někdy horor, někdy melancholické zamyšlení. Osobně mi snaha zapůsobit, překvapit pointou, většinou přišla spíš na škodu a trochu křečovitá (Samozřejmě že se podívala, Pro otce), ale podle komentářů se právě tohle líbí. Jemnější, méně doslovné texty mi přijdou lepší. Všechny povídky jsou ale dobré a jako soubor dobře vybrané. Pro mě poučení: pokud Bellová napíše něco pod 30 stran, je dobré tomu věnovat pozornost. Delším dílům se raději vyhnu.
Další povedené dílo autorky, nezklamalo!
"Taky pochopil, že dlouhá samota je lepší než blbá společnost." (Hrázný)
Božžžíííí :-)
"Ujetý" a depresivní povídky mě dostaly. Opravdu jedna lepší jak druhá.
Tyhle fragmenty jsou příliš „tiché“, a měla jsem pocit, jako by už všecko bylo. Jako by se v životech vybraných postav už všecko podstatné odehrálo. Pokud se vůbec něco odehrálo, a dny, měsíce, roky neplynuly ve všednodenních nicotnostech a existenčních stereotypech.
Jsou v životě věci, situace, které jsou nesdělitelné......
Připomělo mi to, jako když Haruki Murakami v knize povídek nazvané Po otřesech, jejichž základem jsou také docela všední situace, banálně poznamená: "Něco pocítila. Něco hlubokého." A slovo hlubokého nechá vytisknout jemnou kurzivou.
Více takových povídek.
No prostě, bylo to celý takový dost náročný. A když říkám dost, tak myslím ku*va dost.
"....Zhluboka se nadechl a pak si - poprvé v životě - uvědomil, že jsou věci, které jsou nesdělitelné. Nelze o nich mluvit, jsou nepřenosné, stanou se jenom vám a v danou chvíli a v kombinaci s osobou a počasím a geopolitickou konstelací, která se nikdy nikomu nemůže zopakovat. "
Nezaujalo. Poviedky v podstate o ničom, ktoré neprenikajú hlbšie do podstaty a nezanechávajú žaidny špecifický pocit. Remeselne asi dobre zvládnuté, ale to je všetko. Jediná, ktorá mala čosi do seba, bola poviedka Hrázný. Ostatné boli ako žuvačky, ktorých chuť vyprchá za 3 minúty. Dva dni po prečítaní si už ani nespomínam, o čom vlastne boli...
Byla to radost. Jako když mluvím s kamarády a každý z nich připomene něco blízkého, pro nás důležitého a hladivého. Ty milé i lehce bodavé doteky vyskakovaly při čtení zpoza každého rohu:). A navíc to pokorné poděkování...
"...věci, které jsou nesdělitelné. Nelze o nich mluvit, jsou nepřenosné, stanou se jenom vám a v danou chvíli a v kombinaci s osobou a počasím a geopolitickou konstelací, která se nikdy nikomu nemůže zopakovat."
"A než estrádu na Nově, to se radši střelim do hlavy."
Byla jsem na knihu hrozně natěšená už od jejího vydání. Obálky prostě host umí a i tato je boží. Popravdě mě ale kniha celkově trochu zklamala. Některé povídky byly výborné, ale jiné se mě vůbec nedotkly. Povídka, která ve mně určitě zůstane je ta, kde slečna chodila na rande s mužem z internetu.. Brr... Ještě teď mě mrazí. Znovu si knihu ale asi už nepřečtu, spíše sáhnu po Lidmile Kábrtové :).
Ačkoliv povídkové knihy nijak zvlášť nevyhledávám, tak si občas ke mě “samy” najdou cestu. Tady jsem se konkrétně nechala nalákat jednou povídkou Samozřejmě, že se podívala. To jak mi povídku někdo vyprávěl ale bylo mnohem záživnější, než když jsem ji sama četla. Možná to bylo tím, že jsem už příběh znala a tak na mě příběh nezapůsobil tak, jak měl, ale ani ostatní povídky to nespravily a nevyvolaly tu radost ze čtení. Ačkoliv obdivuju všechny, kdo dokážou nějakou povídku (nebo cokoliv) napsat, tak nějakou chvíli zase po žádných povídkách bohužel nesáhnu, zdá se že to není můj šálek kávy.
V knize najdete poměrně krátkých 18 povídek. A já vám teď po dočtení knihy před asi 14 dny nedokážu říct, o čem většina povídek byla. Bylo to zvláštní, ačkoliv některé povídky působily smutně či nějak pochmurně, tak se jim nepodařilo ve mě vyvolat téměř žádné pocity. Atmosféra povídek mě úplně minula. A i když je námět téhle knihy pěkný a vlastně nám říká, že náš život utváří spousta těhle každodenních fragmentů, tak mě čtení hrozně nebavilo. Možná si povídky přečíst takhle v různých sbornících jak vycházely, tak by mě třeba chytly, ale takhle ne. A co mi teda vadilo, tak nevím proč, ale nějaké povídky na mě působily sexisticky. Kdybych neměla ráda nedočtené knihy, tak knihu odložím.
Určitě se nebudu (minimálně v nejbližší době) pouštět do dalších autorčiných knih. Její psaní mi nesedlo. To že povídky byly povětšinou nějaké ponuré nebo melancholické mi vůbec nevadilo, ale styl psaní není nic pro mě. Bohužel.
Mé seznámení se s touto autorkou. Povídky se mi líbily a těším se na další autorčinu knihu.
Po třetí knížce od Bellové, co jsem přečetl, už je to jasné- mám dalšího autora, na jehož knížkách jsem závislý! I Tyhle fragmenty jsou totiž zatraceně dobré čtení, soubor povídek, kde není jedna jediná, která by mě nebavila, naopak, těžko vybírat, která mě zaujala nejvíc. Tentokráte ne tolik poetické (avšak depka je to zase solidní), o to víc s nadhledem a lehkým perem. Zase jednou kniha, ke které se budu vracet opakovaně.
Jedna z povídek jako by byla přímo z mého života.
Toto je nejlepší kniha autorky. Břitký humor, u některých povídek překvapivé vyústění.
Když uvedu, že bych povídky Biancy Bellové chtěl číst na pokračování, nevyjádřím přesněji nepojmenovaný pocit, který ve mně vyvolávají.
Jednoduchost s jakou vás každá povídka obejme je mimo náš časoprostor. Vytrhne vás z úvah, podvolíte se jí a netrpělivě čtete o životě, o jeho nuancích a nesplněných snech.
Paní Bellová používá barvitý jazyk. Přizpůsobuje svoje vyprávění jednotlivým charakterům a postavám, prokládá slova vtipem, sarkasmem i smutným cynismem.
Často jsem se během čtení smál a vnímal lidskou stránku psaného slova.
Nebudu zde vyzdvihovat jednotlivé povídky, protože ani jedna si nezaslouží stát nad ostatními. Každá má svoji sílu, myšlenku a směr.
Každá povídka sděluje. Jste jí vždy hozeni někam, odkud nechcete zpět. Tak si vás dokáže podmanit situace, postavy, nebo nálada textu.
Jakoby Bianca Bellová byla čarodějnice. A její slova kouzelným lektvarem.
Substanci zná pouze ona...
Měla by si nechat patentovat...
Osmnáct krátkých povídek, osmnáct fragmentů, střípků, dílků, kousků. Zkrátka osmnáct neúplných příběhů, které konečná pointa dovedla k úplnosti.
Některé zaujmou překvapivým vyústěním, některé jakoby vypadly z mozaiky zrovna toho vašeho života, a některé na pochopení musí ještě chvíli počkat.
Překvapivé, k zamyšlení, tesklivé, toužebné, paradoxní, melancholické, přesto nadějné.
A tak tedy čtěte a nesuďte tak přísně. Možná právě teď i na vás čeká osudový fragment, který ten váš život trochu pootočí.
Život je změna.
P.S.: Schopnost změny je měřítkem inteligence (Albert Einstein)
Audiokniha: kolektivní interpretace osmnácti profesionálů dokonalá, procítěná, bravurní
Snad nejlepší povídky, jaké jsem kdy v životě četla. Celkově povídky moc nevyhledávám, protože mi téměř vždy přijdou takové prázdné a moc rychlé. Čtení knihy Tyhle fragmenty jsem si ale doslova užívala. Bellová bez problému zvládne na pár stránkách popsat zásadní životní situace takovým způsobem, že vás na konci každé povídky skoro až mrazí. Těším se na její další knihy!
Tyhle fragmenty, jak už název napovídá, ukazují takové střípky, různé situace ze života, ve kterých se hrdinové ocitnou.
Někomu by mohlo vadit, že většina povídek je neukončených. Mně to nepřišlo na škodu, jen u některých jsem byla zvědavá, co by se stalo dál, nicméně určitě vybízí k zamyšlení.
Soubor obsahuje 18 povídek a rozhodně vás překvapí, protože nevíte, co čekat. Některé byli smutné až depresivní, podivné i psycho a u některých jsem se zasmála.
Celkově se mi většina povídek líbila a vypíchla bych: Tyhle fragmenty, Samozřejmě, že se podívala, Delirium, Poslední rozloučení...