Umina verze
Jan Beneš
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538334/bmid_umina-verze-6642914e034c1.jpg
4
199
199
Čtyřicátník František neboli Ef je trochu rezignovaný, leč zvídavý solitér, do práce fyzicky nechodí, závazky nemá, bydlí sám. Ideální k tomu, aby nějaký čas opatroval... umělou ženu. Uma se totiž potřebuje zdokonalit v sociálních interakcích, pochopit svět, naučit se žít. Frankensteinovská touha lidstva je zde naplněna v ryze amatérských podmínkách. To však oběma hrdinům nebrání prožít intenzivní vztah založený na vzájemné příchylnosti, která časem přeroste v závislost, spikleneckém přátelství a sexu. Že je na to Uma málo lidská? Bude jí ale při jejím neukojitelném hladu po vědění a pochopení veškerenstva „jenom muž“ stačit? Ve vyprávění o lásce s téměř detektivní zápletkou ukáže svůj pohled na celou situaci nejen hlavní hrdina, ale zazní také Umina verze.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2017
,
OneHotBook
Interpreti: Jana Stryková , David Novotný
více info...
Přidat komentář
Kníh na podobnú tému je nespočetne. Od knihy som nič neočakával, siahol som po jej audiopodobne čisto náhodne, ale nakoniec ma toto pohodové dielko celkom bavilo.
Haklův úsporný styl není vůbec povrchní, jak by stručnost, rázovitost vět mohla naznačovat. Opět jsem se utvrdil, jak neprávem jsem ignorantský vůči současné tuzemské literatuře. Umina verze je zajímavá sci-fi, a doufám, že Hakl na tuto knihu naváže někdy v budoucnu dalším povedeným kouskem. Kniha si zaslouží pozornost i díky pěknému grafickému zpracování. Fotografické přílohy v románech příliš nemusím, zde však jsem je uvítal jako zpestření navíc k již dobrého textu.
No, špatný to rozhodně není... Až jsem si při tom vzpomněl na "Alrúnu" od Hannse Heinze Ewerse. Možná to s ní bude mít víc společného, než by se na první pohled zdálo.
Vezměte film 'Ex Machina', okořeňte ho Bukowského povídkou 'Šukací mašina' a zasaďte do tuzemska, kde si hlavní hrdina hned na začátku zabouchne klíče od bytu. Víc prozrazovat nebudu a ani nechci. Haklovi jde spíš o obsah samotný (ne o styl). A v tomhle ohledu jde o vděčné téma, vděčný námět, který třeba mě osobně značně zajímá... otázka spíš je jestli jste zrovna v daný moment nalazení na vlnovou délku příběhu. Slabší 4*, to definitivně. Veliký plus za dabing Jany Strykové (která mi pojetím svojí postavy připomněla moji sestřenku, logika první kategorie a panenku na klíč). "Rozumím tomu, idiote, mám taky srdce."
Asi obecně platí, že k tomu, aby nás konkrétní kniha oslovila, je kromě jiných věcí (jazyk, téma, zpracování) potřeba i správné načasování. "Uma" se trefila do momentu, kdy jsem ve svém životě řešila hodně otázek v textu nadhozených... a někdy i velmi originálně zodpovězených... Příběh jsem si doslova odžila s hrdiny až do konce a bylo to pro mě hodně emotivní. Vytkla bych snad jen pomalejší rozjezd první třetiny... po úvodu, kdy si hrdina zabouchne klíče od bytu a vydává se na svou dobrodružnou pouť se to trošku moc zamotává... ale stojí za to to vydržet a číst dál.
Oh, velmi originální příběh. Nestandardní láska a nestandardní Praha.
,,Nacházím se v travnaté krajině nikoho. Jinonice, Řeporyje, tak něco. Procházím křovinatými zákoutími, míjím zhroucené chatky v lopuší, zdivočelé sady, hromady vysloužilého železa, papundeklu.
U opuštěného plotu stojí uvázaná koza působící dojmem, že by si velmi ráda popovídala."
Od tohoto autora první kniha. Zaujal mě námět a příběh nezklamal, ale celkem ani ničím nepřekvapil. Na začátku jsem se vyloženě bavila, jak se z úplně všedního průseru vyklubala taková jízda. Smrťák byl skvělá existence :).
Místy bych ovšem autorovi usekala všechny prsty za ty spousty synonym. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že psát v zámoří, bude takhle nahrabávat znaky. Jako při maturitní slohovce, když vám dovolí používat pravidla pravopisu a vy se snažíte najít několik výrazů pro pociťované zoufalství.
Můj oblíbený spisovatel nezklamal, zajímavé téma, dobře napsané dialog i popisy situací, doplněno čb fotkami. Velká spokojenost:-)
A mně se kniha líbila :) Hledala jsem něco oddechového a tohle předčilo moje očekávání. Umina verze je lehoučká a poetická, díky přidaným fotografiím jsem měla pocit, že jsem součástí děje. Stejně tak mi vyhovoval autorův styl psaní coby fight club.
Popisy, procházky, dialogy, nálady, vypointované odstavce, jedinečný styl i jazyk, všechno jako vždycky za pět hvězd. Ale jakmile to má mít nějaký děj, je to v pytli. Hakl bohužel neumí fabulovat, román ani novela není žánr pro něj. Někdo holt umí psát jen o sobě (to není urážka ani výčitka, Pravidla směšného chování nebo Hovězí kostky skvělé). Tohle oživení o prvky sci-fi bohužel stejně slabé jako Skutečná událost nebo Let čarodějnice.
Hakl mě pořád míjel, ani nevím proč, až když se mi dostala do ruky tahle vizuálně velmi vyvedená kniha, nešlo odolat. Líbí se mi styl, má to spád, dobře vykreslenou atmosféru. Životem ošlehaný František zažije nečekané vzplanutí k umělé ženě. Klade si otázky, na které bude lidstvo hledat odpovědi do skonání světa. Věčný koloběh toho, po čem toužíme. Chvíle, kdy zažíváme absolutní štěstí a ve stejném okamžiku už tušíme, že spěje k zániku. Snad nebudeme mít potřebu vynahrazovat si city a přátelství až takovýmto extrémem. Ale obávám se, že je to reálné. Vlastně už se to zlomkem děje.
Jednou nahoře, jednou dole. To přece dělá život životem. A je to tak správně.
E.H. chodí po městě, nemá ani na tramvaj a do notýsku si píše kudy šel, co tam viděl a co si celkově o tom světě myslí. No a když je notes plnej, jde psát knihu. Ale proč? Pro koho vlastně? Dětem? To už tu bylo. Takže to tentokrát všechno řiká svý umělohmotný holce, která toho o světě moc neví a tak jí to nejdřív připadá zábavný, ale pak už ne. A s Umou umdlévám i já. A to je všechno. Ale protože taky chodim do hospod a na procházky a Hakl se mi svym způsobem líbí, budu ho asi Uminutě číst dál.
Hakl koketující se sci-fi a přitom klasický Hakl. Je to rychlé, má to styl, má to šťávu, má to nápad a polemizuje to nad bytím a nebytím v současném světě a nad dalšími otázkami obepínajícími náš časoprostor. Je to super. Bavilo mě to. Ale chybělo tomu cosi. Něco ještě víc. Nějaká další přidaná hodnota. Proto nedávám plný počet. Ale přečtěte si to. Je vážně super.
Za mě jednoznačně kniha roka a to jak v kategorii obsahové, tak kategorii vizuální. Mrzí mě, že jsem se s Haklovou tvorbou tak dlouho míjel. O to víc si to nyní užívám a brzy naběhnu do knihkupectví, abych si pořídil jeho další kousky. Umina verze je zábavná, napínavá, hloubavá, dráždivá, ironická, má vše, co má správná kniha mít. Čte se velmi dobře, je svižná, přitom, i když ji hltáte, stíháte vnímat autorovy myšlenky, postřehy, smát se jeho vtipům, narážkám, vulgaritám. A do toho všeho se kocháte povedenými fotografiemi, v dnešní době poměrně unikátní záležitost - doprovodit text ani ne ilustracemi, ale fotografiemi. Velké uznání a všechny palce nahoru. Nezapomenutelný literární zážitek - zvláště si musím do zvláštního poznámkového bloku opsat rozdíl mezi lidmi, kteří točí filmy a lidmi, kteří píšou knihy.
Prostě Hakl. Mně se to četlo skvěle, odsejpalo to raz dva. Líčení procházek Prahou mě bavilo, jak jsem si to mohla živě představovat. Příběh v podstatě prostý, žádný sci-fi, jen nakouknutí do blízké budoucnosti. A ten otevřený konec? Hm... ani nevím, jaký závěr bych považovala za dokonalý.
Umina verze je trochu jiná než další Haklovy knížky. Hakl a sci-fi, Hakl a umělá inteligence? To jako fakt? Fakt a navíc to funguje. Místy je to jemné, místy dokonce (jak jsem s údivem zjistila) i dojemné.
Pro Emila Hakla mám slabost. Mám slabost pro jeho věty, pro slova, jimiž oživuje své příběhy. Jsou úderná, originální, nepopsatelná. S Haklem fakt ráda kráčím krajinou, tou pražskou zejména. A mám chuť číst ho nahlas, číst ho rychle a pomalu, mluvit, vykřičet, odříkat, zarecitovat. Tohle jsou texty, které je potřeba přitlouct na roh ulice místo cedulí se jmény ulic. Tohle jsou odstavce, které bych vepsala do chodníků, vyryla do laviček po cestě a vytiskla na sloupy. Abych je mohla číst každou chvíli na cestě kamkoli.
Nebudu se tady snažit Hakla vylepšovat. Na to nemám. Vryl jsem si do paměti tyto dvě pasáže:
str. 192
…
Vzápětí po ní zatoužíš, až by s řval žalem. Nedovedeš si představit další den bez ní. Zvykl sis na její věcně podložené dotazy, na nutnost přesně formulovat odpověď, na krutě nestrannou reakci. Na její hranatý humor, dětskou příchylnost. Na její závislost na tobě. Na její dokonalou k***u. Na schopnost chytit se v jakémkoliv prostředí a hned začít komunikovat.
str. 196
...Zoufalství nevzniká jen tak z ničeho. K němu se každý musí pomalu, poctivě propracovat. Spousty nadějí, přechodných zlepšení, slibů, snah, pak zase ran. Trvá dlouho, než si jedinec dokáže přiznat, že je definitivně v řiti. Zvláštní je, že to přináší ulehčení. Teprve ve chvíli, kdy si připustíš, že se z toho už nejspíš nevyhrabeš, najdeš sílu odhodit část křivd, Výčitek a jiných toxických sraček, které v sobě taháš dlouhá léta, a najdeš aspoň tolik rozvahy, abys mohl pokračovat.
PS. Za jako dlouho se Uma objeví v předobjednávkách na Alze? Za 10 let?
Hakl je mým novodobým Hrabalem. Beatníkem. Prokletým básníkem. Má úžasnou schopnost zpoetizovat i tu nejhorší špínu světa. Je básníkem temných uliček a zaprášených městských koutů. Tak jako je Roman Szpuk pro mě nejsyrovějším a nejlepším básníkem současné Šumavy, tak Hakl je tím samým v pražské verzi. Mám pocit, že oba žijí podobným tuláckým životem, jiné je jen prostředí. Darmošlapové… skrze ně pláče svět. Skrze ně se svět hlasitě a škodolibě chechtá…
Umina verze se Haklovo tvorbě vymyká. Ne ve stylu psaní, ale v žánru. Jeho obrázky odvrácené strany Prahy jsou opět úchvatné. Ale jaksi jsem nedokázal úplně vstřebat podivnou zápletku, naznačené kontexty a smysl příběhu. Hakl v něm oživuje novodobou Golemku, a jako šém do ní vkládá své sny, touhy, trápení. Oživuje ji svým umíráním. Objevuje s ní znovu svět, aby ho skrze ni ztratil. Všechno je to tak „haklovské“, ale při tom nezvyklé. Nevím, měl jsem prostě při čtení rozporuplné pocity. Těšil jsem se z poezie novodobého lůzra. Vadilo mi ale vše uměle zrozené, nezapadajícího do jeho světa. Měl jsem pocit, že si Hakl prostřednictvím neživého života – Golemky, Frankensteinky – vyřizuje účty se svým životem. Že rekapituluje. Mudruje. Rovná si hodnoty a stává se drobně nostalgickým. No – vzhledem k tomu, že mu táhne na šedesát, se možná není co divit...
Autorovy další knížky
| 2001 |  Konec světa |
| 2008 | O rodičích a dětech |
| 2013 | Skutečná událost |
| 2016 | Umina verze |
| 2014 | Hovězí kostky |
Tak tohle mě bavilo, vskutku originální příběh o lásce :-) Vztah osamělého čtyřicátníka a umělé ženy zasazený do reálného světa pražských zákoutí, uliček a hospůdek. Netradiční téma, osobitý styl vyprávění a velmi povedená grafická úprava knihy.