Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310689/mid_utrpeni-mladeho-werthera-SE9-310689.png
4
2296
2296
Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti. Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka“. Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci“, pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci. Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života. Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání (1787) proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!“... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , Aurora (Praha)Originální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Nesouhlasím. Werher není přecitlivělý. To jen my jsme se stali necitlivými... Miluji eleganci, která prostupuje celou knihu a vůbec bych se nezlobila, kdybych si tohle dílo vytáhla u maturity.
Když kniha přijde v pravý čas, přehlédne člověk rád i nějaký patos a nechá ji k sobě proniknout tak hluboko, jak si to jen ona sama dovolí. Však která z nás by v dnešní tvrdé době nechtěla být Lotta?
Přečteno po maturitě jedním dechem, co dodat. Byl to zážitek začínajícího léta plného volnosti.
Nejsem tu jediná, kdo tvrdí, že to bylo doslova utrpení. Dopisy pořád na jedno brdo. Chápu, že se trápil, ovšem přirovnání se neustále opakovala (podobala) a text prakticky celou dobu nikam nesměřoval. Druhý díl byl rozhodně lepší než první. Kdybych věděla, že se prakticky nic v knize neděje a pocity se opakují, přečetla bych si jen posledních 40 stran, kdy se začalo něco dít, ke konci se dopisy střídají s vyprávěním, co se dělo všem včetně Werthera a kniha nabírá spád. (Za to ta 2. hvězdička)
Bohužel to Goethe za mě úplně zabil těmi texty, které měly symbolizovat Lottino a Wertherovo utrpení během čtení. - To bylo opravdu utrpení (ale moje).
Moc jsme si s panem Goethem nesedli. Na to, jak byl text krátký, jsem ho četla příšerně dlouho. Už nikdy se ke knize nevrátím.
Líbilo se mi, že stylem psaní mi připomíná trošku Kafku (místa a postavy nemají celý název, pouze počáteční písmeno).
Nejsem velký fanda knih psaných formou dopisů, ale příběh Werthera se mi líbil
Kniha se mi opravdu líbí. Příběh mě celkem zasáhl, což jsem opravdu nečekala.
Knihu jsem pořídil v 90. letech v jakémsi antikvariátu (vydání z roku 1954 s pikantní marx-leninskou předmluvou;-) a tehdy mě moc neuchvátila. Vloni jsem byl na dobré inscenaci Werthera v Národním divadle, tak jsem dostal chuť zkusit knihu znova. Není to zas tak špatné čtení, pokud má člověk na zřeteli, kdy byla napsána. Děj, krajina, postavy jsou romanticky neskutečné, přepjaté, afektované. Werther je inteligentní, avšak přecitlivělý mladík, společenský, umělecky nadaný a ekonomicky zajištěný, takže si krátí mládí hnípáním se ve své rozjitřené duši. Působil na mě jako osoba maniodepresivní, což v kombinaci s dobovými společenskými konvencemi nevyhnutelně míří k osobní tragédii...
Oceňuju zajímavou dopisovou formu, živost textu, ve své době kniha skutečně musela být bestselerem. K závěru mi čím dál víc vadila romantická přepjatost, "překlad Ossiana" jsem musel přeskočit, to už na mě bylo moc. 3*.
Dostala jsem se k této útlé knížce přes písničku a jsem za to ráda. Mám pocit, že knížka ani není z dávné doby, že myšlenky a vztahy jsou pořád stejné. Čtení posledních stránek bylo i pro mě místy docela utrpení, tolik nahuštěných slov o cestě na věčnost na tak málo stránek. Avšak, kdo si z nás aspoň někdy nezamrčí anebo se blbě nezamiloval?
Utrpení mladého Werthera je hlavně utrpení čtenáře. Téma by bylo skvělé, kdyby bylo jinak zpracované, tohle byla strašná nuda, u které se vám zaručeně podaří usnout, jestli máte problémy se spánkem. Tuhle knizku určitě nikomu nedoporučuji.
jedna z těch knizek, co mě jejich čtení vůbec nebavilo, ale zas mě bavilo premejslet nad jejich tématem a poselstvím a smutkem a vším. vlastně ke konci jsem tou knizkou byla posedlá, i když jsem se musela nutit ji číst. je to love hate relationship
Již od začátku četby jsem chtěl zjistit, jaký dopad na mě kniha bude mít. Bohužel jsem neshledal knihu nijak zajímavou, a tak pro mne důležitost této informace drasticky klesla. I přesto, že se mnoho lidí se situací mladého Werthera dokáže ztotožnit, myslel jsem si, že aby se člověk kvůli pouhé knize ocitl emočně na dně, nebo dokonce i spáchal sebevraždu, musí být závažně psychicky narušen. Wertherovo neustálé fňukání mi lezlo na nervy až do takové míry, že své předchozí tvrzení zpochybňuji a dotyčné jedince nyní zcela chápu. Kniha mne nijak nezaujala, ba naopak jsem se musel do četby dalších stran nutit. Dle mého názoru jde spíše o utrpení čtenáře než mladého Werthera, které se mění v náhlou úlevu, jakmile Werther definitivně skoncuje se životem. Jediná věc, co se mi na knize líbila byla slovní zásoba autora a její použití v textu, což z části kompenzuje fakt, že se stejnými vlastnostmi mohla pyšnit většina autorů v době preromantismu
Rozmazlený Werther deprimuje čtenáře svým příběhem líčeným přes hysterické bědování o zamilování se v dopisech příteli. Věřím, že chudák adresát všech těch dopisů nafoukaného fracka uvažoval o sebevraždě mnohem dřív než postava. Ve své době možná kniha učila mladé čtenáře prožívat svou lásku jako nejdůležitější záležitost v životě, jejíž nenaplnění znamená zahodit všechno ostatní, ale dnešní čtenář už to vidí jen jako vztek rozmazleného fracka, který tu ženskou nedostal do postele a trpí víc než sám Werther až do radostného závěru.
V názvu této knihy je velice výstižné "Utrpení". Jestli někdo opravdu trpěl, byla jsem to já při četbě této knihy.
Na tohle mám zřejmě nízké IQ. :) Mě to nebavilo snad na pět pokusů. Přes takový psaný projev se zřejmě nedokážu přenést. Ale není všem dnům konec, třeba to někdy dopadne.
O kvalitě daného díla snad nejvíc vypovídá, že nejsvětlejším momentem je KONEČNĚ! úmrtí hlavního hrdiny.
P.S. Omlouvám se za vyzrazení, avšak věřit, že mladý Werther bude žít šťastně až do smrti, je stejně naivní jako důvěra v předpověď počasí nebo průzkumy veřejného mínění.
„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“
„Ó, co je člověk, že sám na sebe žaluje!“ … a díky tomu tak máte možnost sledovat, v dopisech odkrytý, vnitřní svět romantického hrdiny s jeho očekávaným tragickým koncem. Dle očekávání tedy máte v rukou snově melancholické a pesimistické a na druhou stranu živě emotivní vyprávění – zpověď jednoho mladého muže, který podlehne tragickému napětí v duši, která se zmítá mezi touhou a nemožností ji realizovat.
„Bylo by méně bolesti mezi lidmi, kdyby nevynakládali tolik obrazotvornosti“ … jenže náš rozervaný hrdina, s duší přeplněnou emocemi a tudíž plnou zmučených představ, trpí, i když se snaží „ztlumit svůj vnitřní svár“, jedinou útěchou v jeho utrpení mu je příroda, na muka vyvolaná nenaplněnou láskou, ovšem nestačí …
Co se stane pak, je už každému asi jasné – láska se mu, po vzoru všech romantických hrdinů, stane vším, zcela a bez výhrad se jí vzdává, opovrhne společenskými konvencemi … ne tak ovšem jeho vyvolená, která se pod jejich vlivem, navzdory mnoha prolitým slzám žalu, zřekne tohoto hlubokého citu … a pak už jen následuje děsivá prázdnota v srdci a tragický konec tak máme za dveřmi.
Skoro mi tenhle můj komentář připadá až trochu příliš cynicky tvrdý, ale nenechte se mýlit, mě to taky dostalo, spíš to tedy berte, jako racionální zhodnocení mého emocemi naplněného krátkého čtenářského zážitku, navíc podpořeného několika výraznými momenty, řekněme, poznání ...
„Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle.“
„Kdybych jen dovedl vdechnout papíru, to, co tak sytě, tak žhoucně v tobě žije, aby se stalo zrcadlem tvé duše …“
Ach, ty ubohý.. Četla jsem tě v deváté třídě, teď po 11 letech znovu a stále mě dokážeš svými myšlenkami rozesmát i rozesmutnit. Ráda se k Tobě vrátím, znovu prožít ty dny, protože tvé dopisy jsou čtivé, bohužel styl psaní není pro každého.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární romány
Autorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Knihu jsem si chtěl přečíst už delší dobu, nakonec jsem se do ní pustil když jsem zjistil, že je zařazena v povinné četbě, a přečetl jsem ji jedním dechem. Ačkoliv je děj knihy tak minimalistický, je myšlenkově neuvěřitelně bohatý. Nejdříve jsem si z ní chtěl vypisovat určité Wertherovy úvahy které mne zaujaly, ale po pár stranách jsem zjistil že bych mohl opsat prakticky celou knihu. Tolik je text stylisticky vytříbený a obsahově bohatý! Fakt, že je kniha složena téměř výhradně z Wertherovy korespondence umožňuje dokonalejší prokreslení jeho osobnosti a duševních stavů a procesů než by tomu bylo možné při vyprávění er-formou se zásahy vypravěče. Werther není jen postavou v knižním světě, Werther je pro čtenáře celým světem. Vše, co se kolem něj odehrává, je čtenáři předkládáno prostřednictvím toho, jak to zapůsobylo na Werthera samotného (tímto mi kniha připomíná Zpověď masky od Jukio Mišima, kterou jsem nedávno četl). V průběhu knihy můžeme pozorovat Wertherovu vnitřní rozervanost, kulminující rozpad jeho osobnosti který se odráží na podobě jeho dopisů a tím umožňuje tak citově vypjaté, dramatické zakončení knihy. Werher si v tom dramatu snad téměř liboval.