Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481302/bmid_utrpeni-mladeho-werthera-osW-481302.jpg
4
2309
2309
Kombinací románu v dopisech a deníku vzniklo geniální dílo, v němž ústřední postava, mladý malíř Werther, líčí svůj vlastní vnitřní svět. Na počátku opěvuje krásu přátelství, hloubá nad významem vzdělání, ale nečekané vzplanutí lásky k Lottě ho postupně mění. Nejprve můžeme pozorovat hluboký a vášnivý cit, ale ten se bohužel postupem času mění v zoufalství. Jeho láska totiž není opětována a Werther tudíž propadá černým myšlenkám, které ho dovedou až jedinému možnému východisku – smrti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , 1400Originální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Ach, ty ubohý.. Četla jsem tě v deváté třídě, teď po 11 letech znovu a stále mě dokážeš svými myšlenkami rozesmát i rozesmutnit. Ráda se k Tobě vrátím, znovu prožít ty dny, protože tvé dopisy jsou čtivé, bohužel styl psaní není pro každého.
Ne, tohle není příběh o ufňukaném chlapci.
Tohle je metafora, tohle je alegorie, tohle je obraz čirých citů.
Mladý Werther je jak splašený kůň, který se vytrhl ze svého spřežení. Platónův horkokrevný hřebec. Emoce bez rozumu.
Ukazuje na emoční stránku naší duše a vybarvuje tragičnost nemožné lásky. (Ach ta jeho drahá Lotta!) Ostře kritizuje racionalismus. Obdivuje lásku a přírodu. Zakládá romantismus.
Při čtení Goethova románu, nehleďme na logiku narativu, nýbrž raději se položme do víru líčených pocitů.
Mistrovství spisovatele a způsob, kterým dílo bylo napsáno, není třeba hodnotit.
Mám hodně smíšené myšlenky. Možná si to někdy v budoucnosti přečtu ještě jednou, abych si udělala názor, když budu starší. Ale prozatím je to za mě ne. Na můj vkus se tam vyskytuje moc popisů krajiny a myšlenek celkově a naopak je tam málo děje, i když chápu, že se to v té době prostě tak psalo.
Za mě jedno velké NE. Naprosto nezajímavé. Werther stále fňuká a 60 stránek jen o tom že nemůže mít Lottu. Ten zbytek už se nějak dá, ale začátek můžete shrnout do ,,Jen fňuká"
Tuto knihu, ač patří do povinné četby, je lepší číst rozhodně ve starším věku. Jako teenager by mě asi nebavila, ale teď jsem jí okouzlena. Je v ní tolik skvělých zamyšlení. Opět stále aktuální, i když byla napsána r. 1774. Jako by se naše společnost neposunula nikam.
Krásné, milé, vřelé, smutné počtení.
Kniha se stala mou oblíbenou a nečetla jsem ji rozhodně naposledy!
Myslím, že abychom tuto knihu mohli náležitě ocenit, nesmíme se zaměřovat pouze na příběh.
Werther působí jako ufňukaný, přecitlivělý, rozmazlený mladíček, který se nedokáže smířit s tím, že nedostane to, co chce. To je ale proto, že se zcela nechává ovládat svými silnými emocemi, což ho nakonec zabije. Jeho popisy jsou nadměrně poetické, rozvláčné a vášnivé, až působí chaoticky. Jeho jednání je často velmi iracionální. Tento člověk prostě moc cítí, což si uvědomuje, ale to mu nepomůže. Narodil se ve špatnou dobu, nezapadá do racionální a utažené společnosti, která v něm dusí všechen život a vášeň. Když v sobě člověk musí zadržovat své emoce, tak ty pocity nakonec umřou a uhnívají, kupí se na sebe, člověk trpí, až to nakonec nemůže dál pokračovat.
Dle mého názoru je dobré brát knihu s nadhledem, brát ohled na dobu, kdy byla kniha napsána, jinak z toho možná tolik moderní člověk nevytěží. Goethe se chtěl jak vypsat ze svých vlastních pocitů, tak vzbouřit se proti upjatým společenským konvencím, které opovrhovaly iracionálními pocity (alespoň to tak na mě působí). Co ale netušil je, že na napjatou společnost, zvláště pak mladé lidi, to bude mít úplně opačný efekt, než čekal.
Naprosto geniální dílo skvěle vystihující ráz německého preromantismu, možná bych si dovolil říci, že i romantismu. Časté odkazování na Homérské eposy v člověku probouzí potřebu reflektovat podobnosti s antickou klasikou. Nádhera, nádhera, nádhera :-)
Kéž by si Werther kromě svého oblíbeného Homéra přečetl také některé dílo řeckých filosofů! Ti by mu vysvětlili, že toužit po něčem či po někom způsobem tak fanatickým je nehodné rozumného člověka. Konec potom už nemůže překvapit a Werther dostává, co chtěl - může nekonečně dlouho dýchat společný vzduch s Lottou. Lepší než nic, ne?
Pro většinu šestnáctiletých těžké (natož dnes), navíc doplněno slůvkem "povinné". Teprve po letech člověk zcela docení hloubku a kvalitu tohoto románu.
Goetheho jsem objevil až díky četbě díla Hermanna Hesseho. Což je ostuda.
Tento titul jsem samozřejmě znal již z dob středoškolských studií, ale ukažte mi sílu, která, věčně opilého, sarkastického, všeobjímajícího pubescenta, donutí přečíst toto dílo? A přitom jsem nenapravitelný romantik a dnes jsem si celý příběh přečetl s láskou, která mu právem náleží.
Knihu jsem si vybrala do maturitní četby. K maturitě to není špatná volba, děj si snadno zapamatujete, knížka je tenká a rozborů na internetu jsou mraky. Dobrovolně bych ale knížku nečetla. Děj mi přijde povrchní. Kromě zdlouhavých (!!) popisů krajiny (chápu, že je to charakteristické pro umělecký styl té doby, ale opravdu mě to nebavilo) je kniha plná Wertherova stýskání, sebelítosti a opěvování nesmyslných detailů Lotty.
Knížka se mi hodně líbila. Domnívám se, že jsem kousek knihy četla již dříve, jelikož studuju němčinu už 8 let, a zastávám názor, že by se s četbou této knihy nemělo spěchat. Je tam plno věcí, které mladší lidi nemohou pochopit. Celá kniha je prostě o tom, jak Werther po Lottě touží. Vím, že mi to před pár lety vadilo, ale teď se mi kniha hodně líbila. Sice neholduju klasice jako moje kamarádka, ale tohle se mi líbilo. A ještě více se mi líbily Wertherovi filosofické myšlenky.
Knihu jsem poprvé četla ve škole ve zjednodušené a zkrácené verzi, ještě k tomu v originále (v němčině). Nemůžu si pomoct, ale do českého překladu nakladatelství Odeon jsem se nemohla začíst - přišel mi místy tak hrozně vyumělkovaný... Síla překladu je větší, než se mnohým lidem zdá, proto neváhejte a pokud máte minimální znalosti němčiny, pusťte se do zjednodušené verze, rozhodně nebudete litovat!
Tento román byl unikát, svým způsobem mě i zaujal, obvzlášť pak konec knihy. Nicméně tak do 3/4 knihy jsem se bohužel nudila, což mě velmi mrzí. Kdyby kniha gradovala již od začátku, bylo by to úplně něco jiného.
Přidávám se však k dalším, co Werthera litují. Opravdu si vytrpěl své.
Psané formou dopisů,zajímavý styl a neuvěřitelný a děsivý dopad na společnost ve formě ,,Wertherovy horečky´´.
Vím, že je to klasika, ale vůbec mi tato kniha nesedla. Kniha je poměrně krátká, ale dočíst ji byla věčnost. Postavy mi byly protivné a ukňourané.
Nikdy jsem nic podobného nečetla a přece ve mě kniha zanechala nesmazatelnou stopu. Nevím, zda je to tím, že její děj působí tak, jako by se opravdu stal. Možná že ano.
Je to boj. Ohromný boj člověka se sebou samým. Boj srdce a rozumu. Každý z nás v životě zažije lásku, která je nešťastná. Ale ne všichni jsme natolik silní - nebo snad slabí?! Abychom se s ní dokázali vyrovnat takovým způsobem, jako mladý Werther.
Kniha je pro mě částečně filosofickým bádáním především nad smyslem lidského života. Vytáhnu ze všech možných zamyšlení právě to následující, protože mnou v mé životní situaci rezonuje úplně nejvíce.
"Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří... ... nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají..."
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární rományAutorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“
„Ó, co je člověk, že sám na sebe žaluje!“ … a díky tomu tak máte možnost sledovat, v dopisech odkrytý, vnitřní svět romantického hrdiny s jeho očekávaným tragickým koncem. Dle očekávání tedy máte v rukou snově melancholické a pesimistické a na druhou stranu živě emotivní vyprávění – zpověď jednoho mladého muže, který podlehne tragickému napětí v duši, která se zmítá mezi touhou a nemožností ji realizovat.
„Bylo by méně bolesti mezi lidmi, kdyby nevynakládali tolik obrazotvornosti“ … jenže náš rozervaný hrdina, s duší přeplněnou emocemi a tudíž plnou zmučených představ, trpí, i když se snaží „ztlumit svůj vnitřní svár“, jedinou útěchou v jeho utrpení mu je příroda, na muka vyvolaná nenaplněnou láskou, ovšem nestačí …
Co se stane pak, je už každému asi jasné – láska se mu, po vzoru všech romantických hrdinů, stane vším, zcela a bez výhrad se jí vzdává, opovrhne společenskými konvencemi … ne tak ovšem jeho vyvolená, která se pod jejich vlivem, navzdory mnoha prolitým slzám žalu, zřekne tohoto hlubokého citu … a pak už jen následuje děsivá prázdnota v srdci a tragický konec tak máme za dveřmi.
Skoro mi tenhle můj komentář připadá až trochu příliš cynicky tvrdý, ale nenechte se mýlit, mě to taky dostalo, spíš to tedy berte, jako racionální zhodnocení mého emocemi naplněného krátkého čtenářského zážitku, navíc podpořeného několika výraznými momenty, řekněme, poznání ...
„Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle.“
„Kdybych jen dovedl vdechnout papíru, to, co tak sytě, tak žhoucně v tobě žije, aby se stalo zrcadlem tvé duše …“