Utekl jsem z Osvětimi: Nemohu odpustit
Rudolf Vrba , Alan Bestic
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493870/bmid_utekl-jsem-z-osvetimi-fSQ-493870.jpg
5
1131
1131
7. dubna 1944 Poplachové sirény oznamují útek dvou slovenských vězňů z přísně střeženého tábora v nacistickém Německu. Rudolfu Vrbovi a Alfredu Wetzlerovi se podařilo uprchnout a překonali vzdálenost 160 kilometru, aby světu podali první realistický a přesný popis toho, co se děje v Osvětimi. O událostech v tomto koncentračním tábore do té doby kolovaly jen nepotvrzené fámy. Jejich Zpráva, nejprve publikovaná ve Švýcarsku a poté v západním tisku, jednoznačně a otevřeně odhalila realitu nacistických vyhlazovacích táboru papeži Piovi XII., Winstonu Churchillovi a Franklinu D. Rooseveltovi. Kniha Nemohu odpustit je mistrovským vyobrazením lidských charakteru, které stály za první zprávou o hrůzách v Osvětimi. Jen málokdo dokáže říct o této gigantické a nelidské mašinerii smrti, kterou vybudovala německá říše, aniž by pocítil silné a hluboké emoce. Mnozí v knize najdou pozoruhodný, hluboce osobní příběh hrdinství a odhodlání, navzdory zdánlivě beznadějným vyhlídkám.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2022 , Citadela (ČR)Originální název:
I Escaped from Auschwitz, 1963
více info...
Přidat komentář
Je fascinující, jak někteří lidé navzdory všem hrůzám a obludnostem holocaustu nikdy neztratili naději a vůli k životu. Autor má můj obrovský respekt. Jeho inteligence, vynalézavost, statečnost a snaha o záchranu ostatních jsou obdivuhodné, obzvlášť v tak mladém věku.
Jedna z knih o holokaustu, kterou stojí za to číst.
Jasný a faktický popis bez příkras. Co všechno zažil. Kde dokázal jako takto mladý najít motivaci každý den pokračovat v plánování útěků je pro mě neskutečné.
Tak obrovská vůle žít a následně pak cíl informovat svět, aby vyhlazování skončilo a další transporty už nešli do plynu. V rámci Majdánku i Osvětimi prošel několika tábory, bloky i pracovními zařazeními a přináší velmi ucelený náhled na fungování a možnosti přežití.
S tématikou holokaustu jsem přečetla již mnoho, mnoho knih, počínaje Remarquem, přes Sophiinu volbu až po novodobou Osvětimskou knihovnici, Vypravěčku či Mischling. Musím ale říci, že tato kniha je tak nějak nejucelenější a dává tak nějak nejvíce pocítit skutečné hrůzy, které jsme si jako lidi sami sobě byli schopni udělat. V Osvětimi jsem byla na exkurzi ve svých asi 18 letech, tehdy jsem ještě asi nedokázala vše vstřebat, teď je mi to líto. Pozoruhodná kniha, pozoruhodný život, takové hrůzy si nemohl nikdo vymyslet, ty se opravdu musely stát. (Únor: 438 str.)
Mrazivě pravdivé vyprávění, které vás nepustí. Vždy když si řeknete, že už musíte přestat číst, tak ve vás hlodá myšlenka, co se asi odehrává na další stránce. Povinná četba pro každého. Až po přečtení této knihy jsem získal pravdivý obraz té hrůzy, do té doby jsem byl v představách hodně naivní.
Ano, toto je kniha, která by měla být povinnou četbou na základních školách. Je až smutné, jak dokáže člověka změnit prožití něčeho tak nepředstavitelného. Občas mi bylo autora neskutečně líto, s jakým despektem a skoro až lhostejností líčí hrůzy naší historie. Nedokážu si představit, možná ani nechci.. tu bolest, utrpení, zoufalství... Dlouho ještě ve mně bude kniha rezonovat...
Silný příběh silného člověka, který se nebojí přiznat, že tu hrůzu kterou prožil mu pomohlo přežít štěstí v tom neštěstí, které mu přálo i díky jeho přičinění... Kniha mě utvrdila v jednom, Walter Rosenberg byl úžasný člověk.
Tato kniha se již nedá skoro nikde sehnat. Neprodává se další vydání, v knihovnách jsem jí také moc neviděla. Potom mi ji sehnal snoubenec a já byla strašně šťastná, chtěla jsem ji mít ve své knihovně. Jedna z těch, které se čtou jedním dechem, moc p. Vrbu obdivuji, že i za takových podmínek sebral tolik síly a odvahy to vše uskutečnit.
Tyto knihy a výpovědi obětí by rozhodně neměly být zapomenuty..
Onehdy jsem tu četl něčí komentář, že se mu kniha nelíbila, onen člověk odsoudila pana Vrbu z cynismu, který ho zastihnul v Osvětimi. (Že byl rád za více místa v koji, protože člověk vedle něj umřel.)
Ale udělal i mnoho dobrého, snažil se uspořádat převrat, zachránit transport z Terezína a pokusit se bojovat zpět. Vrbova a Wetzlerova zpráva je považována za jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. stol.
Kniha se četla dobře, Vrba vše barvitě popsal a na přeživšího ukázal asi nejlepší náhled na hiearchii KZ Auschwitz. Vyobrazuje, kam až je člověk schopen zajít, když jeho chování není postižitelné. (Neskutečné příběhy řezníků a trapitelských Kápů a dozorců, kteří soutěžili v tom, kdo zabije vězně rychleji, méně ranami pěstí.) Tehdy neexistoval způsob jak se vykoupit, neexistoval univerzální způsob záchrany. Nemohl ses chovat tak, aby tě nezabili. Číhala tam smrt všude a stačilo si prostě jen hledět svého a někdo vás mohl pro potěchu zastřelit. Tohle všechno se podařilo panu Vrbovi skvěle vystihnout, až mi z toho šel mráz po zádech.
Rovněž na knize cením, že obsahuje i závěrečnou zprávu, která nakonec oblétla svět, kde se nachází méně osobní popis fungování lágru a přibližné statistiky úmrtí.
Četl jsem podruhé a ještě si k tomu určitě najdu cestu.
Nedočetla jsem asi 40 stran zbývá, ale dnes konci 2019 a mám ji v čtenářské vyzve... Každopádně Nechápu proč jsou z ní všichni, tak odvařený... Je mnoho lepších knih o Osvětimi.. Každopádně tohle nemělo byt o Osvětimi, ale o útěku tomu je věnováno tech 50 stran na konci... Knih se nečte dobře, zbytečných postav, hrdinský čin oceňuji, ale jinak je to maximálně na 3 hvězdy a to ještě s oběma očima zavřenýma...
Četl jsem jako povinnou četbu na střední. Ještě dodnes na ni občas vzpomínám. Jde o nejlépe zpracovaný příběh o Osvětimi, který znám.
Tak tohle byla jedna z nejlepších knih na téma Holocaust. A to jsem jich již přečetla spoustu. Osvětim a Březinku jsem osobně navštívila, takže o to byl příběh napínavější a realitnější. Doporučuji.
O téma jsem se zajímala dřív, díky tomu to pro mě nebyla taková hrůza. I tak mě to zasáhlo podobně jako když jsem prvně viděla film natočený z vyhlazovacích táborů. Způsobil to příběh, do kterého jsem se začetla.
nemám slov. Neskutečný příběh opravdu dost silný na emoce. Zaplakala jsem si někdy jsem knihu musela odložit jelikož to bylo moc. Myslím že by měl každý rozhodně přečíst.
Zatím jsem na konci 5. kapitoly, ale teď nemám sílu to číst dál. Je to výborné, čte se to "samo", ale téma je pro mě teď natolik těžké, že si musím dát "oraz" :-/
Jedna z mála knih o holocaustu, která je sepsána podle úplné pravdy. Ve většině případech
autor napíše napínavý příběh s úspěšnou glosou "podle skutečné události", ale ve finále je většina děje i postav smyšlená. Takhle knížka to byl opravdový originál bez cenzury. Neuvěřitelný příběh, neuvěřitelná zvěrstva spáchaná na židech. Nikdy se nic podobného nesmí opakovat. Díky Walterovy a Alfredovy se svět dozvěděl úplnou pravdu. Klobouk dolů před jejich statečností a touhou po spravedlnosti.
Velice silný příběh, často jsem „nedávala“ víc jak jednu kapitolu najednou. Walter/Rudolf měl ale velké štěstí, že vždy našel způsob jak přežít. Určitě doporučuji všem, kteří se chtějí dozvědět více o chodu Osvětimi a Březinky, ale místy je to hodně drsné. Existovala hierarchie vězňů a ti, kteří přišli nejdříve a přežili tvrdé začátky, se měli výrazně lépe než ti na nejspodnější úrovni. Díky této knize jsem pochopila hodně souvislostí z knihy Tatér z Osvětimi, u které jsem si při jejím čtení myslela, že román má hodně „obroušené hrany“. Ale asi opravdu byla taková realita. Milióny lidí v koncentračních táborech neskutečně trpěly, ale podle Vrbovo slov „elita si tu žila na vysoké noze, daleko lépe než většina lidí v Evropě“.
Člověk se ptá, jak mohli Němci tak slepě jít za svým vůdcem a přihlížet zvěrstvům, která se páchala. Trochu to objasňuje Vrbovo vysvětlení: „Byla to psychologická válka na vlastní frontě. Dítě v Berlíně potřebovalo boty. Hitler je našel v Osvětimi. A máma napsala tátovi na ruskou frontu dopis, v kterém velebila spasitele s malým černým knírkem.“
Tuto knihu bych zařadila do povinné četby.
Jedna z nejlepších "holocaustovych" knih. Pravdivá, stručná a surová